Články: Historie

Cesta Ruska do Formule 1

19. září 2018, 09:29 | Jiří Košta | Komentáře
Ilustrační fotografie - Cesta Ruska do Formule 1
Velká cena Ruska se jezdí na okruhu v Soči od roku 2014, ale plány na Velkou cenu sahají hluboko do historie.

Úplně první závody v Ruské federaci se jely v roce 1913 a 1914 na trati v Petrohradě. První závod ovládl domácí Georgy Suvorin, zatímco druhý závod patřil Němcovi Willymu Schollovi.

Kvůli první světové válce a Ruské občanské válce už se další závod neodjel.

Plány na Velkou cenu Ruska tak byli zahájeny začátkem osmdesátých let minulého století. Závod se měl jezdit v Moskvě, kde by byl název „Velká cena Sovětského svazu.“

Závod byl přidaný do provizorního kalendáře pro sezónu 1983, ale kvůli byrokratickým překážkám bylo od toho plánu upuštěno. Díky tomu bylo upuštěno od myšlenky na Velkou cenu, ke které už nikdy nedošlo. 

Nicméně díky uvolněnému místu mohl Bernie Ecclestone dostat do kalendáře Velkou cenu Maďarska, která se tak v roce 1986 stala první komunistickou Velkou cenou, která pořádala závod Formule 1. 

V roce 2001 tehdejší prezident Vladimír Putin přišel s myšlenkou okruhu nazvaného Pulkovskoe Ring kousek od letiště Pulkovo, ale ani k tomu nedošlo. 

-

Okruh Pulkovskoe Ring (Foto: allf1.info)

Rusko se tak pokusilo znovu v roce 2002 přijít s návrhem postavit trať v oblasti Molzhaninovsky, která by byla nazvaná Nagatino Island. Projekt byl odvolán, i když už se našli sponzoři, kteří by stáli za výstavbou. Údajně tehdy na okruhu už začaly výkopové práce. Nicméně starosta Moskvy rozhodl, že kvůli komerčním nárokům Ecclestona se projekt odkládá. Začátkem dalšího roku senát rozhodl, že se na ostrově postaví hotel, společně s přístavem pro jachty a golfovým hřištěm.

-

Okruh Nagatino Island (Foto: Silhouet.com)

O dalších pět let později se začalo pracovat na novém okruhu, který měl být umístěný ve vesnici Fedyukovo, která je přibližně 77 kilometrů od hlavního města Moskva. Tento okruh později dostal název Moscow Raceway. Trať byla navržena Hermannem Tilkem, dvorním návrhářem okruhů Formule 1. 

Na rozdíl od tratí Pulkovskoe Ring a Nagatino Island, byla Moscow Raceway dokončena a v roce 2012 se zde odjeli první závody. 

Díky závodům Formule Renault 3.5 a Formule Renault 2.0 se tak stalo poprvé v historii, že mělo Rusko svůj první akreditovaný motoristický závod v historii. Kromě závodů Formule Renault zde v minulosti závodili vozy WTCC(dnešní WTCR), Superbiky, ale i německý šampionát cestovních vozů DTM.

-

Okruh Moscow Raceway (Foto: dtm.de)

V roce 2010 se dostal do Formule 1 první Rus v historii, Vitalij Petrov. Petrov byl klíčovým zlomem pro Formuli 1 v Rusku. Bernie Ecclestone se tak začal zajímat o pořádání závodu. Šéf Formule 1 oznámil, že chce, aby se závod pořádal v okolí Moskvy, případně v rezortu města Soči.

Po několika dekádách odkládání závodu se tak 14. října roku 2010 oznámilo, že Formule 1 bude mít svou první Velkou cenu Ruska v roce 2014. Okruh je postavený v rezortu města Soči, jak si Ecclestone přál. V Soči se během začátku roku 2014 konaly i Zimní Olympijské hry. Samotná trať je situována tak, že objíždí Olympijský park.

-

Sochi Autodrom (Foto: twitter/wtf1)

Ruský senát uvolnil na stavbu okruhu 195.4 milionů dolarů. Soči je čtvrtým nejdelším okruhem v kalendáři Formule 1.

První závod, který se skutečně odjel v roce 2014, ovládl Lewis Hamilton s Mercedesem.  U první Velké ceny nechyběl ani prezident Vladimír Putin, který si tak mohl oddechnout, že konečně dokázal myšlenku realizovat.

Pokud budeme počítat i první ročníky 1913 a 1914, tak ještě v Rusku nevyhrál nikdo jiný, než Mercedes-Benz.

Nejlepší náhradníci během sezón Formule 1

5. září 2018, 09:23 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Nejlepší náhradníci během sezón Formule 1
Během rozjeté sezóny Formule 1 se občas stane, že jezdec musí být nahrazen, protože se například zranil, nebo měl nedostatek peněz. My si dnes ukážeme těch pět nejlepších.

V posledních třiceti letech se nestávalo často, aby náhradník, který přijde do nového týmu uprostřed sezóny, byl konkurenceschopný. Nicméně i velká jména se tímto způsobem dostala do Formule 1.

Michael Schumacher (Jordan a Benetton, 1991)

Když se Michael objevil ve Formuli 1, pravděpodobně by nikdo nečekal, že bude nejúspěšnějším jezdcem historie. Schumacher byl v té době poměrně neznámým jezdcem, který závodil ve World Sportscar Championship, což byl předchůdce dnešního WEC. Jako tovární jezdec Mercedesu byl také účastník některých závodů DTM, ale jeho výsledky byly slabé.

Poté, co byl Bertrand Gachot zadržen pro napadení taxikáře, Eddie Jordan potřeboval náhradního jezdce do týmu.

Schumacher dokázal Jordana přesvědčit, i když předtím nikdy Formuli 1 neřídil. Dokonce nebyl ani na okruhu ve Spa, i když Jordanovi tvrdil, že okruh dokonale zná.

Německý pilot se kvalifikoval na výborném sedmém místě, před týmovým kolegou Andreou de Cesarisem, kterém dal téměř vteřinu. De Cesaris přitom jezdil v monopostu celý rok.

Schumacher dobře odstartoval, ale odešla mu spojka, takže hned v prvním kole vůz odstavil. Pravděpodobně si za zničenou spojku mohl Schumacher sám, jelikož neměl zkušenosti se startováním vozu. Je dost mozné, že by Schumacher i svůj první závod vyhrál, jelikož dlouhou dobu vedl jeho týmový kolega Andrea de Cesaris.

Nicméně i tak si ho vyhlédl tým Benetton, pro který pak Schumacher od dalšího závodu v Monze startoval. Eddie Jordan si Schumachera nárokoval, ale smlouva u týmu Jordan byla uzavřena pouze na jeden závod.

V Monze skončil na skvělém pátém místě, před trojnásobným mistrem světa, Nelsonem Piquetem. Po dalších skvělých výsledcích už dostal Schumacher smlouvu na celou sezónu. S Benettonem získal dva tituly mistra světa v letech 1994 a 1995. Poté už odešel do Ferrari, kde jeho příběh určitě každý zná…

-

Foto: Irishmirror.ie

Mika Hakkinen (McLaren 1993)

Hakkinen odjel dvě kvalitní sezóny v týmu Lotus. Pro rok 1993 byl očekáván jako druhý jezdec po boku Ayrtona Senny, ale na poslední chvíli byl vybrán do týmu Michael Andretti. Andretti nikdy nestačil ani zdaleka Sennovi, i když v Itálii skončil třetí. Po pódiu se rozhodl McLaren jezdce nahradit mladým Mikou Hakkinenem. Fin dokázal hned v první kvalifikaci porazit legendárního Sennu. Následující den havaroval, ale hned další závod v Japonsku získal pódium. Hakkinen tak potvrdil své skvělé kvality. U McLarenu zůstal celou svou kariéru, přičemž získal dva tituly mistra světa.

-

Foto: Corbis.com

Sebastian Vettel (BMW Sauber a Toro Rosso, 2007)

I když Vettel ještě bojoval o titul ve World Series by Renault, byl povolán jako jezdec týmu BMW Sauber, aby zaskočil za otřeseného Roberta Kubicu. Vettel získal hned osmé místo a jeden bod.

Zlom ve Vettelově kariéře přišel před Velkou Cenou Maďarska 2007, kde nahradil Scotta Speeda. Speed se údajně popral s šéfem týmu Toro Rosso, takže jeho výpověď byla celkem jasná.

Vettel měl v Japonsku získat třetí místo, nicméně za Safety Carem naboural do Marka Webbera, a oba museli odstoupit. Nicméně Vettel získal další závod v Číně skvělé čtvrté místo. Toro Rosso si v té době mohlo o něčem podobném nechat zdát. Následovala smlouva pro další sezónu u týmu Toro Rosso. Poté byl Vettel nominován do hlavního týmu Red Bull, kde získal čtyři tituly mistra světa.

-

Foto: Bmw Sauber

Robert Kubica (BMW Sauber, 2006)

Polský jezdec si odbyl svůj debut během Velké Ceny Maďarska 2006, jako náhradník Jaquese Villeneuva, který se údajně zranil. Kubica skončil na skvělé sedmé pozici, nicméně ta mu byla odebrána pro porušení technických pravidel. I tak se tým BMW Sauber rozhodl, že Kubicu nechá v závodní sedačce až do konce sezóny.

Kubica získal ve třetím závodě své kariéry třetí místo, když odjel skvělý závod na Italské Monze. Zbytek roku už Kubica bohužel žádné body nezískal.

I přesto následovala smlouva na další tři roky, dokud se automobilka BMW nerozhodla odejít z Formule 1. To přineslo Kubicovi jeho jedno jediné vítězství v Kanadské Velké ceně roku 2008.

