Pohlednice z historie: 1976 Plameny v Zeleném pekle

Celý svět formule 1 v zimě šokoval dvojnásobný mistr světa Emerson Fittipaldi, který se rozhodl vyměnit kokpit McLarenu za místo v nevelkém týmu Copersucar svého bratra Wilsona, jenž na sklonku předchozího roku ukončil svoji aktivní jezdeckou kariéru. Na Fittipaldim uvolněné místo angažoval tým McLaren Jamese Hunta, jehož bývalý zaměstnavatel lord Alexander Hesketh přestal svoji stáj finančně podporovat. Po Huntově boku usedl za volant nestárnoucího McLarenu M23 Jochen Mass.
Stáj Ferrari v roli obhájce obou mistrovských titulů pokračovala s osvědčenou sestavou Niki Lauda a Clay Regazzoni.
Konstruktér Brabhamu Gordon Murray po loňském triumfu Ferrari usoudil, že cesta k úspěchu povede přes dvanáctiválcové motory, a tak Bernie Ecclestone pro svůj tým zajistil dodávku pohonných jednotek Alfa Romeo. Ploché dvanáctiválce italské automobilky vycházely z motorů určených pro závody sportovních vozů. Ve svojí úvodní sezóně motory Alfa Romeo Brabhamu příliš úspěchů nepřinesly, protože pro formuli 1 měly příliš vysokou hmotnost. Stáj nadále reprezentovali Carlos Reutemann a Carlos Pace.
Velký rozruch vyvolal tým Tyrrell, který představil šestikolový vůz typu P34. Konstruktér Derek Gardner vycházel z faktu, že snížená příď zmenší aerodynamický odpor a zároveň zlepší proudění vzduchu kolem zadního křídla. Dvojice předních náprav si vyžádala použití atypických menších předních pneumatik, které měly výrazně zvýšit přilnavost. Za volanty revolučních šestikolek usedli Jody Scheckter a Patrick Depailler.
S novým monopostem přišel také tým Lotus. Chapmanův nejnovější model 77 zaujal mimořádně úzkým monokokem a originálně řešeným zavěšením, umožňujícím měnit rozvor a rozchod v závislosti na nárocích konkrétní trati. K Lotusu se po 7 letech vrátil Mario Andretti, když americká stáj Parnelli po účasti ve 2 velkých cenách ročníku 1976 ukončila své působení ve formuli 1. Tým Lotus po prvním závodě sezóny naopak opustil Ronnie Peterson, který se vrátil do stáje March. Colin Chapman na Petersonovo místo angažoval jeho krajana Gunnara Nilssona. S dalšími monoposty March vedle Petersona startovali Vittorio Brambilla a Hans-Joachim Stuck.
Americká stáj Shadow, jejíž barvy dál hájili Tom Pryce a Jean-Pierre Jarier, ztratila finanční podporu od petrolejářské společnosti UOP. Tým Rogera Penskeho, sponzorovaný bankou First National City Bank, představil nový model PC3, do jehož kokpitu usedl John Watson.
V souvislosti se sponzorstvím se o značné pozdvižení postaral tým Surtees, jenž uzavřel smlouvu s výrobcem prezervativů Durex. Logo této společnosti na voze Alana Jonese zapříčinilo stažení televizních kamer BBC z jarních nemistrovských závodů ve Velké Británii.
Frank Williams spojil své síly s bohatým kanadským naftařem rakouského původu Walterem Wolfem, který zakoupil 60% akcií Williamsova týmu. Vozy vlastní konstrukce stáj nahradila monoposty převzatými od Heskethu. Jezdecky tým posílil zkušený Jacky Ickx. Koncem roku Wolf angažoval na Williamsovo místo bývalého manažera Lotusu Petera Warra. Nespokojený Frank Williams tým opustil a společně s Patrickem Headem se vydal vlastní cestou.
V hluboké krizi se ocitla stáj BRM Louise Stanleyho, jež se v roce 1976 zúčastnila pouze úvodního podniku v Brazílii. Chris Amon se opět naplno zapojil do dění ve formuli 1 v barvách týmu Ensign.
Startovní pole rozšířil nový tým bývalého závodníka Guye Ligiera, který pro svůj projekt najal řadu bývalých zaměstnanců Matry, jejíž dvanáctiválce se staly pohonnou jednotkou nových Ligierů. Finančně stáj podpořila tabáková společnost Gitanes. Za volant francouzského vozu poháněného francouzským motorem usedl Francouz Jacques Laffite. V průběhu roku se představily další 2 nové týmy: RAM s vozy Brabham a Boro s přejmenovaným starším modelem od Ensignu.

