Nehody, které změnily svět F1: Tom Pryce

Nehody, které změnily svět F1: Tom Pryce

Mladý velšský talent, kterého čekala hvězdná budoucnost a titul mistra světa. I tak by se dal popsat Tom Pryce, stydlivý mechanik, kterého náhoda připravila o život. Hrůzostrašná nehoda v jihoafrickém Kyalami dodnes připomíná krutost královny motorsportu. Tehdy totiž vyhasl život i traťového maršála Frederika Jansena van Vuurena.

Tom Pryce 1949–1977

11. června 1949 se ve velšském Ruthinu narodil Thomas Maldwyn Pryce. Jeho otec Jack sloužil jako policejní strážník, matka Gwyneth byla zdravotní sestřičkou. Jako malý chlapec se svým otcem navštívil Velkou cenu Velké Británie v Aintree, kde sledoval svého hrdnu Jima Clarka a toužil po tom být jako on. V deseti letech prý řídil dodávku a ve dvanácti rodičům oznámil, že z něj bude závodní pilot. Jeho matka ale trvala na tom, aby se přece jenom něčím vyučil, kdyby jeho kariéra nevyšla, a proto si mladý Thomas vybral zemědělství, konkrétně mechanika zemědělských strojů. Během dětství a dospívání se věnoval motokárám a vyhrával nejrůznější soutěže, přes ty místní až po národní. Když poznal svoji budoucí ženu Nellu, neřekl jí, že je závodní pilot, tvrdil, že je pouhý mechanik.

Když jeho hrdina Jim Clark v roce 1968 zemřel při nehodě na okruhu v Hockenheimu, byl velmi rozrušený. Nebezpečí motorsportu jej ale neodradilo a z motokár přešel na juniorské kategorie. Pod svá křídla si ho vzal Trevor Taylor, bývalý pilot F1 z týmu Lotus a kolega Jima Clarka. V roce 1970 se přihlásil do šampionátu Crusander pořádaný Daily Expressem, kde dokázal vyhrát hlavní cenu – Lolu T200 a podporu na jednu sezónu ve formuli Ford. Při závodě také ukázal svůj talent, jízdu v dešti. Pryce neváhal a po výhře se přestěhoval k okruhu Brands Hatch. Ve formuli Ford si nejprve musel zvykat, ale v následujícím roce závodil v sérii formule 100, kterou vyhrál.

S týmem Royale RP11 přišel postup do formule 3, kde se setkal například s Rogerem Williamsonem nebo Jamesem Huntem. Jeho účast ve formuli 3 začala být ohrožená, jelikož v závodě v Zantvoortu zdemoloval vůz a v Monaku utrpěl zlomeninu nohy. Tehdy došlo k technickému problému ve voze a Pryce byl nucen zastavit. Když stál u svého vozu, pilot Peter Lamplough ztratil kontrolu nad svým vozem, narazil do Pryceova monopostu a vymrštil ho do výlohy nedalekého obchodu. „Pohrával jsem si s vozem, když jsem najednou uviděl Petera Lamplougha, jak se blíží přímo ke mně. Nemohl jsem tomu uvěřit, ztuhl jsem na místě. Další věc, kterou si pamatuji, je, že mě vybírali z výlohy obchodu, kam náraz odhodil můj vůz.“ Tom Pryce po několika týdnech pokračoval a pak ve formuli 3 skončil. Závodil ale v sérii formule Super Vee, kde vyhrál každý závod. Poté se objevil ve formuli Atlantic, která sloužila jako konkurence k formuli 2. Do F2 se dostává v roce 1973 s týmem Motul Rondel Racing, pod vedením Rona Dennise, šéfa McLarenu.

Debut do formule 1 přišel s nově vytvořeným týmem Token. V roce 1974 ale panovaly komplikované podmínky pro všechny nové týmy a nedokázaly se finančně udržet. Na Velké ceně Monaka byl Pryce odmítnut kvůli nedostatku zkušeností a nemohl odstartovat v závodu formule 1. Odstartoval ale v doprovodném závodu formule 3 s týmem Ippokampos Racing a závod vyhrál. To vzbudilo zájem dalších týmů formule 1 a Pryce podepsal u Shadow. Velká cena Nizozemska v červnu 1974 byla jeho první s novým týmem.

Vůz týmu Shadow nebyl jeden z nejlepších, ale Pryce s ním dokázal divy, hlavně ve svých oblíbených podmínkách, za deště i sněhu. Během své kariéry u týmu Shadow skončil dvakrát na pódiu a také vyhrál Race of Champions, nemistrovský závod formule 1 jedoucí na okruhu Brands Hatch. I přes to, že nezískal mnoho pódiových umístění, ukázal, že má talent, který mu zajistí slávu. Tehdy ale nikdo netušil, že se stane slavným kvůli zcela jiným důvodům.

