Giuseppe Farina: 75 let od kralování prvního šampiona F1

Předehra velké premiéry

Ve světě motorsportu se v roce 1950 oproti minulým letům příliš mnoho nezměnilo. Jediná odchylka od tehdy zavedené a naprosto samozřejmé normy spočívala v tom, že se počínaje tímto rokem začaly ve vybraných velkých cenách všeobecného motoristického kalendáře udělovat body do šampionátu jezdců kategorie formule 1.

Jezdci té doby tak sice možná získali větší motivaci účastnit se závodů mistrovství světa, v žádném případě se však nejednalo o primární motiv. Stejně jako vždy předtím objížděli jeden závod za druhým, protože je mimo jiné přitahovala vůně rozpálených gum a benzinu na každém kroku. Jenom jim začali z FIA výsledky z jistých závodů sčítat do nějaké souhrnné tabulky, a pouze výjimečným rozdělovali body, s jejichž pomocí pak vyhlásili mistra světa, nejlepšího jezdce toho roku. Jak prosté.

Prostě, ba i možná lhostejně, tento systém pravděpodobně vnímal i Giuseppe Farina, jenž vstupoval do sezóny 1950 jako již 44letý veterán motorsportu. Před první zastávkou světového šampionátu na britském Silverstonu vstoupil pod křídla týmu Alfa Romeo. Jeho kolegy Italovi dělali jeho krajan Luigi Fagioli a Argentinec Juan Manuel Fangio.

Alfa Romeo se v tom roce projevilo pro její konkurenty jako vesměs nezdolný protivník. Farina s Fangiem se střídali ve všech závodech mimo Indianapolis 500 na pomyslném nejvyšším stupínku pódia, přičemž občas ve svých horkokrevných snahách zvítězit překonali spíše své vozy. Fagioli mezitím pravidelně a rozvážně dojížděl vcelku a poslušně sbíral body.

To vše dospělo do moderně řečeno grandiózního finiše v italské Monze, 3. září 1950. Trojice pilotů se stejnou počáteční slabikou v jejich příjmeních vstupovala do svatostánku tifosi se srovnatelnými šancemi na titul.

Fangio se mohl těšit z náskoku dvou bodů na konzistentního Fagioliho a čtyř bodů na Farinu. Vlivem pravidla o započítávání jen vybraných výsledků však před závodem hrálo mnoho různých permutací.

Duu pronásledovatelů Argentince však hrálo do karet domácí prostředí, kterého hodlali využít i jejich nejbližší soupeři z Ferrari. Ti na Monzu přivezli zbrusu novou verzi vlastního nepřeplňovaného agregátu, jenž měl Ferrari přivézt alespoň jedno vítězství z velké ceny pod záštitou oficiálního mistrovství světa. Kde jinde, než právě na Monze?

Dvakrát ze závodu odstoupivší Fangio, naopak Farina píše historii

VC Itálie, závěrečného dílu první sezóny MS formule 1, se účastnilo 27 vozů, z něhož jeden se nedočkal ani pokynu startéra. Na pole position se kvalifikoval Fangio. Jeho rival Farina, jenž zajel kombinovaný třetí nejrychlejší čas v trénincích, však stál v první řadě prakticky na jeho úrovni. Až páté místo a druhá řada patřila Fagiolimu, jenž tak oproti svým týmovým kolegům neměl před sebou na roštu volnou trať.

Mezi Fangiem a Farinou vyhlížel svou příležitost Alberto Ascari, nejlépe postavený jezdec Ferrari. Ani s novým motorem však na startu nepředčil jezdce Alfy Romeo, jejichž řady na Monze doplnili Consalvo Sanesi a Piero Taruffi.

Farina se ujal vedení velké ceny s Fangiem a Sanesim za jeho zády. Ascari se v úvodních metrech závodu propadl na čtvrté místo před Fagioliho. Ital ve službách Ferrari však ještě v první kole překonal Sanesiho a Fangia a začal stíhat lídra Farinu, na němž si však lámal zuby celých čtrnáct kol.

Až v tomto kole potěšil Ascari na okruhu přítomné představenstvo Ferrari, když konečně předjel Farinu. Opětovná výměna pozic na čele však na sebe nenechala dlouho čekat. Přesněji řečeno jen o dvě kola později se Farina vrátil do vedení velké ceny.

Ascari pokračoval v nátlaku na svého krajana, ale jen pouze do 22. kola, když jeho ferarri vypovědělo službu. Farinovi následně přistál do klína další dárek v podobě odstoupení nyní druhého v pořadí Fangia jen dvě kola po Ascarim.

Argentinec na nic nečekal a okamžitě nasedl do vozu Taruffiho. Aby ještě mohl Fangio snít o titulu, musel se vrátit na druhé místo, které mu právě na dvě kola garantovalo zmíněný titul.

Fangiovi ovšem štěstěna nepřála. Ve voze týmového kolegy vydržel pouhých devět kol, když mu i druhý monopost Alfy Romeo nedopřál úspěšný dojezd do cíle. I přes dvojité odstoupení ze závodu však Fangio byl nadále ve hře. Musel ale doufat v to, že jak Farina, tak Fagioli se taktéž nedočkají šachovnicové vlajky.

Nic takového se ale nestalo. Druhý v pořadí Fagioli ještě stihl přijít o svou pozici vůči Ascarimu, jenž se vrátil do závodu ve voze kolegy z Ferrari Dorina Serafiniho.

Ani teoretický dojezd Fagioliho na druhém místě by se však nezměnil osud Fariniho. 44letý Ital dosáhl díky svému triumfu na domácí Monze na titul mistra světa mezi jezdci, a s celkovým ziskem 30 bodů se tak stal historicky prvním šampionem MS formule 1.

Farina si do konce kariéry jezdce mistrovství světa připsal ještě dvě vítězství, a to ve VC Belgie 1951 a posléze za Ferrari ve VC Německa 1953. K potenciálu na zisk dalšího titulu se nicméně Ital už nikdy dostatečně nepřiblížil. Navíc po přestupu do Ferrari hrál spíše druhé housle Ascarimu, jenž dovedl dnes legendární italskou stáj k první skutečné slávě ve formuli 1.