 

 

 

 

Spojené státy americké využily svojí obrovské rozlohy k uspořádání druhého závodu během jediné sezóny v ulicích Long Beach. Do kalendáře rovněž přibyl první asijský podnik, Velká cena Japonska na okruhu ve Fuji. Po výpadku závodu v Argentině se do šampionátu vrátila Velká cena Kanady, a tak mistrovská sezóna 1976 zahrnovala celkem 16 zastávek. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 7 nejlepších výsledků z první i druhé poloviny šampionátu. Stejným způsobem se započítávaly výsledky do Poháru konstruktérů, pouze s tím rozdílem, že body pro každou značku získal jen její nejlépe umístený jezdec v cíli každého ze závodů.

Kalendář sezóny 1976

Datum	Název		Okruh
25.1.1976	Velká cena Brazílie 1976		Interlagos
6.3.1976	Velká cena Jižní Afriky 1976		Kyalami
28.3.1976	Velká cena USA-Západ 1976		Long Beach
2.5.1976	Velká cena Španělska 1976		Járama
16.5.1976	Velká cena Belgie 1976		Zolder
30.5.1976	Velká cena Monaka 1976		Monte Carlo
13.6.1976	Velká cena Švédska 1976		Anderstorp
4.7.1976	Velká cena Francie 1976		Paul Ricard
18.7.1976	Velká cena Velké Británie 1976		Brands Hatch
1.8.1976	Velká cena Německa 1976		Nürburgring
15.8.1976	Velká cena Rakouska 1976		Zeltweg
29.8.1976	Velká cena Nizozemska 1976		Zandvoort
12.9.1976	Velká cena Itálie 1976		Monza
3.10.1976	Velká cena Kanady 1976		Mosport
10.10.1976	Velká cena USA-Východ 1976		Watkins Glen
24.10.1976	Velká cena Japonska 1976		Fuji

 

Novou sezónu v lednu odstartovala Velká cena Brazílie s pouhými 22 zúčastněnými závodníky. James Hunt vybojoval v kvalifikaci při svém prvním startu za tým McLaren pole position před obhájcem titulu Nikim Laudou. Na jezdce čekal v Interlagosu nový světelný startovací systém, který nahradil předchozí náhodnou signalizaci pomocí vlajek. Nejlépe odstartoval Regazzoni, za kterým následovali Lauda, Hunt, Brambilla, Jarier, Mass, Watson a E. Fittipaldi, který se po startu z nadějné 5. pozice propadl. V 9. kole Lauda překonal týmového kolegu Regazzoniho a ujal se vedení. Švýcara vzápětí předjeli také Hunt a Jarier. Francouz se s Regazzonim dostal do kontaktu, přičemž si pilot Ferrari poškodil vůz a musel k mechanikům. Za vedoucí trojicí Lauda, Hunt, Jarier nyní kroužil druhý pilot Shadowu Pryce, který se stejně jako jeho týmový kolega v úvodu propracoval vpřed. Pořadí v čele se nezměnilo až do 27. kola, kdy Hunt přišel o jeden z válců, a tak jej předjel Jarier a vzápětí i Pryce a Depailler. Ve 33. kole Hunt skončil kvůli zaseknutému ovládání plynu mimo trať. Pilot McLarenu při návratu na dráhu zanesl olej, na kterém v následujícím kole uklouzl Jarier a havaroval. Také Pryce najel na olejovou skvrnu, avšak dokázal svůj vůz udržet na trati, i když ztratil druhou pozici ve prospěch Depaillera. Pořadí v čele se poté již nezměnilo, a tak úřadující mistr světa Lauda zahájil ročník vítězstvím před Depaillerem a Prycem.

 

 

 

 

Až o 5 týdnů později pokračoval šampionát Velkou cenou Jihoafrické republiky. Tým Lotus přijel do Kyalami se zcela novou jezdeckou sestavou: Peterson odešel k Marchu a Andretti výjimečně startoval s Parnelli, a tak Colin Chapman najal nováčka Gunnara Nilssona a Boba Evanse. Pro závod v Jižní Africe se tým Shadow netradičně představil v barvách tabákového koncernu Lucky Strike. Startovní pole doplnily týmy Surtees a Ensign. Během tréninků zkoušely stáje McLaren a Penske speciální plastové zástěrky, které představovaly první nenápadné pokusy o vytvoření přísavného efektu pomocí podvozku. V kvalifikaci opět triumfoval Hunt před Laudou. Po startu se do vedení protlačil Lauda, zatímco Hunta překonali také Mass a Brambilla. Ve 2. kole Brambilla, Mass a Hunt absolvovali tvrdý souboj o 2. pozici, ze kterého vyšel vítězně pilot Marchu. V 6. kole Brambillu překonal Hunt a vydal se stíhat vedoucího Laudu. Ital se vzápětí propadl i za Masse. V 19. kole Brambilla podlehl i Prycemu, který postoupil vpřed po kolizi Petersona a Depaillera. Pořadí na prvních třech pozicích se nezměnilo až do cíle, a tak Lauda vybojoval druhé vítězství v řadě, přestože jej v závěru potrápila unikající pneumatika. Pryce odbočil ve 44. kole ze 4. místa k mechanikům a jeho pozici převzal Regazzoni. Švýcar vzápětí odstoupil kvůli poruše motoru, a tak čtvrtá pozice nakonec připadla domácímu Jodymu Scheckterovi.

