Deset současných hvězd, které se neprosadily ve Formuli 1

10.Jan Magnussen

 Otec současného pilota stáje Haas Kevina Magnussena Jan Magnussen poprvé okusil Formuli 1 ve Velké ceně Pacifiku 1995, kdy za volantem vozu Mclaren nahrazoval Miku Häkkinena. Při svém debutu dojel do cíle na desáté pozici. Další šanci dostal v roce 1997, kdy jej trojnásobný šampion Jackie Stewart angažoval spolu s Rubensem Barrichellem jako svého jezdce. Sezona se ovšem Magnussenovi vůbec nevydařila. Zatímco Rubens Barrichello si dokázal na své konto připsat šest bodů, které získal za druhou pozici ve Velké ceně Monaka, Magnussenovi se žádné body získat nepodařilo. I přesto se mu Jackie Stewart rozhodl dát šanci i pro rok 1998. Zatímco v prvních šesti závodech opět vyšel bodově naprázdno, sedmý závod sezony Velkou cenu Kanady dokázal dokončit na šestém místě a připsal si tak svůj první bod v kariéře. I přes tento výsledek jej ovšem od dalšího závodu stáj nahradila shodou okolností jiným otcem současného pilota Formule 1 Josem Verstappenem a tím se Dánovo působení ve Formuli 1 uzavřelo. Po svém odchodu dosáhl největších úspěchů v závodech sportovních vozů za volantem Chevroletu Corvette, se kterým dokázal v letech 2004,2005,2006 a 2009 zvítězit v závodě 24 hodin Le Mans v kategoriích GTS a GT1. Prvenství si připsal také v další čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně, kde zvítězil v kategorii GTLM roku 2015. V loňském roce se ve stejné kategorii stal spolu s Antoniem Garciou šampionem WeatherTech SportsCar Championship. Svůj pokus o obhajobu zahájí již za tři týdny při úvodním podniku letošní sezony 24 hodin Daytona. Magnussen má na svém kontě zkušenosti také například s DTM,WTCC, CART a roku 2010 se v Sonomě zúčastnil také závodu NASCAR Sprint Cupu, který dokončil na solidní dvanácté pozici.

9.Anthony Davidson

Anthonyho Davidsona čeká v letošním roce již šestá sezona ve WEC s Toyotou. Jeho posádka, kterou tvoří spolu s dalšími dvěma bývalými piloty Formule 1 Sebastienem Buemim a Kazukim Nakajimou, patří v sérii každoročně ke špičce a v loňské sezoně obsadila celkově třetí místo. Největšího úspěchu ovšem trojice dosáhla v roce 2014, kdy dokázala opanovat celý šampionát. Ještě před svým vstupem do WEC si ovšem Brit vyzkoušel také Formuli 1, ve které debutoval již v roce 2002 v nejslabší stáji startovního pole Minardi, když ve velkých cenách Belgie a Itálie nahradil malajsijského závodníka Alexe Yoonga. Ani v jednom ze závodů ovšem šachovnicový praporek nespatřil. V té době působil zároveň také jako testovací pilot stáje B.A.R. Svou třetí Grand Prix absolvoval až o tři roky později, tedy roku 2005, v Malajsii, když pilota stáje Takumu Sata postihly horečky a B.A.R. se jej rozhodla nahradit právě Davidsonem, který byl jakožto testman stáje logickou volbou. Ani na třetí pokus se mu ovšem nepovedlo dojet do cíle, když mu již ve druhém kole vypověděl službu motor Honda. V roce 2006 zůstal testmanem týmu i po jeho odkoupení Hondou a pravidelně se v jeho voze zúčastňoval pátečních tréninků. Tehdy ještě směly týmy nasadit tři vozy. Vzhledem k tomu, že pokaždé odváděl dobrou práci, nahradil pro rok 2007 u japonské stáji Super Aguri Sakona Yamamota a stal se týmovým kolegou Takumy Sata. V této sezoně se mu ovšem na body dosáhnout nepodařilo, na rozdíl od svého stájového kolegy, který vybojoval pro stáj historicky první bod ve Španělsku a další tři body přidal v Montrealu, kdy dojel na senzačním šestém místě a v závěru závodu dokonce dokázal předjet pilota Mclarenu a v té době úřadujícího mistra světa Fernanda Alonsa. Pro rok 2008 stáj přišla o finanční podporu Hondy a dostala se tak do velmi vážným existenčních potížích, kterým po čtyřech závodech, ve kterých ani jeden z jejích závodníků nebodoval, podlehla a z Formule 1 se stáhla. S ní i Anthony Davidson, který sice ještě působil v nadcházející sezoně jako testovací jezdec mistrovského týmu Brawn GP a roku 2013 plnil stejnou úlohu u Mercedesu, v závodě jsme jej však již neviděli.