-

Foto: MaxF1.net

Mika Salo (BAR a Ferrari, 1999)

Finský jezdec strávil devadesáté léta jako kvalitní jezdec ve středu pole. Závodil za týmy Lotus, Tyrrell a Arrows. Pro rok 1999 neměl sedačku, nicméně u týmu BAR nahradil zraněného Ricarda Zontu pro tři závody. Skončil sedmý v Imole, což byl nejlepší výsledek týmu během sezóny.

Zlom následoval, když si Michael Schumacher zlomil v Silverstone nohu. Ferrari si vybralo zkušeného Sala. Mika Salo tvrdě pracoval, a už ve druhém závodě pro Ferrari jel pro výhru, nicméně kvůli týmovým pokynům musel pustit Eddieho Irvina před sebe. Irvine v té době bojoval o titul mistra světa proti Miku Hakkinenovi. Zbytek závodů pro Ferrari už Salo nepodával tak dobré výkony. Fin získal ještě pódium v Itálii před domácími fanoušky Ferrari. Díky této skvělé spolupráci dostal, Salo sedačku u týmu Sauber pro rok 2000. Sauber ten rok nebyl konkurenceschopný, ale přesto Salo několikrát bodoval.

-

Foto: Reddit.com

Pět jezdců, kteří nezvládli Formulové promo jízdy

30. srpna 2018, 14:08 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Pět jezdců, kteří nezvládli Formulové promo jízdy
Sebastian Vettel nebyl zdaleka jediným, kterému se promo jízda nepovedla a skončila ve zdi. V našem článku vám ukážeme pět dalších nehod, které se staly během volných jízd pro fanoušky.

Promo jízdy, jsou většinou reklamní pozvánkou na Formuli 1, či propagací samotného týmu. Většinou se pro takové jízdy používají starší vozy, protože týmy šetří své vozy do samotného šampionátu. Od letošního roku jsou ale povolené výjimky, kdy každý tým smí použít aktuální specifikaci svého vozu. Asi největším promotérem této sekce je Ferrari a Red Bull. Red Bull už předvedl své donuts téměř na všech kontinentech a ve většině zemí světa. Například v roce 2007 se David Coulthard projel s Red Bullem nově otevřeným tunelem v Bratislavě. Problémem na takových akcích bývá málo prostoru a úzké cesty, což způsobuje drobné nehody. Ale takhle blízko se nikde jinde k Formuli 1 už nedostanete.

Mohammed Ahmed bin Sulayem je prvním na našem seznamu, kterému jízda nevyšla podle představ. Bin Sulayem vyhrál 14x mistrovství středního východu v Rally, ale ve Formuli 1 se ještě nesvezl. A tak, když při otvírání Dubajského autodromu chtěl překonat Ford GT, skončil s Renaultem R28 ve zdi.

Sebastien Buemi, který pravděpodobně s Coulthardem odjel nejvíce promo jízd pro Red Bull, si také zkusil své. V Japonsku roku 2011 mu nepochopitelně překřížil trať fanoušek, který chtěl přejít z jedné strany silnice na druhou. Buemi fanouška srazil, ale naštěstí se kromě rozbité kamery nic nestalo.

Kdo samozřejmě nesmí chybět, tak je Pastor Maldonado. Maldonado byl ve Formuli 1 především známý jako „crashonaldo“, jelikož pravidelně boural. Nevyhnul se tomu ani na domácí promo akci ve Venezuele v roce 2012, kde na obrubníku utrhl ráfek svého zadního kola.

Bohužel už se na to celkem zapomíná, ale jednu sezónu byl ve službách Ferrari i Japonský jezdec Kamui Kobayashi, který ten rok plnil roli náhradního jezdce.

Během promo jízd v Moskvě, kam se Formule 1 chystala následující rok, skončil ve zdi. Na obranu Kobayashiho dodáváme, že bylo hodně mokro, a bylo spíše otázkou času, než to skončí špatně. Kobayashi utrhl přední kolo i křídlo a promo jízda musela být ukončena.

A na závěr zde máme Maxe Verstappena. Teprve šestnáctiletý Verstappen měl možnost se poprvé svézt ve Formuli 1, během promo jízdy na jeho domácí půdě v Nizozemsku. Verstappen skončil ve zdi podobným způsobem, jako právě Vettel. Údajně měl pilot problém se spojkou, kvůli které mu zhasl motor a nestačil už zareagovat.

Scuderia Ferrari: Nejúspěšnější tým v Monze

29. srpna 2018, 11:55 | Petr Čermák | Komentáře 1x
Ilustrační fotografie - Scuderia Ferrari: Nejúspěšnější tým v Monze
Monza aneb „chrám rychlosti“ je již dlouhodobě tradičním podnikem v kalendáři závodů Formule 1. Vždyť v úvodní sezóně v roce 1950 hostila Monza poslední závod roku, kde se také rozhodlo o prvním mistrovi světa. Tehdy se jím ještě na Alfě Romeo stal Giuseppe Farina.

Kromě toho, že je Monza tradičním podnikem, který za 69 let pořádání šampionátu chyběl pouze jednou, a to v roce 1980, když Monzu nahradila Imola, je chrám rychlosti brán také jako domácí trať oblíbené italské stáje Ferrari.

Pojďme si tedy před závodním víkendem v Itálii připomenout všechny triumfy Ferrari v chrámu rychlosti.

 

1949 – Dominantní Ascari

Vítěz závodu: Alberto Ascari

Monopost: Ferrari 125

 

 

 

 

 

 

 

První vítězství stáje Enza Ferrariho v Monze přišlo ještě před úvodním ročníkem šampionátu Formule 1. Tehdy nasadil „il Commendatore“ do souboje proti smečce vozů značky Maserati pouze 4 auta, ale jak se později ukázalo, bohatě to stačilo.

Pole position získal Alberto Ascari, který s časem 2:05 zajel o 4 desetiny rychlejší čas než týmový kolega Luigi Villoresi. Třetí Farina, tehdy s vozem Maserati, ztratil na nejrychlejšího Itala 2,8 vteřiny.

V 80 kol trvajícím závodě si jelo Ferrari pro double, ale problémy s převodovkou nakonec Villoresiho vyřadily. Nyní to bylo už jen na Ascarim, který nakonec dominantním způsobem ovládl GP Itálie, když druhému Étancelinovi na voze Talbot Lago nadělil celé jedno kolo.

 

1951 – Štěstí a snížení ztráty v šampionátu

Vítěz závodu: Alberto Ascari

Monopost: Ferrari 375

 

 

 

 

 

 

V kvalifikaci nebylo Ferrari příliš rychlé, když lídr šampionátu Juan Manuel Fangio získal poslední pole position v Monze pro milánskou stáj Alfa Romeo. Na třetím místě kvalifikovaný Ascari ztrácel 1,9 vteřiny.

V závodě tomu nebylo jinak. Fangio po startu vystřelil do vedení, ale dostal nařízení pustit Ascariho před sebe. V 8. kole se však opět ujal vedení a začal ujíždět. Argentinec zajel do boxů a do vedení se tak vrátil domácí Alberto Ascari. Nakonec na prvním místě také zůstal, Fangio, který s Ascarim bojoval o titul mistra světa, musel kvůli technickým problémům odstoupit.

Ascari si tak dojel pro důležité vítězství, své druhé ve Formuli 1 a stáhnul vedoucího Fangia na pouhé 2 body v poháru jezdců. Titul však nakonec nezískal, musel se spokojit s pozicí vicemistra světa.

 

 

1952 – Šesté vítězství v řadě

Vítěz závodu: Alberto Ascari

Monopost: Ferrari 500

 

 

 

 

 

 

Italská Grand Prix v roce 1952 měla předem jasný průběh. Dominantní Ascari byl jednoznačným favoritem a svou pozici potvrdil již v kvalifikaci, když rozdílem skoro jedné vteřiny porazil týmového kolegu Villoresiho.

Start závodu se však favorizovanému Italovi nevydařil. Do čela se rychle dostal José Froilán González na Maserati, kterému však mechanici pokazili zastávku v boxech. Díky této chybě se Ascari dostal zpět do vedení a svou pozici již udržel. Mistr světa tak oslavil své 6. vítězství v řadě.

 

1960 – Snadné vítězství

Vítěz závodu: Phil Hill

Monopost: Ferrari 155

 

 

 

 

 

 

V roce 1960 se využívala kombinovaná specifikace tratě v chrámu rychlosti. Po startu jezdci obkroužili jedno kolo po klasické trati, po výjezdu z Parabolicy však nejeli rovnou ke Curva Grande, nýbrž směřovali k slavnému klopenému oválu.

Ferrari tehdy těžilo z veliké maximální rychlosti, a právě tato specifikace tratě jim měla pomoci k jedinému triumfu sezóny. Kromě toho se přední britské týmy (Cooper, Lotus, BRM) rozhodly do závodu neodstartovat, jelikož jim klopený ovál přišel příliš nebezpečný.

V kvalifikaci tak Ferrari získalo první tři místa, pole position si vyjel Američan Phil Hill, druhý skončil Richie Ginther a třetí Belgičan Mairesse. V tomto pořadí také dojeli do cíle závodu. Jednalo se o jediný triumf italského týmu v sezóně 1960.

 

1961 – Titul ve stínu tragédie

Vítěz závodu: Phil Hill

Monopost: Ferrari 156

 

 

 

 

 

 

Sezóna 1961 se italskému týmu vydařila. V boji o titul byl Phil Hill, který soupeřil se svým týmovým kolegou, Němcem Wolfgangem von Tripsem. Ten v roce 1961 zajel na kombinované verzi tratě pole position, jeho čas byl ovšem o pouhou desetinu rychlejší než čas, kterým obkroužil chrám rychlosti Phil Hill.

