Pohlednice z historie: 1978 Vítězství a tragédie Lotusu

Tým Lotus začal během zimní přestávky pracovat na novém modelu 79, který dokázal zásluhou aerodynamicky tvarovaného podvozku vytvořit ještě větší přítlačný efekt, než jeho loňský předchůdce. K odtajnění nejnovější zbraně z dílny Colina Chapmana a jeho konstruktérského týmu nakonec došlo až ve Velké ceně Belgie. Po bok Maria Andrettiho se k Lotusu vrátil Ronnie Peterson, jehož jezdeckému stylu revoluční princip wing-caru zpočátku příliš nevyhovoval.
Úřadující šampión Niki Lauda odešel na sklonku předchozího roku od zákulisními spory zmítaného Ferrari k Brabhamu, kde se stal týmovým kolegou Johna Watsona. Konstruktér Gordon Murray nemohl kvůli plochému dvanáctiválci Alfa Romeo napodobit Lotus ve stavbě wing-caru, a tak v průběhu sezóny přišel s originálním nápadem, jak docílit podobného účinku. Do zadní části Brabhamu BT46B nainstaloval speciální ventilátor, který odsáváním vzduchu pod podlahou vozu vytvářel značný přítlačný efekt. Murrayův vynález zafungoval, avšak po dominantním vítězství ve Velké ceně Švédska byl kontroverzní „vysavač“ zakázán.
Ferrari pokračovalo s Carlosem Reutemannem a Gillesem Villeneuvem. Konstruktér Mauro Forghieri navrhl nový model 312T3, který po vzoru Renaultu obul nové radiální pneumatiky Michelin.
Stáj McLaren nahradila Jochena Masse nadějným francouzským talentem Patrickem Tambayem, který doplnil exmistra světa Jamese Hunta. Tým nadále pokračoval s loňskými monoposty typu M26, které v konkurenci wing-carů neměly šanci na úspěch. Tým Wolf, jenž se v loňském roce nečekaně probojoval mezi absolutní elitu, prodloužil smlouvu s Jodym Scheckterem.
Tyrrell definitivně zavrhl projekt šestikolového vozu a představil nový konvenční model 008. Po odchodu Ronnieho Petersona posílil Patricka Depaillera nováček Didier Pironi.
Nesmělé pokusy Renaultu s turbomotorem zatím nevzbudily pozornost konkurence, a tak vůz francouzské automobilky zůstal jediným přívržencem přeplňovaných pohonných jednotek. Značka Renault nadále soustředila svoji pozornost zejména na vytrvalostní závody, a tak jejím jediným zástupcem ve formuli 1 zůstal Jean-Pierre Jabouille. Podobně i druhý reprezentant Francie, tým Ligier, pokračoval s jediným jezdcem Jacquesem Laffitem.
Tým Copersucar-Fittipaldi dokázal zareagovat na nastupující trend wing-carů, a tak sezóna 1978 skončila pro brazilskou stáj jejím historicky nejlepším výsledkem, když Emerson Fittipaldi obsadil v konečném pořadí šampionátu 10. pozici. Značný pokles výkonnosti naopak po odchodu Claye Regazzoniho zaznamenal tým Ensign, který své vozy opět pronajímal platícím jezdcům.
Ze startovního pole se vytratily stáje March a BRM. Ročník 1978 byl labutí písní pro tým Surtees, reprezentovaný Vittoriem Brambillou a Rupertem Keeganem. Podobný osud potkal v průběhu roku živořící stáj Hesketh.
Několik týmů, které v předchozí sezóně startovaly s pronajatými vozy, představilo vlastní konstrukce. Tým Franka Williamse, podporovaný sponzory ze Saudské Arábie, připravil nový model FW06 pro Australana Alana Jonese, který přišel od Shadowu. Německé ATS nasadilo vlastní šasi pro Jochena Masse a Jeana-Pierra Jariera. S novým Theodore ve formuli 1 debutoval Fin Keke Rosberg. S vozem vlastní konstrukce ve svojí kariéře ve světě velkých cen neúspěšně pokračoval Arturo Merzario. Dalším novým jménem mezi konstruktéry bylo francouzské Martini s nováčkem Reném Arnouxem za volantem.
Stáj Shadow na konci roku 1977 opustili Alan Rees, Jackie Oliver, Dave Wass a Tony Southgate, kteří s podporou sponzora Franca Ambrosia založili nový tým Arrows. S využitím výrobní dokumentace nového Shadowu DN9 postavili během necelých 60 dní vlastní monopost FA1. Majitel Shadowu Don Nichols podal proti svým bývalým zaměstnancům žalobu, která byla uznána, a tak tým Arrows musel okopírované vozy stáhnout a narychlo vyvinout nový model A1. Tíživou situaci ještě víc zkomplikovalo zatčení Franca Ambrosia v důsledku pochybných finančních transakcí. Týmovou jedničkou Arrowsu se měl stát Gunnar Nilsson. Lékaři švédskému závodníkovi bohužel diagnostikovali rakovinu, a tak na jeho místo nastoupil Riccardo Patrese. Oslabený tým Shadow angažoval Claye Regazzoniho a Hanse-Joachima Stucka.

