Před 120 lety se narodil Enzo Ferrari

„Zdá se to neuvěřitelné, že už je tomu 120 let od narození Enza Ferrariho,“ pronesl v muzeu Enza Ferrariho v Maranellu prezident FCA (Fiat Chrysler Automobiles) Sergio Marchionne.

„Jeho lekce je dnes důležitější než kdy jindy. Byl mužem s neobvyklou vizí a schopností vést lidi a spravovat zdroje, byl mužem s velkým podnikatelským duchem a byl výjimečně odvážný. Nejeden člověk by se zamyslel nad tím, čeho by byl schopný, jaké cíle by pokořil, kdyby měl přístup k dnešním zdrojům a znalostem. Odkaz, který po sobě zanechal, je znakem hrdosti pro nás všechny ve Ferrari a také pro všechny v Itálii.“

Enzo Ferrari se narodil 18. února 1898 v italské Modeně Alfredovi a Adalgise Ferrari (rozené Bisbini). Oficiální datum narození je ovšem až 20. únor. Důvodem jsou sněhové bouře, které neumožnily jeho otci dostat se na úřady a oznámit narození svého syna. Mimo jiné měl staršího bratra Alfreda Juniora, přezdívaného Dino. Ten si později v rodinném domě zařídil dílnu, ve které si jak on, tak Enzo a jeho otec vydělávali na živobytí.

Enzovi se dostalo pouze základního vzdělání. Když mu bylo 10 let, navštívil se svým otcem závod v Boloni, kde se stal svědkem vítězství rodáka z Turína, Felipeho Nazzara na Fiatu. Po tomto zážitku se malý Enzo rozhodl, že se chce stát závodním jezdcem.

Během první světové války sloužil v italské armádě. Jeho otec a starší bratr zemřeli na následky chřipkové epidemie v roce 1916 a sám Enzo byl o dva roky později nakažen a zproštěn povinnosti v armádě.

Po smrti otce a svého bratra nezvládl uživit rodinný podnik a začal hledat práci v automobilovém průmyslu. Po neúspěšném pokuse v Turínu, kde se chtěl nechat zaměstnat jako mechanik u Fiatu, získal místo testovacího řidiče u společnosti C.M.N. (Costruzioni Meccaniche Nazionali), která v Milánu předělávala staré náklaďáky na malé osobní automobily.

V roce 1919 úspěšně debutoval v závodě Parma-Poggio di Berceto. Do cíle dojel čtvrtý. V roce 1920 se stal závodním jezdcem továrního týmu Alfa Romeo. O čtyři roky později zvítězil v závodě Coppa Acerbo, které mu zajistilo možnost startovat v prestižních závodech.

Po smrti Antonia Ascariho (otce úspěšného dvojnásobného mistra světa F1 Alberta Ascariho) v roce 1925 se sice rozhodl v závodění pokračovat, ale začal na sebe dávat pozor a jak sám později popsal, nedával do toho celé své srdce.

V roce 1932 po narození jeho prvního syna Dina se rozhodl kariéru ukončit. Získal místo v závodním oddělení Alfy Romeo, kde se staral o vývoj vozů a závodní jezdce. Nadále spravoval svůj vlastní závodní tým, který založil v roce 1929 a pojmenoval ho Scuderia Ferrari. V týmu bylo okolo 40 závodních jezdců, včetně legendárního Tazia Nuvolariho.

Jeho tým nadále patřil pod Alfu Romeo. Mezi jeden z nejlegendárnějších vozů italské automobilky se řadí například Alfa Romeo P3 (na fotografii výše).

Alfa Romeo měla dle dohody podporovat Ferrariho tým do roku 1933, kdy lhůta dohody vyprchá a z finančních důvodů se Alfa stáhne. Naštěstí se mezi Alfu Romeo a Enza Ferrariho vmísilo Pirelli, které dohodu nejenže zachránilo, ale také prodloužilo díky velkému finančnímu příspěvku.

Alfa Romeo ale bohužel nezvládala vývoj dle představ a na evropské scéně značně zaostávala za vozy Auto Union a stříbrnými šípy od Mercedesu. I přestože tyto německé automobilky dominovaly éře třicátých let, dokázal italský tým získat několik spektakulárních vítězství, mezi které se řadí např. domácí potupa Mercedesu během Grand Prix Německa roku 1935, kde se Taziu Nuvolarimu podařilo dominantním způsobem zvítězit.

V roce 1937 byla Scuderia Ferrari rozpuštěna a Ferrari se začal opět plně věnovat své práci v týmu Alfa Corse. Během roku 1939 Enzo Ferrari Alfu nadobro opustil a založil v Modeně Auto-Avio Costruzioni. Během druhé světové války se společnost přemístila do Maranella a byla donucena vyrábět letecké díly pro armádní účely.