 

 

 

 

Po závodě v Kyalami se týmy zúčastnily nemistrovského Závodu šampiónů, ve kterém zvítězil Hunt. Z Brands Hatch se kolotoč formule 1 přesunul na kalifornské pobřeží, kde se konala premiérová Velká cena USA-Západ v ulicích Long Beach. Piloti továrního týmu March Peterson a Stuck startovali s podporou stáje Teddyho Yipa, zatímco Ensign získal nového partnera ve společnosti Norris Industries. Kvalifikace na novém městském okruhu přinesla řadu havárií a poruch v důsledku nerovností povrchu. Po startu z pole position vedl Regazzoni před Depaillerem, Huntem a Laudou. V první zatáčce kolidovali Reutemann a Brambilla a v důsledku defektu zavěšení havaroval v prvním kole také Nilsson. Ve 3. kole ve vlásence kolidovali Depailler a Hunt. Pilot McLarenu byl nucen odstoupit, zatímco Depailler klesl na třetí pozici za oba piloty Ferrari. Po několika kolech Francouz předvedl hodiny a propadl se za Schecktera, Pryceho, Petersona a Jariera. Depailler se po svém zaváhání dokázal vrátit do závodu a po odstoupení Pryceho a Schecktera postoupil ve 35. kole zpátky na třetí místo. Peterson se propadl mimo bodované pozice kvůli potížím s brzdami. Vedoucí trojice pak pokračovala až do cíle v nezměněném pořadí, a tak Ferrari mohlo slavit třetí vítězství během úvodních tří závodů, když tentokrát zvítězil Regazzoni před Laudou.

 

 

 

 

Před následující Velkou cenou Španělska se monoposty formule 1 rapidně změnily v důsledku zákazu rozměrných sacích boxů nad motory. Zároveň došlo k omezení rozměrů zadních přítlačných křídel. Ferrari v Jaramě představilo vylepšený model 312T2, největší rozruch v padoku však způsobil Tyrrell, který poprvé nasadil šestikolový vůz P34, do jehož kokpitu usedl Depailler. Tým Parnelli se definitivně rozloučil s formulí 1, a tak se Mario Andretti vrátil k Lotusu. Startovní pole rozšířily stáje RAM a Boro. Také ve Španělsku si první dvě pozice na startovním roštu zajistili Hunt a Lauda. Po startu závodu se vedení ujal Lauda před Huntem a Brambillou. Ital se v úvodních kolech propadl za Depaillera a Masse. Ve 26. kole Depailler havaroval kvůli problému s brzdami a do potíží se dostali také Laffite a Brambilla, a tak na čtvrtou pozici za Laudu, Hunta a Masse postopil Nilsson. Ve 32. kole Hunt zaútočil na Laudu a ujal se vedení. O 2 kola později překonal Laudu také druhý pilot McLarenu Mass. Oba McLareny v čele vydržely do 66. kola, kdy Mass odstoupil kvůli poruše motoru. Pro první vítězství v barvách McLarenu si tak dojel Hunt před Laudou a Nilssonem. Po závodě byl Hunt diskvalifikován kvůli neodpovídajícím rozměrům zadního křídla. Tým McLaren se proti rozhodnutí komisařů odvolal a až v červenci bylo Huntovo vítězství s konečnou platností uznáno.

 

 

 

 

V belgickém Zolderu nasadil tým Hesketh, nyní vedený lordovým přítelem Anthonym Horsleym, druhý vůz pilotovaný navrátilcem Guyem Edwardsem po boku Haralda Ertla. V týmu RAM nahradil Emilia de Villotu domácí jezdec Patrick Neve. Pilot staršího Brabhamu poháněného motorem Ford se stal jediným Belgičanem startujícím v závodě, protože Jacky Ickx neprošel kvalifikací, stejně jako Emerson Fittipaldi. V kvalifikaci udávala tempo dvojice Ferrari v pořadí Lauda, Regazzoni. Po zahájení závodu ubránil Lauda první příčku před Huntem, Regazzonim a Laffitem. Monoposty Ferrari se jevily jako nejrychlejší i v závodě, a tak v 7. kole Regazzoni předjel Hunta. Oba vozy italské automobilky pak vydržely v čele až do cíle. V 9. kole předjel Depailler čtvrtého Laffitea, kterého zpomalil neúspěšný útok na Hunta. V 15. kole se Laffite probojoval zpátky na 4. pozici a o 2 kola později Francouz předjel i Hunta. Depailler jej vzápětí následoval. Ve 29. kole pilot šestikolového Tyrrellu zastavil kvůli poruše motoru. Jeho pozici převzal týmový kolega Scheckter, který také zdolal Hunta. Pilot McLarenu byl ve 36. kole nucen odstoupit v důsledku poruchy převodovky, a tak na 5. místo postoupil Amon. Jezdci Ensignu v 52. kole upadlo kolo a jeho vůz se převrátil. Amon naštěstí z divoké havárie vyvázl nezraněn. Za dvojicí Ferrari do cíle dorazil Laffite a vybojoval tak první umístění na stupních vítězů pro tým Ligier.

