Johnny Claes

Johnny Claes

Johnny Claes byl jedním z pouhých čtyř pilotů, kteří se zúčastnili všech evropských závodů F1 v prvních dvou sezónách nově vzniklého šampionátu. Stalo se tak i přes fakt, že začínal jako hudebník a k automobilovému sportu neměl blízko… leč jeho příběh ukazuje, jak jedno setkání dokázalo změnit život jemu i dalším generacím jeho kolegů.

Je těžké se dostat od jazzové trubky a práce kapelníka za volant, ovšem, život je někdy o náhodách. Ve věku pětadvaceti let Claes na závodění nepomýšlel. Měl vlastní čerstvě založený jazzband Clay Pigeons, ve kterém mimo jiné na pozici bubeníka účinkovala budoucí významná osobnost motorsportu, Les Leston. Skupina fungovala v Británii a objevila se i v několika filmech, leč po válce se rozpadla a Claes se odstěhoval za otcem do Belgie, aby mu vypomohl v podnikání coby jeřábník. V roce 1947 se nachomýtl k závodu v Lyonu, který vyhrál Louis Chiron s vozem Talbot, a kde Johnny pro svou znalost angličtiny i francouzštiny působil coby tlumočník. Do roka seděl ve voze stejné značky i Johnny Claes. V Chimay v Belgii se umístil třetí, ve vytrvalostní dvanáctihodinovce v Paříži spolu s Emilem Cornetem skončili osmí. V sezóně 1949 se zúčastnil dvanácti závodů, pódiové pozice dosáhl v Paříži a svůj úspěch z předchozího roku zopakoval i v belgickém Chimay.

V roce 1950, kdy začala formule 1 oficiálně existovat, Claes se v barvách svého týmu Écurie Belge s nepřehlédnutelným žlutým vozem Talbot Lago L26C zúčastnil všech podniků v Evropě coby vůbec první Belgičan. Nejlepší umístění zaznamenal v Monaku, kde dojel sedmý, dva závody nedokončil a celkově mu v mistrovství patřilo jedenácté místo. Na tratích, které nespadaly do šampionátu, se mu dařilo lépe. Ve francouzské Grand Prix de l’Automobile Club du Nord se umístil čtvrtý a Grand Prix des Frontières vyhrál s vypůjčeným vozem Anthonyho Baringa z týmu HWM (Hersham and Wanton Motors), který se podniku neúčastnil. Zcela zaslouženě  mu byl na konci roku belgickým autoklubem propůjčen titul nejlepšího jezdce Belgie.

V další sezóně Claes řídil vylepšený Talbot Lago L26C-DA, který pro něj servisoval bývalý mechanik továrního týmu Alfa Romeo, Roberto Bianchi, jenž  se do Belgie přestěhoval z Milána i se dvěma syny, Lucianem a Maurem (dědečkem Julese Bianchiho). Jeho nejlepší výsledek bylo sedmé místo ve Spa, v závodech mimo šampionát pak páté místo v Albi a sedmé v Goodwoodu v závodě o Britskou trofej, na stejném místě vyhrál i závod série formula Libre. Pomyslnou korunou v tomto roce byla pole position a vítězství v Chimay, kde se v předchozích letech vždy umístil na pódiu. Zvítězil i v rally na trase z Liege do Říma a zpět, ovšem, tam z Talbotu přesedl do Jaguaru XK120, jeho spolujezdcem pro tento podnik byl Jacques Ickx (otec Jackyho Ickxe). I v tomto roce se stal belgickým jezdcem roku. Bohužel, motorsport mu ukázal i svou odvrácenou tvář. V San Remu došlo při tréninku u Claesova vozu k selhání brzd a neovladatelný stroj vletěl mezi diváky, z nichž jeden zemřel a tři utrpěli těžká zranění. Claes sám z nehody vyvázl bez vážnějších problémů.