8.Christian Fittipaldi

Dnes již pětačtyřicetiletý závodník pocházející, jak jeho jméno napovídá, ze závodnické rodiny. Jeho otcem je Wilson Fittipaldi, který v letech 1972, 1973 a 1975 absolvoval ve Formuli 1 dohromady 38 velkých cen bez bodového zisku. Mnohem slavnější je ovšem jeho strýc Emerson Fittipaldi, který se do historie Formule 1 zapsal dvěma mistrovskými tituly z let 1972 a 1974. Christian vstoupil mezi elitu v sezoně 1992, když po zisku titulu ve Formuli 3000 v předešlé sezoně získal sedačku u stáje Minardi a ačkoli italský tým nedisponoval konkurenceschopným vozem, Brazilec přesto dokázal vybojovat jeden bod a to ve Velké ceně Japonska. V následující sezoně u stáje setrval a jeho výkonnost šla opět nahoru. Tentokrát dokázala bodovat hned ve dvou závodech. Prvním z těchto závodů se konal v Jihoafrické republice na okruhu Kyalami, který sezonu 1993 otevíral a Fittipaldi do jeho cíle dojel na výborně čtvrté pozici. Další dva body získal o dva měsíce později v ulicích Monte Carla, kde dojel pátý. V dalších závodech již ovšem své bodové konto rozšířit nedokázal. Dva závody před koncem navíc došlo k ukončení spolupráce s Minardi a pro závěrečné dva závody byl nahrazen Jeanem-Marcem Gounonem. Součástí královny motorsportu ale zůstal i v příští sezoně, kdy jej angažovala stáj Footwork. Jeho výkony rozhodně nebyly propadákem a Fittipaldi hned dvakrát zopakoval svůj nejlepší výsledek a to ve Velké ceně Pacifiku na okruhu Aida a v bláznivé Velké ceně Německa 1994 na Hockenheimringu. V celkovém pořadí se umístil na 15. pozici, což je sice o dvě pozice horší umístění než jeho pozice v sezoně 1993, z hlediska získaných bodů se ovšem jednalo o jeho nejúspěšnější sezonu. Zároveň ale také o sezonu poslední, neboť se Fittipaldi rozhodl, že pro sezonu 1995 zamíří do amerického šampionátu CART. V tomto roce závodil pro stáj Walker a v celkovém pořadí se umístil na patnáctém místě. Zazářil ovšem při pětistovce v Indianapolis, kde dojel při své premiérové účasti na skvělé druhé pozici za Jacquesem Villeneuvem. V roce 1996 přestoupil do týmu Newman-Haas, ve kterém působil až do sezony 2002. Během své kariéry v šampionátu si připsal dvě vítězství(Elkhart Lake 1999 a Fontana 2000) a nejlépe se v šampionátu umístil na páté pozici v letech 1996 a 2002. Po odchodu z CART si vyzkoušel mimo jiné NASCAR nebo A1GP, kde reprezentoval Brazílii, nejvíce ovšem zazářil v americkém šampionátu sportovních vozů WeatherTech SportsCar Championship, který spolu s Joaem Barbosou a Sebastienem Bourdaisem ovládl v letech 2014 a 2015. V letech 2004 a 2014 triumfoval také ve čtyřiadvacetihodinovém závodě v Daytoně. V loňském ročníku dokončil spolu s Joaem Barbosou a Filipem Albuquerquem závod na druhém místě a i v letošním ročníku, který startuje za tři týdny, bude posádka patřit mezi favority, což potvrdili při oficiálních testech.

7.Alexander Rossi

Působení Alexandera Rossiho ve Formuli 1 bylo velmi krátké. Trvalo totiž pouhých pět závodů, které absolvoval roku 2015 v týmu Manor Marussia. Svou premiéru v královně motorsportu absolvoval ve Velké ceně Singapuru, kde se stalo po osmi letech prvním Američanem, jenž se postavil na start velké ceny Formule 1. Ani jeden ze svých pěti startů ovšem nedokázal využít k zisku bodů. Na dosah je ovšem měl ve své domácí, deštěm ovlivněné Velké ceně USA, ve které ještě pár kol před koncem kroužil na poslední bodované desáté pozici. Nakonec ale cílovou pásku proťal jako dvanáctý. Po skončení sezony pro něj stále žila naděje na setrvání u britské stáje, ta se ovšem rozhodla pro ročník 2016 angažovat Pascala Wehrleina s Riem Harayantem a pro Rossiho se stala novou výzvou série Indycar, kde se dohodl s týmem Andretti Autosport. V prvních pěti závodech sezony předvedl výkony, kterými nijak neoslnil, rozhodně se ale nedá říci, že by selhal. Jeho nejlepším výsledkem bylo v těchto závodech desáté místo. Šestým podnikem sezony byl legendární závod 500 mil Indianapolis, ve kterém šokoval celou motoristickou komunitu, když dokončil závod na prvním místě a poprvé od roku 2000, kdy ve „staré cihelně“ triumfoval Juan Pablo Montoya, se vítězem „pětistovky“ stal nováček. Ve zbylých závodech sezony do nejlepší desítky proniknul ještě čtyřikrát, přičemž si nejlépe vedl v závěrečném závodě sezony v Sonomě, kde se umístil na páté pozici. V celkovém pořadí obsadil jedenáctou příčku a součástí stáje Andretti Autosport zůstal i v další sezoně 2017, ve které sice svůj triumf z Indianapolis obhájit nedokázal, když se musel spokojit jen se sedmou pozicí, své druhé vítězství v Indycar si přesto připsal a to v předposledním klání sezony ve Watkins Glen. Krom tohoto vítězství se na stupně vítězů dostal také v ulicích Toronta, kde skončil druhý a také v Poconu, kde dojel do cíle na třetím místě. V konečném pořadí šampionátu si oproti své debutové sezoně polepšil hned o čtyři pozice a skončil na sedmém místě. Jeho spolupráce se stájí Michaela Andrettiho bude pokračovat i v letošní sezoně. Kromě vítězství v Indy 500 v roce 2016 si Rossi připsal úspěchy také v juniorských sériích. V sezoně 2006 získal titul ve školní formuli Skip Barber Western Regional a roku 2008 slavil titul šampiona znovu, tentokrát v americké Formuli BMW. Kalifornský závodník dosáhl úspěchů rovněž ve Světové sérii Formule Renault 3.5, v které se v sezoně 2011 umístil na třetí pozici a později rovněž v GP2, v němž se stal v roce 2015 vicemistrem.