 

 

 

 

Monacký autoklub se pro podnik v ulicích Monte Carla rozhodl akceptovat pouze 25 přihlášek, přičemž do samotného závodu se mělo kvalifikovat jen 20 nejrychlejších jezdců. V týmu Lotus chyběl Mario Andretti, který se účastnil závodu 500 mil Indianapolis. Druhý vůz Surtees, který v předchozích závodech pilotoval Brett Lunger, byl prodán Teamu Norev s jezdcem Henrim Pescarolem, a tak Američan musel čekat na dokončení nového vozu. V kvalifikaci byly opět nejrychlejší oba monoposty Ferrari Laudy a Regazzoniho, zatímco Hunt po potížích s převodovkou skončil až na 14. pozici. Po startu závodu vedl Lauda, za kterého postoupil Peterson před Regazzoniho a dvojici šestikolových Tyrrellů v pořadí Depailler, Scheckter. K první změně v čele startovního pole došlo v 15. kole, kdy si piloti Tyrrellu vyměnili pozice. Huntův smolný víkend pokračoval, když Brit v zatáčce Tabac předvedl hodiny a propadl se na samý chvost startovního pole. O několik kol později jezdce McLarenu definitivně vyřadila porucha motoru. Huntovo odstoupení ovlivnilo pořadí v čele závodu, protože na oleji uniklém z Britova McLarenu uklouzl Regazzoni a propadl se za dvojici závodníků týmu Tyrrell. O kolo později uklouzl na olejové skvrně také druhý Peterson a skončil se svým Marchem ve svodidlech. Za suverénně vedoucího Laudu tak postoupili Scheckter a Depailler. Francouz se v závěru potýkal s poškozeným zadním zavěšením, a tak ho v 64. kole předjel Regazzoni. Švýcar se v 74. kole dopustil chyby a havaroval, čímž uvolnil cestu dvojici jezdců Tyrrellu, kteří do cíle dorazili za vítězným Laudou. Pilot Ferrari po čtvrtém vítězství z úvodních šesti závodů zvýšil svůj náskok v čele mistrovství světa již na 33 bodů před Regazzonim a Huntem.

 

 

 

 

Z Monaka týmy zamířily na sever, aby se zúčastnily Velké ceny Švédska v Anderstorpu. Za volantem vylepšeného Lotusu 77 se opět objevil Mario Andretti. Brett Lunger se představil s nově dokončeným vozem Surtees. Chyběl naopak Jacky Ickx, který byl zaneprázdněn účastí v závodě na 24 hodin v Le Mans, ve kterém se mu podařilo zvítězit. Tým Penske připravil pro Johna Watsona nový monopost PC4. Kvalifikace přinesla poměrně překvapivé výsledky, když pole position vybojoval Scheckter před Andrettim a Amonem, který navázal na slibné výkony z předchozích závodů. Po prvním kole závodu vedl Andretti před Scheckterem, Depaillerem, Amonem a Nilssonem, který již ve 3. kole domácí velké ceny havaroval. O chvíli později přišla pro tým Lotus další nepříjemná zpráva – Andretti ulil start a bude penalizován přičtením 1 minuty k výslednému času. Pilot Lotusu ve snaze o vybudování dostatečného náskoku nasadil velmi rychlé tempo. Andrettiho motor mimořádnou zátěž nevydržel a ve 46. kole byl Američan nucen odstoupit. Do vedení postoupili jezdci týmu Tyrrell v pořadí Scheckter, Depailler, kteří své pozice udrželi až do cíle a zaznamenali tak jediný triumf pro šestikolové vozy ve formuli 1. Závod nepřinesl žádná další překvapení. K jediné změně na čelních pozicích kromě odstoupení Andrettiho došlo ve 39. kole, kdy kvůli defektu zavěšení havaroval Amon a jeho pozici převzal Lauda, který tak doplnil jezdce Tyrrellu na stupních vítězů.