 

 

 

 

Z kalendáře velkých cen se po 2 letech vytratila Velká cena Japonska, a tak mistrovskou sezónu 1978 tvořilo 16 závodů. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 7 nejlepších výsledků z první i druhé poloviny šampionátu. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1978

Datum	Název		Okruh
15.1.1978	Velká cena Argentiny 1978		Buenos Aires
29.1.1978	Velká cena Brazílie 1978		Jacarepaqua
4.3.1978	Velká cena Jižní Afriky 1978		Kyalami
2.4.1978	Velká cena USA-Západ 1978		Long Beach
7.5.1978	Velká cena Monaka 1978		Monte Carlo
21.5.1978	Velká cena Belgie 1978		Zolder
4.6.1978	Velká cena Španělska 1978		Járama
17.6.1978	Velká cena Švédska 1978		Anderstorp
2.7.1978	Velká cena Francie 1978		Paul Ricard
16.7.1978	Velká cena Velké Británie 1978		Brands Hatch
30.7.1978	Velká cena Německa 1978		Hockenheim
13.8.1978	Velká cena Rakouska 1978		Zeltweg
27.8.1978	Velká cena Nizozemska 1978		Zandvoort
10.9.1978	Velká cena Itálie 1978		Monza
1.10.1978	Velká cena USA-Východ 1978		Watkins Glen
8.10.1978	Velká cena Kanady 1978		Montreal

 

Šampionát v polovině ledna odstartoval Velkou cenou Argentiny. V kokpitu Theodore se v Buenos Aires představil Američan Eddie Cheever, který pouhých 5 dní před závodem oslavil teprve dvacáté narozeniny. V kvalifikaci udával tempo Andretti s loňským Lotusem 78. Američana v první startovní řadě doplnil Reutemann. Peterson oslavil svůj návrat k Lotusu třetím nejrychlejším časem. Po startu závodu Andretti vyrazil do vedení, kde setrval po celý zbytek závodu. Za pilotem Lotusu v úvodu následoval Reutemann. V 7. kole domácí jezdec podlehl Watsonovi. Reutemanna brzy zdolali také Lauda, Depailler, Hunt a Peterson. Watson vydržel na druhé pozici až do 39. kola, kdy kvůli potížím s přehříváním motoru podlehl týmovému kolegovi Laudovi a následně byl nucen odstoupit. Lauda pak na druhém místě pokračoval až do cíle. Třetí stupeň vítězů obsadil Depailler, který v úvodu zdolal Hunta, Laffitea, Petersona a Reutemanna.

 

 

 

 

Velká cena Brazílie se v roce 1978 poprvé konala na okruhu Jacarepagua poblíž Rio de Janeira. Jednalo se o typický moderní autodrom se dvěma rovinkami, sérií středně rychlých zatáček a působivým kopcovitým terénem na obzoru. Ve startovním poli se poprvé představil tým Arrows s jediným vozem připraveným  pro Riccarda Patreseho. Nejvýhodnější pozici na startu si v kvalifikaci zajistil Peterson před Huntem, Andrettim a Reutemannem. Po startovním signálu se do čela probojoval Reutemann. Pilot Ferrari nenašel po celý závod přemožitele a vybojoval tak první vítězství pro dodavatele pneumatik Michelin ve formuli 1. V úvodních kolech se na 2. místě pohyboval Hunt, jezdec McLarenu ale musel přezout pneumatiky, a tak jeho pozici převzal Andretti. Petersonovu 3. příčku ve 12. kole uzmul domácí hrdina Fittipaldi. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 57. kola, kdy se Andrettimu zasekla převodovka na čtvrtém rychlostním stupni, a tak se pilot Lotusu propadl za Fittipaldiho a Laudu, kteří doplnili vítězného Reutemanna na stupních vítězů. Pro dvojnásobného mistra světa Emersona Fittipaldiho představovalo druhé místo v cíli domácí velké ceny největší úspěch, jakého kdy dosáhl v barvách rodinného týmu Copersucar-Fittipaldi.

