Lewis Hamilton přepsal historii: Patří mezi nejstarší vítěze formule 1

LUIGI FAGIOLI – 53 LET A 22 DNŮ, VC FRANCIE 1951

Ital Luigi Fagioli drží toto prvenství s výrazným náskokem. V šampionátu debutoval během jeho úvodní sezóny v roce 1950, kdy mu bylo 52 let. Závodil za Alfu Romeo a vysloužil si přezdívku lupič z Abruzza díky své schopnosti převzít vedení v závodě ve chvíli, kdy byli jeho soupeři nuceni odstoupit.

Po pěti pódiových umístěních v roce 1950 vstoupil do další sezóny s cílem získat své první vítězství. Na Velkou cenu Francie se však kvalifikoval až jako sedmý. Jeho týmový kolega, legendární Juan Manuel Fangio, startoval z pole position a působil stejně silně jako vždy, dokud jej po deseti kolech nepostihl problém s motorem.

Když Fagioli zamířil do boxů, tým mu nařídil, aby si s Fangiem vyměnil vůz a umožnil mu tak bojovat o vítězství v technicky zdravém autě. Tato výměna nakonec argentinskému jezdci skutečně přinesla úspěch, zatímco Fagioli dokončil závod na 11. místě. Přesto byl klasifikován jako spoluvítěz, a to v jednom ze tří případů, kdy bylo vítězství připsáno dvěma jezdcům. Údajně rozzuřený tímto rozhodnutím krátce poté veterán skončil a už nikdy znovu nezávodil s vozem Grand Prix.

© Formula 1

GIUSEPPE FARINA – 46 LET, 9 MĚSÍCŮ A 3 DNY, VC NĚMECKA 1953

Možná jej znáte jako prvního mistra světa formule 1. Giuseppe Farina, mnohým známý jako Nino, však zároveň zůstává druhým nejstarším vítězem závodu v historii. Poté, co se mu během jeho první sezóny s Ferrari nepodařilo vystoupit na nejvyšší stupeň vítězů, dorazil na Nürburgring na Velkou cenu Německa 1953 s jediným cílem.

Jeho týmový kolega Alberto Ascari získal pole position a kvalifikoval se o dvě místa před ním, než jej v úvodu závodu potkal znepokojivý problém v podobě ztráty kola. Vzhledem k tomu, že se časy na kolo na náročném okruhu blížily deseti minutám, Farina využil souboj Fangia s Mikem Hawthornem o nově uvolněné vedení v závodě a v osmém kole oba předjel.

Přestože se Ascari v jiném Ferrari působivě propracovával zpět pořadím, do první trojky se dostat nedokázal. Farina si tak zajistil své páté a zároveň poslední vítězství kariéry, když Fangia porazil o více než minutu. Byl to jeho poslední velký okamžik, protože série zranění a tragických událostí, včetně Ascariho smrti, vedla v roce 1955 k jeho odchodu z formule 1.

© Formula 1

JUAN MANUEL FANGIO – 46 LET, 1 MĚSÍC A 11 DNŮ, VC NĚMECKA 1957

Nürburgring se v žebříčku objevuje podruhé, protože právě zde Fangio získal své poslední vítězství ve Velké ceně Německa 1957, celkově už své čtyřiadvacáté. Tento závod bývá často označován za jeden z největších výkonů v historii motorsportu a Fangio si díky němu zajistil svůj pátý titul mistra světa jezdců už dvě kola před koncem sezóny.

Za Maserati získal pole position a vybudoval si výrazný náskok přibližně 30 sekund před ferrari Mikea Hawthorna a Petera Collinse. Argentinský jezdec si přitom všiml, že se jeho soupeři pokoušejí odjet celý závod bez doplnění paliva a výměny pneumatik. Fangio doufal, že je díky nižšímu množství paliva v nádrži dokáže porazit, jeho strategii však částečně zhatil mechanik, kterému při zastávce spadla matice pod vůz. Než ji tým našel, Fangio se propadl na třetí místo a na Collinse před sebou ztrácel výrazný čas.

Šestačtyřicetiletý jezdec však rozhodně nepatřil k těm, které by bylo možné předčasně odepsat. Opakovaně překonával rekord kola a postupně si probojoval cestu zpět před obě Ferrari. Cílem nakonec projel o několik sekund před Hawthornem. S pěti tituly na kontě odešel z formule 1 v následující sezóně, důležitou postavou motorsportu však zůstal až do své smrti v roce 1995.

