Dnešní formule 1 je globální sport, ve kterém se točí miliardy dolarů. Staví na odiv nejpokročilejší technologie automobilového průmyslu a dává elitním jezdcům příležitost soutěžit o nejvýznamnější trofej motorsportu. Ale navzdory tomu všemu si mnoho fanoušků i odborníků uvnitř formule 1 myslí, že zlatou érou tohoto sportu byla padesátá a šedesátá léta. V této době byla formule 1 víc než nebezpečná. Byla smrtelně nebezpečná.
V letech 1950 až 1969 zemřelo za volanty vozů formule 1 29 jezdců a jejich odvaha nám zanechala odkaz, který tento sport utváří dodnes. Byla to doba, kdy se jezdci formule 1 proháněli ve vozech, které by se s lehkou nadsázkou daly označit jako vany napuštěné palivem. Některé úspěchy se však dodnes nepodařilo překonat i přesto, že potenciál tehdejších jezdců omezovaly nedokonalé technologie jako diagonální pneumatiky nebo bubnové brzdy.
Pojďme se podívat na některé rekordy vytvořené během zlaté éry F1 a platné dodnes.
Mistr světa s největším počtem týmů
Deset jezdců formule 1 vyhrálo mistrovský s více než jedním týmem, ale pouze Juan Manuel Fangio získal titul se čtyřmi různými týmy. Tento legendární argentinský závodník vyhrál svůj první šampionát v roce 1951 s Alfou Romeo a pátý v roce 1957 s Maserati. A mezitím se mistrem světa za Mercedes a Ferrari.
Fangiův nejslavnější moment se odehrál v roce 1957 během Velké ceny Německa. Po katastrofální zastávce v boxech, kvůli které zaostal téměř minutu za vozy Ferrari Mikea Hawthorna a Petera Collinse, Fangio devětkrát vytvořil nový rekordní čas okruhu Nürburgring, vyhrál závod a k tomu svůj pátý titul mistra světa.
Nejvíce Grand Slamů
Grand Slam formule 1 je jedním z nejobtížněji dosažitelných úspěchů v motorsportu. Pro jeho zisk musí jezdec získat pole position, zajet nejrychlejší kolo závodu a zůstat na první pozici po celou dobu závodu. Což se za celou historii stalo pouze sedmašedesátkrát.
Mnoha legendárním jezdcům formule 1, včetně mistrů světa Emersona Fittipaldiho a Alaina Prosta, se nikdy nepovedlo získat jediný Grand Slam. Avšak Jim Clark jich nasbíral 8. Tento ledově klidný Skot dosáhl na svůj osmý a poslední Grand Slam na Velké ceně Německa v roce 1965.
Největší vítězný náskok
Formule 1 je tak fascinující sport díky tomu, že závodníkům nechává jen velmi malý prostor pro chyby, takže rozdíly mezi přední a zadní částí startovního roštu se měří ve zlomcích sekundy. Ne vždy ovšem byly rozdíly tak těsné. V padesátých letech minulého století určovala vítězný náskok v závodech formule 1 míra rizika, jakou byli jezdci ochotni přijmout. Všechny vozy na startovním roštu byly podobně vybavené, ale jezdci často vyhráli závody o minutu, nebo i více.
Stirling Moss je považován za nejlepšího jezdce formule 1, který nikdy nezískal světový titul. A během Velké ceny Portugalska v roce 1958 bezesporu hodil všechnu svoji opatrnost za hlavu. V kvalifikaci byl Moss jen o necelou sekundu rychlejší než Mike Hawthorn, Stuart Lewis-Evans a Jean Behra, ale závod nakonec vyhrál o více než pět minut.
Závodník, který jezdil proti nejvíce soupeřům
Dnešní formule 1 je exkluzivní klub s velmi přísnými požadavky, ale byly doby, kdy soutěž mohl vyzkoušet téměř každý zájemce s dostačnou nervovou a finanční kapacitou. Fernando Alonso má nejvíce startů do závodů formule 1 než kterýkoli jiný jezdec, ale za svou dlouhou a slavnou kariéru čelil pouze 116 soupeřům. Ve zlaté éře tohoto sportu museli závodníci pro stejný typ úspěchu jako Alonso překonávat mnohem různorodější zástupy oponentů, a mnohým se to i povedlo.
Graham Hill se zúčastnil svého prvního závodu formule 1 v roce 1958. Když v roce 1975 pověsil rukavice na hřebík, měl za sebou zisk dvou světových titulů, přičemž po dobu své kariéry změřil síly s 231 dalšími jezdci.
Zisk trojité koruny motorsportu
V téměř každém sportu se najde bájný výkon považovaný fanoušky za jeho svatý grál. Obvykle se jedná o grandiózní počin, který byl dosažen před desítkami let a pravděpodobně se již nikdy nezopakuje. Pouze Miami Dolphins absolvovali celou sezónu NFL, aniž by prohráli jediný zápas, a pouze Graham Hill získal trojitou korunu motorsportu.
Tento neuvěřitelný kousek se mu podařil díky tomu, že se stal šampionem Mistrovství světa jezdců Formule 1 v roce 1962, Indianapolis 500 v roce 1966 a 24 hodin Le Mans v roce 1972.
Závěr
Padesátá a šedesátá léta byla prostě jiná doba. Benzín obsahoval olovo, všichni kouřili a sednout za volant vozu formule 1 byla jedna z nejnebezpečnějších věcí, kterou jste mohli udělat. Nebezpečné cíle přitahují lidi, kteří jsou ochotni riskovat, a tito lidé také často vytvoří měřítka odolávající zubu času.
Vůz formule 1 z padesátých let asi nebyl tak sofistikovaný jako dnešní technologické zázraky, ale někteří závodníci, kteří jej řídili, dokázali věci, které od té doby nikdo nezopakoval a možná už ani nezopakuje.