 

 

 

 

Během šestitýdenní přestávky před Velkou cenou Jihoafrické republiky řada týmů dokončila nové vozy, a tak startovní pole v Kyalami čítalo celkem 30 jezdců. Stáje Ferrari a Brabham představily své nejnovější monoposty. Arrows připravil druhý vůz pro Rolfa Stommelena. Po vynechání úvodních 2 velkých cen se v Kyalami opět představil Renault. Tým Martini dokončil stavbu vlastního monopostu pro nováčka Reného Arnouxe. Debut ve formuli 1 si odbyl také Fin Keke Rosberg za volantem vozu Theodore. Potenciál nového Brabhamu BT46A naznačil Lauda ziskem pole position před Andrettim. Po startu závodu Rakušan podlehl Andrettimu a J. Scheckterovi. Po odstoupení Hunta povýšil v 5. kole na čtvrtou pozici Patrese. V 19. kole pilot Arrowsu zdolal i Laudu. O 2 kola později předjel domácí J. Scheckter vedoucího Andrettiho. Američana vzápětí překonal i Patrese. Ve 27. kole se Ital překvapivě ujal vedení, zatímco J. Scheckter i Andretti klesli pořadím kvůli potížím s pneumatikami. Za vedoucího Patreseho se zařadili Depailler a Lauda. Jezdce Brabhamu v 52. kole zastavila porucha motoru. Patreseho jízda za senzačním prvním vítězstvím Arrowsu pokračovala až do 64. z celkových 78 kol, kdy Itala zastavila porucha motoru. Vedení převzal Depailler před Andrettim a Petersonem. V závěrečných kolech se z Depaillerova Tyrrellu začalo kouřit, a tak Francouze v posledním kole o první vítězství ve formuli 1 připravil Peterson. Andretti musel 3 kola před cílem dotankovat palivo, a tak třetí příčka připadla Watsonovi.

 

 

 

 

Měsíc volna před Velkou cenou USA-Západ vyplnila nemistrovská International Trophy v Silverstone, kde po haváriích předních účastníků překvapivě zvítězil Keke Rosberg s vozem Theodore. Pořadatelé v Long Beach se rozhodli na start připustit pouze 22 vozů, a tak se v pátek konala předkvalifikace, ve které neuspěli Rosberg, Rebaque, Ongais a Daly. Samotnou kvalifikaci ovládli piloti Ferrari v pořadí Reutemann, Villeneuve. Po zahájení závodu bojovali v čele závodníci Ferrari a Brabhamu. Watson ve vlásence vytlačil Laudu a Reutemanna mimo ideální stopu, a tak do čela proklouzl Villeneuve, za kterým se jeho soupeři seřadili v pořadí Watson, Lauda a Reutemann. Pořadí se nezměnilo až do 10. kola, kdy kvůli technické poruše odstoupil Watson. Ve 28. kole odpadl ze 2. pozice kvůli poruše elektroinstalace také Lauda, a tak se za Villeneuvea zařadil jeho týmový kolega Reutemann. Na 3. místo postoupil Jones, který předtím zdolal Andrettiho. Ve 39. kole dojel Villeneuve o kolo Regazzoniho a při pokusu o předjetí Kanaďan havaroval. Vedení převzal Reutemann. V 63. kole se Andretti znovu probojoval před Jonese na 2. pozici. Krátce nato se pilot Williamsu začal propadat pořadím kvůli ztrátě tlaku paliva. Reutemann setrval v čele před Andrettim a Depaillerem až do cíle závodu a po druhém vítězství sezóny vyrovnal Andrettiho bodovou bilanci v čele šampionátu.

 

 

 

 

Po závodě v ulicích Long Beach se kolotoč formule 1 přesunul na další městskou trať v Monte Carlu. O 20 pozic na startovním roštu bojovalo v kvalifikacích celkem 30 přihlášených jezdců. V týmu Ensign vystřídal Lamberta Leoniho veterán Jacky Ickx. V kvalifikaci ukořistil pole position Reutemann před dvojicí Brabhamů Watsona a Laudy. Po startu závodu do čela postoupil Watson před Depaillerem. O třetí místo bojovali Reutemann, Lauda a Hunt. V šikaně se Lauda s Reutemannem střetli a Hunt při úhybném manévru narazil do hrazení. Hunt a Reutemann museli k mechanikům, a tak Laudovi zůstala třetí pozice před Andrettim a J. Scheckterem. Ve 38. kole vedoucí Watson vyjel do únikové zóny a propadl se na třetí pozici za Depaillera a Laudu. Rakušan o několik kol později odbočil do depa v důsledku defektu pneumatiky. Rovněž Andretti musel kvůli úniku paliva navštívit mechaniky, a tak se za Depaillera a Watsona posunul J. Scheckter. Depailler vedení uhájil až do cíle, a tak se ve svojí 69. velké ceně konečně dočkal prvního vítězství ve formuli 1. Druhý nakonec do cíle dorazil Lauda před J. Scheckterem, zatímco Watson se propadl až na čtvrtou pozici.