 

 

 

 

První polovinu sezóny uzavírala Velká cena Francie. Chris Amon ještě nebyl zcela v pořádku po havárii v Anderstorpu, a tak Novozélanďana v kokpitu Ensignu v Le Castellet nahradil Patrick Neve. Ve startovní listině chyběl tým Boro, kterému došly finance. Kvalifikační boje ovládl Hunt před Laudou, Depaillerem a Regazzonim. Po startu závodu se do čela probojoval Lauda před Huntem, Regazzonim, Depaillerem a Petersonem. Ještě během prvního kola Peterson předjel Depaillera.  Vedení Laudovi vydrželo jen do 9. kola, kdy Rakušan odstoupil kvůli poruše. Do čela postoupil Hunt před Regazzonim. Také druhého reprezentanta Ferrari v 18. kole vyřadila porucha motoru. Švýcarovu druhou pozici převzal Depailler, který se mezitím probojoval zpátky před Petersona. Za Francouzovými zády následoval Scheckter, kterému se rovněž podařilo zdolat švédského závodníka. Na Petersonovu 4. pozici poté útočil i Watson. Pilot Marchu dokázal Britovu tlaku odolat a ve 35. kole znovu předjel Schecktera, kterého trápil motor. Tři kola před cílem Peterson odstoupil kvůli problémům s přívodem paliva, a tak za vítězným Huntem a druhým Depaillerem do cíle dorazil Watson.

 

 

 

 

O 2 týdny později se konala Velká cena Velké Británie na okruhu v Brands Hatch, který doznal několika změn v prostoru startu a cíle a za ním následující zatáčce Paddock Hill Bend. Ve startovním poli se představily hned dvě ženy: Lella Lombardiová v týmu RAM a Divina Galicaová s vozem Surtees sponzorovaným společností Shell Sport. Obě zástupkyně něžného pohlaví své účinkování zakončily neúspěšným pokusem o kvalifikaci do závodu. Kvalifikačním sítem neprošel ani Jacky Ickx. Nespokojený Walter Wolf Belgičana po tomto neúspěchu propustil. Chris Amon se vrátil do kokpitu Ensignu. Svůj návrat oslavil slušným 6. místem v kvalifikaci za Laudou, Huntem, Andrettim, Regazzonim a Depaillerem. Po startu závodu došlo k dramatické události, když se na čele srazili oba piloti Ferrari. Do kolize se připletl i Hunt. Náraz Britův McLaren katapultoval do vzduchu a následující tvrdý dopad poškodil jeho zavěšení. Také Laffite narazil do Regazzoniho Ferrari a skončil v bariéře. Pořadatelé se rozhodli závod přerušit. Během přestávky mechanici McLarenu opravili poškozený Huntův monopost, zatímco Regazzoni a Laffite použili náhradní vozy. Po opakovaném startu znovu vyrazil do vedení Lauda před Huntem, Regazzonim a Scheckterem. Pořadí v čele se nezměnilo až do 37. kola, kdy Regazzoni odstoupil kvůli potížím s tlakem oleje. Na 4. pozici postoupil Merzario s Marchem. Itala vzápětí rovněž zastavila porucha. Vedoucího Laudu poté začalo trápit řazení. Ve 45. kole Rakušana předjel Hunt, který do cíle dorazil na první pozici s téměř minutovým náskokem na svého soupeře s Ferrari. Po závodě se objevily ohlasy, že by měl být Hunt diskvalifikován, protože si po prvním startu zkrátil cestu do depa jízdou mimo trať. Protesty byly odmítnuty, avšak Ferrari se proti verdiktu komisařů odvolalo. Definitivní výsledky závodu byly stanoveny až v září – Hunt byl diskvalifikován, a tak další vítězství získal Lauda před Scheckterem a Watsonem.

 

 

 

 

