Tomáš Enge: Starty ve Formuli 1 pro mě zůstavají neopakovatelným zážitkem

Tomáš Enge: Starty ve Formuli 1 pro mě zůstavají neopakovatelným zážitkem

Rozhovor s jediným českým jezdcem, který se zúčastnil závodu Formule 1. Tomáš Enge hovoří o svém dětství, současném motorsportu i plánech pro letošní rok.

Před vstupem do světa rychlých kol jste se věnoval několika sportům, také skokům na lyžích. Je pravda, že jste se ale dost bál výšek?

„Ještě před skoky na lyžích jsem hrál asi tři čtyři roky hokej, začal jsem už na prvním stupni základní školy. Ten mi šel, ale já byl jeden z těch slabších a potom mě silnější kluci začali odrůstat. Lyžování mě hodně bavilo, a jelikož jsem z Liberce, tak jsme lyžovali celou zimu. Nebavilo mě ale jen kroužit po svahu. Já byl ten, kdo vyhledával všelijaké muldy a skokánky, kde bych si mohl skočit. Leoš Škoda, který tenkrát trénoval skoky na lyžích a v minulosti byl i reprezentantem, mě vzal do týmu malých kluků a zkusil jsem to. Výšek jsem se až tolik nebál, ale tenkrát jsem měl strach spíše pořádně nalehnout na lyže, než se odrazím na tom skokanském můstku. Já měl pocit, že na lyžích už úplně ležím, ale přitom jsem furt stál.

Dělal jsem to asi dva roky, ale žádný výrazný úspěch jsem nezaznamenal. Na jeden rok jsem se ještě vrátil k hokeji, a když jsem vyšel základku, tak jsem začal jezdit na motokárách a tam začala má kariéra. To mi bylo čtrnáct let.“

Kdy jste zjistil, že právě motorsport pro vás bude to pravé?

„Já k tomu měl hodně blízko díky otci, který také závodil. Myslím, že jsem po něm podědil i závodní geny. Otec závodil v zahraničí, u nás byl tenkrát komunistický režim a on tam mohl závodit jen díky tomu, že tady měl moji maminku a nás děti. Komunističtí funkcionáři měli jistotu, že se vrátí, protože tu má rodinu. My s ním cestovat nemohli, ale jeden závod se konal každý rok v Brně. Když mi bylo pět šest let, měl táta pravě v Brně technický problém, kvůli kterému mu začalo hořet auto. Naštěstí se z něj ale rychle dostal a výsledkem byl jen kratší pobyt v nemocnici a drobné popáleniny.

Více si pamatuji až ten rok potom. Otec závodil s BMW a jeho kamarád Zdeněk Vojtěch s Mercedesem. A my tenkrát společně s Tomášem a Štěpánem Vojtěchovými běhali po depu a žebronili o nálepky. Tenkrát byly hodně populární právě nálepky. Naučili jsme se frázi „stickers please“ a celý víkend jsme tam běhali a z těch závodů toho zas tolik neměli. My jsme byli malí kluci a pro nás bylo nejzajímavější mít hlavně tu nálepku. Šestiletého kluka tolik nezajímá závodění, ale hlavně ten modýlek vozu, nálepka, kartička nebo plakát. 

Více jsem se o závodění začal zajímat v době, kdy otec skončil v mistrovství Evropy a začal jezdit u nás v republice, někdy kolem roku 1988. Začal si stavět auta u nás v garáži, takže já k tomu měl najednou daleko blíž. Měl jsem každodenní kontakt se stavbou vozů a mým snem bylo stát se závodníkem. Takže to všechno začalo v té době, v roce 1990 už jsem začal jezdit na motokáře.“ 

Byl pro vás právě otec Břetislav v začátcích kariéry největším vzorem? 