6.Sebastien Bourdais

Trajektorii Francouzovy kariéry rozhodně nelze označit za nezajímavou. Je naopak velmi klikatá. Ke vstupu do Formule 1 měl velice blízko již v roce 2003. Sezonu předtím se totiž stal šampionem Formule 3000(titul ovšem získal až u „zeleného stolu“, poté co byl z prvního místa v závodě na Hungaroringu diskvalifikován původní šampion, český závodník Tomáš Enge, který měl pozitivní test na THC a z čela šampionátu spadl až na třetí místo) a pro ročník 2003 byl horkým kandidátem na místo u stáje Arrows, která sezonu 2002 pro finanční problémy nedokončila, v sezoně 2003 se ovšem pokoušela o návrat do startovního pole královny motorsportu. FIA ale nakonec žádost britské stáje zamítla a Bourdais si tak prozatím musel na Formuli 1 nechat zajít chuť. Jeho novým působištěm se stala americká série CART, kde jej angažoval tým Newman-Haas Racing. „Za velkou louží“ se Bourdais rozkoukal velmi rychle a svou debutovou sezonu zakončil na celkové čtvrté příčce se třemi prvenstvími. V následující sezoně, od které se šampionát přejmenoval na Champ Car, se rodákovi z Le Mans dařilo již o mnoho lépe. Tentokrát zvítězil hned v sedmi závodech a připsal si svůj první mistrovský titul, který dokázal zopakovat i v následujících třech letech 2005(6 vítězství),2006(7 vítězství) a 2007(8 vítězství). Jeho dominantní výkony v americké sérii zaujaly Red Bull, který se mu v roce 2008 rozhodl dát ve své juniorské stáji Toro Rosso první šanci ve Formuli 1, když jej angažoval po bok Sebastiana Vettela. Bourdaisovi bylo v té době již 29 let. Jeho debut, který absolvoval ve Velké ceně Austrálie 2008, nelze vyhodnotit jako neúspěšný. Do cíle závodu sice kvůli problémům s motorem nedojel, přesto byl ale klasifikován na sedmém místě, za které získal dva body. Další závody ovšem v jeho podání již tak úspěšné nebyly a další dva body si připsal až při Velké ceně Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Velkou šanci na další bodový zisk měl také o 14 dní později na Monze, kde byly kvalifikace i závod odjety na mokré trati a jezdcům týmu z Faenzy se zde velmi dařilo. Sebastian Vettel v kvalifikaci senzačně vybojoval pole position a Bourdais rovněž zazářil, když zajel čtvrtý čas. V závodě se ovšem k francouzskému nováčkovi štěstí obrátilo zády a potkaly jej technické problémy, kterému neumožnily ani odlepit ze své startovní pozice. Později se do závodu sice vrátil, ovšem již s velikou ztrátou a na body mohl zapomenout. Jeho týmový kolega Sebastian Vettel naopak suverénně zvítězil a získal své první vítězství ve své veleúspěšné kariéře. V šampionátu Bourdais obsadil se čtyřmi body sedmnáctou příčku, avšak jeho mladičký německý stájový kolega se umístil podstatně výše a to na osmém místě se ziskem 35 bodů a Red Bull zvažoval, zda do Francouze vloží svojí důvěru i pro rok 2009. Nakonec se ovšem rozhodl v Bourdaisův prospěch a ponechal si jej i pro tuto sezonu, ve které se jeho novým týmovým kolegou stal nováček ze Švýcarska Sebastien Buemi, který zaujmul místo po Sebastianu Vettelovi, který po vydařené sezoně 2008 povýšil do Red Bull, kde nahradil odcházejícího Davida Coultharda. Stejně jako sezonu předtím dokázal Bourdais bodovat hned v úvodním závodě v Austrálii. Tentokrát cílem závodu již projel a to jako osmý, místo za svým týmovým kolegou Sebastienem Buemim, který tak svého zkušenějšího týmového kolegu hned v prvním závodě překonal. V následujících čtyřech závodech si body nepřipsal. Stalo se tak až v květnu v ulicích Monte Carla, kde dojel stejně jako v Austrálii na osmém místě. Po jeho druhém bodovém zápisu následovalo až osmnácté místo v Istanbulu a dva nedokončené závody na okruzích Silverstone a Nürburgring. Po Velké ceně Německa došla Red Bullu trpělivost a od následující Velké ceny Maďarska Bourdaise ve voze Toro Rosso vystřídal španělský mladíček Jaime Alguersuari. Tím Bourdaisova kariéra ve Formuli 1 skončila. Ve zbytku sezony se objevil v šampionátech FFSA GT a také v Superleague Formuli, kde v šesti závodech reprezentoval španělský klub FC Sevilla a v úvodním závodě na Monze dokonce zvítězil. V tomto šampionátu pokračoval i v sezoně 2010. Tentokrát ovšem hájil barvy francouzského klubu Olympique Lyon, za který abslvoval úvodních pět podniků sezony a znovu si připsal jeden triumf. Tentokrát se tak stalo ve druhé jízdě úvodního podniku sezony na Silverstonu. Krom působení v šampionátu fotbalových klubů se také zúčastnil několika vytrvalostních závodů včetně 24 hodin Le Mans a dvakrát se představil také u „protinožců“ v šampionátu V8 Supercars, kde pro vytrvalostní závod v Surfers Paradise utvořil posádku s hvězdou serie Jamiem Whincupem a v prvním závodě víkendu se dvojici podařilo dokonce zvítězit. Pro rok 2011 se vrátil zpět do USA, kde absolvoval devět závodů série Indycar pro tým Dale Coyne Racing. Umístil se na celkové třiadvacáté pozici, přičemž se hned v pěti případech umístil v první desítce. Jeho nejlepším umístěním bylo šesté místo. V této sezoně jsme ho opět viděli mimo jiné v závodě 24 hodin Le Mans nebo ve V8 Supercars. Pro sezonu 2012 se přesunul ze stáje Dalea Coyna do týmu Dragon Racing, kde tentokrát absolvoval deset závodů a jeho nejlepším byl podnik v Mid-Ohiu, kde skončil těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě. Celkově obsadil 25.místo. V roce 2013 již absolvoval v Indycar kompletní sezonu a třikrát dokonce vystoupil na stupně vítězů. Opět si polepšil v celkovém pořadí, kde obsadil dvanáctou příčku. V sezoně 2014 přestoupil do stáje KV Racing Technology, se kterou se konečně dočkal prvního triumfu v šampionátu, který získal na městském okruhu v Torontu. Kromě Toronta se umístil mezi nejlepší trojicí i v Mid-Ohiu, kde skončil na druhém místě. V šampionátu uzavíral první desítku. Největšího úspěchu ovšem dosáhl hned v úvodu sezonu, když spolu s Christianem Fittipaldim a Joaem Barbosou zvítězil ve čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně. V roce 2015 Bourdais triumfoval v Indycar hned dvakrát a to v závodech v Detroitu a v Milwaukee. V konečném pořadí zopakoval desáté místo z předchozí sezony. Rok 2016 byl pro Bourdaise v Indycar oproti sezoně 2015 slabší, když obsadil čtrnáctou pozici. Opět si ale dokázal připsat vítězství. Stejně jako v roce 2015 zvítězil v Detroitu. V této sezoně dokázal konečně triumfovat ve svém domácím čtyřiadvacetihodinovém závodě v Le Mans. Po neúspěšných pokusech s Peugeotem v LMP1, kdy skončil nejlépe druhý v letech 2007,2009 a 2010, v ročníku 2016 zvítězil v kategorii LMGTE Pro. Bourdais spolu s Joeym Handem a Dirkem Müllerem hájil barvy týmu Ford Chip Ganassi. V sezoně 2017 se vrátil zpět do týmu Dale Coyne Racing a své druhé působení v této stáji zahájil velice dobře. Hned v úvodním závodě v St.Petersburgu si totiž připsal již páté vítězství v sérii a z následujícího závodu v Long Beach si odvezl „stříbro“. Ve třetím závodě sezony v Alabamě dojel na osmém místě, ve Phoenixu byl klasifikován jako devatenáctý a v závodě na okruhu Indianapolis jako dvaadvacátý. Šestým podnikem sezony byl legendární závod 500 mil Indianapolis. Ve volných trénincích byl Bourdais konkurenceschopný, v pátém volném tréninku byl dokonce nejrychlejší. O den později byla na programu kvalifikace, ve které ale Francouze potkala těžká havárie, která utnula jakékoli jeho naděje na boj o čelní pozice v šampionátu. Z nehody si totiž odnesl zlomeniny pánve a zlomeninu pravého kyčle. Původní prognózy tvrdily, že sezona tímto pro Bourdaise skončila. Ten ale dokázal dokončit rekonvalescenci velice rychle a již na konci srpna v závodě v St.Louis se Bourdais vrátil zpět do kokpitu. V závodě skončil na desátém místě, což po tříměsiční absenci rozhodně nelze považovat za neúspěch. V předposledním závodě sezony ve Watkins Glen obsadil sedmnáctou pozici a v závěrečném klání loňské sezony v Sonomě opět dokončil závod v nejlepší desítce, tentokrát na devátém místě. V konečném pořadí se umístil na 21.pozici. Během loňské sezony sice z důvodu zranění nemohl obhajovat svůj triumf v Le Mans, nicméně v lednovém závodě 24 hodin Daytona si připsal již svůj druhý triumf, tentokrát v kategorii GTLM. Opět hájil barvy týmu Chipa Ganassiho spolu s Dirkem Müllerem a Joeym Handem. Tuto trojici uvidíme rovněž i na startu letošního ročníku závodu, který se uskuteční již příští týden. Bourdais bude i v letošní sezoně Indycar působit u týmu Dale Coyne Racing a po loňských výkonech by rozhodně neměl být podceňován.