Mistrovská sezóna pokračovala Velkou cenou Německa. Závodníci v čele s Laudou nebyli příliš spokojeni se zabezpečením Severní smyčky Nürburgringu, nicméně se rozhodli startovat. Jackyho Ickxe v týmu Wolf Williams nahradil Arturo Merzario. Tým RAM svěřil jeden ze svých Brabhamů Rolfu Stommelenovi, avšak oba vozy této stáje byly během tréninků zabaveny místní policií v důsledku žaloby ze strany bývalého jezdce Lorise Kessela, a tak Stommelen přesedl do náhradního továrního Brabhamu-Alfa Romeo. Pozice v první startovní řadě v kvalifikaci ukořistili Hunt a Lauda. Před startem závodu pršelo, a tak všichni jezdci s výjimkou Masse obuli pneumatiky do mokra. Po startovním signálu vyrazil do čela Regazzoni před Huntem. Ještě před cílem 1. kola vedoucí Švýcar chyboval a propadl se na 4. pozici. Na konci 1. kola polovina jezdců zamířila k mechanikům pro hladké pneumatiky a do vedení postoupil Peterson. Švédovu pozici vzápětí převzal domácí Jochen Mass. Ve 2. kole ztratil Lauda v úseku Bergwerk kontrolu nad svým Ferrari a těžce havaroval. Edwards se na poslední chvíli dokázal havarovanému monopostu vyhnout, avšak Lunger (Surtees) a Ertl (Hesketh) zasáhli trosky s uvězněným jezdcem, kterému při nárazu spadla přilba. Vrak Laudova Ferrari zachvátily plameny. Všichni tři jezdci na místě nehody zastavili a s vyprošťováním zraněného pilota pomohl i Merzario. Lauda utrpěl těžké popáleniny a poškození plic v důsledku inhalace jedovatých kouřových zplodin. Rakušan byl ve vážném stavu převezen do nemocnice v Adenau, odkud byl letecky transportován do Mannheimu, kde v následujících dnech bojoval o život. Závod byl zastaven a k opakovanému startu nastoupilo pouze 20 jezdců. Amon v reakci na Laudovu havárii ze závodu dobrovolně odstoupil. Do čela se dostal Hunt před Regazzoniho, Schecktera a Depaillera. Peterson krátce po restartu těžce havaroval v úseku Flugplatz. Regazzoni předvedl další hodiny a při úhybném manévru havaroval Depailler. V cíli 1. kola tak vedl Hunt před Pacem, kterého v následujícím kole znovu předjel Scheckter. Ve 12. kole Regazzoni potřetí skončil v hodinách, a tak na třetí pozici postoupil Mass, jenž předtím zdolal Nilssona a Paceho. Hunt si dojel pro vítězství před Scheckterem a Massem, celý svět se ale zajímal především o zdravotní stav Nikiho Laudy. Málem tragický průběh Velké ceny Německa znamenal definitivní konec pro Severní smyčku Nürburgringu v kalendáři formule 1.

 

 

 

 

Vedoucí jezdec mistrovství světa Niki Lauda ležel v kritickém stavu v nemocnici a Ferrari před následujícím podnikem v Rakousku oznámilo, že hodlá odstoupit ze šampionátu kvůli navrácení Jamese Hunta do výsledkové listiny VC Španělska. Na Österreichringu chyběl také Chris Amon, který se rozhodl ukončit svoji kariéru ve formuli 1. Jeho místo v týmu Ensign zaujal Rakušan Hans Binder. Svoji šestou pole position sezóny v kvalifikaci vybojoval Hunt před Watsonem, Petersonem a Nilssonem. V neděli ráno nad okruhem drobně pršelo, avšak v době startu byla již trať suchá. Po zahájení závodu se do čela prosadil Watson před Petersonem, Huntem a Nilssonem. Ve 3. kole se do vedení dostal Peterson. Za Švéda v 7. kole postoupil Scheckter, který se v úvodu rychle probojoval vpřed. O 3 kola později Scheckter předjel i Petersona. V následujícím kole vedoucího jezdce Tyrrellu zdržel pomalejší závodník, a tak se Scheckter opět propadl za Petersona, Watsona a Nilssona. Ve 12. kole Watson zaútočil na Petersona a znovu převzal vedení. O 3 kola později utrpěl Scheckter defekt zavěšení a těžce havaroval. Peterson a Nilsson bojovali o 2. pozici, kterou pro sebe v 19. kole získal pilot Lotusu, zatímco Peterson se vzápětí propadl za Laffitea a Hunta. Laffite se poté dotáhl na Nilssona a ve 45. kole Francouz převzal druhou pozici. V dalším kole Petersona předjel i Andretti. Pořadí na bodovaných pozicích se od té chvíle již nezměnilo, a tak Watson vybojoval své první vítězství ve formuli 1. Úspěch vousatého Brita zároveň představoval premiérový (a jediný) triumf týmu Penske v mistrovství světa.

 

 

 

 