Do závodu vystartoval von Trips velice dobře a v prvním kole si vyjel mírný náskok. V zatáčce Parabolica následujícího kola ovšem ztratil kontrolu nad vozem a vletěl mezi diváky. Zabil jich 15, ani on sám tuto tragickou nehodu nepřežil.

Závod byl pozastaven a později znovu restartován. Ferrari nakonec zbylé vozy nestáhlo, a proto si Phil Hill dojel pro své druhé vítězství sezóny, kvůli úmrtí týmového kolegy a rivala v boji o titul se stal mistrem světa. Ferrari se rozhodlo nenastoupit do následujícího závodu, který měl být posledním podnikem sezóny. Konstruktérský titul si však Italové díky velkému bodovému náskoku na Lotus pohlídali.

 

1964 – Motocyklový šampión deklasoval celé startovní pole

Vítěz: John Surtees

Monopost: Ferrari 158

 

 

 

 

 

 

V sezóně 1964 bylo Ferrari opět silné, posilou v týmu byl také několikanásobný motocyklový šampión John Surtees. Během kvalifikace jasně ukázal, že umí nejen za řídítky, ale také za volantem, když porazil druhého Dana Gurneyho o 8 desetin vteřiny.

V závodě byl prakticky neporazitelný a už od startu si kontroloval vedení. Po 78 kolech pak zvítězil o celou minutu a šest vteřin před druhým Brucem McLarenem na voze Cooper-Climax. V poháru jezdců sice zůstal na třetím místě, ale stáhl vedoucího Hilla na 4 body a druhého Clarka na 2 body. Nakonec se stal mistrem světa a je dosud jediným, komu se to povedlo jak na 4 kolech, tak na 2 kolech.

 

1966 – Domácí eso

Vítěz: Ludovico Scarfiotti

Monopost: Ferrari 312

 

 

 

 

 

 

Vítězství na domácí trati chutná nejlépe. Ještě větší zážitek to je, když se jedná o vaše jediné vítězství v kariéře. V sezóně 1966 nepatřilo Ferrari mezi nejsilnější monoposty, ale rozhodně nepatřil tým z Maranella mezi outsidery.

V kvalifikaci získal pole position britský závodník Mike Parkes. Byla to jeho první a dosud jediná pole position v kariéře. Na druhém místě skončil domácí Ludovico Scarfiotti.

V závodě se ani jeden ze závodníků neřadil mezi favority, ale využili chyb a technických problémů svých soupeřů a dokázali dojet pro double – tentokrát v opačném pořadí než v kvalifikaci. Scarfiotti tak oslavil svůj jediný triumf ve Formuli 1, Ferrari svůj druhý a poslední v sezóně 1966.

 

1970 – První triumf Claye Regazzoniho

Vítěz: Clay Regazzoni

Monopost: Ferrari 312B

 

 

 

 

 

 

Závodní víkend v Monze roku 1970 je spíše připomínkou tragické události, která odstartovala ve sportu zcela nevídanou věc. Během kvalifikace došlo k smrtelné havárii, při které se zabil dosavadní lídr šampionátu Jochen Rindt na Lotusu. Ten se později stal jediným jezdcem, který získal titul mistra světa „in memoriam“, jelikož druhý Jacky Ickx i přes famózní závěr sezóny ztratil na zesnulého Rakušana 5 bodů.

Ve fatální kvalifikaci skončil Švýcar Regazzoni jako třetí. V závodě se ovšem dokázal propracovat dopředu, pomohla mu k tomu také technická porucha na voze Jackyho Ickxe. Regazzoni si tak dojel pro svůj první z pěti triumfů ve Formuli 1.

 

1975 – Vítězství ve stínu mistra světa

Vítěz: Clay Regazzoni

Monopost: Ferrari 312T

 

 

 

 

 

 

V roce 1975 patřila sezóna a hlavní pozornost u Ferrari Nikimu Laudovi. Ten také opanoval kvalifikaci, když společně s Regazzonim získali pro Ferrari na domácí trati první řadu.

Švýcar však předvedl naprosto perfektní start a ihned se dostal do čela závodu. Už po několika kolech dával najevo, že je o hodně rychlejší než týmový kolega Niki Lauda, který si v tomto závodě jel pro titul mistra světa. Laudovi stačilo dojet pouze na 5. místě, aby si svůj vysněný první mistrovský titul mohl z Monzy odvézt.

Nakonec po 52. kolech zvítězil Regazzoni, jehož vítězství bylo zastíněno oslavami třetího Laudy v cíli. Rakušan totiž po dlouhých 11 letech přivezl týmu z Maranella jezdecký titul.

 

1979– S vítězstvím rovnou titul

Vítěz: Jody Scheckter

Monopost: Ferrari 312T4

 

 

 

 

 

 

První část sezóny 1979 bezpochyby patřila Ferrari, ale tým Williams svým triumfem ve Velké Británii odstartoval vítěznou štafetu, která jim zařídila pozici nejlepšího týmu v druhé polovině sezóny. Náskok stáje z Maranella však bohatě stačil, aby před domácími fanoušky oslavili oba mistrovské tituly.

V kvalifikaci opanoval Renault, oba jezdci (Jean-Pierre Jabouille a René Arnoux) však museli odstoupit kvůli technickým problémům. To umožnilo Jodymu Scheckterovi získat své poslední 10. vítězství a s ním i jezdecký titul. Díky druhému místu Gilla Villeneuva tým oslavoval také mezi konstruktéry. V obou případech to bylo na dlouhou dobu naposledy, než tým vzpínajícího se koně opět vyhrál mistrovství světa.

 

1988 – Double pro Enza

Vítěz: Gerhard Berger

Monopost: Ferrari F1/88C

 

 

 

 

 

 

Rok 1988 se týmu z Maranella příliš nepodařil. Ve vývoji nedokázali udržet krok s britskými soupeři od McLarenu, kteří s jezdeckou dvojicí Ayrton Senna a Alain Prost vládli všem okruhům, na které kolotoč F1 zavítal.

Monza 1988 byla prvním závodem od úmrtí zakladatele Enza Ferrariho a pro všechny mechaniky, inženýry i fanoušky tento závod hodně znamenal. V kvalifikaci se však nic neměnilo, Senna s přehledem získal pole, druhý skončil Prost. Ferrari v čele s Gerhardem Bergerem obsadilo druhou řadu.

V závodě se italský tým udržel na 3. a 4. místě, ztráta na McLaren každým kolem stoupala. Ve 34. kole přišla pomoc shůry a Prostovi, který po perfektním startu vedl, vybouchl motor. V tu chvíli našli oba jezdci Scuderie druhý dech a začali se na vedoucího Sennu rychle dotahovat.

Dvě kola do konce závodu byly oba rudé vozy ve zpětných zrcátkách Ayrtona Senny. Ten v nájezdu do první šikany zkusil předjet Schlessera jedoucího na Williamsu, ale ten mu nenechal žádné místo a oba vzájemně kolidovali. To umožnilo oběma jezdcům Ferrari převzít vedení v závodě, které bylo hlasitě oslavováno všemi fanoušky, kteří v tento den navštívili chrám rychlosti.

Berger si tak dojel pro jediné vítězství sezóny 1988, jednalo se kromě toho také o jediný případ v sezóně, kdy nevyhrál vůz McLaren-Honda.

 

1996 – Německý ďábel poprvé s Ferrari

Vítěz: Michael Schumacher

Monopost: Ferrari F310

 

 

 

 

 

 

 

Sezóna 1996 byla pro Michaela Schumachera přelomová. Podepsal totiž nově s týmem Ferrari, do kterého s sebou přivedl několik velmi důležitých postav, které mu v následujících letech pomohly dominovat startovnímu poli. Mezi jedním z nich byl také Ross Brawn.

Ferrari F310 přesto nedokázalo konkurovat silným Williamsům a podle toho vypadala i kvalifikace – Hill s Villeneuvem si zajistili první řadu, Schumacher se kvalifikoval jako třetí.

Do závodu odstartovaly oba Williamsy coby jasní favoriti na zisk vítězství. Villeneuve však v zatáčkách Ascari havaroval, byl schopen pokračovat, ale s velkou ztrátou. Ani pozdější mistr světa Damon Hill nedokázal vedení udržet. V 6. kole trefil při průjezdu úvodní šikanou bariéru z pneumatik a na následky poškozeného zavěšení odstoupil.

Schumacher se tak velice brzy ujal vedení v závodě, což vedlo k obrovské erupci emocí ze strany všech tifosi. Tehdy si ještě dvojnásobný mistr světa zajistil své první vítězství na Monze a pojistil si tak 3. pozici v poháru jezdců.

 

1998 – První double po deseti letech

Vítěz: Michael Schumacher

Monopost: Ferrari F300

 

 

 

 

 

 

Ročník 1998 se nesl ve znamení soubojů Ferrari vs. McLaren, Schumacher vs. Häkkinen. Po divokém závodním víkendu v Belgii se kolotoč F1 přesunul na legendární Monzu, kde se očekávalo pokračování obrovského souboje o titul.

Pole position před zraky domácích fanoušků získal Michael Schumacher, do první řady se s ním postavil Jacques Villeneuve.

Start závodu se oběma McLarenům vydařil v čele s Häkkinenem, který svou vedoucí pozici později kvůli problémům s brzdami přenechal kolegovi Coulthardovi. V nájezdu do 17. kola bylo pořadí Coulthard – Häkkinen – Schumacher. Nikdo nečekal, že na konci tohoto okruhu bude Schumacher zpět ve vedení.

V nájezdu do Variante della Roggia explodoval Coulthardovi motor, do vedení se na malinkou chvilinku dostal Häkkinen, toho však ve stejné zatáčce zdolal Schumacher. Ten se tak během necelých 300 metrů posunul ze 3. místa zpět do vedení.