5.Kazuki Nakajima

Japonce jsme mezi elitou mohli vidět v sezonách 2007-2009. Svou premiéru si odbyl v závěrečném závodě sezony 2007 v Brazílii, kdy se jím Williams rozhodl nahradit Rakušana Alexandera Wurze, který se tehdy poměrně překvapivě rozhodl ukončit kariéru ve Formuli 1 ještě před koncem sezony. Nakajima na sebe upozornil již při své premiéře, nicméně bohužel ne svým výkonem, ale sražením jednoho z mechaniků při zastávce v boxech. Do cíle dojel desátý. Williams se přesto rozhodl, že dá Nakajimovi příležitost i v další sezoně a angažoval jej jako nového týmového kolegu Nica Rosberga. Ihned na úvod sezony v Austrálii si připsal tři body za šestou pozici. Další body získal Nakajima v Barceloně(7.), Monte Carlu(7.), na Silverstonu(8.) a poslední bod sezony si Nakajima vyjel při premiérové Velké ceně Singapuru. Sezonu zakončil s devíti body na patnáctém místě. Sezona 2009 se mu ovšem nepovedla ani trochu. Ani v jednom ze sedmnácti závodů totiž Nakajima nedokázal bodovat. Jeho nejlepším výsledkem byla pouze devátá příčka v Maďarsku a v Singapuru. Ve srovnání s Nicem Rosbergem, který obsadil sedmou pozici s 34,5 body, šlo o veliký propadák a Frank Williams si japonského závodníka pro sezonu 2010 již neponechal. V roce 2010 se Nakajima vrátil zpět do své domoviny, v žádném závodě se ale neukázal. Působil pouze jako testovací jezdec pro tým Formule Nippon Petronas Team TOM´S. Pro sezonu 2011 jej tým povýšil do pozice závodního jezdce a jak se později ukázalo, šlo o dobrou volbu. Bývalý pilot Formule 1 totiž zvítězil v závodě na okruhu Autopolis a v šampionátu skončil na druhé pozici hned za svým týmovým kolegou André Lottererem. Právě s Němcem také tvořil posádku v šampionátu Super GT. Německo-japonské duo se umístilo na osmé pozici. Rok 2012 se Kazukimu vydařil ještě lépe. Ve Formuli Nippon tentokrát vyhrál ve dvou závodech(pokaždé na okruhu v Suzuce) a s tříbodovým náskokem se stal šampionem série. V sérii Super GT tentokrát obsadil sedmou pozici. Jeho spolujezdec byl tentokrát ve většině závodu Loic Duval. V jednom ze závodů s ním utvořil posádku Richard Lyons. Kromě závodění v těchto dvou japonských šampionátech absolvoval rovněž tři závody včetně legendárního závodu 24 hodin Le Mans v barvách Toyoty, kde doplnil v posádce Nicolase Lapierreho a Alexandera Wurze, kterého pět let předtím nahradil u Williamsu. Zatímco do cíle legendárního závodu na okruhu La Sarthe se posádce dojet nepodařilo, v Silverstone skončila na druhé pozici a na japonském okruhu Fuji dokonce triumfovala. Nakajima se umístil na celkové třinácté příčce. Pro sezonu 2013 se Formule Nippon přetransformovala v Super Formuli. Nakajima stejně jako v předchozí sezoně zvítězil ve dvou podnicích, tentokrát ovšem titul obhájit nedokázal a v konečném pořadí mu patřila čtvrté pozice. V tomto ročníku byl rovněž úspěšný v Super GT, kde spolu Jamesem Rossiterem dvakrát zvítězili a celkově se umístili na třetí příčce. Po třech účastích v sezoně 2012 se roku 2013 zúčastnil čtveřice závodů WEC. Spolu s Alexanderem Wurzem a Nicolasem Lapierrem znovu dokázali zvítězit ve Fuji. V Le Mans se umístili těsně pod pódiem na čtvrtém místě. V celkovém pořadí si Nakajima o jednu pozici polepšil a umístil se na dvanácté pozici. V roce 2014 Nakajima triumfoval v Super Formuli opět ve dvou závodech a po dvou letech se opět vrátil na trůn šampionátu. Dařilo se mu také v Super GT, kde zvítězil spolu s Jamesem Rossiterem rovněž ve dvou případech a celkově obsadil pátou příčku. Nebýt absence ve dvou závodech, umístil by se spolu se svým britským spolujezdcem třetí. Ve WEC tentokrát po boku Alexandera Wurze a Stephana Sarrazina, který se prohodil s Lapierrem v posádkách japonské automobilky, absolvoval pět závodů, přičemž ve čtyřech z nich vystoupil na pódium a obsadil celkovou osmou pozici. V sezoně 2015 se již Nakajima rozhodl neúčastnit Super GT a svoje závodění v roce 2015 rozdělil mezi Super Formuli a WEC, kde tentokrát chyběl pouze v jednom závodě. V japonské sérii znovu patřil mezi elitu, třetí titul mu ovšem o šest bodů unikl a musel se spokojit s titulem vicemistra. Ve WEC to ale bylo již o něco horší, neboť Toyota v této sezoně zaostávala za svými konkurenty Audi a Porsche. Nakajima byl pro tuto sezonu přesunut do posádky k šampionům z roku 2014 Sebastienu Buemimu a Anthonymu Davidsonovi. Švýcarsko-britsko-japonské trio vystoupilo na pódium pouze jednou v úvodním závodě na Silverstone. Celkově skončil Nakajima sedmý. Rok 2016 se mu příliš nevydařil. V Super Formuli skončil bez jediného vítězství na šestém místě a sezona ve WEC se podobala té loňské, když spolu s Buemim a Davidsonem získal znovu jen jedno pódiové umístění a celkově skončili na osmé příčce. V tomto ročníku si navíc posádka vybrala obří smůlu v závodě 24 hodin Le Mans, kde měla na dosah historicky první vítězství pro Toyotu, ale pět minut před koncem posádka z první pozice odstoupila kvůli technickým problémům. V loňské sezoně dokázal zvítězit hned v úvodním klání Super Formule v Suzuce, tuto formu si ovšem do dalších závodů přenést nedokázal, když v dalších závodech dojel na stupních vítězů jen jednou a celkově obsadil pátou pozici. Ve WEC to ovšem byla úplně jiná písnička. Toyota opět disponovala konkurenceschopným vozem a posádka Buemi-Davidson-Nakajima získala pět vítězství a titul vicemistra. Nakajima se loni také po třech letech vrátil do šampionátu Super GT, kde opět utvořil posádku s Jamesem Rossiterem, se kterým dokázal triumfovat v Autopolisu. V šampionátu skončil na šestém místě. Třiatřicetiletý závodník bude i v letošní sezoně působit v Super Formuli a ve WEC. 

