SvětFormule.cz / Aktuální články / Formule 1 / Formule 1 a evropské finále: Příběhy, které se zapsaly do historie

Formule 1 a evropské finále: Příběhy, které se zapsaly do historie

Formule 1 a evropské finále: Příběhy, které se zapsaly do historie
- doba čtení: 14 minut Komentáře: 0 Foto: © Formula 1

Formule 1 se mohla poprvé od roku 1997 vrátit do Evropy, kde by zakončila sezónu kvůli situaci na Blízkém východě. To se sice nestalo, ale podívejme se na to, kdy královna motorsportu končila rok na evropském kontinentu. Připomeňte si historická finále včetně souboje Schumachera s Villeneuvem.

Audio verze článku

Finále sezóny formule 1 se v průběhu desetiletí konalo na různých okruzích po celém světě. Přestože se v posledních letech závěrečné závody šampionátu staly neodmyslitelnou součástí Abú Zabí, historie pamatuje také období, kdy se o posledních bodech a mistrovských titulech rozhodovalo v Evropě, Americe, Asii či Africe. Evropa hostila poslední podnik sezóny celkem desetkrát, přičemž nejčastěji se šampionát uzavíral v Itálii na Monze. Rekordmanem v počtu uspořádaných finálových závodů jsou Spojené státy, které hostily závěrečný podnik hned 29krát. Pojďme si připomenout sezóny, v nichž se boj o titul mistra světa rozhodoval na evropských okruzích.

1950 – Velká cena Itálie, Monza

Velká cena Itálie byla nedílnou součástí šampionátu už od jeho vzniku v roce 1950. Kvalifikaci dominovaly domácí týmy Alfa Romeo a Scuderia Ferrari. Nejrychlejší čas zajel Juan Manuel Fangio, za nímž následovali Alberto Ascari, Giuseppe Farina a Consalvo Sanesi. Tato čtveřice obsadila první řadu startovního roštu. Závod sliboval napínavý boj o historicky první titul mistra světa formule 1, o který usilovali Fangio, Farina a Luigi Fagioli startující ze šesté pozice.

Nejlépe odstartoval Farina před Fangiem a Sanesim, zatímco Ascari po nepovedeném startu klesl za tuto trojici. Jezdec Ferrari se však postupně propracoval dopředu a společně s Farinou začal svým soupeřům ujíždět. Ve 14. kole se Ascari poprvé ujal vedení, ale už o dvě kola později se do čela vrátil Farina.

Ascari musel na konci 21. kola odstoupit kvůli poruše zadní nápravy. Do závodu se však ještě vrátil, když převzal monopost Ferrari od Dorina Serafiniho. Technické problémy se nevyhnuly ani Alfě Romeo. Piero Taruffi předal svůj monopost Fangiovi poté, co Argentinec musel odstoupit kvůli poruše svého vozu. Ani druhý pokus však nevyšel a Fangio nakonec závod nedokončil.

Farina absolvoval v 50. kole druhou zastávku v boxech. Po návratu na trať měl před druhým Ascarim náskok přibližně jedné a půl minuty, který si dokázal udržet až do cíle. Vítězstvím na domácí půdě završil úspěšnou sezónu a stal se prvním mistrem světa v historii formule 1.

1951 – Velká cena Španělska, Barcelona

Barcelona byla dějištěm posledního závodu druhé sezóny formule 1. Nezávodilo se však na světoznámém okruhu Circuit de Barcelona-Catalunya, ale na městském okruhu Pedralbes. Před startem závodu bojovali o titul mistra světa tři jezdci: Juan Manuel Fangio (27 bodů), Alberto Ascari (25 bodů) a José Froilán González (21 bodů). Lídr šampionátu Fangio potřeboval k zisku svého prvního titulu mistra světa dojet alespoň na druhém místě.

O výsledcích rozhodla především volba pneumatik. Ferrari zvolilo zadní pneumatiky o průměru 16 palců, zatímco Alfa Romeo sáhla po osmnáctipalcových, což se ukázalo jako lepší řešení. Ascari se v závodě ujal vedení před Gonzálezem, Ferrari však trápily časté problémy se vzorkem pneumatik. Taruffimu se v šestém kole oddělila část běhounu, v sedmém kole ho následoval Luigi Villoresi, v osmém Ascari a ve 14. kole také González.

Jezdci Ferrari museli často zajíždět do boxů kvůli výměně pneumatik, čehož Fangio využil a s přehledem zvítězil. Zároveň si zajistil svůj první titul mistra světa. Po závodě tým Alfa Romeo oznámil, že se kvůli nedostatku finančních prostředků nezúčastní sezóny 1952.