V sezóně 1952 se tento jezdec na čas ocitl bez auta, neboť jeho Talbot byl v rychle se vyvíjejícím sportu již zastaralý, byť s ním dokázal urvat šestou pozici při závodě v Turíně. V jednom z dalších podniků byl vůz nenávratně poškozen. Za stáj Équipe Gordini odjel Claes závody v Marseille a Sables d´Olonne, ale i zde byl vlivem nehody na Claesově oblíbené trati v Chimay  stroj na nějakou dobu vyřazen z provozu. Přes známé se pak dostal k možnosti odstartovat s vozem HWM do Velké ceny v Německu a nemistrovském závodě v Monze, kde se již v prvním kole jasně ukázalo, že jet před tak nebezpečným podnikem bez odpočinku z Irska do Itálie není nejlepší nápad, byť se jmenujete Juan Manuel Fangio. Poslední závod sezóny formule 1 v Monze mu i s půjčeným vozidlem Simca-Gordini T15 zasponzorovala jistá belgická vikomtka se slabostí pro rychlá auta, leč Claes zde ke své smůle neprošel ani kvalifikací. Již potřetí v řadě se stal belgickým jezdcem roku.

Rok 1953 zastihl Claese ve voze Connaught type A, jen závod v Belgii z části odjel v Maserati A6GCM (ve kterém obvykle jezdil Felice Bonetto), než bylo nařízeno, aby jej v dosud funkčním vozidle vystřídal úspěšnější Juan Manuel Fangio. V sezóně Claes celkově odstartoval do pěti závodů šampionátu, z nichž dokončil pouze jediný, a to ve Francii, kde skončil dvanáctý. V nemistrovských podnicích se umístil nejlépe šestý, a to v Bordeaux, v Albi a na okruhu AVUS v Berlíně. Již počtvrté se stal jezdcem roku v Belgii a znovu se zúčastnil rally na trase z Liege do Říma a zpět. S vozem Lancia Aurelia B20 GT zvítězil, přičemž celou trasu odjel sám, neboť jeho spolujezdec před startem onemocněl.

Nemoc

Závažná choroba bohužel způsobila  potíže i jemu, leč až v roce 1954 donutila Claese přibrzdit a zabývat se svým zdravím, protože tuberkulóza v té době nebyla žádná legrace a antibiotika pro řádnou léčbu zůstávala – byť byla otestována v roce 1944 – prakticky ještě v plenkách. Claes začal pracovat coby korespondent pro magazín Autosport a za volantem se zúčastnil pouze lednových závodů v Riu a na okruhu Interlagos, taktéž vyrazil na trať Mille Miglia a v Porsche 550 spyder vyhrál svoji skupinu v Le Mans. Po dalších závodech v Reims a v Pedrables se v této sezóně již do svého vozu neposadil. V roce 1955 spojil svůj tým se stájí Écurie Francorchamps, kterou vlastnil Jacques Swaters, a po fúzi se přejmenovali na Écurie nationale Belge.

Claesovi se během několika měsíců  ulevilo natolik, že se zkusil zúčastnit závodu silničních vozů ve Spa, a dále i v Chimay, kde suverénně vedl, ovšem v posledním kole ztratil kontrolu nad svým Ferrari 750 a ze závodu vypadl. Třetí místo si od hlavičkou nového týmu odvezl z tohoroční nechvalně proslulé čtyřiadvacetihodinovky Le Mans, kde při smrtelné nehodě Pierra Levegha přišlo o život 81 diváků a dalších minimálně 120 bylo zraněno.

Jeho posledním závodem v šampionátu  se stala Velká cena Holandska, kde dojel jedenáctý. Následně došlo k prudkému zhoršení jeho zdravotního stavu, ovšem, i přes fakt, že závod pro Claese byl již utrpením, tak spolu s Lucienem Bianchim dokončili rally z Liege do Říma a zpět na třetí pozici. Naposledy se za volantem objevil v září spolu s Jacquem Swatersem, spolumajitelem týmu, v Dundrodu. Na konci roku již Claes pravděpodobně věděl, co bude následovat. Vedení týmu předal do Swatersových rukou, a své poslední dny strávil doma v Bruselu. Talentovaný jezdec a hudebník Johnny Claes zemřel na tuberkulózu třetího února následujícího roku ve věku pouhých devětatřiceti let.

Sdílejte na:
Zavřít

Autor článku:

Dlouholetý nadšenec. F1 sleduje od závodu ve Španělsku 2001. Fandí víceméně všem, aby na trati vydrželi co nejdéle. Oblíbený jezdec: Michael Schumacher.

Další články autora →