 

 

 

 

Do belgického Zolderu tým Lotus konečně přivezl nový model 79, i když zatím jen pro Maria Andrettiho, zatímco Ronnie Peterson opět startoval se starším vozem typu 78. Ve startovním poli chyběl Patrick Tambay, který utrpěl popáleniny při závodě F2 v Pau. Jeho místo u McLarenu zaujal Bruno Giacomelli. Jean-Pierre Jarier odešel z týmu ATS, kde jej vystřídal Ital Alberto Colombo. Andretti v kvalifikaci demonstroval potenciál nového vozu Lotus, když svého nejbližšího pronásledovatele Reutemanna porazil o 0,79 s. V závodě si Andretti stylem start-cíl dojel pro druhé vítězství sezóny. Reutemannovi se po zahájení závodu nepodařilo zařadit rychlostní stupeň. Při úhybném manévru narazil J. Scheckter do Laudova Brabhamu a Patrese zkřížil cestu Huntovi. Na 2. pozici za vedoucího Andrettiho postoupil Villeneuve. Třetí místo navzdory kolizi uhájil J. Scheckter. V 10. kole pilot Wolfu odbočil k mechanikům na opravu poškozené přídě a jeho pozici převzal Peterson. Pořadí v čele se nezměnilo až do 40. kola, kdy musel Villeneuve do depa kvůli unikající pneumatice, a tak první dvě pozice nyní patřily závodníkům Lotusu. V 56. kole Peterson zajel k mechanikům pro nové pneumatiky a propadl se za Reutemanna a Laffitea. Švéd se v posledních 13 kolech dokázal probojovat zpátky za Andrettiho, a tak mohl tým Lotus slavit první dvojité vítězství ročníku. Reutemann a Laffite se v závěrečném souboji o 3. pozici střetli. Pilot Ferrari byl schopen pokračovat v jízdě vstříc 3. příčce na stupních vítězů, zatímco Laffite se svým Ligierem skončil mimo trať.

 

 

 

 

Ve Velké ceně Španělska se tým Lotus představil již se dvěma novými wing-cary typu 79. Černozlaté monoposty v Jaramě poprvé ozdobila loga společnosti Olympus, která ukončila podporu Heskethu, což pro britský tým znamenalo jeho definitivní konec. Do kokpitu McLarenu se vrátil uzdravený Patrick Tambay, zatímco tým Martini do Španělska nepřijel. Lotusy v kvalifikaci obsadily první dvě místa v pořadí Andretti, Peterson. Po startu závodu se do vedení protlačil Hunt před Andrettim, Reutemannem, Watsonem a Villeneuvem. Petersonovi se start nepodařil a propadl se až na 9. místo. V 6. kole Andretti předjel Hunta a začal si v čele budovat náskok. O 2 kola později zdolal Peterson J. Schecktera a posunul se na 8. pozici. O další místo postoupil švédský závodník ve chvíli, kdy Villeneuvea začaly trápit pneumatiky. Ve 22. kole zastavila pátého Patreseho porucha motoru. Ve 29. kole odbočil třetí Reutemann k mechanikům pro nové obutí. Ve 37. kole předjeli Laffite a Peterson třetího Watsona. Krátce nato si dvojice vyměnila pořadí, a tak se Peterson posunul na 3. pozici. V 53. kole Švéd zdolal i druhého Hunta, a tak si Lotusy dojely pro druhé dvojité vítězství v řadě. Hunt se nakonec propadl až na 6. místo. Reutemann se po zdržení v depu probojovával zpátky, jeho stíhací jízdu ale ukončila těžká havárie, ze které Argentinec naštěstí vyvázl nezraněn. Andrettiho a Petersona na stupních vítězů doplnil Laffite.