Dva týdny po závodě v Rakousku se Laudův zdravotní stav zlepšil natolik, že se Rakušan mohl vrátit do Salzburgu a začít s přípravami na senzační návrat v zářijové Velké ceně Itálie. Laudův náskok v čele mistrovství světa přesvědčil Enza Ferrariho k návratu, a tak do následující Velké ceny Nizozemska nasadil jeden vůz pro Regazzoniho. McLaren v Zandvoortu představil nový model M26, Hunt se však rozhodl startovat s osvědčeným typem M23. Jacky Ickx se vrátil do formule 1 v týmu Ensign, stejně jako Rolf Stommelen, který nahradil zraněného Guye Edwardse v kokpitu Heskethu. Chyběl naopak tým RAM, jenž se znovu dostal do potíží se zákony, tentokrát v důsledku sporu se svým sponzorem, společností Tissot. V kvalifikaci zaznamenal nejrychlejší čas Peterson před Huntem. Po startu závodu vyrazil Peterson do vedení před Watsonem, Huntem, Andrettim a Prycem. Švéda od úvodu trápila obtížná ovladatelnost jeho Marchu, a tak musel čelit útokům od Watsona. Při jednom z pokusů o předjetí se Watson dopustil chyby, čehož využil Hunt a posunul se na 2. pozici. Ve 12. kole pilot McLarenu převzal vedení, zatímco Peterson se vzápětí propadl i za Watsona a Regazzoniho, který předtím předjel Pryceho a Andrettiho. Pořadí v čele se pak stabilizovalo až do 48. kola, kdy druhého Watsona vyřadila porucha převodovky. Regazzoni se v závěru dotáhl na Hunta, k předjetí ale nedošlo, a tak mohl Hunt v cíli oslavit další vítězství. Peterson přišel v 52. kole o třetí příčku kvůli ztrátě tlaku oleje. Zbývající pozici na stupních vítězů obsadil Andretti.

 

 

 

 

Bezesporu největší událostí Velké ceny Itálie byl obdivuhodný návrat Nikiho Laudy do kokpitu Ferrari pouhých 6 týdnů po těžké havárii na Nürburgringu, při které utrpěl vážné popáleniny. Laudův nečekaný návrat zkomplikoval Ferrari plány, neboť Scuderia mezitím podepsala smlouvu s Reutemannem, nespokojeným s motory Alfa Romeo v týmu Brabham. Ferrari nakonec v domácím závodě nasadilo hned 3 monoposty. Po sobotní kvalifikaci byly zjištěny nesrovnalosti ve vzorcích benzinu odebraných z vozů McLaren a Penske, a tak všichni tři jezdci přišli o své nejlepší časy a počítaly se jim pouze výsledky z deštivé páteční kvalifikace, čímž byli odsouzeni ke startu z konce roštu. Opačnou část pole ovládli Laffite a Scheckter. Lauda se dokázal kvalifikovat na 5. místě. Po startu se do vedení dostal Scheckter před Laffitem a Pacem. Brazilec se ještě během 1. kola propadl za Depaillera, Petersona a Reutemanna. Lauda klesl až na 12. pozici. Ve 3. kole předjeli druhého Laffitea Depailler a Peterson, který vzápětí postoupil na 2. místo. V 11. kole Švéd zdolal i vedoucího Schecktera. Jihoafričan se v následujících kolech propadl také za Depaillera a Regazzoniho. Lauda mezitím postoupil na 6. příčku, zatímco Hunt při svojí cestě vpřed havaroval. Peterson udržel vedoucí pozici až do cíle, a tak mohl oslavit své třetí vítězství v Monze. Na trati, která se mu bohužel v budoucnu stane osudnou…  Depaillera v závěru zpomalily potíže s motorem, a tak druhé místo v cíli připadlo Regazzonimu před Laffitem. Lauda se nakonec probojoval až na čtvrtou pozici.

 

 

 

 

Po závodě v Itálii byla definitivně potvrzena Huntova diskvalifikace z VC Velké Británie, a tak měl Lauda 3 závody před koncem šampionátu v čele průběžného pořadí náskok 17 bodů na druhého Hunta. Ferrari se v Kanadě vrátilo k nasazování obvyklých 2 vozů pro Laudu a Regazzoniho. Reutemannovo místo u Brabhamu obsadil Larry Perkins. Tým Wolf Williams v Mosport Parku připravil druhý vůz pro Amona, v tréninku však Novozélanďan skončil v hodinách a jeho vůz zasáhl Ertl. Amon při nehodě utrpěl zranění nohou a definitivně ukončil svoji kariéru ve formuli 1. Do první řady na startovním roštu se kvalifikovali Hunt a Peterson. Lauda se umístil jako šestý. Po startu závodu do čela vyrazil Peterson před Huntem, Depaillerem a Brambillou, kterého ještě v 1. kole předjel Andretti. V 9. kole se Hunt probojoval do vedení. Lauda se mezitím posunul na 6. pozici před Brambillu. Peterson nebyl schopen držet tempo, a tak se rychle propadl také za Depaillera, Andrettiho, Schecktera, Laudu a Masse. Pořadí v čele se nezměnilo až do 59. kola, kdy Laudu začaly trápit potíže s řízením, a tak jej předjeli Mass, Regazzoni a Pace. Hunt se v čele nenechal ohrozit a dojel si pro páté vítězství sezóny před Depaillerem a Andrettim.