„Já jsem nějaké velké vzory neměl. Byl jsem mladý a poblázněný kluk, který chtěl jezdit hrozně rychle. Tenkrát ani nebyla možnost sledovat nějakého špičkového závodníka, i formulové přenosy tu byly úplně minimálně. Velmi dobře si pamatuji na osudný závod v Imole, kde zahynul Ayrton Senna, toho jsem potom měl za svůj vzor. Ale otce samozřejmě taky. Otec byl můj učitel a můj rádce, který mě tím vším vedl.“ 

Dá se vůbec srovnávat ta Formule 1, ve které jste působil a ta, kterou můžeme sledovat dnes? V čem vidíte největší rozdíly? 

„Ono už je to dnes vlastně čtrnáct let od mého startu a ty rozdíly jsou samozřejmě markantní. Nejen Formule 1, ale celý motorsport se více prodražil a technika tam hraje daleko větší roli. Už v tom roce 2001 (kdy Tomáš Enge závodil ve třech velkých cenách – pozn. red.) hrála velkou roli a vždy tomu tak bylo. Pro mě jako diváka je ale už několik let největší rozdíl v atraktivnosti. Hodně jsem se těšil na první letošní závod nové sezóny, ale byl jsem zklamaný. Formule 1 už v loňském roce byla nejlepší akorát k tomu, aby si člověk v neděli po obědě lehl, podíval se na start a usnul. To je prostě dnešní Formule 1. Zvuk motorů v tom hraje také svou roli. Když divák vidí ta auta na vlastní oči, tak se mu musí ježit chlupy na rukou, nejlépe i na nohou (smích). Ne, aby i na tribuně usínal.

Mohli jsme vidět loňskou Velkou cenu Německa, což byla co do návštěvnosti velká katastrof. Vyvrcholilo to tím, že se letos v Německu nepojede. Ani jeden z tamních okruhů nehodlá dotovat miliony dolarů do toho, aby se závod pořádal, protože se jim to nevrátí. Většinou to tak je, že okruhy nebo státy, kde se Formule 1 jede, do toho musí nějakou dotaci dát. Ale ne, aby dotovali 90 %, ale třeba jen 30 %. Pak se jim peníze vrátí následným pronajímáním těch tratí. V tomhle se pohybuji a vím, jak složité je si v průběhu roku pronajmout okruh, na kterém jezdí Formule 1 nebo MotoGP. Ty tratě jsou přeplněné, zabookované jednotlivými týmy na privátní testy, ale také různými školami a výukami.“

Co pro vás je s odstupem času nejcennějším kariérním úspěchem?

„Každý úspěch i neúspěch má ve finále něco pozitivního. Ale jak čas ubíhá, starty ve Formuli 1 jsou pro mě stále více cennější. Od té doby, co jsem startoval já, tak bohužel nestartoval v žádném závodě žádný jiný Čech, což je velká škoda. Na druhou stranu si toho mohu více vážit. Závodníků Formule 1 by mohlo být z mého pohledu dost, z globálního jich je ale velmi málo. Jen vyvolení mohou sednout do vozu, odjet si testování a nějaké volné tréninky. A jen ti nejvyvolenější mohou startovat přímo v Grand Prix. Je škoda, že to byly jen tři závody, že to netrvalo déle, ale taková byla tenkrát situace a i za ty tři závody jsem hrozně rád.“ 

Hodně toho nacestujete. Nedělá vám občas problém dodržování předpisů? Nespletete si někdy dálnici se závodním okruhem?

„Já právě říkám, že silnice není závodní dráha. Mám tu výhodu, že sedím v závodním voze skoro každý den. Hodně toho natestuji a nazávodím. V loňském roce jsem měl 23 závodních víkendů a většinou jsou v těch víkendech dva závody. Kromě toho jsem měl spoustu testovacích dní, mám v tomhle výhodu, že se mohu vyblbnout právě na tom okruhu.“

Jaké jsou plány pro rok 2015? Můžete představit závodní série, kterých se aktuálně účastníte a jaké prestižní závody vás letos čekají?

