Rostoucí kalendář F1 aneb závodů bylo vždy příliš moc

Formule 1 zanechala za sebou trojici hned po sobě navazujících velkých cen v Japonsku, Bahrajnu a Saudské Arábii. Příští závod v Miami se uskuteční v moderním kontextu téměř nezvykle s týdenní přestávkou z obou stran.

V minulosti patřily samostatně posazené velké ceny mezi standard v kalendáři královny motosportu. Zatímco však jednotlivé podniky kdysi dělily týdny, ne-li i měsíce, double-headery a triple-headery jsou nyní v F1 normální záležitostí. Příčiny tohoto fenoménu není potřeba hledat daleko.

Co však dnes zůstává společné v porovnání s minulostí, jsou komentáře, stížnosti a nespokojenost se stále rostoucím kalendářem. Historické anály formule 1 nám říkají, že již minimálně poslední půl století vstupují do motoristického éteru stížnosti týmových šéfů, novinářů, jezdců či jiných osob, že je závodů „už příliš moc“. Nezáleže na jejich počtu nebo jejich rozložení v kalendářním roce. Detailním pohledem do minulosti však zjistíme, že tato nespokojená tvrzení s sebou nesla a nosí vždy lehce jiný nádech.

Rostoucí počet závodů ročně značí konec klasické éry motorsportu   

V 50. a 60. letech, kdy formule 1 zažívala první léta své existence, se její závodníci bez obtíží účastnili kdejakých závodů, přes nemistrovské podniky F1 po závody jiných šampionátů.

Tomuto všemu nahrával fakt, že její kalendář v té době obsahoval nanejvýš tucet velkých cen. Účast jezdců ve vytrvalostních závodech, závodů sportovních vozů či jiných „nižších“ kategoriích tedy nebyla žádnou výjimkou.

Navíc formule 1 jako šampionát si ještě stále nedržela takové výsostné společenské postavení v hierarchii motoristických seriálů, jako je tomu dnes. O to se zasluhoval jistý přežitek vzniklý v dobách před rokem 1950, kdy mnohé závody grand prix byly i často podřadné jiným podnikům, zejména těm vytrvalostním s dalekosáhlejší účastí všelijakých automobilových značek.

Jinými slovy, častěji bychom v tehdejších motoristických magazínech narazili na „superkalendáře“ všech významných motoristických akcích včetně závodů F1 nežli na samostatné kalendáře jednotlivých šampionátů.

70. léta však spatřila s přispěním zvyšujícího se profesionalismu a komercialismu v motorsportu konání více a více závodů napříč kategoriemi, formule 1 nevyjímaje. Skončila tak zvyklost závodníků „pendlovat“ mezi šampionáty. Naopak započal dnes naprosto normální trend pilotů soustřeďujících se na takřka výhradně na jednu závodní kategorii.

Nemělo být tedy překvapením, že tenkrát v daném kontextu určitě panovala u některých jedinců nespokojenost se soudobým vývojem ve světě motorsportu. Přestože se ve formuli 1 zvláště na počátku 70. let jela jen cirka polovina dnešního počtu závodů, už tehdy se nemohla ubránit poznámkám o „přeplněnosti“ svého kalendáře. Problém reflektuje ve své době britská ročenka Autocourse už po sezóně 1972. Viník se však musí v tomto případě hledat na úrovni celého tehdejšího motorsportu.

Dlouhé období stability, ale první známky přesycenosti kalendáře F1

Zatímco v roce 1966 se konalo devět velkých cen formule 1 (o dvě méně než v premiérové sezóně 1950), o jedenáct let později jich bylo již sedmnáct. Takovýto počet závodů vydržel v kalendáři F1 víceméně následujících 25 let.

Lze si tedy domyslet, že za tu dobu si celá formulová komunita pořádně zvykla na kalendář o přibližně šestnácti závodech. I samotnému dřívějšímu šéfovi F1 Berniemu Ecclestoneovi trvalo do nového milénia, než dokázal svými snahami vydělat na F1 co nejvíce peněz překonat toto číslo.

Samozřejmě se zpráva o možném budoucím rozšíření kalendáře nad šestnáct závodů tehdy vůbec nelíbila tehdejším týmům. V roce 2003 vyslovili nad tímto tématem pochybnosti bývalí ředitelé stájí McLaren a Williamsu Ron Dennis a Frank Williams. Druhý jmenovaný se dokonce vyjádřil, že „většina lidí ve formuli 1 nezvládne více než osmnáct velkých cen“. O dva roky později Dennis varoval před přílišnou nasyceností kalendáře F1, pakliže přesáhne počet osmnácti velkých cen.

Pro mnohé příznivce F1 i dnes je šestnáct až osmnáct závodů ideálním počtem velkých cen za jednu sezónu. Do těchto přání samozřejmě často vstupuje významná míra nostalgie či výše popsaný faktor dlouhodobě stabilního počtu velkých cen ročně. Závody se nicméně tehdy konaly pravidelně co dva týdny, zatímco dva po sobě jdoucí podniky byly výjimečností. Až později se double-headery staly v kalendáři formule 1 normou.

Triple-headery a 24 závodů ročně – poslední standard?

Během druhé dekády 21. století se etabloval v kalendářích F1 počet devatenácti velkých cen. Sezóna 2016 prolomila hradbu dvaceti velkých cen, zatímco v roce 2018 se odehrál vůbec první triple-header závodů ve Francii, Rakousku a Velké Británii.

Předvídatelně se opět rojila znepokojení ze stále rostoucího programu závodů a tentokrát i z existence tří po sobě jdoucích velkých cen. Zak Brown prozradil během VC Velké Británie názor, že „většina týmů, ne-li všechny týmy, by raději nechtěli tři závody (po sobě -).“ Tento pohled sekundoval tehdejší sportovní ředitel F1 Steve Nielsen, jenž v té době vyloučil konání triple-headerů zejména v Evropě.

Vše ovšem obrátila vzhůru nohama pandemie covid-19. Sezóna 2020 obsahovala rovnou čtyři triple-headery, tři na Starém kontinentu. Ve většině případů se však dvě ze tří velkých cen v této sekvenci odehrály na jednom okruhu kvůli pandemickým opatřením.

Ačkoliv Anderas Seidl, bývalý šéf McLarenu, v té době podotkl, že se triple-headery do budoucna „nemohou stát novým standardem“, každý kalendář F1 od této sezóny až dodnes zahrnoval alespoň jednu takovou sérii závodů. V letošní sezóně nás ještě čekají dva triple-headery ve Itálii, Monaku a Španělsku, a nakonec v Las Vegas, Kataru a Abú Zabí.

Stefano Domenicali slibuje, že 24 velkých cen je maximem, za který nehodlá F1 jít. Uvidíme, jak dlouho tyto sliby budou převáděny do praxe. To však nemění nic na tom, že délka a naplněnost kalendáře formule 1 byla historicky vnímána různě a vždy s lehce jiným motivem.

Pakliže ale bude změna pozvolná, pro F1 výdělečná a bez velkého odporu, triple-headery a 24 velkých cen se stanou novým, a možná i posledním standardem. Samozřejmě do té doby, než si někdo najde důvod, jak opět narušit status quo.