 

 

 

 

V reakci na převahu Lotusu nasadil tým Brabham ve Švédsku kontroverzní vůz BT46B s rozměrným ventilátorem na zádi. Stáj zpočátku tvrdila, že přídavné zařízení slouží pro chlazení motoru, brzy však vyšlo najevo, že ventilátor vytváří značný přítlak. Soupeři po prvních trénincích začali namítat, že je tento prvek v rozporu s předpisy. Teddy Yip se rozhodl stáhnout své vozy Theodore z formule 1, a tak Keke Rosberg přestoupil k ATS, kde nahradil Alberta Colomba. Kvalifikaci ovládl Andretti před dvojicí rozporuplných „vysavačů“ Watsona a Laudy. Před zahájením závodu byl proti vozům Brabham podán protest, který se ale nesetkal s úspěchem. Po startu vyrazil do čela Andretti následován Laudou a Watsonem. Ve 2. kole Watsona předjel Patrese a jen o chvíli později Brit podlehl také Petersonovi. V 10. kole Švéd předjel Patreseho. Domácího závodníka vzápětí postihl defekt pneumatiky, kvůli kterému se propadl až na 16. místo. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 20. kola, kdy Watson odstoupil ze 4. místa kvůli problémům s ovládáním plynu. Ve 38. kole se vedoucí Andretti dopustil chyby. Lauda využil Američanova zaváhání a prosmýkl se do vedení. Peterson se mezitím dokázal probojovat až na 5. pozici. Ve 47. kole Andrettiho zklamal motor, a tak na 2. příčku postoupil Patrese. Za pilotem Arrowsu již následoval Peterson, jenž předtím zdolal Jonese. Pořadí na prvních třech pozicích už nedoznalo žádné změny, a tak Lauda oslavil premiéru Brabhamu BT46B vítězstvím před Patresem a Petersonem. Po Velké ceně Švédska nadřízené orgány k nelibosti Brabhamu jeho originální systém vytváření přítlaku zakázaly. Po první polovině sezóny vedl v průběžném pořadí mistrovství světa Andretti s šestibodovým náskokem před týmovým kolegou Petersonem.

 

 

 

 

Tým Brabham se ve Velké ceně Francie konané na okruhu Paula Ricarda vrátil ke standardní specifikaci svého vozu. Jackyho Ickxe v kokpitu Ensignu vystřídal Derek Daly. Ve startovním poli domácí velké ceny se po přestávce opět objevil tým Martini, stejně jako Bruno Giacomelli ve třetím McLarenu. V kvalifikaci Watson o pár setin sekundy zabránil Andrettimu v zisku další pole position. Po startu závodu udržel Watson vedoucí pozici před Andrettim, Tambayem, Laudou, Petersonem a Huntem. Ještě před cílem 1. kola vedoucího pilota Brabhamu zdolal Andretti. Američan si v čele začal okamžitě budovat náskok. Ve 3. kole Lauda předjel Tambaye a o chvíli později odsunul za svá záda i týmového kolegu Watsona. V 10. kole Rakušan odstoupil s poruchou motoru. Laudovu druhou pozici převzal Peterson, který předtím rovněž zdolal Tambaye a Watsona. Francouz nedlouho poté utrpěl defekt a musel proto navštívit mechaniky. Třetího Watsona začal ohrožovat Tambayův kolega Hunt, který pilota Brabhamu v 16. kole předjel. Pořadí v čele závodu se pak nezměnilo až do šachovnicového praporku, a tak mohl tým Lotus slavit třetí dvojité vítězství během posledních čtyř závodů. Třetí místo Jamese Hunta představovalo jeho poslední pódiové umístění ve formuli 1.

 

 

 

 

Startovní pole Velké ceny Velké Británie v Brands Hatch rozšířili domácí jezdci Geoff Lees s Ensignem a Tony Trimmer s McLarenem M23. V kvalifikaci obsadily Lotusy první řadu v pořadí Peterson, Andretti. Když po startu závodu převzal vedení Andretti před Petersonem, zdálo se, že diváci budou svědky další suverénní jízdy černozlatých monopostů. Za dvojicí Lotusů následovali J. Scheckter, Jones, Lauda a Patrese. V 7. kole Petersona vyřadila porucha motoru. Pořadí v čele se pak nezměnilo až do 24. kola, kdy Andrettiho dominantní jízdu zastavil defekt pneumatiky. Krátce po návratu od mechaniků Američanovu účast v závodě definitivně ukončila porucha motoru. Do čela postoupil J. Scheckter před Jonesem. Australan ve 27. kole zastavil kvůli poruše hnacího hřídele. Jonesova pozice připadla Laudovi, za kterým následovali Patrese a Reutemann. Vedoucího J. Schecktera začala trápit převodovka, a tak ve 35. kole podlehl Laudovi. Po Scheckterově odstoupení za Rakušanem následovali Patrese, Reutemann, Watson, Pironi a Rosberg. Patreseho brzy postihl defekt a Pironiho zastavila porucha převodovky, a tak se Rosberg s vozem ATS posunul na 4. místo za Laudu, Reutemanna a Watsona. Ve 49. kole finský pilot podlehl Depaillerovi. O šanci na první body poté Rosberga definitivně připravila technická porucha. První pozici mezitím převzal Reutemann, který zdolal Laudu při předjíždění Giacomelliho o kolo. Pilot Ferrari vedení udržel až do cíle a dojel si pro třetí vítězství sezóny. Reutemanna na stupních vítězů doprovodili jezdci Brabhamu Lauda a Watson.