„Mám potvrzenou účast v thajském šampionátu, stejně jako loni. Je to takový malý šampionát, ale hodně atraktivní a exotický. Poznal jsem nové okruhy, nové lidi a úplně jinou atmosféru života. Další věc je, že pracuji pro Reiter Engineering. Nejen u nich závodím, ale spolupracuji i se zákazníky, kterým testuji vozy a pomáhám s jejich nastavením. Stavíme Camaro GT3, Lamborghini Gallardo GT3 a nově teď také KTM GT4. Dále máme s týmem nový program. Je to stavba supersportovního vozu, se kterým chceme zkusit zajet rekord na Nordschleife jako nejrychlejší sériově vyráběný vůz. Rekord nyní drží Porsche 918 Spider. Konkrétní detaily o tom budou k dispozici v průběhu dubna, až Reiter Engineering celý projekt oficiálně představí. Takhle ale mohu alespoň něco naznačit.

Práce je tedy pořád hodně. Není to jen o tom, že sedím jeden závod v autě a to je vše. Jsem plnohodnotným členem týmu Reiter Engeneering a ani nemohu závodit s vozem od jiného výrobce než od Reiter Engineering.“

Je nějaká šance, že byste se letos zúčastnil závodu 24 hodin Le Mans?

„Rád bych, ale jak jsem už říkal, mohu závodit jen s vozy, které jsou vyrobeny týmem Reiter Engeneering a v Le Mans bohužel nemohou startovat vozy kategorie GT3. Letos se tam tedy neobjevím, i když bych hodně rád. Je to můj srdeční závod. Já ho absolvoval devětkrát a ta pomyslná desítka mi zatím chybí.“

Vaše účast v dalších letech tedy není vyloučená?

„Určitě není. Záleží na předpisech a na tom, jaké vozy bude Reiter Engeneering v budoucnu vyrábět. My totiž musíme vyrábět takové vozy, které se vyplatí stavět hlavně pro zákazníky, na tom spočívá náš byznys a následné závodění. Potřebujeme stavět auta, která se budou prodávat a která budou jezdit po celém světě. Nejrozšířenější kategorií je právě GT3.“

Sledujete současnou Formuli 1? Kdy jste se naposledy zúčastnil závodního víkendu?

„F1 sleduji dost pravidelně, ale znovu musím říct, že jsem byl opravdu zklamaný prvním letošním závodem. Do cíle dojelo jedenáct aut a v tom závodě se prakticky nic neodehrálo. Jediným soubojem byl ten Vettela s Massou, kteří si vyměnili pozice jen během zastávky v boxech. Nechtěl bych být v kůži komentátorů, protože nevím, co bych celý závod komentoval. Samotné závody Formule 1 nejsou teď bohužel příliš atraktivní, proto věci jako soudní tahanice Gieda van der Gardeho těsně před závodem jsou to nejnapínavější, co se za celý týden odehrálo. Už ani kvalifikace nám nic napínavého nepřinesla. 

Naposledy jsem se zúčastnil závodu F1 na Nürburgringu, ale jen v sobotu na kvalifikaci, v neděli jsem už jel domů. Bylo to v roce 2011, takže už je to nějaký pátek.“

I po 14 letech od vašeho debutu jste stále jediným Čechem, který závodil ve Formuli 1. Proč je pro české jezdce tento svět tak nedostupný? 

„Jsou dvě cesty, jak se dá do Formule 1 dostat. Příkladem jedné je Felipe Nasr, kterého podporuje bohatá brazilská rodina. Ta mu financuje průběh celé kariéry včetně Formule 1. Nasr do Sauberu mohl přinést tak 10 – 15 milionů eur, možná i více, to jsou pouze odhady. V České republice máme firmy, které by do toho takový obnos peněz mohly investovat, ale stejně tak si jejich majitelé mohou koupit loď a jezdit s ní na moři. 