4.Tiago Monteiro

 Portugalec se ve Formuli 1 objevil poprvé v roce 2005, kdy se upsal stáji Jordan. V sezoně 2005 ovšem byly zlaté časy britského týmu již dávno pryč, Eddie Jordan navíc již nebyl v té době majitelem a žluté vozy spolu s Minardi byly outsidery uzavírající startovní pole. I přesto Monteiro dokázal získat jedno stupně vítězů. Stalo se tak ovšem v nechvalně proslulé Velké ceně USA v Indianapolis, kterého se z obav o bezpečnost nezúčastnily týmy obouvající pneumatiky Michelin a v závodě jsme tak viděli pouze trojici zákazníků Bridgestone Ferrari, Jordan a Minardi. Velká cena USA ale nebyla jediným závodem v sezoně, ve kterém pilot Jordanu bodoval. Pro jeden bod za osmém místě si dojel také v deštěm zmáčené Velké ceně Belgie. Celkem tak získal sedm bodů, které mu stačily na celkovou šestnáctou pozici. Stáj ruského miliardáře Alexe Schnaidera si rozhodla Monteira ponechat i pro nadcházející sezonu, pro kterou změnila název stáje na Midland. K další změně názvu došlo od Velké ceny Itálie, od které tým nesl jméno Spyker. Zatímco v sezoně 2005 předčil Monteiro očekávání a získal sedm bodů, rok 2006 pro Midland žádné body nepřinesl. Nejlepším výsledkem portugalského jezdce byla devátá příčka z Velké ceny Maďarska. Přestože byl Tiago Monteiro v této sezoně úspěšnější než jeho týmový kolega Christijan Albers, pro sezonu 2007 tým angažoval německého mladíka Adriana Sutila a z dvojice Monteiro, Albers si ponechal nizozemského pilota. Toto rozhodnutí znamenalo pro Monteira konec kariéry v královně motorsportu. Jeho další kroky vedly do mistrovství světa cestovních vozů WTCC, kde jej angažoval SEAT Sport. Ve své první sezoně v cestovních vozech nijak nepropadl a ve třech případech navíc vystoupil na stupně vítězů. V konečném pořadí mu patřila jedenáctá pozice. V sezoně 2008 se již radoval ze dvou triumfů v Mexiku a doma v Portugalsku, přesto si ale v porovnání z rokem 2007 v celkovém pořadí o jednu pozici pohoršil a umístil se na dvanáctém místě. V sezoně 2009 se objevil na pódiu dvakrát a to ve Valencii a u nás v Brně. I přesto, že oproti předchozí sezoně si žádný triumf nepřipsal, v šampionátu skončil na deváté pozici. Kromě svého působení ve WTCC se Monteiro v tomto roce zúčastnil také závodu 24 hodin Le Mans. Jednalo se již o jeho třetí účast(předtím se v Le Mans představil v letech 1999 a 2001). Hájil barvy týmu Oreca a o prototyp kategorie LMP1 se dělil s Brunem Sennou a Stéphanem Ortellim. Cíl závodu ale posádka bohužel nespatřila. Sezona 2010 byla Monteirova nejúspěšnější během jeho působení u SEATu. Mezi třemi nejlepšími dojel pětkrát, z toho dvakrát vystoupil na nejvyšší stupeň a celkově obsadil páté místo. Ani v této sezoně nezávodil pouze ve WTCC, ale absolvoval také dva závody v australském V8 Supercars. V sezoně 2011 obsadil ve WTCC bez jediného vítězství šestou pozici. Po dvou letech se také opět vrátil do Le Mans, tentokrát OAK Racing. Jeho posádka, kterou s ním tvořili francouzští jezdci Guillaume Moreau a Pierre Ragues, ovšem stejně jako dva roky předtím do cíle závodu nedojela. Sezona 2012 byla pro Monteira poslední se SEATem. Španělskou značku dokonce opustil již tři podniky před koncem sezony, které odjel za tovární tým Hondy. Celkově se umístil na deváté pozici. V závodě se mu opět zvítězit nepodařilo a na pódium vystoupil pouze během posledního podniku v ulicích Makaa. Ročník 2013 byl jeho první kompletní ve voze Honda. V šampionátu obsadil osmou příčku a po třech letech se vrátil na nejvyšší stupeň, když si připsal vítězství v Číně. V sezoně 2014 sice na vítězství nedosáhl, celkově ovšem skončil pátý, čímž vyrovnal své dosavadní maximum ze sezony 2010. V roce 2015 zvítězil ve WTCC ve dvou závodech a v celkovém pořadí se umístil jako sedmý. Pro závod 24 hodin Le Mans po devíti letech opět spojil síly se svým bývalým šéfem v Jordanu a v Midlandu Colinem Kollesem, v jehož týmu v Le Mans startoval. Se svými spolujezdci Simonem Trummerem a Pierrem Kafferem opět nedojeli do cíle a později byli navíc diskvalifikováni za nedodržení váhových limitů. V sezoně 2016 se ve WTCC jeho počet vítězství opět rozrostl o dvě a v celkovém pořadí obsadil dokonce třetí pozici. Z tohoto pohledu šlo o jeho nejlepší sezonu v této sérii. Kromě WTCC se objevil také v konkurenční sérii TCR, kde se zúčastnil závěrečného podniku v Makau a vedl si velice dobře. Zatímco v první jízdě dojel do cíle jako třetí, ve druhé jízdě zvítězil. Rovněž se zúčastnil také dvou podniků beneluxského šampionátu série TCR, ve kterém rovněž zářil, když zvítězil hned dvakrát. V loňské sezoně 2017 měl Monteiro velkou naději konečně získat titul šampiona. Monteiro totiž ještě po šestém podniku v Argentině šampionát vedl, poté ovšem havaroval při testech a přivodil si zranění, které jej vyřadilo ze zbytku sezony. Během čtyřech podniků, v nichž absentoval, jej předstihlo hned sem závodníků a Monteiro tak nakonec obsadil až osmou pozici. Opět se neobjevil pouze ve WTCC, ale vyzkoušel si také šampionát International GT Open, ve kterém absolvoval dva závody.