Häkkinenovy problémy setrvávaly, a tak se nedalo očekávat, že by se Fin pokusil miláčkovi publika předjíždění manévr vrátit. Místo toho se na druhé místo nakonec dostal Eddie Irvine a poprvé po deseti letech získalo duo jezdců Ferrari double.

V poháru jezdců bylo po italském závodě vyrovnáno, Häkkinen i Schumacher měli oba 80 bodů, v poháru konstruktérů vedl McLaren o 10 bodů.

 

2000 – Oči utopené v slzách

Vítěz: Michael Schumacher

Monopost: Ferrari F1-2000

 

 

 

 

 

 

V roce 2000 pokračoval souboj Michaela Schumachera s Mikou Häkkinenem o mistrovský titul. Do Itálie přijel létající Fin s náskokem 6 bodů na dvojnásobného mistra světa.

Ferrari si ovšem vedlo dobře a v kvalifikaci získali kompletní první řadu. Rubens Barrichello byl tehdy o pouhých 27 tisícin sekundy pomalejší než týmový kolega Schumacher.

V závodě však možnost dalšího doublu vyšuměla již v úvodním kole, když se Barrichello dostal do hromadné havárie a byl nucen odstoupit. Schumacher si své vedoucí první místo pohlídal, a nakonec si dojel pro 6. vítězství sezóny. Ztrátu na vedoucího Häkkinena stáhnul na pouhé 2 body.

Pro Schumachera byl tento triumf velice emotivní. Na tiskové konferenci se novináři Němce zeptali, jak velký význam pro něj má toto 41. vítězství, kterým vyrovnal svého oblíbence Ayrtona Sennu. Reakce šokovala všechny přítomné, Schumacher se na místě rozplakal.

 

2002 – Barrichello vede domů druhého Schumachera

Vítěz: Rubens Barrichello

Monopost: Ferrari F2002

 

 

 

 

 

 

V roce 2002 bylo o titulu již rozhodnuto, stal se jím popáté v kariéře Michael Schumacher. V Itálii se v kvalifikaci ukázala dominanta Williamsu, a tou byl motor BMW. Zvítězil v ní Montoya před druhým Schumacherem a ve druhé řadě se stejným způsobem seřadil Ralf Schumacher s Rubensem Barrichellem.

Mladší z bratrů Schumacherových se brzy dostal do čela závodu, které později musel přenechat týmovému kolegovi Montoyovi. Dlouho si závodění ale neužil, odstoupil kvůli technické poruše ve 4. kole. Oba vozy Ferrari tak před sebou měli jen Juana Pabla Montoyu, kterého nakonec také překonali. I ten později odstoupil kvůli technické závadě.

Rubens Barrichello dokázal udržet svého týmového kolegu za sebou, bez jakékoliv týmové režie si tak dojel pro své první vítězství na okruhu v Monze, pouhé 2 desetiny vteřiny před kolegou Schumacherem. 

 

2003 – Počtvrté vítězem s Ferrari

Vítěz: Michael Schumacher

Monopost: Ferrari F2003-GA

 

 

 

 

 

 

Po dvou dominantních sezónách ze strany italské stáje přišel vyrovnaný ročník, kde o titul bojovali rovnou tři jezdci – kromě Schumachera také Montoya na Williamsu a Kimi Räikkönen na McLarenu.

Monza již patřila mezi oblíbené tratě Michaela Schumachera, a tak si v kvalifikaci vyjel svou další pole position v chrámu rychlosti. Ani v závodě neměl Němec konkurenta. Dojel si pro své čtvrté vítězství na této trati před druhým Montoyou a třetím Barrichellem.

 

2004 – Rychlý Brazilec

Vítěz: Rubens Barrichello

Monopost: Ferrari F2004

 

 

 

 

 

 

I v sezóně 2004 bylo po příjezdu do Monzy o novém mistrovi světa rozhodnuto. Čerstvým sedminásobným mistrem světa byl tehdy právě Michael Schumacher.

V Itálii však neměl svůj víkend. Již v kvalifikaci ztratil na vítězného Barrichella přes půl vteřiny a po startu závodu dostal hodiny. Musel tak dohánět obrovskou ztrátu, zatímco jeho brazilský týmový kolega vedl.

Rubens Barrichello s přehledem zvítězil, Schumacher se nakonec dokázal probojovat až na druhé místo, když na týmového kolegu v cíli ztrácel pouhou vteřinu a půl. 

 

2006 – Velké oznámení

Vítěz: Michael Schumacher

Monopost: Ferrari 248 F1

 

 

 

 

 

 

 

O titul v sezóně 2006 bojovali Fernando Alonso s Michaelem Schumacherem. Na domácí trati v Monze se Němec kvalifikoval jako druhý za Kimim Räikkönenem, kterého v závodě rychle zdolal.

Schumacher si neohroženým způsobem dojel pro své poslední páté vítězství v Monze v barvách Scuderie Ferrari. Na tiskové konferenci Němec, který stáhl vedoucího Alonsa na pouhé dva body, oznámil ukončení závodní kariéry.

 

2010 – Poslední vítězství vzpínajícího se koně

Vítěz: Fernando Alonso

Monopost: Ferrari F10

 

 

 

 

 

 

Sezóna 2010 přinesla zajímavý souboj o titul rovnou mezi čtyřmi jezdci. Do Monzy přijížděl coby lídr šampionátu Lewis Hamilton na McLarenu před druhým Webberem, zatímco Alonso ztrácel 41 bodů na pátém místě.

A právě Fernando Alonso se postaral o veliké nadšení italských fanoušků, když v sobotu získal svou první pole position pro legendární stáj z italského Maranella. V závodě pak svedl Španěl souboj s Jensonem Buttonem a dojel si pro své velké vítězství, které ho vyšvihlo na 3. místo mezi jezdci se ztrátou 21 bodů na vedoucího Webbera.

Dosud se jedná o poslední vítězství stáje Ferrari na okruhu v Monze. I přestože od té doby Ferrari v chrámu rychlosti nezvítězilo, získávalo pravidelně pódiová umístění. Alonso na pódiu v době svého působení u Ferrari chyběl jen jednou, a to v roce 2014. Sebastian Vettel po svém příchodu do Maranella zatím drží stoprocentní statistiku, když ve své první sezóně skončil druhý a v minulých dvou letech třetí.

 

Čestná zmínka – GP Itálie 2008

Vítěz: Sebastian Vettel

Monopost: Toro Rosso STR3 (poháněn motory Ferrari)

 

 

 

 

 

 

Zmínit se musíme také o deštivé Grand Prix Itálie sezóny 2008. Ačkoliv vítěz závodu nevyhrál s vozem Ferrari, byl jeho monopost osazen pohonnými jednotkami vyráběnými v Maranellu.

Sebastian Vettel zde v roce 2008 získal svou první pole position, kterou následující den proměnil ve svůj první triumf, to vše dokázal s vozem Toro Rosso. Tento výsledek zůstává největším úspěchem juniorské stáje Red Bullu. Více si o tomto nezapomenutelném výkonu přečtěte zde.

Sám čtyřnásobný mistr světa v Monze zvítězil ještě dvakrát, v obou případech za volantem Red Bullu. Povedlo se mu to v roce 2011 a znovu v roce 2013.

Povede se jemu nebo Kimimu Räikkönenovi vrátit Ferrari zpět na nejvyšší stupínek před domácími fanoušky? Bude mít tu příležitost poslechnout si kombinaci německé a italské hymny, kterou tu během éry Michaela Schumachera tifosi slyšeli rovnou pětkrát? To se dozvíme již tuto neděli, vítěze budeme znát přibližně okolo půl páté hodiny odpoledne.

Giancarlo Fisichella, poslední mohykán Ferrari

29. srpna 2018, 10:32 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Giancarlo Fisichella, poslední mohykán Ferrari
I když se na něj často zapomíná, byl to právě Fisichella, který se jako poslední Ital svezl za volantem Ferrari v závodě.

Minulý závodní víkend jsme vzpomínali na jezdce Lucu Badoera (https://svetformule.cz/clanek/6981-Luca-Badoer-aneb-z-male-hvezdy-velkou-ostudou/), který se svezl dva závody pro Ferrari v roce 2009 místo zraněného Felipeho Massy. Itala nahradil Ital, jenže tentokrát to byl mnohem zkušenější Giancarlo Fisichella.

Jako většina jezdců Formule 1 začal v motokárách. V roce 1992 přešel do Italské Formule 3, kde o dva roky později slavil svůj titul. Další sezónu už otevřené monoposty opustil a přesunul se do DTM s továrním týmem Alfa Romeo, kde strávil dva roky. V DTM rozhodně Fisichella nedělal ostudu, a dokonce získal za dva roky sedm pódiových umístění. Během druhého roku v DTM odjel své první závody ve Formuli 1 pro tým Minardi, jak jinak, než italský.  Fisichellu nahradil Giovanni Lavaggi, který přinesl do týmu potřebné peníze. I přesto si Fisichella udělal dobrou vizitku a hned další rok ho vzal zkušený tým Jordan.

Fisichella si vedl dobře, ve dvou závodech získal pódium a dokonce porážel týmového kolegu Ralfa Schumachera. Hned po Belgické GP, kde Fisichella získal druhé místo, podepsal s Benettonem, jak jinak, než s Italským týmem.

U Benettonu Fisichella získal několik pódií, přičemž tým v té době rozhodně nepatřil k nejsilnějším, ale i tak se ukázal jeho úžasný talent. Zajímavostí je, že dvě z pódií pro Benetton získal v Monaku, kde se především ukazují jezdecké kvality.

Na následující dva roky se vrátil do týmu Jordan, kde ve Velké Ceně Brazílie získal své první vítězství. V závodě panoval obrovský chaos, způsobený deštěm. Fisichella byl po závodě uveden až jako druhý, protože se závod přerušil kvůli červeným vlajkám, což znamenalo, že se počítalo pořadí z předchozího kola, které vedl Kimi Räikkönen. I když se v Brazílii hrála Finská hymna, o čtrnáct dní později se v San Marinu vrátila trofej Fisichellovi, kterého FIA uznala oficiálním vítězem.