1952 a 1953 – Velká cena Itálie, Monza

Velká cena Itálie se v následujících dvou sezónách stala závěrečným podnikem sezóny. Závody se však výjimečně jely s technicky slabšími vozy kategorie formule 2, protože organizátoři tímto způsobem řešili tehdejší nedostatek plnohodnotných monopostů formule 1.

1952

Díky dominanci Ferrari v průběhu celé sezóny 1952 bylo o titulu mistra světa jezdců rozhodnuto už měsíc před závěrečným závodem. Na start se mohlo postavit pouze 24 monopostů, což znamenalo, že 11 z 35 přihlášených jezdců se do závodu nekvalifikovalo. Alberto Ascari získal třetí pole position v řadě a pátou v sezóně. První řadu startovního roštu doplnili jeho týmoví kolegové Luigi Villoresi a Giuseppe Farina spolu s Jeanem Behrou, který řídil monopost týmu Gordini.

Po startu závodu se do čela dostal José Froilán González, zatímco Ascari se usadil na druhém místě. Argentinec vedl prvních 36 kol, ale po pomalé zastávce v boxech se před něj dostali Ascari a Villoresi, kteří se tak posunuli na první, respektive druhou pozici. Ascari si vedení udržel až do cíle a připsal si šesté vítězství v závodě mistrovství světa v řadě.

González dostihl Villoresiho, předjel ho a obsadil druhé místo. Villoresi doplnil stupně vítězů a podruhé za sebou skončil třetí. Čtvrtý dojel s malým odstupem Farina, zatímco druhý monopost Maserati, který pilotoval Felice Bonetto, obsadil pátou příčku se ztrátou jednoho kola na vedoucí jezdce. Protože Piero Taruffi skončil mimo bodované pozice, nepodařilo se mu v konečném pořadí šampionátu jezdců předstihnout Farinu.

1953

O rok později se úvodní část závodu se nesla ve znamení souboje čtyř jezdců: Alberta Ascariho, Giuseppeho Fariny, Juana Manuela Fangia a Onofreho Marimóna. V posledním kole jelo pět závodníků těsně za sebou, což vyústilo v dramatický závěr. Při nájezdu do poslední zatáčky byli Ascari a Farina před Fangiem. Ascari však udělal chybu a dostal smyk. Farina se mu chtěl vyhnout, a proto vyjel na trávu, situaci však nakonec zvládl. Fangio využil této příležitosti a vybojoval slavné vítězství. Ascari tak získal svůj druhý a zároveň poslední titul mistra světa jezdců.

1954 – Velká cena Španělska, Barcelona

Ještě před samotným závodem měl Juan Manuel Fangio jistý svůj druhý titul mistra světa. Pozornost se tak upírala k monopostu Lancia D50, který absolvoval svou premiéru. Jeho osmiválcový motor s úhlem rozevření 90 stupňů sloužil zároveň jako nosný prvek podvozku. Monopost byl jednoduchý, ale brilantně navržený. Alberto Ascari v tréninku okamžitě zajel nejrychlejší kolo a následně získal také pole position. Samotný závod však přinesl řadu problémů. Luigi Villoresi odstoupil kvůli potížím s brzdami už po prvním kole a Ascariho zastavily problémy se spojkou po devíti kolech.

Vedení se postupně ujímali různí jezdci, kteří však následně odstupovali. Harry Schell se roztočil, Maurice Trintignant měl mechanické problémy a monopost Stirlinga Mosse se přehříval kvůli novinám, které vlétly do chladičů a ucpaly jejich potrubí.

Závod se nakonec proměnil v souboj mezi Mikem Hawthornem a Juanem Manuelem Fangiem. Argentince však kvůli úniku oleje předstihl Luigi Musso. Hawthorn si udržel náskok a dojel si pro vítězství. Musso skončil druhý a Fangio navzdory problémům uhájil třetí místo.

Okruh Pedralbes hostil Velkou cenu naposledy v historii. Katastrofa v Le Mans v roce 1955 vedla k zavedení přísnějších bezpečnostních předpisů. Pouliční okruh v barcelonské čtvrti Pedralbes, lemovaný diváky, byl následně opuštěn a od té doby se již nepoužívá.

1955 až 1957 – Velká cena Itálie, Monza

Itálie se opět stala dějištěm posledního podniku šampionátu, a to po tři sezóny v řadě.