Po druhé světové válce v roce 1947 vznikl v Maranellu samostatný tým Scuderia Ferrari, se kterým chtěl Enzo porážet v té době dominantní Alfu Romeo.

Svůj debut si tým odbyl v Turínu o rok později, a ještě v témže roce poprvé zvítězil v Lago di Garda. Prvního většího vítězství se tým dočkal o další rok později, při pořádání závodu 24 hodin Le Mans v roce 1949. Tým vyhrál s vozem Ferrari 166M, které řídili Luigi Chinetti a Peter Mitchell-Thomson. 

V roce 1950 už byl tým připraven a debutoval během GP Monaka v nově vzniklém šampionátu Formule 1. První vítězství ve světovém šampionátu získalo Ferrari v roce 1951 během britské Grand Prix na Silverstonu, kterou ovládl José Froilán González. O rok později během GP Německa 1952 na legendární Severní smyčce získal Alberto Ascari první jezdecký titul v historii automobilky. Tento triumf zopakoval ještě o rok později.

Enzo Ferrari nadále vedl svůj tým k dalším úspěchům, ale špatná finanční situace ho v 60. letech tížila natolik, že když se mu Henry Ford II., tehdejší majitel společnosti Ford nabídl, že automobilku odkoupí, Enzo souhlasil. Smlouva byla připravena a Američané odcestovali do Maranella, aby zde dohodu podepsali.

Zatímco Henry Ford II. přijel s několika poradci a právníky, Enzo si s sebou přivedl pouze běžného městského právníka. Přečetli si smlouvu a vše se zdálo být v pořádku, až na jednu maličkost. Enzo Ferrari měl v plánu prodat společnost, ale chtěl si udržet kontrolu nad závodním programem automobilky, do kterého patřil např. tým Formule 1 a tým, který vyvíjel závodní vozy pro vytrvalostní závody, zejména pro 24h Le Mans.

Enzo tehdy údajně vstal od stolu, zeptal se svého právníka, zda se nepůjdou naobědvat, a z místnosti odešel. K dohodě nakonec nedošlo. Finanční situaci Ferrari to ovšem nevyřešilo, ale kupec se naštěstí našel. V roce 1969 prodal Enzo Ferrari 50 % společnosti Fiatu. Tentokrát si svou kontrolu nad závodním oddělením prosadil, ale na místo manažerské role automobilky byl později dosazen Luca di Montezemolo. 

V následujících letech stále vedl svůj tým a v 70. letech nechal postavit okruh ve Fioranu, který je dodnes využíván zejména pro vývoj silničních vozů, jelikož možnost testování novodobých vozů Formule 1 je silně omezena. 

Ve vedení týmu zůstal až do konce svého života. Posledního vítězství svého týmu, kterého se dožil, byl závěrečný podnik sezóny 1987, ve kterém získali double Gerhard Berger a Michele Alboreto. 

Enzo Ferrari zemřel 14. srpna 1988 ve věku 90 let v Maranellu. Jeho smrt byla oznámena teprve o dva dny později, 16. srpna. Důvodem bylo přání samotného Enza, který tím chtěl vykompenzovat pozdní registraci svého narození.

První závod hned po Ferrariho smrti znamenal vítězný double na domácí Grand Prix v Monze, kde zvítězil Gerhard Berger před domácím Michele Alboretem; jednalo se o jediný závod sezóny, který nevyhrál McLaren.

Enzo Ferrari byl osobností, která se na veřejnosti příliš neobjevovala. Málokdy opustil Modenu či Maranello, nedával rozhovory a působil dle mnohých velice tajuplně. S jezdci nenavazoval příliš přátelský kontakt, důvodem byla zejména smrtelná havárie Alberta Ascariho, který se zabil v roce 1955. I přesto dělal výjimky. Byl si velice blízký s Gillesem Villeneuvem, který bohužel zemřel na Zolderu v roce 1982. Po jeho smrti Enzo prohlásil, že měl Gillese rád jako svého syna.

Nejstarší syn Enza Ferrariho, Dino, kvůli kterému ukončil závodní kariéru, zemřel ve věku 24 let na následky svalové dystrofie. Následně na počest jeho památky pojmenoval několik sportovních vozů, v jejichž názvech chybělo jméno Ferrari. Jednalo se o Dino 206, Dino 246 GT a Dino 246 GTS. Vyráběly se v letech 1966 až 1974.

Život Enza Ferrariho, který je přezdíván „Il Commendatore“, byl velice bohatý. V roce 2003 byl natočen film Ferrari o jeho životě. Nebyl však jediným dílem na počest zakladatele nejznámější automobilky světa. Bylo natočeno několik dokumentů, tím nejnovějším je Ferrari: Cesta k nesmrtelnosti z loňského roku.