 

 

 

 

Během 2 týdnů před Velkou cenou Německa došlo k několika změnám v jezdeckých sestavách. Tým Theodore se vrátil do formule 1 s šasi Wolf a jeho jezdcem se opět stal Keke Rosberg, a tak se do kokpitu ATS vrátil Jean-Pierre Jarier. Tým Ensign angažoval nováčka Nélsona Piqueta a druhý vůz pronajal Haraldu Ertlovi. Početné startovní pole pořadatele donutilo uspořádat předkvalifikaci, ze které nepostoupili Arnoux a Lunger. Kvalifikaci na Hockenheimringu opět ovládli Andretti a Peterson se svými Lotusy. V prvním kole závodu vyrazil do vedení Peterson před Andrettim a Laudou. Ve 3. kole Laudu předjel Jones. O 2 kola později Peterson na pokyn týmu uvolnil cestu Andrettimu, za kterým pak následoval na druhé pozici až do 37. kola, kdy naděje Lotusu na další dvojité vítězství skončily poruchou převodovky Švédova monopostu. Ve 12. kole čtvrtého Laudu zastavila porucha motoru a jeho pozici převzal Hunt, dokud pilot McLarenu po 20 kolech neutrpěl defekt. Ve 30. kole vyřadily třetího Jonese problémy s palivovým systémem a jeho pozici převzal po předchozí stíhací jízdě J. Scheckter. Po odstoupení Petersona se pilot Wolfu posunul na 2. pozici, na které před Laffitem setrval až do cíle. Nejvíce vzrušení v závěru závodu přinesl boj o 6. místo, když Villeneuvea začaly trápit potíže s přívodem paliva, v jejichž důsledku podlehl Ertlovi. Po Němcově odstoupení se pilot Ferrari vrátil na poslední bodovanou pozici, jenže vzápětí jej předjeli Rebaque (startující se soukromým Lotusem 78) a Watson.

 

 

 

 

Mezi závody v Německu a Rakousku soud vyhověl žalobě týmu Shadow v jeho sporu se stájí Arrows ohledně autorských práv k novému monopostu, a tak Arrows na Österreichringu představil narychlo vyvinutý model A1. Nélson Piquet se tentokrát objevil za volantem staršího McLarenu M23 stáje BS Fabrications. Tým ATS opět změnil jezdeckou sestavu, když podruhé propustil Jariera a nahradil jej domácím Hansem Binderem. Kvalifikační souboj podle očekávání opět ovládli Peterson a Andretti. Do závodu nejlépe odstartoval Peterson, za nímž následovali Reutemann a Andretti. Během 1. kola Andretti na Reutemanna zaútočil. Oba monoposty se o sebe otřely koly. Zatímco Andretti skončil ve svodidlech, Reutemann se propadl za J. Schecktera a Depaillera. Krátce nato začalo hustě pršet a druhý J. Scheckter havaroval. V hodinách se ocitli také Reutemann a Jabouille. Nad okruhem zavlály červené vlajky. Pro opakovaný start se první šestice seřadila v pořadí Peterson, Depailler, Watson, Laffite, Pironi, Lauda. Po restartu vyrazil do čela Depailler, vzápětí ale Francouzovu pozici znovu převzal Peterson. Patrese a Ertl zaznamenali kolizi a v hodinách skončil i Jones. Poté se srazili Daly a Hunt. Pro pilota McLarenu tím závod skončil. Peterson setrval v čele do doby, kdy začala trať osychat. Když vedoucí jezdci zamířili do depa pro slicky, Reutemann společně s týmovým kolegou Villeneuvem zůstali na trati a posunuli se do vedení. Poté, co piloti Ferrari také zamířili pro nové obutí, vrátil se do čela Peterson, který si dojel pro druhé vítězství sezóny před Depaillerem a Villeneuvem. Peterson svým triumfem snížil Andrettiho náskok v čele průběžné klasifikace na 9 bodů.