1955

Itálie původně neměla být posledním podnikem sezóny. Šampionát měl na konci října ještě zamířit do Španělska. Rok 1955 však výrazně poznamenala tragická nehoda při závodě 24 hodin Le Mans, která dodnes zůstává nejtragičtější událostí v historii motorsportu. Francouzská vláda zrušila Velkou cenu Francie pouhý den po tragédii a koncem června se přidalo Německo, které odvolalo závod na Nürburgringu. V srpnu následovalo radikální rozhodnutí Švýcarska, které zákonem zakázalo motoristické závody na svém území a zrušilo Velkou cenu Švýcarska v Bremgartenu. Poslední ranou pro původní kalendář bylo definitivní zrušení závěrečné Velké ceny Španělska na nebezpečném městském okruhu Pedralbes. Z plánovaných jedenácti závodů se tak uskutečnilo pouze sedm. To vedlo nejen k nečekané dvouměsíční letní přestávce, ale také k tomu, že zářijová Monza předčasně uzavřela sezónu 1955. Po zrušení Velké ceny Španělska byl předčasně potvrzen titul mistra světa pro Juana Manuela Fangia.

Okruh v Monze prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Dostal nový povrch, kompletně nové zázemí v boxech i modernizované bezpečnostní prvky. Na místě původní, mírně klopené zatáčky vznikla nová, výrazně klopená betonová pasáž. Díky tomu se poprvé od roku 1933 využil kombinovaný okruh v Monze o délce deseti kilometrů. Úpravou prošla také poslední dvojice zatáček (Curva Sud). Namísto dvou pravotočivých zatáček vznikla jedna dlouhá, plynulá pravotočivá zatáčka známá jako Parabolica, u níž byla vybudována také úniková zóna.

Monoposty Mercedes W196 se zakrytými koly pilotovali Fangio a Stirling Moss, zatímco Karl Kling a Piero Taruffi závodili ve verzích s odkrytými koly. Šlo o čtvrté a zároveň poslední nasazení monopostů Mercedes v šampionátu na dlouhá desetiletí. Zároveň to byl třetí a poslední případ v historii formule 1, kdy závod vyhrál vůz se zakrytými koly.

S kariérou se loučil domácí jezdec Giuseppe „Nino“ Farina, historicky první mistr světa formule 1. Zároveň šlo o poslední vítězství vozu značky Mercedes-Benz jako dodavatele motorů až do triumfu Davida Coultharda při Velké ceně Austrálie v roce 1997. Z pohledu Mercedes-Benz jako konstruktéra to bylo poslední vítězství až do úspěchu Nica Rosberga při Velké ceně Číny v roce 2012. Podobně tomu bylo i v případě prvních dvou míst: pro Mercedes-Benz jako dodavatele motorů šlo o poslední takový úspěch až do Velké ceny Evropy 1997, kdy první dvě příčky obsadili jezdci McLarenu Mika Häkkinen a David Coulthard. Mercedes-Benz jako konstruktér na podobný výsledek čekal až do Velké ceny Malajsie 2014, kdy první dvě místa obsadili Lewis Hamilton a Nico Rosberg.

Velkou cenu vyhrál Juan Manuel Fangio s náskokem sedmi desetin sekundy před Pierem Taruffim. Stupně vítězů doplnil domácí jezdec Ferrari Eugenio Castellotti.

1956

Před závěrečným podnikem sezóny 1956 měl Juan Manuel Fangio osmibodový náskok před svým týmovým kolegou z Ferrari Peterem Collinsem a Jeanem Behrou, který závodil za Maserati.

Fangio musel odstoupit kvůli zlomenému ramenu řízení. Závod nedokončil ani Behra. Luigimu Mussovi, který rovněž závodil za Ferrari, tým nařídil, aby přenechal svůj monopost Fangiovi, čímž by Argentinci zajistil třetí titul mistra světa v řadě. Musso to však odmítl. Brit Collins, který měl v té době šanci získat svůj první titul mistra světa, projevil sportovního ducha a během běžné zastávky v boxech přenechal svůj monopost Fangiovi. Argentinský jezdec nakonec dojel druhý za Stirlingem Mossem. S Collinsem si tak rozdělil body za druhé místo, což Fangiovi zajistilo zisk čtvrtého titulu mistra světa. Díky Collinsovu podílu na druhém místě šlo o první Velkou cenu v rámci mistrovství světa, v níž britští jezdci obsadili první tři příčky.

1957

Velká cena Itálie se jela pouze na silničním okruhu, bez betonové klopené zatáčky. Trať se velmi podobala té dnešní, chyběly však šikany. Ferrari se po bojkotu závodu v Pescaře vrátilo do bojů. Hlavní souboj se tak odehrával mezi týmy Ferrari, Maserati a Vanwall.