3.Scott Speed

Bývalý junior Red Bullu okusil Formuli 1 poprvé v roce 2005, když jej Red Bull nasadil ve třetím voze ve volných trénincích na Velkou cenu Kanady a Velkou cenu USA. Poté, co se ve stejné sezoně umístil na třetím místě v historicky prvním ročníku juniorského šampionátu GP2, rozhodla se jej rakouská firma pro sezonu 2006 angažovat jako jednoho z pilotů svého nového B-týmu Toro Rosso vedle Vitantonia Liuzziho. Nedá se říct, že by Speed ve své premiérově sezoně zklamal, nicméně body se mu získat nepodařilo, na rozdíl od svého italského týmového kolegy, který si shodou okolností při Speedově domácí velké ceně v Indianapolis dojel pro bod za osmé místo. Velice blízko byl Speed bodům ve třetím závodě sezony v Austrálii, ve kterém protnul cílovou pásku na bodované osmé pozici, po závodě ovšem obdržel penalizaci 25 sekund za své počínání pod žlutými vlajkami, která jej odsunula na devátou pozici. Ani pro sezonu 2007 nepostavila stáj vůz, který by mohl bojovat o body v každém závodě. Speed se jím nejvíce přiblížil v Monte Carlu, kde vyrovnal svůj nejlepší výsledek z Melbourne 2006, když skončil devátý. Po závodě na okruhu Nürburgring, který byl již jeho třetím nedokončeným v řadě, se Speed nepohodl se šéfem Toro Rosso Franzem Tostem a byl okamžitě propuštěn. Od následujícího závodu jej nahradil jakýsi Sebastian Vettel. Svůj první závod po vyhazovu absolvoval Speed ještě téhož roku v šampionátu ARCA Re/Max Series, když dostal příležitost ve stáji Eddieho Sharpa. V tomto absolvoval také celou sezonu 2008, kterou zakončil na solidní páté pozici, když se mu podařilo triumfovat ve čtyřech závodech. V této sezoně okusil také poprvé NASCAR. Zatímco v Craftsman Truck Series absolvoval 16 závodů a jeden z nich dokonce vyhrál, v hlavní sérii NASCAR Sprint Cupu se zúčastnil pěti závodů v barvách týmu Red Bull. V sezoně 2009 již startoval v 35 závodech, ze kterých se mu nejvíce zadařilo v Talladeze, kde dojel pátý. V šampionátu se umístil na třicátém pátém místě. Kromě Sprint Cupu se také objevil ve třinácti závodech Nationwide Series a rovněž se zúčastnil závodu Rolex Sportscar Series v Daytoně. Spolu s dalším závodníkem NASCAR Sprint Cupu Kylem Buschem hájili barvy týmu Chipa Ganassiho a skončili na desátém místě. V sezoně 2010 se účastnil pouze NASCAR Sprint Cupu. Jeho nejlepšími výsledky byly desátá místa v Atlantě a v Daytoně. V šampionátu si oproti předchozí sezoně polepšil o pět pozic a skončil třicátý. Po sezoně 2010 rozvázal Red Bull se Speedem smlouvu a ten se najednou ocitl bez místa. V sezoně 2011 tak ve Sprint Cupu absolvoval pouze třináct závodů pro stáje Max Q Motorsports a Whitney Motorsports. Během tohoto roku se také opět představil v NASCAR Nationwide Series, kde se zúčastnil pěti podniků. Kromě závodění v NASCAR se rozhodl po čtyřech letech usednout do kokpitu formule a spolu s týmem Dragon Racing se pokusil kvalifikovat do závodu 500 mil Indianapolis. Nakonec byl ovšem nahrazen Patrickem Carpentierem. V sezoně 2012 se znovu bez větších úspěchů představil jak v NASCAR Sprint Cupu, kde startoval celkem třináctkrát a také v NASCAR Nationwide Series, kde startoval v jedenácti závodech. Ve Sprint Cupu startoval znovu v roce 2013. Tentokrát absolvoval třináct závodů. Krom se ale rozhodl vyzkoušet také rallycross a absolvoval kompletní sezonu americké série Global Rallycross Championship v týmu Michaela Andrettiho, v níž dokázal dokonce dva závody vyhrát. Své první vítězství si dokonce připsal hned v úvodním závodě sezony, který se konal v Brazílii ve městě Foz do Iguacu. Po této sezoně Speed opustil NASCAR definitivně a v roce 2014 závodil opět Global Rallycross Championship, kde tentokrát zvítězil ve třech kláních a na konci sezony mu v celkovém pořadí patřila třetí pozice. V této sezoně se ale také zúčastnil dvou okruhových závodů a to v rámci severoamerického šampionátu Lamborghini Super Trofeo. V sezoně 2015 vyhrál v sérii Global Rallycross Championship opět tři podniky, ale zejména získal svůj první titul šampiona v této sérii. V tomto kalendářním roce se ale s týmem Andretti nezúčastnil pouze rallycrossových závodů. Speed totiž dostal také příležitost zúčastnit se čtyřech závodů Formule E. Speed startoval v Miami, Long Beach, Monte Carlu a Berlíně. Při svém debutu zazářil, když dojel do cíle na druhém místě hned za vítězem Nicolasem Prostem a ukázal,že závodit s formulemi stále umí. Ve zbylých třech kláních ovšem již vyšel bodově naprázdno. Zatímco v Long Beach závod nedokončil, V Monte Carlu dojel dvanáctý a svůj poslední závod v