 

 

 

 

V nizozemském Zandvoortu pokračoval kolotoč jezdeckých výměn v týmu ATS, když Hanse Bindera vystřídal domácí závodník Michael Bleekemolen. Andretti a Peterson v kvalifikaci opět odsoudili své soupeře do role statistů. V nedělním zahřívacím tréninku těžce havaroval Rupert Keegan. Pilot Surteesu při nehodě utrpěl zranění zápěstí, které znemožnilo jeho účast v závodě. Po startu vedl Andretti před Petersonem a na 3. místo se probojoval Laffite. Ve druhé zatáčce se srazili Patrese a Pironi a v následné tlačenici utrpělo poškození několik dalších vozů. Patreseho Arrows zůstal stát uprostřed trati ještě ve chvíli, kdy startovní pole v následujícím kole dorazilo na místo kolize. Lotusy si v čele začaly budovat náskok. Na třetí pozici postoupil Lauda, zatímco Laffite se začal propadat, když jej postupně předjeli také Reutemann, Watson, Fittipaldi a Villeneuve. Pořadí na bodovaných pozicích se pak ustálilo až do 38. kola, kdy čtvrtý Reutemann klesl kvůli potížím s pneumatikami za Watsona a krátce nato i za Fittipaldiho. Lotusy v čele nikdo neohrozil, a tak si Andretti dojel pro další vítězství před Petersonem, který tak zůstal jediným závodníkem, jenž ještě mohl teoreticky připravit Američana o titul mistra světa. Třetí příčku v závodě ukořistil Lauda.

 

 

 

 

V kvalifikaci na Velkou cenu Itálie vybojoval Andretti sedmou pole position sezóny, zatímco jeho kolega Peterson tentokrát obsadil až 5. příčku. V první řadě Američana doprovodil Villeneuve. Peterson v nedělním tréninku těžce havaroval v důsledku poruchy brzd, a tak do závodu nastoupil se starším Lotusem 78. Startér závodu Gianni Restelli spustil startovací proceduru předčasně, a tak stihly zastavit pouze první vozy, zatímco jezdci z konce roštu vyrazili letmo. J. Scheckter a Patrese se začali probíjet kupředu a před první šikanou došlo k hromadné havárii. Hunt po kolizi s jiným vozem zachytil o Petersonův Lotus, který po nárazu do svodidel začal hořet. Do hromadné havárie se připletli také Reutemann, Regazzoni, Stuck, Pironi, Depailler, Brambilla, Daly a Lunger. Hunt a Regazzoni se okamžitě vydali na pomoc Petersonovi, uvězněnému v hořícím vraku s utrženou přídí. Švéd byl s několikanásobnými zlomeninami nohou převezen do milánské nemocnice, kde skončil také Brambilla, který po zásahu letícím kolem utrpěl zlomeninu lebky. Uvolněné kolo udeřilo do hlavy i Stucka. Závod byl zastaven a až po dvou hodinách se 19 jezdců seřadilo k novému startu. V zahřívacím kole ztratil J. Scheckter v zatáčce Lesmo kolo a těžce havaroval. Při nehodě došlo k poškození svodidel, a tak se start opět musel odložit. Jezdci se na roštu znovu seřadili až po šesté hodině, ředitelství proto závod zkrátilo z původních 54 na 40 kol. Villeneuve vystartoval předčasně a společně s ním vyrazil i Andretti. Oba závodníci kroužili v čele, když v 17. kole sportovní komisaři oznámili, že Villeneuve a Andretti budou potrestáni minutovou penalizací. Vedoucí dvojice navzdory svému trestu dál pokračovala ve vzájemném souboji. V 35. kole Andretti Villeneuvea předjel. Cílem oba projeli v již nezměněném pořadí, po přičtení penalizace ale klesli až na 6. a 7. místo. Vítězem se stal Lauda před týmovým kolegou Watsonem a Reutemannem. Petersonovo vážné zranění Andrettimu definitivně přisoudilo titul mistra světa. Druhý den ráno svět obletěla zdrcující zpráva, že Ronnie Peterson po operaci zemřel na tukovou embolii. Oslavy Andrettiho triumfu tak pozbyly jakéhokoli lesku.