 

 

 

 

Pouhý týden po závodě v Kanadě se konala Velká cena USA-Východ na okruhu ve Watkins Glenu. Guy Edwards odešel z týmu Penthouse Rizla, kde ho za volantem Heskethu nahradil Brazilec Alex Ribeiro. Chrise Amona vystřídal v kokpitu Wolf Williamsu Australan Warwick Brown. Osmou pole position ročníku 1976 zaznamenal v kvalifikaci Hunt před Scheckterem. Po 1. kole závodu vedl Scheckter před Huntem, Brambillou, Petersonem a Laudou. V úvodu se vedoucí dvojice odtrhla svým pronásledovatelům, zatímco Lauda zdolal oba piloty Marchu. V 15. kole těžce havaroval Jacky Ickx. Belgičanův Ensign čelně narazil do svodidel a rozdělil se na 2 části. Jezdec naštěstí z místa havárie odkulhal jen se zlomeným kotníkem. Laffite se mezitím probojoval na 4. pozici, kde setrval až do 35. kola, kdy po najetí na úlomky na trati utrpěl defekt. O chvíli později potkal stejný problém také Brambillu, a tak na 4. pozici postoupil Mass. Krátce nato zaútočil Hunt na Schecktera a převzal vedení, o které však vzápětí kvůli chybě opět přišel. Ve 46. kole se Hunt znovu probojoval do čela, kde před Scheckterem setrval až do cíle. Lauda se umístil jako třetí a poprvé od havárie na Nürburgringu vystoupil na stupně vítězů. Huntovo šesté vítězství sezóny snížilo jeho ztrátu na Laudu před závěrečným závodem na pouhé 3 body.

 

 

 

 

Rozhodující bitva o titul mezi Laudou a Huntem se odehrála v premiérové Velké ceně Japonska na okruhu Fuji, pověstném svojí dlouhou cílovou rovinkou a majestátním vulkánem na obzoru. Startovní pole doplnilo několik domácích jezdců: Noritake Takahara si pronajal druhý vůz Surtees, se starým Tyrrellem startoval v týmu Heros Racing Kazuyoshi Hoshino a s japonským vozem Kojima se domácí velké ceny zúčastnil Masahiro Hasemi. Na Hoshinově Tyrrellu se poprvé v historii formule 1 objevily pneumatiky Bridgestone. V kvalifikaci triumfoval Andretti před oběma uchazeči o titul Huntem a Laudou. V den závodu silně pršelo, a tak se dlouho debatovalo, zda první asijskou velkou cenu vůbec odstartovat. Organizátoři nakonec dokázali závodníky přesvědčit k účasti v závodě. Po startu získal nejvýhodnější pozici Hunt před Watsonem a Andrettim, zatímco Lauda se propadl na 10. místo a již ve 2. kole se rozhodl odstoupit ze závodu, protože nepovažoval podmínky na trati za bezpečné. O chvíli později Rakušana následovali také E. Fittipaldi a Pace. Ve vedení mezitím pokračoval Hunt, za kterým bojovali Brambilla a Andretti. Ve 22. kole pilot Marchu zaútočil i na Huntovu pozici, ale skončil v hodinách, a tak na 2. místo postoupil Mass. Piloti McLarenu setrvali na prvních dvou pozicích až do 36. kola, kdy Mass havaroval. Druhou příčku převzal Depailler. Zdálo se, že Huntovi již nic nestojí v cestě za titulem mistra světa, jakmile však trať začala osychat, nebyl Brit schopen držet tempo. V 62. kole z celkových 73 se Hunt propadl za Depaillera a Andrettiho. O 2 kola později odbočil Depailler k mechanikům kvůli unikající pneumatice. Do čela postoupil Andretti, zatímco Hunta postihl stejný problém jako Depaillera, a tak rovněž musel do depa. Pilot McLarenu se do závodu vrátil na 5. pozici a vydal se stíhat Depaillera, Jonese, Regazzoniho a Andrettiho. V 70. kole Depailler předjel Jonese a Regazzoniho a v následujícím kole Francouze napodobil i Hunt. Andretti nakonec závod vyhrál před Depaillerem a Huntem, jenž se až v cíli dozvěděl, že dojel na třetí pozici, která mu o jediný bod zajistila titul mistra světa. Alespoň drobnou útěchu pro Ferrari přineslo vítězství v Poháru konstruktérů.

 

 

 

 

Sezóna 1976 se do historie formule 1 zapsala jako jedna z nejdramatičtějších. Ročník provázený diskvalifikacemi a zákulisními spory nejvíce poznamenala havárie Nikiho Laudy na Nürburgringu, která krutě zastavila Rakušanovu dominanci. Přestože se z mistrovského titulu nakonec radoval James Hunt, Niki Lauda dosáhl v roce 1976 svého osobního vítězství, když se za pouhých 42 dní od málem smrtelné nehody dokázal vrátit do kokpitu Ferrari.

Na celkové pořadí šampionátu 1976 se můžete podívat ZDE.