Berlíně dokončil na třináctém místě. Mezi elitou Global Rallycross Championship se Speed udržel i v roce 2016. Ten byl z pohledu vyhraných závodů jeho nejúspěšnější, neboť triumfoval hned čtyřikrát a ačkoli jeho týmový kolega Tanner Foust mu byl vyrovnaným soupeřem, nakonec to byl Speed, kdo se radoval z titulu a stal se tak šampionem již podruhé v řadě. Ani v této sezoně nevynechal okruhové závody. Tentokrát se rozhodl vyzkoušet Audi TT Cup,  kde se představil jako hostující jezdec jedoucí mimo body hned v úvodním podniku na Hockenheimringu. V sezoně 2017 se Speed soustředil pouze na Global Rallycross Championship a ačkoli ho jeho týmový kolega Tanner Foust opět pěkně potrápil, Speed získal již svůj třetí titul v řadě a v letošním roce bude útočit již na čtvrtý primát. Speed je velmi zajímavým úkazem, kdy se z naděje Formule 1 dokázal proměnit v rallycrossovou hvězdu.

2.Lucas Di Grassi

Lucas Di Grassi působil ve Formuli 1 pouze jednu sezonu. Vicemistr GP2 z roku 2007 závodil v roce 2010 pro tehdy nový tým Virgin po boku Tima Glocka. Právě ten jej v boji o titul šampiona GP2 v roce 2007 porazil. Vzhledem k tomu, že Virgin stejně jako další dvě nováčkovské stáje této sezony Lotus a HRT disponoval velmi nekonkurenceschopným vozem, Di Grassi neměl příležitost ukázat celý svůj talent a bohužel asi nejvíce na sebe upozornil při VC Japonska, kdy havaroval při nájezdu na startovní rošt. Nejlepšího výsledku dosáhl v Malajsii, kde skončil čtrnáctý. Přestože se v šampionátu umístil na 24. pozici o jedno místo lépe než jeho týmový kolega Timo Glock, pro sezonu 2011 ho nahradil Jerome D´Ambrosio a Di Grassi se přesunul na pozici testovacího jezdce Pirelli. K závodění se vrátil až v roce 2012. V té se zúčastnil v barvách Audi jednoho závodu WEC a mimo jiné se představil také ve V8 Supercars nebo v závodě 24 hodin Nürburgring. V roce 2013 jsme jej opět mohli vidět ve WEC, kde se tentokrát představil dvakrát a v závodě 24 hodin Le Mans skončil spolu s Oliverem Jarvisem a Marcem Geném na třetí pozici. Zúčastnil se také jednoho závodu American Le Mans Series. V sezoně 2014 se opět zúčastnil dvou závodů WEC a znovu vystoupil na pódium v Le Mans. Tentokrát závodil v posádce s Marcem Geném, který nahrazoval zraněného Loica Duvala a také s legendárním Tomem Kristensenem. Trojice dovezla vůz na druhé pozici. Krom toho si odskočil také do své domoviny, kde absolvoval úvodní podnik sezony Stock Cars. V tomto roce jsme Di Grassiho viděli závodit rovněž ve Formule E, jejíž historicky první sezona v tomto roce začala. Di Grassi se stal v čínském Pekingu historicky prvního závodu tohoto šampionátu a o titul bojoval až do posledního závodu. Nakonec v této bitvě podlehl svému krajanovi Nelsonu Piquetovi Jr. se Sebastienem Buemim a obsadil tak třetí pozici. V ročníku 2015 se již zúčastnil kompletní sezony WEC, ve které obsadil spolu s Loicem Duvalem a Oliverem Jarvisem čtvrtou pozici. Na stejném místě dojeli i do cíle závodu 24 hodin Le Mans. I v tomto roce jsme jej mohli vidět v úvodním podniku série Stock Cars. Ve druhé sezoně Formule E 2015-2016 byl stejně jako v té první horkým favoritem na titul, o který opět bojoval až do posledního závodu se Sebastienem Buemim, ve kterém navíc došlo ke vzájemné kolizi mezi těmito dvěma soupeři hned po startu. Vzhledem k tomu, že oba měli v tu chvíli na svém kontě stejný počet bodů, pokračovali v závodě ve druhém voze a usilovali o dva body za nejrychlejší kolo, neboť na bodovaných pozicích se již kvůli velké ztrátě umístit nemohli. Nejrychlejší kolo zajel nakonec Buemi a porazil tak Di Grassiho kuriozním způsobem. V sezoně 2016 se posádka Di Grassi-Jarvis-Duval stala vicemistrem WEC. V Le Mans se opět umístila v nejlepší trojici, tentokrát získala bronz. Vedle toho se Di Grassi již tradičně objevil v prvním závodě sezony Stock Cars a také jako hostující jezdec v novém šampionátu Audi Sport TT Cup na Norisringu, kde v první jízdě skončil druhý a ve druhém závodě dokonce zvítězil. V sezoně 2016-2017 se Di Grassi konečně dočkal titulu ve Formuli E, když dokázal vrátit porážku svému rivalovi Buemimu. Di Grassi na konci roku 2016 spolu s celou automobilkou Audi opustil WEC a v roce 2017 se tak mohl soustředit pouze na Formuli E. Kromě elektrického šampionátu se zúčastnil také jednoho závodu FIA GT World Cup. V sezoně 2017-2018 Di Grassi obhajuje titul ve Formuli E. Po prvních třech závodech se ale zdá, že to bude mít velice těžké, neboť ani v jednom závodě si zatím nepřipsal body. Zatím má ale stále devět pokusů zvrátit tento nepříznivý vývoj.

