Zmizelé závody: Velká cena San Marina

Ve Formuli 1 platilo pravidlo, kvůli kterému mohl každý stát hostit pouze jednu velkou cenu. Později ale došlo k úpravě nařízení. Již v roce 1957 dostala výjimku Itálie, když se závodilo v témže ročníku v Pescaře a na Monze. Od roku 1976 se konaly dva závody ročně v USA. Tvrdilo se, že je to kvůli velké rozloze Spojených států. Ve skutečnosti šlo o velice lukrativní záležitost, mít dvě velké ceny ročně v USA. Došlo to tak daleko, že v roce 1982 hostily Spojené státy dokonce tři závody (GP USA West na Long Beach Street Circuit, GP USA East v Detroitu a Las Vegas Grand Prix na Ceasars Palace). Přidejme k tomu všechny Velké ceny Evropy konané na okruzích Brands Hatch, Nürburgring, Donnigton Park, Jerez, Valencie… Na závěr výčtu také nesmím zapomenout na Velkou cenu Švýcarska 1982 konanou na francouzském území v Dijon-Prenois.

Nyní se dostávám k Velké ceně San Marina, která k tomuto přehledu také patří, neboť se konala na okruhu Imola v italské provincii Bologna. Itálie se tedy od roku 1981 mohla pyšnit dvěma závody – na Imole a na Monze. Aby to ale nebylo tak jednoduché, jak se zdá, Imola s Monzou soupeřila o pořadatelství Velké ceny Itálie. V roce 1980 dokonce Imola pořadatelství Monze uzmula. Ke kompromisu došlo od roku 1981, kdy se závodilo na obou okruzích. Ještě předtím se v roce 1979 konala na Imole nemistrovská velká cena, která se odjela týden po závodě na Monze.

Okruh Imola byl mezi jezdci velmi populární i přes riziko, které jeho projetí přinášelo. Trať se nachází v lehce zalesněné oblasti ve městě Imola. Ačkoliv je všem okruh znám pod jménem Imola, ve skutečnosti nese pojmenování Autodromo Enzo e Dino Ferrari, a to díky podpoře, kterou dostal od Enza Ferrariho, zároveň jako vzpomínka na Ferrariho milovaného syna Dina. Na místním okruhu se závodí proti směru hodinových ručiček. První výzvu vždy představovala hned první zatáčka Tamburello, jíž bylo možno projet vysokou rychlostí.

Prvním vítězem Velké ceny San Marina se stal Nelson Piquet starší na Brabhamu v roce 1981. V následující sezoně se závod zapsal do historie díky jeho bojkotu ze stran týmů stojících na straně FOCA. Zároveň zde začal spor týmových kolegů ve Ferrari, Didiera Pironiho a Gillese Vileneuvea (ten následně zemřel o dva týdny později v Zolderu). Prvně zmiňovaný zde v témže roce zvítězil. I v následující sezoně si odneslo vítězství Ferrari, když triumfoval Patrick Tambay, který nahradil právě Gillese Villeneuva. V roce 1984 zvítězil Alain Prost na McLarenu a svůj triumf by dokázal zopakovat i v následující sezoně, kdyby v nové éře turbomotorů nebyl diskvalifikován kvůli nedostatečné hmotnosti vozu, a díky tomu se radoval Elio de Angelis. Prost si chuť spravil ale hned v roce 1986.

Když jsem hovořila o výzvě v podobě zatáčky Tamburello, málem se stala osudnou v roce 1987 po Piqueta, který v ní havaroval v kvalifikaci. Toho využil jeho týmový kolega Nigel Mansell, aby v závodě s Williamsem zvítězil. V téže zatáčce havaroval také v roce 1989 Gerhard Berger. Mnozí z vás si jistě hrozivě vypadající nehodu, která se neobešla bez vznícení vozu, pamatují. Berger měl obrovské štěstí, že přežil. Toto štěstí ale v roce 1994 chybělo Ayrtonu Sennovi, kterému se Tamburello stalo osudným. Vítěz tří ročníků (1988, 1989 a 1991) nehodu nepřežil, stejně tak jako o den dříve v kvalifikaci Roland Ratzenberger, který nezvládl svůj vůz Simtek, když přijížděl do zatáčky Villeneuve curve.

Ve tragické Velké ceně San Marina 1994 si připsal vítězství Michael Schumacher. Tento triumf se stal prvním z jeho celkových sedmi (1994, 1999, 2000, 2002, 2003, 2004 a 2006), kterých na Imole dosáhl. V roce 2001 přerušil Michaelovu šňůru vítězstvích jeho bratr Ralf s Williamsem, a poté v roce 2005 Fernando Alonso na Renaultu. Poslední Velká cena San Marina se konala v roce 2006. V současnosti se tu a tam objeví spekulace o Imole, že by se mohla vrátit do kalendáře mistrovství světa Formule 1 či, že by mohla nahradit Monzu. To by ale již nebyl příběh o Velké ceně San Marina, nýbrž o Velké ceně Itálie.