Pierre Gasly: Rychlost mi vzala blízké přátele

Běh v dešti na památku vašeho přítele Anthoina Huberta. Bylo krásné vidět celý paddock sejít se kvůli něčemu, co je pro vás tak výjimečné. Jaký to byl pocit?

„Myslím, že to bylo opravdu emotivní. Musím říct, že jsem teď opravdu hrdý na náš sport, protože jsem viděl, jak se v těchto strašných podmínkách sešla většina lidí z paddocku F1, F2 a F3. Samozřejmě to pro mě bylo velmi významné, běžet na památku Anthoina (Huberta – pozn. red.) a pak i Dilana van’t Hoffa, kterého jsme ztratili před pár týdny. Myslím, že nikoho nepřekvapuje, jak blízko jsem k Anthoinovi měl. Vyrůstal jsem s ním celý život a dokážu se ztotožnit s tím, co se mu stalo. Byla to jen chvilka na vzpomínku na kamaráda, pocta kamarádovi jako závodní pilot. Fakt, že letošní sezónu závodím za Alpine a on byl jejich pilotem, který byl v týmu nesmírně a vysoce ceněný, podporovaný, a právě teď se starám o jeho sen. Pro některé lidi to bylo malé gesto, ale pro mě bylo významné. Jsem hrdý, že se nám podařilo shromáždit tolik lidí.“

Remembering Anthoine and Dilano 💙

Pierre along with drivers, staff and media across F1, F2 and F3 paddocks came together at Spa to honour the lives of Anthoine Hubert and Dilano van 't Hoff.#Alpine #BelgianGP pic.twitter.com/X8ogBisKmB

— BWT Alpine F1 Team (@AlpineF1Team) July 28, 2023

Článek, který jste napsal, abyste mu vzdal hold, je tak silný a emocionální, že mě rozplakal, a to není snadné udělat. Co mě na pilotech udivuje, je schopnost škatulkovat věci během 24 hodin. Je to věc pilotů?

„Myslím, že do 24 hodin, a nebudu lhát, během pár minut, má mysl se přerozdělovala, než jsem nasedl do vozu v ten den. Navždy si budu pamatovat, že jsem před závodem nespal. Když jsem nastoupil do nedělního závodu, necítil jsem, že je to špatné, ale měl jsem pocit, že má hlava byla úplně někde jinde. Prostě jsem nedokázal čelit realitě a smířit se s tím, že někdo, kdo se mnou byl ve třídě, kdo se mnou trénoval každý den nebo se mnou celé ty roky spal na jedné koleji je pryč a cítil jsem, že se dokážu ztotožnit s tím, co se mu stalo. Když jsem viděl jeho rodinu, věděl jsem, že to mohl být kterýkoliv z nás. Mohl jsem to být já, mohl to být Charles (Leclerc – pozn. red.) nebo Esteban (Ocon – pozn. red.) a skutečnost, že jsem si uvědomil: Proboha už neuvidím svého kamaráda ani na pár sekund, je konec. Je to samozřejmě něco, co musíte přijmout, když jste závodní pilot, ale je to vzadu ve vaší mysli, takže to nějak přijmete a ignorujete. Tohle byla facka do tváře a krok zpět do reality, že závodění s těmito vozy, i když to milujeme sebevíc, pokaždé, když naskočíte do toho vozu, může být konec. Hlavou mi procházelo spousta emocí a myšlenek v širším pohledu na to, co děláme za povolání, jako sportovci, ale také na to, co opouštíte jako člověk. Jsme jen děti, je nám kolem dvaceti, pětadvaceti, a ještě jsme na nic v životě nepřišli. Mnoho myšlenek mi tehdy prolétlo hlavou a velmi těžká realita, které jsem musel čelit.“

Myslím, že když si jako dítě zamilujete nějaký sport, ať už jej děláte nebo ho jen sledujete, přijde i na to, že tento sport může bolet. I já jsem si uvědomila, že motorsport nebyl vždy zábavný. Kdy jste si uvědomil, že tento sport může zabolet?

„Myslím, že první pořádný šok, který jsem měl, byl Jules Bianchi. Díky tomu, že jsme byli oba Francouzi a členy naší federace, měli jsme v lednu tréninkové kempy, kde byly všechny francouzské týmy jednomístných vozů. Byl tam Jules Bianchi, který jezdil tehdy motokáry, Esteban Ocon i Anthoine Hubert. Sešli jsme se a dělali jsme spolu nějaké aktivity. Jules Bianchi byl něco jako příklad, elegantní, super laskavý, na trati extrémně rychlý, velmi agresivní, prostě příklad pro nás všechny. Taky jsem s ním trávil čas i mimo trať společně s Charlesem (Leclercem – pozn. red.) a sblížil jsem se s ním. Byla to tak silná osobnost. V ten den v Suzuce, byl to stejný šok, i když to nebylo tak krátké jako s Anthoinem, protože u Julese byla nějaká naděje na zlepšení, stále to bylo velmi těžké. Ztratil jsem i dalšího blízkého přítele z mého rodného města při nehodě na normální silnici. Vše souviselo s rychlostí. Zemřel jen pár let po Julesovi a dva roky po Anthoinovi, byl to jakýsi sled událostí a vždy to souviselo s rychlostí, která je to, co nejvíc miluju. Nemůžu být šťastnější, než když jsem v závodním voze a cítím adrenalin a rychlost a není nic, co by mě učinilo šťastnějším, zároveň tato samá vášeň mi vzala extrémně blízké přátele pryč z mého života. Bohužel, to je život, ale nemyslím si, že vás cokoliv může připravit na takové události, díky tomu hodně dospějete.“