Následující rok byl přechodný u týmu Sauber, kde opět pravidelně bodoval, ovšem tentokrát z toho pódium nebylo. Fisichella doufal v dobrý potenciál motoru Ferrari, který rok předtím získal titul. Bohužel se jeho očekávání nepotvrdilo. I přesto porazil kolegu Massu v celkovém bodování.

Pro rok 2005 nastoupil do továrního týmu Renault, kde byl jeho týmovým kolegou Fernando Alonso. Hned první závod v Austrálii Fisichella vyhrál. Přestože Alonso sbíral v následujících závodech vítězství jak na běžícím páse, Fisichella následující tři závody nedokončil a na pódiu skončil až za polovinou sezóny v Itálii! K domácímu pódiu přidal ještě druhé místo z Japonska, kde ho v posledním kole připravil o výhru Kimi Räikkönen, tentokrát už ovšem bez kontroverze. Pravděpodobně ztráta vítězství Fisichellu zlomila na dlouhou dobu, jelikož nebyl schopen akceptovat tempo Fernanda Alonsa.

-

Foto: Racefans.net

Druhá sezóna u Renaultu přinesla Fisichellovi druhé vítězství pro Renault, během závodu v Malaysii, bylo to ale zároveň jeho poslední ve Formuli 1. Ital alespoň během sezóny pravidelně bojoval o body, nebo pódia, což pomáhalo Alonso v boji o titul.  

Po odchodu Fernanda Alonsa do McLarenu dostal Fisichella do týmu nováčka Heikkiho Kovalainena, který ho dokázal pravidelně porážet, a dokonce získal v Japonsku pódium.

Fisichella si po špatných výsledcích musel hledat nový tým. Byl jim nový tým Force India, který předchozí rok odkoupil tým Spyker. Giancarlo se tak odsoudil k tomu, že poprvé od jeho debutové sezóny nezískal ani bod.

Rok 2009 Fisichella stále nebodoval, dokud nepřišel závod ve Spa. Fisichella v kvalifikaci získal dokonce pole position! „Je to jak sen, nemohu tomu uvěřit,“ řekl Fisichella hned po kvalifikaci. Závod probíhal v poklidném tempu, díky systému KERS ho Kimi Räikkönen předjel a ujal se vedení. Fisichella se ale celý závod držel přibližně vteřinu za Kimim, který se díky systému KERS bránil. Ital tak získal ve Spa druhé místo, které bylo menším darem od boha za protrápené poslední sezóny.

-

Foto: Reddit.com

Jelikož Ferrari nemělo svého jezdce, a Badoer jezdil bídu, nabídlo sedačku do konce roku 2009 právě Fisichellovi, s tím, že pro rok 2010 bude testovacím jezdcem. Ve vyšším věku Fisichella tuto nabídku neomítl, a tak se na Monze ve Ferrari objevil po řadě let Ital. Nicméně nevyloučil, že pokud se uvolní místo v jiném týmu, tak se pokusí ho získat.

Fisichella odjel pro tým Ferrari posledních pět závodů. Jeho nejlepším výsledkem bylo devaté místo, jak jinak, než doma, v Itálii. Nicméně kvůli starému bodovacímu systému si žádné body nepřipsal (bodovalo prvních osm). Ital určitě neudělal takovou ostudu jako Badoer, ale vidět také nebyl. Pro následující rok sice jednal s týmem Sauber, sedačku ale dostal Pedro de la Rosa. Pro Fisichellu to tak bylo neplánované ukončení kariéry Formule 1.

Giancarlo Fisichella startoval pro sedm týmu ve Formuli 1 během 231 startů. Čtyřikrát startoval první a měl dvě nejrychlejší kola. Získal 19 pódiových umístění, z toho tři závody vyhrál.

Nicméně Ital jezdí pro Ferrari dodnes, v rámci vozů kategorie GT3, kde vyhrál mnoho závodů, včetně 24h Le Mans, které vyhrál v roce 2012.

Itálie 2008 - 10 let od první výhry Vettela

28. srpna 2018, 09:09 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Itálie 2008 - 10 let od první výhry Vettela
Ročník 2008 se zapsal do historie mnoha událostmi. Určitě každý si vzpomene na souboj Felipeho Massy a Lewise Hamiltona v Brazílii. Ale to nebyl zdaleka jediný výjimečný okamžik.

Letos je to přesně 10 let, co se Sebastian Vettel radoval ze svého prvního vítězství ve Formuli 1. Stalo se tak na Italském okruhu v Monze, kde v té době pilotoval průměrný monopost Scuderia Toro Rosso. Vettel debutoval v roce 2007 během Velké ceny USA, kde nahradil otřeseného Roberta Kubicu, který měl během závodu v Kanadě velkou nehodu. Hned ve svém prvním závodě Vettel získal svůj první bod za osmé místo (dříve měla Formule 1 jiný bodovací systém). Od závodu v Maďarsku už jezdil Vettel pro Toro Rosso. V Japonsku téhož roku byl Vettel třetí, ale za Safety Carem naboural do Marka Webbera, kvůli čemuž oba odstoupili. 

Začátek roku 2008 Vettel neujel v prvních čtyřech závodech ani kolo, ale od půlky sezóny se začala situace zlepšovat. 

Italská Monza hostila čtrnáctý podnik sezóny 2008. Celý rok se ve Formuli 1 nesl v duchu souboje Lewise Hamiltona a Felipeho Massy o titul mistra světa. Jenže víkend v Monze potkal silný déšť a všechno bylo jinak. 

Hamilton i Räikkönen se kvůli špatné taktice týmů nedostali do poslední části kvalifikace. Naopak Vettel se svém Toro Rosso létal. Dokázal vyhrát jak druhou část kvalifikace, tak i tu poslední, nejdůležitější. Vettel a Toro Rosso se tak společně mohli radovat ze svých prvních pole position. Navíc to pro tým Toro Rosso byl domácí závod, jelikož tým má sídlo v Italské Faenze, kde dřív sídlilo Minardi. Týmový kolega Sébastien Bourdais skončil na skvělém čtvrtém místě, pro nehož to taky byl nejlepší kvalifikační výsledek v kariéře. Vettel se v té době stal nejmladším jezdcem, který získal pole position.

-

Foto: formulapassion.it

Déšť pokračoval i celou neděli. Teplota tratě byla pouhých 14 °C. Závod musel tedy být odstartován za Safety Carem, což určitě Vettelovi pomohlo. Jeho týmový kolega Bourdais zůstal stát na roštu se zhasnutým motorem. Než mechanici znovu nastartovali jeho vůz, byl poslední s kolem ztráty.

Safety Car zajel do boxů na konci druhého kola a Vettel si držel své vedení před Kovalainenem, Webberem, Rosbergem and Massou. Vettel si dále budoval náskok nad druhým Kovalainenem. Jezdci museli do boxů, kvůli tehdy povinnému tankování, i tak se Vettel vrátil bezpečně na trať a nikoho před sebe nepustil. Vettel chyboval pouze jedinkrát, když kvůli vodě dostal smyk a projel rovně jednu ze šikan. Ke konci závodu už byli jezdci jako Hamilton či Räikkönen rychlejší, ale byli uprotřed pole. Vettel tak vyhrál závod s náskokem 12 s na druhého Kovalainena.

Vettel toho dne přepsal historii. Stal se nejmladším vítězem závodu, pro něho i tým to bylo první vítězství v závodě.
"Úžasný závod, úžasný víkend s pole position a dobrou strategií. Až začne vyhlášení stupňů vítězů, pravděpodobně tomu nebudu chtít věřit. Je to můj nejlepší den v životě, nikdy nezapomenu na tyhle chvíle. Je to tak neuvěřitelné, mnohem lepší než jsem si kdy představoval. Perfektní víkend," prohlásil hned po závodě Sebastian Vettel.

- 

Foto: Twitter.com

Hned další sezónu už Vettel závodil za "áčkový" tým Red Bull, kde si hned v závodě v Číně připsal druhé vítězství. Trochu paradoxně opět za deště, který byl během celého závodu. 

Od tohoto heroického vítězství je to momentálně 10 let. Sebastian Vettel vyhrál od té doby dalších 51 závodů, díky čemuž minulý víkend překonal v tabulce výher Alaina Prosta. Toro Rosso od té doby nestálo ani jednou na pódiu, nicméně získalo mnoho čtvrtých míst. 

Nechme se překvapit, jak to bude vypadat tento víkend. Sebastian Vettel opět závodí na Monze za domácí tým, tentokrát však Ferrari. Stáj Ferrari už čeká od roku 2010 na své další domácí vítězství. Dokáže to Vettel tentokrát?

 

Kimi Räikkönen - King of the Spa

26. srpna 2018, 08:27 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Kimi Räikkönen - King of the Spa
Kimi Räikkönen a Spa. Kombinace, která už přinesla čtyři výhry.

Kimi Räikkönen závodí ve Formuli 1 od roku 2001. Když pomineme krátkou přestávku mezi lety 2010-2011, tak je tu s námi Kimi na okruzích už téměř dvě dekády. Iceman získal dohromady dvacet vítězství ve Formuli 1, z toho čtyři ve Spa. Z toho je patrné, že Kimimu okruh v Belgii sedí. 

Úvodní roky na okruhu ve Spa bohužel nepřinesly. V sezóně 2001 a 2002 tento závod nedokončil kvůli technickým problémům. Další rok se v Belgii nezávodilo, jelikož byl problém se zákonem, který propaguje cigaretové výrobky a jejich reklamu.