© Formula 1

PIERO TARUFFI – 45 LET, 7 MĚSÍCŮ A 6 DNŮ, VC ŠVÝCARSKA 1952

Piero Taruffi, který měl kořeny v motocyklových závodech, kombinoval svou kariéru ve formuli 1 se závoděním ve sportovních vozech. Ve světovém šampionátu však získal pouze jediné vítězství, a to ve Velké ceně Švýcarska 1952.

Šlo o úvodní podnik sezóny. Kvůli finančně citelnému odstoupení Alfy Romeo na konci roku 1951 začal šampionát používat pravidla formule 2. To pomohlo rozšířit startovní pole, protože se do soutěže mohlo zapojit více konstruktérů. Do závodního víkendu tak nastoupilo 22 jezdců.

Taruffiho týmový kolega z Ferrari Farina vedl z pole position až do chvíle, kdy jej zastavila porucha vozu. První místo tak připadlo italskému jezdci. Taruffi se příležitosti chopil naplno a na cestě za vítězstvím předjel o celé kolo všechny soupeře kromě jednoho. Nakonec šlo o jeho nejlepší výsledek z 18 startů, které ve formuli 1 absolvoval mezi lety 1950 a 1956.

© Pirelli

JACK BRABHAM – 43 LET, 11 MĚSÍCŮ A 5 DNŮ, VC JIŽNÍ AFRIKY 1970

Jack Brabham zůstává dodnes jediným jezdcem, který získal titul ve voze vlastní značky, což se mu podařilo v roce 1966. Když začala sezóna 1970, byl už trojnásobným mistrem světa a jeho kariéra se pomalu chýlila ke konci.

Australan si v předchozím roce vážně poranil nohu a byl připravený odejít do důchodu. Protože se mu však nepodařilo najít žádného špičkového jezdce, který by jej nahradil, rozhodl se vydržet ještě jednu sezónu. V úvodním podniku ročníku na okruhu Kyalami se kvalifikoval jako třetí, ale hned v úvodu jej potkal problém, když se nechtěně zapletl do kontaktu mezi Chrisem Amonem a Jochenem Rindtem.

Poté, co se propadl pořadím, si Brabham musel znovu probojovat cestu vpřed. Nakonec se dostal i před úřadujícího mistra světa Jackieho Stewarta a převzal vedení v závodě. Následně odolal tlaku Dennyho Hulmea z McLarenu a získal své čtrnácté a zároveň poslední vítězství před odchodem z formule 1.

© Formula 1

SAM HANKS – 42 LET, 10 MĚSÍCŮ A 17 DNŮ, 500 MIL INDIANAPOLIS 1957

Mezi lety 1950 a 1960 se body získané v závodě 500 mil Indianapolis započítávaly do mistrovství světa formule 1, přestože jezdci v obou sériích často používali vozy s odlišnými specifikacemi.

Žádný z pravidelných účastníků formule 1 se ročníku 1957 nezúčastnil, a na startu tak stálo výhradně americké pole. Sam Hanks do každoročního závodu nastoupil už potřinácté a startoval z páté řady. V první části závodu se vedení několikrát měnilo, což Hanksovi umožnilo přiblížit se k čelu a následně se probojovat na první místo.

Vedení ještě dvakrát ztratil, než si jej ve 135. kole definitivně zajistil. Získal tak prestižní vítězství v Indianapolis a zároveň osm bodů do pořadí formule 1. Byl to jediný závod sezóny, do kterého nastoupil, přesto Hanks díky triumfu v Indianapolis obsadil v celkovém hodnocení osmé místo. Na konci roku ukončil kariéru.

© Indianapolis Motor Speedway

LEWIS HAMILTON – 41 LET, 5 MĚSÍCŮ A 7 DNŮ, VC BARCELONY-KATALÁNSKA 2026

Někteří jezdci po vítězství v pozdější fázi kariéry ze sportu odešli, Hamilton však působil spíše dojmem, že s Ferrari otevírá novou kapitolu, než že by uzavíral svou kariéru. Brit, odhodlaný vrátit se po nevýrazné sezóně 2025 ke své nejlepší formě, navázal na dvě pódiová umístění v Kanadě a Monaku vítězstvím na okruhu Circuit de Barcelona-Catalunya.

Hamilton v závěrečných okamžicích Q3 zajel výborné kolo, díky němuž se dostal do první řady. V úvodní části závodu se poté držel na druhém místě za Georgem Russellem, který startoval z pole position. Jeho závod ožil v boxech, kde jezdec Ferrari využil odvážnou strategii tří zastávek, dostal se před Mercedes a díky čerstvějším pneumatikám si dojel pro vítězství v Grand Prix.