 

 

 

 

Jezdci sdružení v asociaci GPDA obvinili Patreseho ze způsobení hromadné havárie po startu v Monze. V důsledku toho pořadatelé Velké ceny USA-Východ Itala nepřipustili do závodu. Tragicky zesnulého Petersona u Lotusu nahradil Jean-Pierre Jarier. Brambilla se zotavoval ze svého zranění, a tak jej v kokpitu Surteesu nahradil Beppe Gabbiani. Druhý vůz Surtees ve Watkins Glenu pilotoval Arnoux, jehož bývalý tým Martini ukončil své účinkování ve formuli 1. Keke Rosberg definitivně opustil tým Theodore a opět se představil za volantem ATS. Nováček Nélson Piquet podepsal pro příští sezónu smlouvu s týmem Brabham a měl se představit již ve Watkins Glenu, avšak stáj pro Brazilce nestihla včas připravit třetí monopost. Mistr světa Andretti v kvalifikaci triumfoval před Reutemannem. Američan v neděli ráno havaroval, a tak do závodu startoval s Jarierovým vozem, zatímco Francouz pilotoval nový monopost, který dorazil teprve ráno před závodem. Po startu vyrazil do čela Andretti před Reutemannem, Villeneuvem, Jonesem a Jarierem. Ve 3. kole se Andretti propadl za piloty Ferrari. Ve 21. kole domácího závodníka předjel i Jones. O 2 kola později Villeneuvea vyřadila porucha motoru. Za vedoucího Reutemanna se posunul Jones. Nedlouho poté kvůli poruchám skončili i Andretti a Lauda, a tak na 3. pozici postoupil Jabouille. Pilot Renaultu se v závěru propadl za J. Schecktera a Jariera, který se probojoval vpřed po předchozí výměně pneumatik. 4 kola před cílem Jarierovi došlo palivo. Pro čtvrté vítězství ročníku si dojel Reutemann před Jonesem a J. Scheckterem. Zásluhou Jabouilleovy 4. pozice se tým Renault dočkal prvních bodů ve formuli 1.

 

 

 

 

Velká cena Kanady se z nebezpečného Mosport Parku přestěhovala na okruh Notre-Dame v Montrealu, vybudovaný na umělém ostrově na Řece svatého Vavřince. Nélson Piquet se v Kanadě objevil za volantem třetího továrního Brabhamu. Ve startovní listině již nechyběl ani Riccardo Patrese, a tak celkem 28 jezdců bojovalo o 22 míst na startovním roštu. Kvalifikace přinesla poměrně nečekané výsledky, když nejrychlejší čas zaznamenal Jarier před J. Scheckterem, Villeneuvem a Watsonem, zatímco Andretti se umístil až jako devátý. Před startem závodu bylo chladno a zataženo, nicméně po deštivém tréninku sucho. Po startu uhájil Jarier první pozici před J. Scheckterem, Jonesem a Villeneuvem. Fittipaldi a Stuck se v 1. kole srazili a při úhybném manévru ztratil čas i Laffite. Ještě před cílem 1. kola se J. Scheckter dopustil chyby, a tak Jihoafričana předjel Jones. Andretti a Watson bojovali o 5. pozici. Jejich souboj vyvrcholil v 6. kole kolizí, po které se oba propadli na chvost startovního pole. V 18. kole začal druhý Jones zpomalovat kvůli unikající pneumatice, a tak jezdce Williamsu předjeli J. Scheckter a Villeneuve. O 8 kol později se Villeneuve probojoval před pilota Wolfu. V čele jedoucí Jarier si zatím vybudoval téměř půlminutový náskok. V 50. kole Francouzovu cestu za vítězstvím zastavila porucha brzd. Do vedení se posunul Villeneuve, který si v domácím závodě dojel pro první vítězství ve formuli 1. Pilota Ferrari na stupních vítězů doprovodili J. Scheckter a týmový kolega Reutemann.

 

 

 

 

Mario Andretti v roli jasné týmové jedničky Lotusu dobyl jako teprve druhý (a zatím poslední) Američan v historii titul mistra světa formule 1. Ironií osudu svého triumfu dosáhl za podobně tragických okolností jako jeho americký předchůdce Phil Hill v roce 1961 – Andrettiho jediný možný soupeř a zároveň týmový kolega Ronnie Peterson přišel o život po havárii v italské Monze, stejně jako tehdejší Hillův partner von Trips. Měsíc po Petersonově smrti přišlo Švédsko o svoji druhou hvězdu – Gunnar Nilsson prohrál svůj boj se zákeřnou chorobou.

Na celkové pořadí šampionátu 1978 se můžete podívat ZDE.