Když jste byl malý kluk, snil jste o tom, že budete pilotem formule 1 a teď tento sen žijete. Dovolíte si někdy, zvlášť kvůli tomu, čím jste si vším prošel, ocenit okamžiky?

„Myslím, že od té doby, co se stalo Anthoinovi, se to snažím dělat mnohem víc. Přesně jak jsem řekl, uvědomil jsem si, že ve zlomku vteřiny se vše může změnit. Myslím, že mi to tehdy došlo, samozřejmě tohle je prostředí, kde je na vás vyvíjen extrémní tlak, jste pořád pozorováni a souzeni, ale na konci opravdu záleží na tom, že si tuto jízdu užijete a užijete si to, co děláte, a hlavně s lidmi, na kterých vám záleží. Velmi snadno se necháte strhnout veškerou akcí a intenzitou tohoto života. Opravdu se snažím, i když ne tak moc, ale jednou za dva týdny nebo jednou za měsíc, ocenit malé věci, které dělám, třeba jen když doma piju kávu a myslím, že mi nechutná tak, jako před patnácti lety. Jako pilot formule 1 žiju tak neuvěřitelný život, což je sen, který jsem od dětství měl a miliony malých dětí a ani ne dětí sní o tom, co mám já. Je to jen uvědomění a ocenění toho, co máte, protože na konci dne vždy chcete víc. I já jsem člověk a když jdu domů, nezáleží, jestli jsem měl zrovna dobrý víkend, vždy si říkám: Dobře, nevyhrál jsem, zasloužím si víc, mohl jsem udělat víc a potřebuji něco víc. Někdy je dobré ocenit to, co máte a okamžik, ve kterém právě jsme.“

Jak říkáte, chcete víc. Na začátku letošního roku jste se připojil k týmu Alpine. Jak byste zhodnotil první polovinu sezóny?

„Musím říct, že to bylo emočně intenzivní a nevzpomínám si, kdy nás naposledy, řekněme sled nešťastných událostí, od začátku sezóny stál tolik bodů. Zahájení tohoto nového projektu se mi opravdu líbí a věřím v něj. Díky tomu, co jsem viděl v továrně od infrastruktury, přes zařízení, technický personál, po lidi pracující uvnitř týmu, opravdu jsem viděl obrovský potenciál, ale nebudu lhát, myslím, že začátek sezóny byl z hlediska celkového výkonu docela zklamáním, rádi bychom předvedli lepší výkon. Aston Martin udělal neuvěřitelný krok vpřed na začátku roku, McLaren pár závodů zpátky všechny překvapil, takže jsme klesli na šesté místo v Poháru konstruktérů a cíl je jednoznačně vyšší, řekněme, že celkový výkon není tak dobrý, jak chceme. Z toho, co jsem viděl, vím, že tým chce vše změnit a dostat se k cíli, který jsme si určili. Ve formuli 1 je to dlouhý proces a nepřichází ze dne na den, všichni tvrdě pracujeme a tým mě přivítal skvělým způsobem. Samozřejmě je tu adaptace na nové lidi, nový vůz, motor, nový technický personál, nové inženýry a nový způsob práce. To vše nějakou dobu trvá, než se zautomatizujete. Ale věřím, že se vše rychle spojí a dostaneme se tam, kde chceme být.“

Předpokládám, že skvělá věc na týmu Alpine, ať už to byl v minulosti Lotus nebo Renault nebo Benetton, je, že je to tým závodníků, kteří vědí, jak vyhrát. Byla to pro vás lákavé?

„Ano, rozhodně. Než jsem se rozhodl, podíval jsem se na starý projekt a musel jsem získat informace, že mé ambice ve formuli 1 odpovídají ambicím týmu a je naprosto jasné, proč jsou ve formuli 1 a kam se chtějí dostat. To je i důvod, proč jsem cítil, že mají vůli a touhu to udělat. Nejsme ve formuli 1, abychom byli spokojeni s top 10 a samozřejmě je tu práce a je to dlouhý proces, a to je něco, na co nejsme zvyklí. Chceme rychlý postup a chceme mít výsledky hned, ale stejně nakonec soupeříte s velkými rivaly – s Ferrari, s Mercedesem, s Red Bullem. Tihle kluci taky nečekají a jejich cíle jsou podobné těm našim, ale z toho, co jsem viděl, máme dobré lidi, máme zázemí a je to jen otázka času. Jdu do toho na 100 % a opravdu věřím, že se můžeme dostat na vrchol.“