Nehody, které změnily svět F1: Roger Williamson

Roger Williamson, syn závodníka Dodge Williamsona, se narodil v Leicesteru v roce 1948. V motokárách začal závodit ve dvanácti letech. Jakmile dostal v osmnácti letech řidičský průkaz, začal závodit s auty. Po závodění ve Ford Anglia a výhře ve Special Saloon Car šampionátu si jej všiml Tom Wheatcroft, bohatý podnikatel a motorsportový nadšenec z Leicesteru. Tomovi se mladý Brit zalíbil a rozhodl se s ním od té doby spolupracovat. Stal se nejen jeho mentorem, ale i důvěrným přítelem a spolu se vydali na cestu do formule 1.

V roce 1971 závodil Roger ve formuli 3 s týmem March, se kterým zůstal i pro rok 1972. Byl považován za jednoho z nejnadějnějších pilotů a mluvilo se o něm jako o budoucím šampionovi.

„Slyšel jsem o Williamsonovi po všech jeho úspěších ve formuli 3, ale do té doby jsem mu vůbec nefandil. Až když jsem ho viděl, tak jsem mu fandit rozhodně začal. Byl naprosto oslnivý. Zvuk jeho motoru byl solidní, stále řval, když projížděl, zatímco ostatní se plynu sotva dotýkali. Měl skutečné nasazení a třídu. Ten den jsem se stal jeho velkým fanouškem. Odjížděl jsem a říkal jsem si, že má před sebou velkou budoucnost,“ vzpomínal na něj bývalý šéf Lotusu, Peter Collins.

Ačkoliv Williamson spolupracoval s Tomem Wheatcroftem, v hledáčku jej měl i například Ken Tyrrell, který plánoval, že by v jeho týmu mohl Roger nahradit Jackieho Stewarta. Ten jej už dříve potají informoval, že má v plánu koncem sezóny skončit s kariérou pilota formule 1. Zálusk si na nadějného Brita dělal také tým BRM, pro který začátkem roku 1973 testoval. Vyhlášený se stalo jeho přikrčení v kokpitu – postoj, který zaujmul, když se rozhodl jít takzvaně na věc, naprostý protiklad uvolněného stylu Giuseppe Fariny.

Tom Wheatcroft jej chtěl posadit do jednoho ze svých vozů na závod formule 2, nakonec ale i v této kategorii znovu skončil u týmu March. Kvalifikoval se na pole pozici, a i přes havárii a jízdu z konce pole se mu podařilo vyhrát. Do dvou týdnů byl ve formuli 1, kde nahradil Jean-Pierra Jarlera. Debutní jízdu mu překazila hromadná nehoda na konci prvního kola, způsobená Jodym Scheckterem. Druhou nadějí by pro něho tedy bylo Holandsko.

Zandvoort

Formule 1 přijela do Zandvoortu, tři roky poté, kdy zde na okruhu zahynul Piers Courage. Ten zahynul roku 1970 v ohni svého vozu. Údajně sice zemřel okamžitě na následky nárazu, ale oheň měl již tehdy upozornit na nepřipravenost traťového personálu. Pokud by se podobná nehoda opakovala, snad měli být adekvátně vybaveni a s dostatkem hasicích přístrojů.

Roger Williamson se do závodu kvalifikoval až na osmnáctém místě, přesto se během osmi kol dokázal vyšplhat na třinácté místo. Červený monopost Marche přímo za ním pronásledoval jeho kolega z formule 3, David Purley, bývalý armádní důstojník.

V zatáčce Scheivlak Marchi Rogera Williamsona praskla pneumatika. Vůz pokračoval rovně a narazil do ocelové bariéry vlevo, odkud byl odhozen dál. Poté dopadl vzhůru nohama a dalších sto metrů se klouzal vzhůru nohama po trati. Z vozu vytékalo celou dobu palivo a vzplál. Zastavil se nakonec na vrcholku následující zatáčky za Hondenvlakem.

