SvětFormule.cz 
Motorsport… Vyvolává diskuze, vášně, vzbuzuje emoce pozitivní i negativní. Má různá odvětví, která jsou odlišná a těžko porovnatelná. Každý z nás dává přednost jiné větvi onoho košatého stromu.
Pamatuji si první Velkou Cenu F1, kterou jsem viděl na vlastní oči – monacké ulice ovládnuté buttonovým Brawnem BGP001 a jeho památný běh k pódiu. Neskutečný zážitek pro kluka, co sotva dostal občanku. Těžko se dostat blíž a tak to zůstalo i nadále. Vlastně, v Monaku jsem se k F1 dostal nejblíž, od té doby byla vždycky jen dál a dál.
Naopak pátým rokem jsem velmi blízko Formuli E a snažím se přinášet fotky, zajímavé informace a jsem součástí komunity – padocku. I tak je mi svým způsobem vzdálená.
Alespoň mi to tak přijde. Sám sebe jsem vnímal jako barbara, co jezdí po větších evropských akcích, ale sotva zná ty věhlasné tuzemské. A to mi přišla škoda, nebo dokonce ostuda. Nejprve jsem se napravoval Velkou Cenou MotoGP v Brně před dvěma roky, protože jsem to dlužil svému dětskému já, které sledovalo ‚Doctore Valentino‘ a jeho neskutečné výkony. A loni ME v závodech do vrchu Ecce Homo Šternberk.
Loni jsem ve Šternberku shodou náhod narazil na pány v letech, kteří sem jezdí už tři desítky let a provedli mě padockem, tak jako kdybyste si na F1 pořídili padock pass za víc jak stotisíc korun (a tam vlastně nemáte léty zkušené průvodce).
Jiný svět.
Na Ecce Homo je to jiné. Jezdci, kteří stále riskují život jako piloti F1 let předchozích, jsou stále jen (ne)obyčejní lidé, kteří mají minimálním pud sebezáchovy a nemají manýry celebrit. Jak je to možné?
Kolem trati posedávají, postávají, někteří ž během pravého poledne přebírají. Mají na starost to nejdůležitější… Fandění. Tady není důležitější role. Nepřijde divák, nebude závod. Proč by taky? Vzájemná pokora fanoušků a jezdců a rovná se přátelská atmosféra.
Protočí se kola a jede se, jako kdyby šlo o život. Rok co rok padají rekordy. „Neuvěřitelné!“ křičí ‚strakatý‘ amplion s též dobře známým Krejčím.
Nejsou tu však závodníci, kteří spí v Hiltonu, nechají vozit kufry, upravovat vozy desítkami mechaniků. Tihle dost často spí ve vlastním autokaru, kola si dotahují vlastní silou a rychlí jsou jako Fittipaldi (jak se své doby říkalo).
Dřina, pot, snaha.
V cíli pak Surówka vstávajíc, tancujíc, plácajíc rukama a křičíc jásavě: „joo, konečně to funguje ku*va.“
Čistý moment.
Takový jezdec vyletí do kopce jako nas*aný tasmánský čert, jenže na kopci ho čeká party stan, limonáda (nebo trojka točené desítky?), štrůdl a vánočka.
Nepochopitelné…a hlavně absolutně fascinující! Díky…