Nehoda v Kyalami

Závodní víkend v Jižní Africe začal ve středu tréninkem, který probíhal za deště, a to Pryceovi vyhovovalo. Díky své schopnosti jezdit v takových podmínkách zajel nejlepší čas, Niki Lauda se umístil za ním. Ve čtvrtek se déšť již neobjevil a Pryce skončil na patnáctém místě. Do závodu 5. března 1977 startoval z osmého místa, ale ihned po startu přišly problémy a propadl se na poslední místo. Během pár kol se dostal na třináctou příčku.

Ve dvacátém druhém kole musel jeho týmový kolega Renzo Zorzi zastavit těsně za horizontem na cílové rovince. Problémy s dávkovačem paliva způsobily, že palivo začalo unikat a došlo k požáru. Zorzi měl problémy i s kyslíkovou trubicí od své helmy a nemohl vystoupit z vozu. Tehdejší pravidla okruhu udávaly, že v případě požáru se akce musí zúčastnit dva traťoví komisaři a dva musí být v záloze, pokud by byla potřebná další pomoc. Zorziho problémy spatřili dva mladí komisaři. V momentě, kdy se rozběhli přes trať, aby pomohli Zorzimu, na cílovou rovinku se vyřítil Tom Pryce a Hans-Joachim Stuck. Viditelnost nebyla ideální, kvůli zmiňovanému horizontu a Pryce se rozhodl předjet Stuckův monopost. Netušil, že se střetne s komisařem Frederikem Jansen van Vuurenem, který nesl osmnácti kilový hasící přístroj. Stuck ještě stihl zareagovat, Pryce ne.

„Když jsme se dostali na horizont, najednou jsem vycítil, jak zprava běží přes trať traťový maršál s hasicím přístrojem. Zariskoval jsem a nevím, jak jsem se z toho dostal. Nebyl čas, jen jsem zareagoval z čistého instinktu,“ řekl Hans-Joachim Stuck o situaci před nehodou.

Došlo k čelnímu nárazu v rychlosti 270 km za hodinu a van Vuurenovo tělo bylo vymrštěno do vzduchu. Poté dopadlo nedaleko ostaveného monopostu Zorziho. Byl na místě mrtev a jeho tělo bylo nárazem roztrženo na dvě části. Hasící přístroj dopadl na Pryceovu hlavu a na místě mu zlomil vaz, jeho hlava byla téměř oddělena od těla. Jeho monopost ale pokračoval dál až k zatáčce Crowthorne, kde narazil do vozu Jacquese Laffiteho. Oba vozy skončily v záchytných plotech.

Závod i přes úmrtí pokračoval dál. Ostatky maršálova těla zůstaly ležet pod plachtou na trati. Zpočátku se nevědělo, o koho šlo a na jméno Frederik Jansen van Vuuren přišli až při sčítání traťových komisařů. Závod tehdy vyhrál Niki Lauda a šlo o jeho první výhru od nehody v Nürburgringu v roce 1976. „Pamatuji si, když jsem přišel na pódium a dali mi vavříny, zeptal jsem se, co se stalo při té nehodě, a ten chlap řekl, že Tom Pryce je mrtev. V tu chvíli jsem opustil pódium. Byl jsem naštvaný, protože to byl opravdu milý chlap a dobře jsem ho znal. Poté jsem viděl nehodu a bylo to absurdní. Bylo to hrozné,“ zpočátku Niki Lauda označil výhru za největší vítězství jeho kariéry, ale jeho radost rychle opadla.

Tělo Toma Pryce bylo pohřbeno na hřbitově v Otfordu poblíž kostela, kde si vzal svoji ženu Nellu. Byla po něm pojmenována cena Tom Pryce Award, která se každoročně předává velšským osobnostem, které se zasloužily o mimořádný přínos motorismu nebo dopravě. Jeho památník stojí jak v rodném Ruthinu, tak v Kyalami, kde vyhasly dva mladé životy.

Změny po tragédii v Kyalami

Nehoda upozornila na potřebu zlepšení bezpečnosti v motorsportu. Začala série školení maršálů, kteří potřebovali správný výcvik a museli znát své umístění. Zlepšena musela být i komunikace mezi všemi na okruhu. Vyšetřování totiž ukázalo, že oba maršálové nedostali povolení ke vstupu na trať. Bylo vyvinuto úsilí o zlepšení protokolů, aby piloti byli včas informováni o incidentech na trati. Začala se řešit i otázka bezpečnostních vozů, které zajistí zpomalení tempa závodu a maršálové mohou vykonávat svoji práci.

Vylepšení bezpečnostního vybavení pilota bylo nutností. Nehoda ukázala, že musí být vylepšena jejich helma. Bezpečnostní standardy a postupy ve formuli 1 byly komplexně přehodnoceny a došlo na snižování rizik spojených nejen se závodem, ale i s průběhem záchranných akcí na trati.

Zdroje článku:

Redakce SvětFormule.cz (Helena Chovancová)
Sdílejte na:
Zavřít

Autor článku:

Jako malá jsem z televize slyšela hlavně jméno Michael Schumacher. Svoji cestu k formuli 1 jsem si ale musela najít sama. Nejvíce mě baví životní příběhy pilotů, jedinečné příběhy z paddocku a kus historie, který tento sport za sebou zanechal. Ve formuli 1 je totiž možné vše.

Další články autora →