Pole position získal Stuart Lewis-Evans, vedle nějž na startovním roštu stáli Stirling Moss a Tony Brooks. Přestože monoposty Vanwall odstartovaly z čela, princ Behra s Maserati se už v prvním kole posunul na druhé místo. V sedmém kole se vedení ujal Fangio, brzy ho však vystřídali Moss, Tony Brooks a následně Lewis-Evans. Ve 20. kole Brooks vypadl z boje kvůli zaseknutému plynovému pedálu. Poté měl problémy také Lewis-Evans a zamířil do boxů.

V čele tak zůstal Moss před Fangiom a Behrou. Behra krátce nato zajel do boxů pro nové pneumatiky. Na třetí místo se posunul Schell, kvůli úniku oleje však musel odstoupit, a třetí příčku tak převzal Peter Collins. Po odjetí dvou třetin závodu začal mít Collins problémy s motorem a musel zamířit do boxů. Na třetí místo se posunul Hawthorn, prasklé palivové potrubí ho však v závěrečných kolech odsunulo až na šestou příčku. Třetí místo tak nakonec připadlo Wolfgangu von Tripsovi z Ferrari.

1984 – Velká cena Portugalska, Estoril

Sezónu 1984 uzavřela Velká cena Portugalska, která se konala na modernizovaném okruhu Estoril nedaleko Lisabonu. McLaren si zajistil Pohár konstruktérů už při předchozí Velké ceně. V průběhu sezóny vyhrál 11 z 15 závodů, včetně posledních šesti podniků.

Niki Lauda potřeboval k zisku titulu dojet na druhém místě, což se mu podařilo poté, co Nigel Mansell 18 kol před cílem odstoupil. Lauda tak získal titul s náskokem pouhého půl bodu před svým týmovým kolegou Alainem Prostem. Jde o nejtěsnější rozdíl, jakým kdy byl v historii formule 1 rozhodnut boj o titul mistra světa.

Mansell se po většinu závodu držel na druhém místě za Prostem, v 52. kole však dostal smyk kvůli selhání levé přední brzdy. Brit později uvedl, že šlo o jeho poslední závod za Lotus před přestupem do Williamsu a že mu šéf týmu Peter Warr, s nímž nikdy neměl dobré osobní vztahy, odmítl poskytnout brzdy, které pro svůj monopost Lotus požadoval. Právě to podle něj vedlo k jeho odstoupení.

Tento závod zároveň znamenal poslední vítězství francouzského výrobce pneumatik Michelin ve formuli 1 až do Velké ceny San Marina v roce 2001. Šlo také o poslední triumf jezdce F1 na pneumatikách od domácího výrobce, tedy zemi, z níž pocházel tým nebo samotný jezdec, až do Velké ceny Číny 2026, kdy Andrea Kimi Antonelli zvítězil na italských pneumatikách Pirelli.

1997 – Velká cena Evropy, Jerez

Velká cena Evropy byla závěrečným podnikem mistrovství světa formule 1 v roce 1997. Závod, který se původně měl jet jako Velká cena Portugalska na okruhu Estoril, byl přesunut do Jerezu kvůli finančním problémům vedení okruhu Estoril. Do kalendáře byl zařazen až po Velké ceně Japonska, protože dodavatel motorů Renault si nepřál, aby se jeho poslední závod ve formuli 1 konal právě v Japonsku.

Před závěrečným závodem sezóny byli ve hře o titul mistra světa dva jezdci. Michael Schumacher vedl se 78 body, zatímco pilot Williamsu Jacques Villeneuve měl na kontě 77 bodů, tedy o jeden méně. Villeneuve během sezóny vyhrál o dva závody více než Schumacher, a proto by v případě bodové shody podle pravidel získal titul kanadský jezdec. Aby se Jacques Villeneuve stal mistrem světa, musel dojet na bodované pozici, tedy mezi prvními šesti, a zároveň před Schumacherem. Němec by získal titul, pokud by skončil před Villeneuvem nebo pokud by Kanaďan nezískal žádné body. Pohár konstruktérů si Williams se 118 body zajistil už před tímto závodem.

