Mario Andretti

Mario prožil prvních sedm let svého života v uprchlickém táboře. Když mu bylo 15 let, jeho rodina se přestěhovala do USA. Usadili se ve městě Nazareth v Pensylvánii. Zde žil Mariův strýc, který vlastnil autoservis. Právě on nasměroval Maria a jeho dvojče Alda na místní škvárový ovál, kde se konaly závody upravených malých trucků – American Dirt Track.

Andrettiovci nezůstali pouze diváky a za ušetřené peníze si u strýce v autoservisu v roce 1958 koupili starší automobil značky Hudson. O tom, kdo na něm bude závodit jako první, rozhodl los – vyhrál Aldo. Ten však ve svém čtvrtém závodě havaroval a několik dní byl v bezvědomí. Mario nic netušícím rodičům řekl, že Alda srazilo závodní auto.

Mario se postupně propracovával do vyšších kategorií. V roce 1961 závodil v nejvyšší kategorii monopostů s motorem Offenhauser o objemu 4200 ccm, které se používaly na 500 mil Indianapolis. I na tyto závody se Mario dostal – v roce 1965, kdy svým třetím místem získal titul nováčka roku. Další dva roky startoval z pole position a v roce 1967 vyhrál 500 mil Daytona a dvanáctihodinovku v Sebringu.

Mario se stal populárním, čehož si všimli i lidé ve formuli 1, včetně Colina Chapmana, který Andrettiho po smrti Jima Clarka nasadil v roce 1968 na Velkou cenu USA. Mario nezklamal – vyhrál kvalifikaci, ale musel odstoupit z druhého místa kvůli poruše spojky. Na rok 1969 podepsal s Lotusem smlouvu na omezený počet závodů. Chapman ho nasadil do tří Grand Prix, ale Mario kvůli poruchám ani jeden nedokončil. Zazářil však v USA, když vyhrál 500 mil Indianapolis. Jeho život byl velmi hektický, protože závodil jak v amerických soutěžích, tak ve F1. V roce 1970 jezdil ve formuli 1 za tým STP, se kterým získal své první čtyři body.

Andretti měl smluvní vztahy s pneumatikářskou firmou Firestone, díky nimž se v roce 1971 dostal do Ferrari, kde vyhrál svou první Velkou cenu – Velkou cenu Jižní Afriky. Tímto vítězstvím si zajistil pozici třetího jezdce Ferrari, ale když na konci roku 1972 Firestone nahradila firma Goodyear, Andretti odešel také. Zůstal tak téměř dva roky bez angažmá ve formuli 1 a vrátil se až na konci sezóny 1974.

Vrátil se v týmu Parnella Jonese, vítěze 500 mil Indianapolis z roku 1963. Tým se jmenoval Parnelli, byl to primárně IndyCar tým. Parnelli pro vstup do F1 využil služeb britského konstruktéra Maurice Phillippa. Vůz měl technické potíže, které za pochodu řešil mladý inženýr John Barnard. Mario vybojoval čtvrté místo v Anderstorpu a páté v Le Castellet. Čtyř Velkých cen se nezúčastnil, protože startoval v závodech na americkém kontinentu.

S tímto týmem nastoupil do sezóny 1976, získal jeden bod, ale po Velké ceně USA se tým z formule 1 stáhl a Mario zůstal bez práce. Na Jonese byl velmi rozzlobený a přerušil s jeho týmem veškeré kontakty. V této nepříjemné situaci přijal nabídku Franka Williamse odjet závod International Trophy v Silverstone s vozem Wolf-Williams. Tam jej jednoznačně porazil Švéd Gunnar Nilsson jezdící s Lotusem. To na Maria zapůsobilo, vyhledal svého bývalého zaměstnavatele Colina Chapmana a dohodl se s ním na spolupráci.

Mario byl placen pouze tehdy, když získal body. Svůj comeback stihl ještě v roce 1976 na poslední Velké ceně Japonska, kterou vyhrál. Následující sezóna byla skvělá – Lotus přišel s vozem využívajícím přísavný efekt (ground effect), Lotus 78. Mario vyhrál čtyři závody a skončil celkově třetí, jeho týmový kolega Nilsson vyhrál jednu Velkou cenu. Lepších výsledků nebylo dosaženo kvůli nespolehlivosti vozu.

Na konci sezóny nabídlo Mariovi místo Ferrari jako nástupci Nikiho Laudy. Mario nechtěl Lotus opustit, ale Chapmanovi tvrdil opak, aby si vyjednal vyšší plat. Nový Lotus 79 byl ještě více „přisátý“ k zemi a zároveň spolehlivý. Jeho týmovým kolegou se stal Ronnie Peterson, který bez protestů přijal roli týmové dvojky. Mario vyhrál šest Velkých cen a jen ve dvou případech neskončil druhý Peterson. Ten se na svou pozici nestěžoval a tvrdil, že největší zásluhu na vývoji monopostu má Mario, a proto si zaslouží vítězit.

Petersonova reputace stoupla a získal kontrakt s McLarenem, který podepsal, ale přestupu se už nedočkal – zemřel na následky zranění z Velké ceny Itálie, kde kolidoval s Huntem; kolizi však způsobil Patrese.

Colin Chapman obviňoval zaměstnance Lotusu s tím, že kdyby Petersonovi připravili na kvalifikaci lepší auto, nemusel by startovat ze třetí řady a nezemřel by. Po těchto konfliktech odešlo několik inženýrů a celá dominance Lotusu a Maria Andrettiho v sezóně se ocitla ve stínu tragických událostí.

Kdyby tehdy někdo řekl, že Andretti už nikdy nevyhraje, byl by považován za blázna – ale měl by pravdu. Z Lotusu neodešli jen inženýři, ale i sponzor, Williams i Ferrari vylepšili přítlačný efekt a nejlepším výsledkem Maria Andrettiho v roce 1979 bylo třetí místo. V roce 1980 získal jediný bod.

Na sklonku kariéry se Mario vrátil ke kořenům a pokusil se pomoci s návratem týmu Alfa Romeo. Po čtvrtém místě na Velké ceně USA to vypadalo nadějně, ale body za toto umístění byly zároveň jeho posledními body ve formuli 1.

Na konci sezóny se s F1 rozloučil a znovu se zaměřil na americké závody. „Důchodce“ ještě vypomohl v roce 1982 Ferrari po smrti Gillese Villeneuva a zranění Didiera Pironiho. Ukázal, že nic neztratil ze svého umění, a po vyhrané kvalifikaci na Velkou cenu Itálie skončil třetí.

Mario Andretti je jediným jezdcem, který byl třikrát zvolen nejlepším jezdcem USA (1967, 1978 a 1984). Je jedním ze tří jezdců, kteří dokázali v jedné sezóně vyhrát závody na klasickém okruhu, oválu i na dirt tracku. Své poslední vítězství zaznamenal v roce 1993 na krátkém oválu ve Phoenixu. V roce 1987 si vybojoval pole position na Indy 500 a v roce 1984 vyhrál šampionát IndyCar. V roce 1995 vyhrál 24 hodin Le Mans s týmem Courage Compétition. Posledním automobilovým závodem, kterého se zúčastnil, bylo 24 hodin Le Mans v roce 2000, kde s týmem Panoz Motorsports obsadil osmé místo.