Pak je tady druhá cesta, tou šel třeba Lewis Hamilton. Ten byl vybrán McLarenem a Ronem Dennisem už v mladém věku, kdy jezdil na motokárách. Podporovali ho celou cestu do Formule 1, kde se pak s týmem McLaren stal mistrem světa. Stejné je to s juniorskými programy. Red Bull má svůj program, stejně tak Ferrari nebo Renault. Ale být v takovém programu s sebou nese také nutnost uzavření dost striktního kontraktu. To znamená, že když za vámi přijde Red Bull, tak slíbí, že vás dostane do Formule 1, ale musíte se mu upsat třeba na 10 let. Pokud nemáte zájem, tak nepodepíšete, ale třeba se do F1 už nikdy nedostanete. Když už se tam ale dostanete a nepodáváte silné a stabilní výkony, tak z ní lehce vypadnete, jako se to stalo například Jeanu-Éricu Vergnovi.

Ale bylo by nefér hovořit o ostatních jezdcích a nemluvit o tom, jak jsem se do Formule 1 dostal já. I já jsem se tam dostal díky sponzorům a byl v pozici například toho Nasra, i když tenkrát ty ceny za sedačku byly daleko menší, nyní jsou to skutečně astronomické sumy. V České republice máme určitě nadané jezdce, máme tu spoustu dobrých motokáristů, ale většina z nich skončí u přestupových bran mezi motokárami a formulovými vozy. Někteří dokáží sehnat sponzora pro závody menších formulí, ale dále už ne. Nejdále to dotáhl Pepa Král, ale bohužel to zase ztroskotalo na sponzorovi.“

Během své kariéry jste zažíval vzestupy i pády. Co pro vás bylo a je největší motivací stále závodit? 

„Adrenalin a také to, že teď poznávám závodění i z jiné stránky než jen z pozice závodního jezdce. Poznávám, jak se staví vůz šroubek po šroubku. Jak probíhá jeho vývoj, testování, vývoj jednotlivých dílů a podílím se na tom každý den. My jsme výrobce aut, nejsme tým, který si koupí vůz od automobilky a poté s ním závodí, my ty vozy stavíme, vyvíjíme a dále nabízíme zákazníkům.“

Plánujete po skončení své kariéry předávat zkušenosti mladým českým nadějím? Uvažoval jste například o založení vlastní závodnické školy?

„Přemýšlel jsem o tom asi před třemi lety, ale nemyslím si, že bych na to byl ještě zralý. Ještě je hodně věcí, které se musím naučit, které musím poznat a které následně budu moci předávat dál. Není to tedy v tuto chvíli aktuální, ještě pár let to bude trvat. Ale v závodním prostředí budu až do důchodu, ne-li ještě déle. Závodění je můj svět a jsou to zkušenosti, ze kterých mohu následně těžit. Rozhodně se ale nebráním ničemu, nebráním se žádné spolupráci s někým, komu mohu pomoci. Nabízím také koučing závodním jezdcům, týmům a jejich vozům. Je hodně zajímavé poznávat závodní svět i z jiné stránky. Jak se vůbec dá dostat na závodní okruh a co všechno je pro to potřeba udělat. A pokud by měl někdo o něco takového zájem, tak není problém mě kontaktovat prostřednictvím mých webových stránek nebo Facebooku.“

A co rodina a děti? Je to pro vás aktuální téma? A budete chtít svou ratolest také vést do závodního prostředí? 

„Jelikož mi ještě nebylo 40, tak se cítím stále mlád na to, abych měl ratolesti (smích). Ale někdy to určitě přijde. Jestli mé děti někdy budu chtít jít v mých šlépějích tak, jako já ve šlépějích svého otce, to záleží na nich. Většinou, když malý kluk nebo holka vyrůstají v prostředí, ve kterém se pohybují jejich rodiče a chtějí ty rodiče také následovat, těžko jim to pak někdo rozmluví. Zatím jsem o tom ale nepřemýšlel, není to aktuální. Nehledě na to, že nevím, co bude za dva roky, za pět let, za deset… Nevím ani, v jakém závodním prostředí se budu pohybovat. Tohle všechno mi napoví až čas.“

Sdílejte na: