Vzpomínky na mistra světa z roku 1980 Alana Jonese

„Závodění u mne nikdy nemělo co dělat s ctižádostí. Bylo pro mne samozřejmostí. Můj otec začal jezdit roku 1946, tedy v roce, kdy jsem se narodil (2. listopadu v Melbourne – pozn.red.) a bral mne s sebou na závody po celé Austrálii. Nikdy jsem nepoznal nic jiného, než závoďáky a závody. Bylo tedy jen přirozené, že jsem v tomto světě zůstal,“ vyprávěl Jones.

Školu opustil v šestnácti („Nenáviděl jsem ji!“) a byl odhodlán, že udělá díru do světa – nebo alespoň do Anglie. S krajanem Brianem McGuirem se roku 1967 poprvé vydal „na zvědy“ do Evropy: „Společně s Brianem jsme od roku 1970 prodávali auta, čímž jsme si vydělali na první monopost, Lotus 41,“ povídal Jones a postoupil do formule 3, kde se měřil s piloty, jakými byli Fittipaldi nebo Walker. S McGuirem a McCullym založili roku 1971 na oko hrdý tým AIRO (Australian International Racing Organosation) s vozy Brabham BT38. Ten ale po pěti závodech patřil kvůli nedostatku peněz minulosti… Alan naštěstí dostal šanci u týmu DART, kde se roku 1973 stal vicemistrem britské F3.

DART ovšem také krachoval a Jones měl znovu štěstí: všiml si ho podnikatel Harry Stiller a začal ho podporovat i Rob Walker. Alan rychle vyhrál několik závodů f-Atlantic a najednou platil za „nový objev“. Roku 1975 na Stillerově starém heskethu debutoval v F1. Během sezóny kompletně zaskakoval u Grahama Hilla za zraněného Stommelena a v F5000 vyhrál s týmem RAM dva závody. Pro sezónu 1976 ho angažoval John Surtees, po začátečních úspěších se ale rozešli ve zlém: „Koncem roku jsme se Surteesem už vůbec nekomunikovali. Dal jsem mu najevo, že ve formuli 1 raději nebudu jezdit vůbec, než u něj.“ O Jonese nebyl zájem a nezbylo, než závodit za Teddy Yipa s F5000 v USA a Austrálii.

Začátkem března 1977 se v Kyalami zabil pilot týmu Shadow Tom Pryce a šéf stáje Jackie Oliver poté sáhl k telefonu do Austrálie. Od čtvrté GP roku 1977 seděl Jones v bílém DN8 a rychle se u „stínů“ zabydlel. Bodoval jak v Monaku, tak i v Belgii, než v polovině srpna vyhrál „mokrou“ Grand Prix Rakouska! Bezvadně zajel i později v Monze (dojel třetí), Kanadě a Japonsku (pokaždé čtvrtý), stáj Shadow se ale nacházela v rozkladu. Začátkem zimy byl Jones opět beze smlouvy a bez práce…

Přesto se nacházel na prahu definitivního průlomu. Frank Williams s úspěchem přesvědčil několik arabských sponzorů (mimo jiné i otce Bin Ladena) aby své petrolejové dolary investovali do formule 1 a v listopadu oznámil, že Jones bude jeho pilotem v sezóně 1978. K tomu Alan podepsal i velmi lukrativní smlouvu s Carlem Haasem pro seriál CanAm. S Williamsem a jeho kumpánem Patrickem Headem začala Jonesova klasická spolupráce, která se časem vyvinula v symbiozu typu Chapman-Clark. Ve své první společné sezóně s Headovým maličkým a štíhlým typem FW06 jen decentně naznačil čtvrtým místem v Kyalami a druhým ve Watkins Glenu, co mají pro svět připraveno.

Arabům se formule 1 zalíbila. Poskytli Frankovi více peněz a Head pro Alana (a novou dvojku týmu Regazzoniho) roku 1979 nakreslil výborný wing-car FW07 – první skutečně konkurenceschopný vůz nesoucí jméno Williams! V Zolderu Alan 16 kol vedl, v Silverstone slavil svou a Frankovu první ‚pole‘ a závod měl prakticky v hrsti, než jej zradilo čerpadlo vody. Je travestií osudu, že se tehdy o první Williamsovo vítězství postaral kolega Regazzoni. Formule 1 se od léta 1979 stala ‚formulí Jones-Villeneuve‘ a zbytek sezóny stál zcela ve znamení epických soubojů těchto dvou borců. Jones dokázal vyhrát za sebou v Hockenheimu, Zeltwegu, Zandvoortu a pak v předposledním podniku roku v Kanadě. Mistrovsví dokončil jako celkově třetí a jen Villeneuve vedl více kol. Mistrem se přesto stal Jody Scheckter. Expertům celého světa bylo jasné: roku 1980 se o titulu rozhodne jen mezi tvrdým Australanem a geniálním Kanaďanem.

Zatímco však Gilles dostal od Ferrariho jen průměrný materiál, vyvstal Jonesovi nový velký konkurent: Nelson Piquet. Alan vyhrál ouvertúru v Argentině, na další vítězství si ale musel počkat až do léta ve Francii (byl zvláště hrdý, že to doma ‚dal‘ tehdy početným Francouzům v poli, pro které měl jen pohrdavou přezdívku ‚frogs‘), a dva týdny později vyhrál v Anglii. Byl tu ale problém: výborně naladěný Piquet měl jednobodový náskok! Jones zmobilizoval všechny síly a v Kanadě rozhodl o titulu typicky nevybíravým způsobem. Krátce po startu pomohl Brazilci do zdi. Piquet se po restartu sice opět dostal do vedení, unavený motor v náhradním voze se mu ale zadřel a Jones vyhrál. Čerstvý zisk titulu si poté Alan ‚osladil‘ pátým triumfem roku ve Watkins Glenu.

Také do politikou ovládané sezóny 1981 nastoupil jako favorit. Po prvním vítězství začátkem roku v Long Beach se zdálo, že obhajoba titulu poběží jako po másle, již při druhém podniku v Brazílii se ale vynořil soupeř, se kterým nepočítal: vlastní týmový kolega Reutemann se zdráhal pustit Jonese před sebe a vyhrál. K nastalým vnitrotýmovým problémům u Williamse se přidružil rychlý Piquet a eklatantní nespolehlivost Alanova FW07C. Vedl v Zolderu, vedl v Monaku, vedl v Jaramě, vedl v Hockenheimu a vedl i v Montrealu – z nejrůznějších důvodů ale ani jeden z těchto závodů nevyhrál. Zaslouženého druhého triumfu roku se dočkal až na konec sezóny v Las Vegas. Mělo se tehdy jednat o jeho poslední vítězství v Grand Prix a zároveň i o poslední závod jeho ‚první kariéry‘. Na titul mu napříč jmenovaným problémům scházely jen čtyři body, ale měl dost – průběh sezóny, politika kolem F1 a charakteristika tehdejších vozů mu vzaly všechnu radost. Odletěl do Austrálie a v prosinci oznámil Williamsovi, že se již nevrátí.

Doma musel spolknout několik obchodních neúspěchů a není divu, že v tom kritici viděli především akci rychlého obstarání peněz, když se dobře vykrmený exšampion koncem března 1983 za cílem jakéhosi comebacku vtěsnal v Long Beach do Arrowsu A6. Příliš se mu nedařilo. Chtěl ale jednoduše zpět do kokpitu a dva roky později se do světa Grand Prix vrátil. Carl Haas, Teddy Mayer a Tyler Alexander plánovali ‚velký americký útok na formuli 1‘, který měl ovšem ztroskotat, jako všechny předešlé. Lola vyrobila šasi, firma Beatrice Foods zaplatila a Ford slíbil nový přeplňovaný motor. Nový agregát ale nebyl včas hotov a tým nastoupil poprvé až v září roku 1985 v Monze, kde do šasi THL1 zabudovali motor Hart. ‚Zahřátí‘ pro kompletní sezónu 1986 s Fordem bylo propadákem – stejně tak jako následující sezóna. Alan nikdy neoplýval konkurenceschopným materiálem, na tom nic nezměnilo ani čtvrté místo v Zeltwegu. Prošedivělý čtyřicátník měl koncem roku definitivně dost.

Alan Jones se zase jednou vrátil domů, kde úspěšně závodil a vedl vlastní tým v mistrovství Super-sedanů V8. Mimo to se staral o kariéru syna Christiana, mistra asijského šampionátu formule 3, vedl australský tým v zimním ‚mistrovství národů‘ A1 Grand Prix a několikrát se objevil při velkých cenách v roli stewarta FIA. Vývoj motorsportu posledních let se mu ale přestával líbit a z veřejnosti se stáhl.