Rok 2004 ovšem přinesl zásadní zlom. Kimi vyhrál svůj první závod v Belgii. McLaren byl celý rok až extrémně poruchový a Kimi před Belgií nedokončil dokonce sedm závodů! Jeden novinář dokonce prohlásil, že když McLaren ten rok vyhraje závod, tak oběhne celý okruh nahý. A skutečně oběhl! Zajímavostí je, že Kimi startoval dokonce až desátý.

-

Foto: McLaren

Následující sezónu opět Kimi vyhrál při své honbě za titulem. Kvalifikaci ovládl Kimiho týmový kolega Juan-Pablo Montoya, který i v průběhu závodu vedl. Bohužel ho omylem sestřelil Antonio Pizzonia na Williamsu, který byl o kolo zpět. Kimimu se tak otevřela šance na druhou výhru v Belgii, kterou si udržel.

Sezóna 2006 opět vynechala Belgii, tentokrát však kvůli přestavbám trati, kde se především změnila šikana Bus Stop.

Následující rok měl Kimi asi svůj nejpřesvědčivější závod ve Spa. Přešel do Ferrari, kde později téhož roku získal i titul. Vyhrál kvalifikaci a stylem start-cíl ovládl i závod. Týmový kolega Felipe Massa skončil druhý. Ferrari v Belgii roku 2007 nenašlo konkurenci.

Dalším rokem bylo dnes již legendární Spa, kde se Lewis Hamilton s Kimim Räikkönenem prali o výhru až do konce závodu. Kimi startoval čtvrtý. Po startu předjel hned Kovalainena a Massu. Ve druhém kole dostal Lewis Hamilton na vlhké trati hodiny a Kimi se dostal před něj. Iceman vedl závod až téměř do posledního kola. Ovšem když začalo zase pršet, Hamilton se dotáhl a hned na něj zaútočil v poslední zatáčce. Hamilton byl na vnější straně a musel si zkrátit trať. Hamilton sice lehce zpomalil, aby Kimiho pustil, jenže okamžitě v první zatáčce ho zase předjel. Trať byla stále víc a víc mokrá a oba jezdci si několikrát vyměnili pozice. V předposledním kole už se Kimi blížil do boxů, ale aby se vyhnul o Rosbergovi o kolo zpět, vyjel mimo trať. Jelikož bylo mokro, tak se Kimi roztočil a skončil ve zdi. Místo výhry tak z toho bylo nedokončení závodu po třech výhrách za sebou. 

-
Foto: autoplus.fr

Následující rok získal pole position Giancarlo Fisichella s Force Indií. Kimi startoval až jako šestý, ale jelikož Ferrari mělo jako jedno z mála systém KERS, který fungoval v té době jako takový "push-to-pass" systém, Kimi se dostal během chvíle na druhé místo za Fisichellu, kterého později také překonal. Celý závod se oba dva drželi za sebou, ale Kimi neztratil hlavu a dojel si pro své čtvrté a zatím poslední vítězství ve Spa.

Pro roky 2010 a 2011 si Iceman odskočil do rally, aby se v roce 2012 vrátil do Formule 1 s Lotusem. Kimi dokončil se slabším vozem na skvělém třetím místě a bylo to prozatím jeho poslední pódium v Belgii. Nutno připomenout, že v roce 2014 dokončil Kimi čtvrtý, což byl jeho nejlepší výsledek v sezóně.

Poslední roky měl Kimi spíš smůlu, než že by mu chyběla rychlost. Jak v Belgii, tak v závodech obecně. Momentálně má ve svém kontě 99 pódiových umístění. Bylo by hezké získat jubilejní sté zrovna ve Spa, které je Kimiho pravděpodobně nejoblíbenější tratí v kalendáři.

Luca Badoer aneb z malé hvězdy velkou ostudou

24. srpna 2018, 08:18 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Luca Badoer aneb z malé hvězdy velkou ostudou
V roce 2009 se ukázal Ital Luca Badoer jako náhradník za zraněného Felipeho Massu. Jeho výsledky byly velkou ostudou. Nebylo tomu tak ovšem vždycky.

Luca Badoer se narodil 25. ledna 1971 v Italském městě Montebelluna. Svojí kariéru začal ve čtrnácti letech, kdy se přihlásil do malého Italského šampionátu motokár, kde ještě ten samý rok získal dvě výhry. Následující roky vyhrál jak regionální šampionáty, tak i státní.

Už v roce 1989 se přesunul do italského mistrovství Formule 3, kde slavil v následující sezóně své první vítězství za volantem Ralt-Alfa Romeo. Následující sezónu vyhrál další tři závody a skončil celkově na třetím místě.

Pro rok 1992 se mladý Luca již přesunul do šampionátu Formule 3000. S týmem Crypton Engineering získal čtyři výhry a stal se dokonce mistrem světa! S náskokem dvanácti bodů dokázal porazit budoucí hvězdy Formule 1 jako byli Barrichello, Coulthard, Panis a McNish.

Posun do Formule 1 už byl pouze formalitou. Lucu si najal tým Tým BMS (Brescia Motor Sport) Scuderia Italia společně s bývalým jezdcem Ferrari Michelle Alboretem. Tým měl kvalitní finanční podporu a dokonce i nasadil nové motory Ferrari V12. 

Věci, které vypadají dobře na papíře nutně nemusí nic znamenat na trati. Již během předsezónních testů se ukázalo, jak špatný vůz BMS-Lola T93/30 bude. První Grand Prix v Kyalami startoval Luca na poslední pozici a po třiceti kolech se mu doslova rozsypala převodovka. Následující závod sice dokončil, ale na poslední pozici se třemi koly ztráty. Další závod se Luca dokonce nekvalifikoval!

Postupem času Badoer několikrát havaroval v kvalifikaci, jelikož se snažil dohánět čas, které Lole chyběl. Díky tomu si ale spíše vysloužil přezdívku nekvalitního pilota, který nedokáže udržet vůz na trati. Samotný tým nakonec ani nenastoupil do závěrečných podniků sezón. Sám Badoer později prohlásil: "Začátkem roku 1993 jsem mohl závodit pro Tyrrell, nebo Scuderia Italia. Bohužel jsem se nechal zlákat vidinou motorů Ferrari".

Rok 1994 byl pro Badoera stopkou v kariéře, jelikož se stal pouze testovacím pilotem pro Minardi s příslibem závodní sedačky pro sezónu 1995. V novém Minardi M195-Cosworth se postupně začal zlepšovat. Dokázal dokončit osmý v Kanadě a Maďarsku a devátý v Japonsku. 

Badoerova reputace byla zlepšena, a tak mu pro následující rok nabídl sedačku malý tým Forti. Jestliže byla sezóna 1993 špatná, tak sezóna 1996 byla přímo katastrofou. Tým Forti přišel ještě před sezónou o finanční příspěvek od rodiny Dinizů, kde měl jezdit jejich pilot. Hned v prvním závodě se ani jeden vůz nekvalifikoval. Nejlepším výsledkem bylo desáté místo v Imole. Jelikož tým nedostal slíbenou finanční podporu, musel si v půlce sezóny balit věci. 

Badoer se opět ocitl na dlažbě. Pro rok 1997 měl pouze účast v pár závodech FIA GT na voze Lotus Elise týmu GBF. Malým zábleskem na lepší časy byla pozice testovacího jezdce u Ferrari, kterou mu nabídl Jean Todt.

Pro rok 1999 se Badoer opět vrátil k Minardi, které se pokoušelo vrátit na bodované příčky. První závod již tradičně nedokončil. Druhý závod v Brazílii musel vynechat, jelikož si během testování zlomil ruku.

Za vrchol kariéry můžeme určitě považovat závod na Nürburgringu. V závodě se stalo několik kolizí, bylo zde hodně deště a technických problému. Luca se držel na vynikajícím čtvrtém místě. "V dešti může jezdec nedostatky vozu kompenzovat. Jel jsem tam skutečně na limitu a deset kol před cílem jsem byl na skvělém čtvrtém místě. Vyřadil mne ale problém s převodovkou...," vzpomíná Badoer, který se po odstavení vozu psychicky sesypal. 

Jednou z věcí, která je dnes již dávno zapomenuta bylo, že měl Badoer nahradit zraněného Michaela Schumachera, který havaroval v Silverstone a zlomil si nohu. Badoer jako oficiální testovací pilot měl být jasným náhradníkem, ale Jean Todt se rozhodl pro finského jezdce Miku Sala. 

Následující sezóny už si Luca nikde nezazávodil, i když pro Scuderii ročně odjezdil více než 30 tisíc kilometrů během testování. 

Zajímavostí je, že v roce 2006 jel právě on s Formulí 1 při zahájení olympijských her v Turíně. 

Vrcholem tohoto smutného příběhu je rok 2009. Během tréninku na Grand Prix v Maďarsku dostal Felipe Massa pružinou do hlavy, která byla z vozu Rubense Barrichella. Massa skončil v nemocnici s vážným poraněním hlavy. 

Willy Mairesse získal pódium v F1 a přežil ošklivou nehodu. Přesto jeho příběh nemá šťastný konec

30. května 2018, 16:26 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - Willy Mairesse získal pódium v F1 a přežil ošklivou nehodu. Přesto jeho příběh nemá šťastný konec
Belgický závodník Willy Mairesse patřil mezi všestranné automobilové jezdce. Fanoušci F1 mohou jméno znát z první poloviny šedesátých let, opomenout ale nelze ani další štace včetně 24 hodin Le Mans. Právě tento podnik život pilota značně ovlivnil, krátce po účasti v ročníku 1968 si sáhl na život.

Jezdec Willy Mairesse se narodil 1. října 1928 v belgickém Momignies, do světa automobilových závodů však vstoupil až ve věku pětadvaceti let. Pro budoucí vývoj se stala klíčová nabídka od přítele Henryho Misonna, jenž roku 1953 přišel s návrhem účasti v závodě Lutych-Řím-Lutych s automobilem Porsche 356. Tehdy podnik nedokončili kvůli poruše motoru, ale Willymu se závodní svět zalíbil natolik, že příští rok stál opět na startu se svým Peugeotem 203. Obsadil 28. pozici a ve své třídě skončil na osmém místě. O rok později byl opět osmý, tentokrát však celkově a kategorii do 1300 cc zcela ovládl. A když závod roku 1956 s vozem Mercedes-Benz 300 SL konečně vyhrál, právem si vysloužil místo v belgickém národním týmu Ecurie Nationale Belge, který provozoval jistý Jacques Swaters, dovozce vozů značky Ferrari.

DOPORUČUJEME: Pohlednice z historie 1960: Brabham obhájil titul

V belgickém týmu působil tři roky, ale velké úspěchy se ne a ne dostavit. Belgičan v roce 1958 nedokončil závody 1000 km Nürburgringu, ale ani 24 hodin Le Mans. Náplastí na bolístkách se tak stalo alespoň druhé místo z podniku 12h Remis, na stříbrnou příčku dovezl Ferrari Berlinetta. Roku 1959 v Tour de France Automobile předvedl s Olivierem Gendebienem působivý souboj, který zaujal i samotného Enza Ferrariho. Nejprve pro italský tým testoval auta pro vytrvalostní závody, ale netrvalo dlouho a poprvé usedl do monopostu formule 1.

Domácí premiéra a italská bedna

Hned v prvním ročníku Mairesse ukázal, jak všestranným závodníkem ve skutečnosti je. Rychlý totiž nebyl jen v závodních autech, ale i monopostech F1. Při svém debutu ve Velké ceně Belgie 1960 se přetahoval s Chrisem Bristowem o šesté místo, tedy poslední bodovanou příčku. Britský pilot však svůj vůz nezvládl, vyletěl z dráhy a na místě zemřel. Nebyla to jediná oběť závodu, o život po nehodě přišel i Alan Stacey. Mairesse odstoupil pro poruchu převodovky, vítězství ukořistil Jack Brabham před Brucem McLarenem a domácím Olivierem Gendebienem, o němž již byla řeč. Na videu přiloženém níže můžete vidět nešťastného vítěze krátce po finiši, důvody jsou zřejmé...

Druhou účast v závodě formule 1 si Mairesse připsal hned další závodní víkend ve Francii, ovšem ani tady se šachovnicové vlajky nedočkal, opět doplatil na problémy s převodovkou. Do třetice všeho dobrého už to vyšlo: Velká cena Itálie 1960 přinesla belgickému závodníkovi nejen bodový zisk, ale i první a jediné stupně vítězů v kariéře. Rychlejší čtvrtý zářijový den roku 1960 byli jen druhý Richie Ginther a vítěz Phil Hill, jenž belgickému jezdci nadělil celé kolo. Fanoušky na italské Monze mohl těšit i fakt, že první trojka obsadila stupně vítězů na vozech Ferrari.

V dalším ročníku se Mairesse zúčastnil třech velkých cen (postupně za Ecurie Nationale Belge, Team Lotus a Scuderii Ferrari), avšak ani jednu z nich nedokončil. Do maranellského monopostu naskočil ještě o rok později, připsal si sedmé místo v Monaku, nedokončený závod v Belgii a konečně bodový zisk za čtvrté místo na italské Monze. Sezona 1963 opět přinesla účast ve třech velkých cenách, ani jednu z nich ale belgický pilot nedokončil. Naposledy registrujeme závodníka v historických záznamech formule 1 roku 1965, tehdy se v barvách týmu Scuderia Centro Sud objevil při závodě v Belgii, ale do podniku vůbec neodstartoval.

Willy Mairesse při Velké ceně Monaka 1962, foto: Scuderia Ferrari Willy Mairesse pilotuje své Ferrari v Neapoli roku 1962, foto: Scuderia FerrariWilly Mairesse na snímcích z roku 1962. Během Velké ceny Monaka (vlevo) obsadil sedmé místo, vpravo fotografie z Francie. Foto: Scuderia Ferrari

V soutěžích mimo F1 se mu dařilo podstatně lépe. Mairesse zaznamenal vítězství v automobilové Tour de France v letech 1960 a 1961, přidal triumf v nemistrovských Velkých cenách Syrakus a Bruselu, přemožitele nenašel ani v podniku Targa Florio 1962500 km Spa 1963 či 1000 km Nürburgringu tentýž rok. I proto si jej svět považoval coby všestranně vyspělého závodního jezdce.

Tykačky s neštěstím

Willy Mairesse působil v motorsportu v nejnebezpečnějším období vůbec, během celé kariéry zahynulo hned několik jeho kolegů. I on sám se však zapletl do mnoha nebezpečných incidentů. Už nehodu Chrise Bristowa po vzájemném souboji mu soupeři dávali za vinu, posléze přibylo několik dalších incidentů. Při závodě v Le Mans jeho vůz po nepovedené zastávce v boxech začal hořet, ale naštěstí odešel bez zranění. Hrozivá kolize se odehrála v Belgii 1962, ale i tu přežil ve zdraví. Zranění si způsobil až při nehodě ve Velké ceně Německa 1963, po které dokonce přišel o závodní sedačku v týmu Ferrari. Nejenže si sám po 40 metrů dlouhém letu vážně poranil všechny končetiny, ale jeho vůz na místě usmrtil pomocníka, který stál u závodní trati. Původně se tvrdilo, že fatální zranění způsobilo ulomené kolo, pravdivou variantu ale potvrdily až amatérské záběry přiložené níže.

Mairesse se začal věnovat podnikání a svět rychlých kol pozvolna opouštěl. Závodů se účastnil spíše sporadicky, připsal si ještě vítězství v 500 km Spa 1965 a Targa Florio 1966. Největší vliv na jeho život však měl poslední vážný incident. Roku 1968 se opět nechal přemluvit k účastni v závodě Le Mans. Ještě v prvním kole mu na rovince Mulsanne selhal zámek vozu GT 40 a dveře se otevřely, což způsobilo vážnou nehodu. Belgický jezdec byl následující dva týdny v kómatu, ale nakonec se probral. Do plného života se však už nevrátil, měl problémy s pohybem a zrakem, což 2. září 1969 vyústilo v tragickou událost, když si na hotelovém pokoji v Ostende sáhl na život.

Život talentovaného pilota tak vyhasl v pouhých čtyřiceti letech. Na souboje s ním později vzpomínal americký závodník Peter Revson. Ten za sebou při jednom ze závodů spatřil Mairesseho s naštvaným obličejem a očima, které prý změnily barvu. „Bylo to skoro jako pohled na ďábla,“ řekl v jednom z rozhovorů. I život Petera Revsona vyhasl následkem tragické nehody v pouhých pětatřiceti letech, to už je ale příběh, který si schováme na příště...

Willy Mairesse ve formuli 1 

 

Ayrton Senna versus Alain Prost

4. března 2018, 19:42 | Michaela Fendrychová | Komentáře
Ilustrační fotografie - Ayrton Senna versus Alain Prost
Na dnešní dlouhý zimní večer Vám přinášíme čtení o jednom z nejznámějších příběhů rivality v dějinách historie Formule 1, o souboji Ayrtona Senny a Alaina Prosta.

Na počátku všeho to vypadalo na tým snů pro McLaren. Po několika neúspěšných letech, kdy Pohár konstruktérů získal McLaren v roce 1974 a poslední jezdecký titul vybojoval James Hunt, se britskému týmu podařilo vrátit zpět na výsluní. Konstruktérem se stal John Barnard, do čela týmu nastoupil Ron Dennis, jenž sjednal spolupráci s Mansour Ojjehem a jeho společností TAG, dále McLaren začal používat motory Porsche. V neposlední řadě byla vybudována a otevřena v roce 1981 nová továrna týmu ve Wokingu. Úspěchy přišly záhy v podobě mistrovských titulů Nikiho Laudy a Alaina Prosta. Zároveň vyhrál McLaren v letech 1984–1985 Pohár konstruktérů.

Při Velké ceně Itálie 1987 šéf týmu Ron Dennis svolal tiskovou konferenci, na níž oznámil jezdecké složení, kdy od následující sezony měl nastoupit jako týmový kolega Prosta Senna. Francouz neskrýval své nadšení z nového týmového kolegy, taktéž Senna se radoval z přestupu z Lotusu a chválil Prosta. Domnělý tým snů McLaren, získal motory Honda, měl dvojnásobného mistra světa a mladého dravého závodníka, o jehož kvalitách nikdo nepochyboval a pouze se čekalo, kdy i on získá mistrovský titul. Vztah Senny a Prosta byl dobrý, zpočátku spolu na okruhu snídali a diskutovali. Ron Dennis chtěl, ať mají oba stejné podmínky, proto v McLarenu platilo pravidlo sdílení informací o nastavení vozů a jejich výkonu.

Sezonu 1988 můžeme nazvat klidnou ohledně vztahů mezi jezdci McLarenu a vyrovnanou, co se jejich výkonů týče, ačkoliv určité náznaky budoucího vývoje se začaly již objevovat. Například v kvalifikaci na Velkou cenu Monaka porazil Senna Prosta o 1,5 sekundy, což je na krátkém okruhu a s identickými vozy propastný rozdíl. V závodě se Prost po špatném startu propadl za Bergera na Ferrari, a když se mu ho konečně podařilo předjet, měl první Senna už náskok téměř jedné a půl minuty. Prost začal náskok Senny stahovat, ačkoliv ale bylo jasné, že Brazilce do konce závodu nestihne dojet. Senna přesto znovu zrychlil i přes příkaz týmu, ať zpomalí. Jeho riskantní jízda skončila na konec ve zdi před tunelem a Prostovi spadlo vítězství do klína. Senna totiž odmítal připustit, aby ho Prost překonal...

Sezona pokračovala monotónně, McLaren dominoval a otázkou pouze zůstávalo, zda vyhraje Prost či Senna. Jejich horšící se vztah zaměstnával média, což upozadilo vynikající technickou převahu. Při deštivé GP Velké Británie zvítězil brazilský závodník, kdežto jeho týmový kolega se propadal závodním polem, až se rozhodl odstoupit, což zkritizoval jak francouzský tisk, tak samotný tým, kde se argumentovalo, že Senna závodil bez problémů, tak proč by nemohl i Prost.

Pátým závodem od konce sezony 1988 byla Velká cena Itálie. Prost měl problém s motorem a věděl, že neuvidí šachovnicový praporek. Proto se rozhodl jet na plno, dokud to jen půjde, aby donutil vedoucího Sennu zrychlit, což by mohlo vést k dojití Brazilcova paliva ke konci závodu. Byl to chytrý a zákeřný pokus v boji o každý bod do šampionátu. Nakonec se to ale vyřešilo pro Prosta úplně jinak. Jelikož kromě Francouzova motoru, měl technickou závadu i další motor Honda ve voze Lotus, dostal Senna příkaz, aby zpomalil, přičemž ho dohnaly oba vozy Ferrari. Senna ve snaze předjet rychle Schlesserův vůz o dvě kola pozadu, s ním kolidoval a musel odstoupit z první pozice. K nesmírné radosti italských tifosi vyhrálo doma Ferrari a GP Itálie se stala jediným závodem, který v roce 1988 nevyhrál McLaren.

Následující Velká cena Portugalska byla ukázkou toho, jak divoká bude příští sezona. Senna natlačil při předjíždění Prosta na boxovou zeď, až lidé držící cedule s informacemi pro závodníky uskakovali. Vítězství ze závodu si odnesl Prost. Francouzský závodník zuřil, v rozhovoru s novináři označil Sennu za „rozmazleného fracka“. O mistrovském titulu se rozhodlo závod před koncem sezony v Japonsku. Senna zvítězil a Prost skončil druhý. Pořadí v šampionátu vypadalo stejně a Senna získal první titul mistra světa, ačkoliv nasbíral bodů 94 a Prost 105.  Do šampionátu se ale započítávalo 11 nejlepších výsledků, tudíž po seškrtání bodů měl Senna 90 a Prost 87, přičemž na vítězství to bylo osm ku sedmi.

Již při druhém závodě sezony 1989 v Imole došlo ke střetu obou jezdců McLarenu, kteří spolu obsadili první řadu startovního roštu. Před startem se dohodli, že do první zatáčky spolu nebudou bojovat a oba dva svůj slib splnili. Jenže kvůli nehodě Bergera se rozhodlo o přerušení závodu a následném restartu. Při něm Senna na PP špatně odstartoval a Prost ho předjel. Senna se snažil vrátit zpět před Prosta a překonal ho v první zatáčce, tedy porušil dohodu. Nakonec závod vyhrál Senna, naštvaný Prost dokončil na druhé pozici a rozhodl se nejít na pozávodní tiskovou konferenci, za to si vysloužil pokutu pět tisíc dolarů. Navíc před Dennisem řekl, že uvažuje o konci ve Formuli 1.

Ron Dennis si uvědomoval nutnost uklidnění situace, a tak se vydal na testování před GP Monaka v Pembrey, ačkoliv tam nikdy nejezdil. Diskutoval spolu s jezdci. Senna se bránil, dohoda se podle něj týkala pouze prvního startu a dokonce se rozplakal. Dennis ho donutil, aby se Prostovi omluvil a zároveň se s jezdci dohodl, aby nikomu neřekli, o čem se na jejich schůzce mluvilo. Prost se poté bavil s jedním svým známým novinářem a mimo záznam mu řekl, co se projednávalo. Když pak přijel do Monaka, Senna s ním nekomunikoval. Obsah rozhovoru se totiž dostal do novin, které francouzského závodníka citovaly. Když Senna hovořil o Prostovi, používal pouze označení „on“. Situace uvnitř týmu začínala být kritická a novináři byli lační po jakémkoliv detailu jejich rozepří.

V době konání Velké ceny Francie, kterou francouzský závodník ovládl, když získal PP a vítězství v závodě, oznámil Prost svůj konec u McLarenu po této sezoně. Hlavním důvodem bylo, že chtěl být šťastný, což dle něj se Sennou v jedné stáji nešlo. Přestal Brazilci věřit. Stejně tak klesla jeho důvěra v samotný McLaren a Hondu. Tým včetně Senny se domníval, že Prost si dá roční pauzu od F1 a pak se vrátí. Jaké bylo překvapení, když před Velkou cenou Itálie Ferrari oznámilo své jezdecké složení pro rok 1990. Týmovým kolegou Mansella se měl stát právě Prost.

V kvalifikaci na Monze porazil Senna Prosta o 1,8 sekundy. V tu chvíli již, ale měl Senna celý tým na své straně, na Francouzově voze pracovalo oproti Brazilcově méně lidí. Zároveň Prost chtěl vysvětlení od Hondy, která se ho snažila přesvědčit, že byl prostě pomalý. V závodě dokázal Prost, jenž startoval ze čtvrté pozice, předjet obě Ferrari, a když Senna musel odstoupit kvůli technickému problému, zvítězil. Nadšení tifosi bylo obrovské, Prosta oslavovali, jako by již závodil za Ferrari, a přitom stále patřil k rivalům jejich týmu. Prost poté hodil do davu pod pódiem svůj pohár, což velice rozzuřilo Dennise, jelikož McLaren si nechával i poháry jezdců. Když se vrátil po tiskové konferenci do garáže, měl na helmě nálepku Ferrari a v kokpitu vozu nalezl špagety a italské víno. V tu chvíli věděl, že ztratil podporu mechaniků, kteří mu až do té doby zachovávali věrnost.

Druhým závodem od konce byla Velká cena Japonska v Suzuce. Sennu, startujícího z PP, Prost hned na startu předjel a začal mu ujíždět. Poté, co oba jezdci zajeli do boxů pro nové pneumatiky, se brazilský závodník Prostovi přiblížil a v 48. kole, tedy šest kol před cílem, se pokusil Francouze předjet, což skončilo kolizí obou McLarenů. Prost vystoupil z vozu, jelikož si myslel, že je poškozený, ale Senna se odmítl vzdát, mávl na traťové maršály, kteří ho roztlačili, a pokračoval v závodě, jejž nakonec vyhrál. Jelikož se ale po nehodě nevrátil na trať předepsaným způsobem a zkrátil si trať, byl diskvalifikován. Dennis se odvolal, ale FIA rozhodnutí potvrdila. Ačkoliv do konce sezony chyběl ještě jeden závod v Austrálii, mistrem světa se již stal Prost. Senna určil za viníka kolize Prosta, ten kontroval tím, že dal jasně najevo, co se chystá udělat, tedy „zavřít mu dveře“. Senna následně začal hovořit o manipulaci se světovým šampionátem.

O titul mistra světa 1990 sváděli atraktivní souboje opět Senna s Prostem. Před předposledním závodem na japonské Suzuce získal Prost pět vítězství a Senna ještě o jedno více. Stejně jako v minulém roce japonský závod určil nového mistra světa roku 1990. Král kvalifikací Senna získal PP a žádal start z výhodnější levé strany startovního roštu, kde mají vozy lepší trakci, což mu bylo zamítnuto. Startoval z ní tedy z druhého místa Prost, jemuž se díky tomu start povedl a dostal se před Sennu, jenž se nehodlal vzdát. V momentě, kdy Prost zatáčel do první zatáčky, byl Senna na jeho vnitřní straně a vrazil do něj. Oba vozy skončily poškozené mimo trať a mistrem světa se stal Senna. Když závodníci vylézali z monopostů, nepodívali se na sebe.

V následujícím roce se vztahy mezi Sennou a Prostem nezměnily, ačkoliv díky špatnému vozu Ferrari o titul nebojoval Senna s Prostem, nýbrž s Mansellem, jenž přestoupil do Williamsu. Brazilský závodník získal v roce 1991 svůj třetí a poslední titul a pro sezonu 1992 přišel o svého největšího soupeře. Ferrari totiž propustilo Prosta před posledním závodem roku 1991, když si dovolil přirovnat vůz Ferrari ke kamionu, což se v italském týmu neodpouští. Prost zůstal pro následující sezonu bez angažmá. V tu chvíli ale již Senna měřil síly s někým jiným – Michaelem Schumacherem.

Prost se měl ještě jednou na trať vrátit, podepsal s Williamsem smlouvu na příští dvě sezony a vymohl si klauzuli, že tým nezaměstná Sennu, dokud za něj bude závodit on sám, což brazilského závodníka rozzuřilo, jelikož přemýšlel o přestupu do Williamsu. Jak vidno, vztahy mezi nimi byly stále napjaté. Navíc Renault, který dodával Williamsu motory, tlačil tým, ať zaměstná právě Sennu. Nakonec se to stalo a Prost se rozhodl, že po roce 1993 ukončí svou kariéru. Rozloučil se, jak nejlépe mohl, když získal svůj čtvrtý mistrovský titul. Po Prostově ukončení kariéry se přihodilo něco neuvěřitelného. Senna si na něj sehnal telefonní číslo a prosil ho, ať se vrátí, že nemá motivaci porážet ostatní piloty. Ztratil svůj cíl a místo něj se stal sám terčem Schumachera. Několikrát během zimy si s Prostem volali, jejich vztah se začal proměňovat. Brazilec se také trápil z přestupu k Williamsu, stále si tam nezvykl a mluvil o bezpečnosti. Rivalita skončila, stejně tak ale skončil i při Velké ceně San Marina Sennův život.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 »