1.Sebastien Buemi

 Vítězem tohoto žebříčku se stává švýcarský závodník Sebastien Buemi. Tento bývalý junior Red Bullu závodil ve Formuli 1 pro Toro Rosso v letech 2009-2011. V roce 2009 se dokázal umístit na bodech čtyřikrát a to hned při své premiéře v Austrálii, kde dojel sedmý, dále v Číně, kde skončil na osmé pozici a poté ještě v závěrečných dvou závodech sezony v Brazílii a v Abu Dhabí, kde obsadil sedmé, respektive osmé místo. V šampionátu skončil se šesti body šestnáctý. V roce 2010 bodoval rovněž čtyřikrát a to v Monte Carlu(10.), Kanadě(8.), kde si před zastávkou v boxech dokonce vyzkoušel, jaké je to vést závod, dále ve Velké ceně Evropy ve Valencii, kde se umístil na devátém místě a poslední bodový zápis v sezoně přišel v Japonsku, kde stejně jako v Monte Carlu uzavřel první desítku. V šampionátu znovu skončil na šestnáctém místě. Ročník 2011 byl jeho nejúspěšnější v kariéře pilota Formule 1. Na bodovaných pozicích se totiž objevil hned sedmkrát(Austrálie, Turecko, Monako, Kanada, Maďarsko, Itálie a Korea) a v celkovém pořadí obsadil se ziskem 15 bodů patnáctou příčku. Pro další ročník se ovšem Toro Rosso rozhodlo angažovat Daniela Ricciarda s Jeanem-Ericem Vergnem a jak pro Buemiho, tak i pro jeho týmového kolegu Alguersuariho nezbylo ve Formuli 1 místo. V roce 2012 závodil za Toyotu v závodě 24 hodin Le Mans, který ovšem se svými spolujezdci Anthonym Davidsonem a Stéphanem Sarrazin nedokončil. Také se zúčastnil jednoho závodu ELMS. V roce 2013 jsme jej již viděli ve všech závodech WEC. V jednom posádka dokonce zvítězila a v šampionátu obsadila třetí místo. V Le Mans si trojice Buemi, Sarrazin a Davidson dojela pro stříbro. V roce 2014 dokázal spolu s Anthonym Davidsonem celý šampionát WEC ovládnout. V úvodních čtyřech závodech tuto dvojici doplnil v posádce také Nicolas Lapierre. Zbylých závodů se ovšem nezúčastnil a o titul tak přišel. Ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans se musela posádka spokojit se třetí pozicí. V historicky první sezoně Formule E, kde Buemi hájil barvy týmu Renault e.dams, podlehl v boji o titul Nelsonu Piquetovi Jr. a to i přesto, že Švýcar ukořistil více vítězství. Sezona 2015 nebyla ve WEC pro Buemiho ani vzdáleně podobná té předchozí. Toyota totiž na své soupeře Porsche s Audi výrazně ztrácela a posádka Buemi-Davidson-Nakajima ani jednou nezvítězila. V šampionátu obsadila celkově páté místo. Nedařilo se jim ani v závodě 24 hodin Le Mans, kde dojela až na osmém místě. Chuť si ale spravil ve Formuli E, kde se po velké bitvě s Lucasem Di Grassim stal šampionem sezony 2015-2016. Sezona 2016 se ve WEC ze Švýcarova pohledu opět neodvíjela tak, jak by si představoval. Posádka Buemi-Davidson-Nakajima se opět často trápila a celkově skončila na osmém místě. Nejvíce frustrace zažili v již zmiňovaném závodě v Le Mans, kde odstoupili z první pozice pár minut před koncem. I v sezoně Formule E 2016-2017 patřil Buemi mezi silné hráče, nakonec ovšem prohrál s Lucasem Di Grassim a titul tak neobhájil. V sezoně 2017 se opět trojice Sebastien Buemi, Anthony Davidson a Kazuki Nakajima vrátila na čelo WEC. Přestože triumfovala v pěti podnicích, nakonec to stačilo pouze na titul vicemistra. V závodě 24 hodin Le Mans posádku potkaly problémy a cílem projela až na osmém místě. V roce 2017 se představil také ve dvou závodech WeatherTech SportsCar Championship v barvách týmu Rebellion Racing. Jedním z nich byla čtyřiadvacetihodinovka v Daytoně, kde byl Buemi spolu s Nickem Heidfeldem, Stéphanem Sarrazinem klasifikován na 31. pozici. V letošním roce jej opět uvidíme ve WEC v barvách Toyoty a ve Formuli E v týmu Renault e.dams. Po třech odjetých závodech čtvrté sezony Formule E mu zatím patří šestá pozice.