SvětFormule.cz 
Motorsport… Vyvolává diskuze, vášně, vzbuzuje emoce pozitivní i negativní. Má různá odvětví, která jsou odlišná a těžko porovnatelná. Každý z nás dává přednost jiné větvi onoho košatého stromu.
Pamatuji si první Velkou Cenu F1, kterou jsem viděl na vlastní oči – monacké ulice ovládnuté buttonovým Brawnem BGP001 a jeho památný běh k pódiu. Neskutečný zážitek pro kluka, co sotva dostal občanku. Těžko se dostat blíž a tak to zůstalo i nadále. Vlastně, v Monaku jsem se k F1 dostal nejblíž, od té doby byla vždycky jen dál a dál.
Naopak pátým rokem jsem velmi blízko Formuli E a snažím se přinášet fotky, zajímavé informace a jsem součástí komunity – padocku. I tak je mi svým způsobem vzdálená.
Alespoň mi to tak přijde. Sám sebe jsem vnímal jako barbara, co jezdí po větších evropských akcích, ale sotva zná ty věhlasné tuzemské. A to mi přišla škoda, nebo dokonce ostuda. Nejprve jsem se napravoval Velkou Cenou MotoGP v Brně před dvěma roky, protože jsem to dlužil svému dětskému já, které sledovalo ‚Doctore Valentino‘ a jeho neskutečné výkony. A loni ME v závodech do vrchu Ecce Homo Šternberk.
Loni jsem ve Šternberku shodou náhod narazil na pány v letech, kteří sem jezdí už tři desítky let a provedli mě padockem, tak jako kdybyste si na F1 pořídili padock pass za víc jak stotisíc korun (a tam vlastně nemáte léty zkušené průvodce).
https://www.instagram.com/p/ByTCF47i5Af/
Jiný svět.
Na Ecce Homo je to jiné. Jezdci, kteří stále riskují život jako piloti F1 let předchozích, jsou stále jen (ne)obyčejní lidé, kteří mají minimálním pud sebezáchovy a nemají manýry celebrit. Jak je to možné?
Kolem trati posedávají, postávají, někteří ž během pravého poledne přebírají. Mají na starost to nejdůležitější… Fandění. Tady není důležitější role. Nepřijde divák, nebude závod. Proč by taky? Vzájemná pokora fanoušků a jezdců a rovná se přátelská atmosféra.
Protočí se kola a jede se, jako kdyby šlo o život. Rok co rok padají rekordy. „Neuvěřitelné!“ křičí ‚strakatý‘ amplion s též dobře známým Krejčím.
Nejsou tu však závodníci, kteří spí v Hiltonu, nechají vozit kufry, upravovat vozy desítkami mechaniků. Tihle dost často spí ve vlastním autokaru, kola si dotahují vlastní silou a rychlí jsou jako Fittipaldi (jak se své doby říkalo).
Dřina, pot, snaha.
V cíli pak Surówka vstávajíc, tancujíc, plácajíc rukama a křičíc jásavě: „joo, konečně to funguje ku*va.“
Čistý moment.
Takový jezdec vyletí do kopce jako nas*aný tasmánský čert, jenže na kopci ho čeká party stan, limonáda (nebo trojka točené desítky?), štrůdl a vánočka.
Nepochopitelné…a hlavně absolutně fascinující! Díky…