David Purley zastavil svůj monopost, a riskující svůj vlastní život přeběhl přes trať, kde stále jezdily závodící vozy, Rogerovi na pomoc. K obrácenému vozu přiběhl jako první, snažil se jej obrátit, ale skoro 600 kg vážící monopost se mu samotnému obrátit nepodařilo. Po chvíli přiběhli dva traťoví maršálové – bez ohnivzdorného vybavení, bez hasicího přístroje. David Purley gestikuloval o pomoc a nakonec se rozběhl naproti dalšímu maršálovi pro hasicí přístroj a hořící vůz se snažil uhasit sám. Neúspěšně. Jeden jediný hasicí přístroj nestačil na to, aby oheň zastavil a v okolí již žádné další nebyly. Na rozdíl od Pierse Courage před třemi lety byl však Roger Williamson při vědomí. Z monopostu jej David slyšel, jak prosí o pomoc a aby jej z vozu vytáhl ven.

David se snažil vybízet traťové maršály, aby mu pomohli, ale bez ohnivzdorného vybavení se k monopostu odmítali přiblížit. Mohli jen sledovat ohnivé peklo před sebou. Zoufalý David Purley byl nakonec odveden pryč. Trvalo osm minut, než se na místo dostal hasicí vůz, a závod stále pokračoval, vyhlášena byla pouze žlutá vlajka. Roger Williamson pod vozem zemřel, udusil se výpary z ohně.

Jaké byly následky nehody Rogera Williamsona?

Naprostá neschopnost traťového personálu pomoci a neochota přiblížit se k ohni stála za kritikou z celého světa. Bylo jasné, že výbava traťových maršálů, kteří mají asistovat u nehod a pomáhat pilotům, musí projít velkými změnami. Kromě pořádného školení traťového personálu se stalo povinností i ohnivzdorné oblečení – jednotný standard podle FIA byl zaveden v roce 1975, o více než deset let poté, co byla výbava do ohně povinná pro piloty. V Kanadě roku 1973 se také na trati poprvé objevuje první safety car.

Změnou mimo jiné musely projít i bariéry a celé okruhy. Od roku 1974 byly u oplocení na tratích přidané i pískové pasti, které mají pomoci vozy v případě výjezdu mimo trať před nárazem do bariér zpomalit či úplně zastavit. Několikrát byla upravena i trať v Zandvoortu a místa, na kterých zahynuli oba Roger Williamson i Piers Courage, již nejsou součástí dnešního okruhu.

Ačkoliv David Purley tehdy signalizoval o pomoc a snažil se ostatní projíždějící piloty zastavit, nezastavil žádný z nich. „Tehdy jsme jezdili přes oheň často,“ vzpomíná Jackie Stewart. Za to, že při nehodě nezastavili, se styděli například i zástupci GPDA (Grand Prix Driver’s Association; Asociace jezdců Grand Prix), Denny Hulme a Mike Hailwood. Právě oni dva téhož roku pomohli v Kyalami z hořícího vozu Clayovi Regazzonimu. Za to, že se Rogerovi nedostalo pomoci, stál také i pouhý omyl. Spoustu z projíždějících pilotů si myslelo, že právě David Purley byl obětí nehody a že stojí bezpečně mimo svůj hořící vůz, a proto nezastavili.

David Purley byl za své činy vyznamenán Georgovou medailí, nejvyšším civilním oceněním Commonwealthu za statečnost. Může však taková medaile vynahradit bolest a trauma, které David po nehodě Rogera bezpochyby cítil? „Viděl jsem, že je naživu a slyšel jsem jej volat, ale nemohl jsem obrátit vůz. Snažil jsem sehnat lidi, aby mi pomohli. A kdybych se mi podařilo auto převrátit, byl by v pořádku mohli jsme ho dostat ven,“ vzpomínal na nehodu.

Kromě Williamsonovy rodiny a Davida Purleyho byl Rogerovou smrtí nejvíce zasažen i jeho přítel a kolega, Tom Wheatcroft. „V den, kdy jsme ztratili Rogera, zemřela i část mého závodního ducha. Jeho místo v mém srdci nikdo nenahradí.“  Na závodišti Donington Park, které obnovil Tom Wheatcroft, byla třicet let po Rogerově smrti vztyčena jeho socha.