Nehody, které změnily svět F1: Létající Skot Jim Clark

James „Jim“ Clark se narodil ve skotském Berwickshireu. Nevyrůstal v prostředí motorsportu, ale na farmě spolu se svými čtyřmi staršími sestrami. Ve třinácti letech šel na soukromou školu do Edinburghu, ale ze školy musel odejít pracovat na rodinnou farmu. Do auta usedal potají, když si půjčoval rodinné auto na projížďku po loukách. Řidičský průkaz získal v sedmnácti letech a koupil si Sunbeam Talbot, se kterým od roku 1956 začal závodit v místních závodech rallye. Poté postoupil do klubových závodů, kde závodil v různých autech, které mu půjčovali jeho bohatí přátelé. Ti jej v závodění velmi podporovali a tlačili jej do závodění v dalších kategoriích. Sám Jim v sobě žádný výjimečný talent neviděl. Svého přítele Iana Scott-Watsona se i jednou zeptal: „Jaktože jsou všichni pomalejší?“ Ten se mu jenom zasmál. „To ty jsi rychlejší než všichni ostatní.“ 

Když v roce 1958 závodil v Brands Hatch v Lotusu, všimnul si jej přímo i Colin Chapman, zakladatel Lotusu a toho dne zrovna i vítěz téhož závodu. Chapman Clarka pozval, aby závodil v juniorské formuli Lotus, kde Clark ihned ukázal své dovednosti. Na rok 1960 měl závodit s týmem Aston Martin, což ale nevyšlo z důvodu opožděného vývinu motoru, a Colin Chapman se jej rozhodl zařadit do svého týmu ve formuli 1. Za tým Lotus závodil Jim Clark celou svou kariéru.

Chapman byl vynikajícím konstruktérem a na univerzitě se dokonce naučil létat, což ovlivnilo i způsob, jakým svá auta konstruoval. Byla křehká, ale rychlá. Clark sice neměl inženýrské znalosti jako Chapman, ale pochopení pro auto měl jako nikdo jiný. „Jednou z nejpozoruhodnějších věcí – která ho podle mě předurčuje k tomu, aby se stal potenciálním šampionem – je jeho úžasné pochopení vozu, který řídí. Vždycky dokáže přijet ze závodu a říct mi přesně, co přesně ukazovaly měřící přístroje a ciferníky, kolik otáček kde použil a jestli se neozývají nějaké podivné zvuky,“ popisoval jej v dobovém plátku Ian Scott-Watson. Kde nestačilo Chapmanovo inženýrství, tam přišla na řadu Clarkova jemná ruka a cit pro auto a spolu dokázali auta dovést k dokonalosti.

Clark byl přirozeným talentem, ale nikdo neví, kde se v něm jeho schopnosti vzaly. Styl jeho jízdy byl přesný, vybroušený. Nejezdil na hraně svých limitů tak často jako ostatní, pouze když to bylo potřeba. Například na Nürburgringu v roce 1962, kdy zapomněl odjistit palivové čerpadlo a zůstal pozadu. Ztrátu dohnal za pár kol. Nebo v Monze v roce 1967, když měl defekt, kvůli kterému se propadl o kolo a čtvrt. Ztrátu se mu podařilo dohnat, dojel vedoucí závodníky, a nakonec jim ještě nadělil kolo. Závod bohužel dokončil až na třetím místě, neboť v autě nebylo dostatek paliva.

Today we remember the great Colin Chapman 🇬🇧

The Team Lotus founder died #OnThisDay 35 years ago

72 #F1 wins as Lotus team boss

7 Constructors' titles

6 Drivers' titles

📸 With Jim Clark, Monza, 1963 pic.twitter.com/BcUsO3NC2N

— Formula 1 (@F1) December 16, 2017

Kariéra ve formuli 1

Jeden z jeho nejhorších víkendů ve formuli 1 přišel ihned v druhém závodě záhy po jeho debutu, v belgickém Spa. Sotva se dokázal vyhnout tělu Chrise Bristowa a o pár minut později smrtelně havaroval Clarkův týmový kolega Alan Stacey. Jim dokončil závod s Bristowovou krví na monopostu a okruh ve Spa do konce života nenáviděl. Paradoxně to ale bylo to zde, kde o rok později získal vítězství, a to první ze čtyř za sebou jdoucích vítězství v Belgii.

V roce 1961 se stal také přímým účastníkem jedné z nejhorších smrtelných nehod, když se jeho Lotus dostal do kontaktu s Ferrari Wolfganga von Tripse. Nehoda, která si vyžádala život i několika diváků Jima velmi poznamenala. Colin Chapman jej téhož odpoledne posadil do letadla a odletěl ze země, protože se obával, že budou zatčeni za způsobení nehody. Jim Clark byl doopravdy nakonec obviněn za zabití z nedbalosti a do Itálie nevkročil, dokud nebyl obvinění zproštěn.

V roce 1962 poprvé bojoval o titul, a to s Grahamem Hillem. O titulu se mělo rozhodnout v Jižní Africe. Oba rivalové se kvalifikovali do první řady startovního roštu a Clark se ihned po startu začal vzdalovat zbytku závodního pole. Titul nevyhrál – když zbývalo dvacet kol do konce, začal mu z auta unikat olej.

