Historie proměn formací startovního roštu v F1

Každý technický, sportovní a organizační aspekt dnešního světa formule 1 má své místo vždy z nějakého důvodu. Ať už se jedná o reakci na nějaký incident, rostoucí bezpečnostní požadavky či obecně důsledek tlaků okolní světa a naší společnosti, 75 let historie královny motorsportu poznala mnohé sebemenší změny, které ji posunuly z upřímně amatérské zábavy k jedné z aktuálně nejprofesionálnějších a nejvyvinutějších sportovních institucí.

Evoluce F1 postihla v čase i podobu formace startovního roštu. Na první pohled naprostá banalita, nicméně tento případ jde ruku v ruce s celkovou snahou vytvořit ze závodů formule 1 více a více bezpečnější prostředí. To nebylo cizí ani tehdejším organizátorům z předchozích dekád.

Éra svévolného rozhodování organizátorů každé velké ceny

F1 už od svého vzniku v sezóně 1950 fungovala na normálním principu tzv. standing starts, neboli odpichů jezdců z pevných pozic na roštu. Jak níže zjistíte, tato praxe se dlouhá léta dodržovala striktně jen na jazykové úrovni definice této fráze.

Mnohým z vás jistě přistálo na vaše obrazovky video startu vůbec první grand prix oficiálního mistrovství světa na britském Silverstonu. Povolaný startér švihl vlajkou státu vyčkávajícím pilotům, pro které tento signál znamenal sešlápnutí plynového pedálu tak moc, jen co to šlo. Tím se již tehdy velké ceny lišily od například závodů Indianapolis 500, které tradičně zahajují tzv. letmé starty „za pochodu“ všech 33 vozů.

Zatímco na tomto americkém oválu se seřazovali a seřazují jezdci ve formaci 3-3-3, ve Velké Británii vyráželi piloti do závodu z formace 4-3-4. V obou případech každá řada byla rovnoběžná se všemi ostatními, tudíž neexistovalo odsazení jednotlivých pozic.

Tehdejší formace startovního gridu se však lišily ve formuli 1 vesměs okruh od okruhu. Po Silverstonu přišel čas na Monako, kde platila podoba roštu 3-2-3, přičemž poté následovalo Indianapolis, jehož systém roštu jsme výše popsali. Ve Švýcarsku, Belgii a Francii se stejně jako v Monaku vyráželo z formace 3-2-3. Italská Monza, kde se rozhodoval první titul mistra světa F1, nicméně „překvapila“ formací 4-4-4.

Tato nesoudržnost napříč závody pokračovala dalších 23 let. Postupně se však mnohé okruhy, které víceméně svévolně rozhodovaly o podobě vlastního gridu, přizpůsobovaly vyvíjejícím se standardním bezpečnostním nárokům FIA.

VC Monaka přešla ze systému 3-2-3 na systém 2-2-2 pro rok 1963, VC Německa na starém Nürburgringu vydržela s formací 4-3-4 do sezóny 1967 a VC Nizozemska 1973 na Zandvoortu představovala poslední moment, kdy závodníci startovali v jiné formaci než té, která se stala povinnou u všech okruhů počínaje rokem 1974, a to 2-2-2.

Paul Ricard first hosted the #F1 #FrenchGP #OnThisDay in ’71. Stewart (Tyrrell 003) won from pole. Starting alongside him, 2nd & 3rd, were the Ferrari 312B2s of Regazzoni & Ickx, but both DNF’d. Ickx’s fuel pump failed on lap 5 & Rega spun off on spilt oil on lap 21. (1/2) pic.twitter.com/5LsGxnjnKd

— Matt Bishop 🏳️‍🌈 🏁 (@TheBishF1) July 4, 2023

Éra standardizovaných podob roštu

K povinnosti startovní formace 2-2-2 se přidalo také i pravidlo rozestupu mezi jednotlivými řadami, nově od roku 1974 činící dvanáct metrů. Zároveň se stále nerozhodlo o jakémkoliv odsazení pozic. Žádné tehdejší regule ovšem nijak nepřikazovaly jednoznačné postavení vozů v daných řadách. Něco, co lze šlo vysledovat zejména uprostřed pole a na jeho konci.

Jezdci se zde pravidelně stavěli do své řady, jak se jim jednoduše zlíbilo. To přispělo k záběrům, ve kterých sice první řady pilotů často spořádaně čekaly na startovní signál v pravidelné formaci, zbytek jezdců se však ledabyle různě roztahoval po celé šířce asfaltu nedbající vizuální souměrnosti roštu. Při startu VC Španělska 1976 dokonce stál Jochen Maas, jenž se kvalifikoval čtvrtý za Patrickem Depaillerem, na roštu pozičně před šestikolovým tyrellem.

K tomu přidejme fakt, že tehdy neexistoval koncept povinnosti absolutního stání na pozici na roštu až do momentu zhasnutí světel či pokynu startéra. Mnozí piloti hlavně vzadu před signálem popojížděli, v případě zbrklého startu vyvinuly až tak nečekanou rychlost, že následně došlo k hromadným postartovním kolizím, jež primárně přispěla v Itálii 1978 ke smrti Ronnieho Petersona.

V roce 1981 vstoupilo do platnosti pravidlo, které navazovalo na předchozí rozšíření rozestupů mezi řadami z dvanácti na čtrnáct metrů. V prvé řadě ale nařídilo jasné odsazení pozic na gridu. Ačkoliv v Monaku si již od roku 1975 mohl držitel pole position užívat poziční výhodu, tuto praxi si převzaly právě od sezóny 1981 všechny okruhy.

Tím se dovršila evoluce proměn formací startovního roštu ve formuli 1. Poslední významnou změnu zavedla FIA v roce 1987, kdy vydala pokyn rozevřít prostor mezi piloty na prvním a třetím místě (a tak dále) na šestnáct metrů, neboli dnes velmi známých osm metrů mezi každým jezdcem.