Jeho historické 106. vítězství znamenalo, že se sedminásobný mistr světa stal prvním jezdcem, který triumfoval ve svých dvaceti, třiceti i čtyřiceti letech. Zároveň tím otevřel možnost boje o titul, protože v průběžném pořadí aktuálně ztrácí 41 bodů na Andreu Kimiho Antonelliho.

© Ferrari

NIGEL MANSELL – 41 LET, 3 MĚSÍCE A 5 DNŮ, VC AUSTRÁLIE 1994

Nigel Mansell už měl za sebou určitou pauzu od formule 1, když jej Williams povolal zpět pro poslední čtyři závody sezóny 1994. Brit s týmem zažil mimořádně úspěšné období a v roce 1992 s ním získal mistrovský titul, na konci téhož roku však formuli 1 opustil a zamířil závodit do Spojených států.

Přestože se vrátil za tragických okolností po smrti Ayrtona Senny, dokázal se v kvalifikaci dostat před svého týmového kolegu Damona Hilla i Michaela Schumachera z Benettonu. Tyto dva jezdce před finále sezóny v Adelaide dělil v boji o titul jediný bod. Vzhledem k tomu, že šlo o mistrovský titul, se oba po startu dostali před Mansella, později však kolidovali. Schumacher tak kontroverzním způsobem získal svůj první titul mistra světa.

Jednačtyřicetiletý Mansell po jejich kolizi převzal vedení, než zamířil do boxů. Následně na trati předjel Gerharda Bergera a zajistil si vítězství, své jednatřicáté a zároveň poslední v kariéře. Pro sezónu 1995 se ještě rozhodl zkusit angažmá u McLarenu, po pouhých dvou odjetých závodech však kariéru ukončil. Jako důvod uvedl špatné jízdní vlastnosti vozu a jeho nedostatečnou konkurenceschopnost.

© Williams

MAURICE TRINTIGNANT – 40 LET, 6 MĚSÍCŮ A 18 DNŮ, VC MONAKA 1958

Maurice Trintignant závodil ve formuli 1 během úctyhodných patnácti sezón mezi lety 1950 a 1964. Za tu dobu získal dvě vítězství v Grand Prix a v roce 1954 vyhrál také závod 24 hodin Le Mans.

Francouz odstartoval do Velké ceny Monaka 1958 z pátého místa, přičemž na ikonickém okruhu už jednou zvítězil o tři roky dříve. Stejně jako mnoho závodů v té dekádě se i tento vyznačoval velkým množstvím odstoupení, což Trintignantovi výrazně nahrálo. Těžil z problémů jezdců, jako byli Tony Brooks, Stirling Moss, Hawthorn a nováček Graham Hill, a postupně se dostal do vedení.

Po postupném posunu pořadím si v Monaku dojel pro své druhé vítězství, když o 20 sekund porazil Luigiho Mussa z Ferrari a Collinse. Na nejvyšší stupeň vítězů už se po zbytek kariéry nevrátil a v roce 1965 se rozhodl závodní svět opustit. Poté se začal věnovat vinařství.

© Formula 1

GRAHAM HILL – 40 LET, 3 MĚSÍCE A 3 DNY, VC MONAKA 1969

Desáté místo mezi nejstaršími vítězi závodů patří samotnému panu Monaku, který dodnes zůstává jediným jezdcem v historii, jenž zkompletoval Trojkorunu motorsportu. Platí to bez ohledu na to, zda do její definice počítáte titul mistra světa, který získal v letech 1962 a 1968, nebo vítězství v Monaku, kde Hill triumfoval hned pětkrát, a to v letech 1963, 1964, 1965, 1968 a 1969.

Do závodu v knížectví v roce 1969 startoval ze čtvrtého místa a rychle se posunul na třetí pozici, zatímco muž na pole position Stewart bránil vedení před jezdcem Ferrari Amonem. Oba soupeřící jezdci však nakonec postihly technické problémy, které Hillovi umožnily dostat se do čela a zvítězit s náskokem 17 sekund před Piersem Couragem z Brabhamu.

Později v téže sezóně však Brit při nehodě ve Watkins Glen utrpěl zlomeniny obou nohou. Když se vrátil k závodění, už své konto 14 vítězství v Grand Prix nerozšířil, přesto však ve formuli 1 zůstal až do roku 1975.

© Formula 1