Šampionem se stal poprvé v roce 1963 a roku 1964 titul obhajoval. V závěrečném závodu v Mexiku se o titul utkal opět s Grahamem Hillem a navíc s Johnem Surteesem. Kvalifikoval se na pole position a lehce převzal vedení závodu. O titulu opět rozhodl olej a v posledním kole mu motor vypověděl službu, čímž dramaticky získal Surtees svůj mistrovský titul. Clark skončil v pořadí až třetí.

Podruhé se stal šampionem následující rok 1965. Po vítězství v prvním závodě v Jižní Africe toho roku vynechal Velkou cenu Monaka (závod, který nikdy za svou kariéru nevyhrál), aby se zúčastnil Indy 500, kde vyhrál. Po návratu do Evropy vyhrál následující čtyři závody a získal tak titul.

Sezónu 1966 strávil ve slabém voze a závody toho roku z většiny ani nedokončil. Na sezónu 1967 podepsal Lotus smlouvu s Fordem a Cosworthem, aby jim vyvinuli nový motor. S novým Lotusem se jeho nový týmový kolega Graham Hill ihned kvalifikoval na pole position, výhru ale uzmul Clark. Za sezónu mnohokrát závody nedokončil kvůli mechanickým problémům a to jej opět stálo titul. S rokem 1968 přišly nové naděje.

Nehoda v Hockenheimu

Hned v prvním závodě v Jižní Africe se kvalifikoval na pole position a závod vyhrál. Vše nasvědčovalo tomu, že se bude pro Lotus a Jima Clarka jednat o povedenou sezónu. Dalšího závodu formule 1 se ovšem Jim Clark nezúčastnil.

Jim přislíbil účast v závodech formule 2 a 7. dubna 1968 se proto účastnil závodů v německém Hockenheimu. Toho rána pršelo a trať byla stále mokrá. Jim si stihl ještě postěžovat, že není spokojený s nastavením auta, než se v něm vydal na trať. V šestém kole jej zadní kola neudržela na trati a vůz narazil ve vysoké rychlosti do stromu. Mnozí věřili, že se nemůže jednat o chybu jezdce, protože nevěřili, že by se Clark mohl takové chyby dopustit. Lotus byl po několik týdnů po nehodě vyšetřován. Spekulovalo se, zda za nehodu nemůže zadní pneumatika, která se během závodu vyfoukla. Další teorií bylo, že za nehodu mohla zadrhnutá mechanická dávkovací jednotka motoru. Tak či tak, dvojnásobný mistr světa a rekordman byl ve věku třiceti dvou let na místě mrtvý.

Odkaz Jima Clarka

Jim Clark za svou kariéru vytvořil spoustu rekordů, některé z nich zůstaly nepřekonané po dlouhou dobu. V roce 1965 vytvořil rekord, který překonal až Michael Schumacher v roce 2004, a to rekord pěti vítězství v řadě.

Během kariéry se účastnil sedmdesáti tří velkých cen, z nichž vyhrál dvacet pět, což znamená percentil 34,25 % vítězství a v této kategorii se umístil na třetím místě za Juanem Manuelem Fangiem a Albertem Ascarim. S Niki Laudou se dělí o desáté místo v počtu vítězství ve velkých cenách. Pole position zvládl získat třicet třikrát, a s percentilem 45,21 % se umístil přímo za Fangiem. Vedl třináct závodů od prvního do posledního kola, rekord, který byl překonán až Ayrtonem Sennou.

První místo stále drží v takzvaném Grand Slamu, kdy pilot získá pole position, vítězství, nejrychlejšího kolo a zároveň vede každé kolo závodu. Jim Clark drží rekord osmi grandslamů, za ním se na druhém místě nachází Lewis Hamilton s šesti grandslamy.

V dobách, kdy sezóna čítala deset velkých cen a auta bývala často nespolehlivá jsou jeho výsledky ohromující. Kdo ví, kolik rekordů mohl ještě Létající Skot ve své době pokořit či vytvořit. Roku 1968 vyhrál titul Clarkův týmový kolega Graham Hill, věnoval jej ale zesnulému Jimu Clarkovi.

„Vždy bude nejlepší. Jsem si jistý, že jednou přijde někdo, koho všichni budou oslavovat jako nejlepšího v historii. Ale já ne. Pro mě se Jimovi už nikdy nikdo nevyrovná,“ vzpomínal na svého oblíbeného pilota Colin Chapman. Clarkova smrt jej silně ovlivnila a nikdy již neměl s žádným pilotem tak blízký vztah, jako s ním.

Jim Clark je pohřbený v rodném městečku Chirnside. Na náhrobku je dle svého přání uveden první jako farmář a až poté jsou uvedeny jeho úspěchy v motorsportu.

On this day in 1968, F1 lost one of the greats: Jim Clark

Derek Bell, Max Mosley and Jackie Stewart recall that fateful day at Hockenheim: https://t.co/mnheKWjnAw

📸: Bernard Cahier / Getty Images pic.twitter.com/zntQOr8uCx

— Motor Sport magazine (@Motor_Sport) April 7, 2023