První zajímavý moment přinesla už sobotní kvalifikace. Tři nejrychlejší jezdci v ní zajeli naprosto shodný čas na kolo, což se v historii mistrovství světa stalo vůbec poprvé. Jacques Villeneuve zajel čas 1:21.072 jako první, později dosáhli naprosto stejného času také Michael Schumacher a Heinz-Harald Frentzen. Podle pravidel se při shodných časech v kvalifikaci přihlíží k pořadí, v jakém byly zajety. Pole position tak připadla Villeneuvovi, zatímco Schumacher obsadil druhé místo a Frentzen třetí.

Jen několik okamžiků před startem začala z Villeneuveova monopostu Williams unikat kapalina, během závodu to však nemělo na jeho vůz žádný vliv. Schumacher odstartoval lépe než Villeneuve a do první zatáčky najížděl jako lídr. Vedl ve 40 z prvních 47 kol závodu. Také Frentzen odstartoval lépe než Villeneuve a předjel ho, čímž se posunul na druhou příčku. Na pokyn týmu Williams však v osmém kole pustil svého týmového kolegu před sebe. Schumacher absolvoval první zastávku v boxech ve 22. kole, Villeneuve o kolo později. Oba si své pozice udrželi. Po druhé sérii zastávek zůstalo pořadí na čele rovněž nezměněné, Villeneuve se však k Schumacherovi přiblížil.

Do 48. kola najížděl Villeneuve se ztrátou necelé sekundy na Schumachera. Během kola se pokusil Němce předjet. Villeneuve brzdil později, držel se vnitřní stopy a dostal se před něj právě ve chvíli, kdy Schumacher stočil volant směrem k němu. Došlo ke kolizi, při níž Schumacherovo pravé přední kolo narazilo do levého boku Villeneuveova monopostu. Kanaďan v závodě pokračoval, poškození jeho vozu ho však zpomalilo a jezdci za ním začali ztrátu stahovat.

V době incidentu zbývalo do konce závodu 22 kol. Kvůli Villeneuveovu pomalejšímu tempu ho v posledním kole dostihly oba McLareny. K Villeneuveovi se přibližoval také Gerhard Berger, který jel na čtvrtém místě, před cílovou čárou ho však už předjet nedokázal. Konečný rozdíl mezi Villeneuvem a Bergerem činil pouhých 0,116 sekundy. Díky třetímu místu Villeneuve v konečném pořadí šampionátu předstihl Schumachera o tři body a stal se mistrem světa. Pro Miku Häkkinenа to bylo první vítězství v kariéře. Sezóna zároveň skončila, aniž by Villeneuve a Schumacher během ní alespoň jednou společně stanuli na stupních vítězů.

Před závodem v Jerezu tehdejší prezident FIA Max Mosley slíbil potrestání každého, kdo by se pokusil ovlivnit výsledek šampionátu. Před závěrečným podnikem spolu Villeneuve a Schumacher na trati téměř nikdy přímo nebojovali. Sportovní komisaři přezkoumali záznam kolize a vyhodnotili ji jako „závodní incident“, takže proti Schumacherovi nepodnikli žádné další kroky. FIA ho následně předvolala k disciplinárnímu řízení. Dne 11. listopadu 1997 bylo oznámeno, že Schumacher bude v bezprecedentním kroku vyloučen z konečného pořadí mistrovství světa za sezónu 1997. Přišel tak o druhé místo, které připadlo Frentzenovi, jeho vítězství v závodech i ostatní výsledky mu však zůstaly zachovány. Nedostal žádnou finanční pokutu ani trest pro následující sezónu a Ferrari si ponechalo druhé místo v Poháru konstruktérů. Schumacher rozhodnutí přijal a uznal, že udělal chybu. Zároveň mu bylo nařízeno, aby se během následující sezóny zapojil do kampaně zaměřené na bezpečnost silničního provozu.

Některé příběhy ze světa formule 1 si zaslouží více prostoru než jeden článek. V našich originálních seriálech se podrobně věnujeme historii F1, významným osobnostem, rivalitám mezi jezdci, závodnickým rodinám i nehodám, které ovlivnily bezpečnost a další vývoj královny motorsportu. Připomeňte si známé momenty a objevte příběhy, které možná neznáte.

👉 Všechny seriály F1 | Nehody, které změnily svět F1 | Osobnosti F1 | Kolegové na ostří nože | Jaký otec, takový syn | Ženy v královně motorsportu

Sdílejte na:
Zavřít

Autor článku:

Formule 1 pro mě není jen o tom, kdo vyhrává. Fascinují mě příběhy, historie, zákulisí a rivality, které dávají závodům úplně nový rozměr. Díky zkušenostem s organizováním esportové ligy vnímám tento sport z různých úhlů pohledu, o které se chci podělit i se čtenáři.

Další články autora →

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Další články