Emerson Fittipaldi

Emerson se k závodění dostal prostřednictvím svého otce, který pracoval jako sportovní novinář a komentátor. Zpočátku závodil pouze Emersonův bratr Wilson, zatímco Emerson mu dělal mechanika a jezdil na motocyklech. Teprve později začal závodit i on sám. V roce 1967 si bratři postavili formuli na základu Volkswagenu Karmann Ghia, poháněnou dvoulitrovým motorem Porsche. Emerson s ní startoval v brazilském šampionátu a skončil druhý za Carlosem Pacem.

Z bratrské dvojice byl Emerson talentovanější, ale pokud si chtěl závoděním vydělávat, musel se přesunout do Evropy, protože právě tam se v té době odehrávalo vše podstatné. V roce 1969 zahájil svou evropskou kariéru, usadil se v Londýně a koupil si závodní vůz Ford Merlyn, se kterým startoval v závodech třídy Formula Ford. První výsledky byly katastrofální a Emerson dokonce uvažoval o ukončení svého evropského působení.

Seznámil se však se specialistou na přípravu sportovních vozů Dennym Rowlandem, který mu Ford dal do pořádku, a Emerson následně vyhrál tři z dalších sedmi závodů. Jeho talentu si začali všímat a ještě v témže roce se prosadil v britské sérii formule 3 s Lotusem Jima Russella. Svými výkony zaujal i samotného Colina Chapmana, šéfa Lotusu, a přijal smlouvu na sezónu 1970 s tímto týmem ve formuli 2.

V roce 1970 nabídl Frank Williams po smrti Piersa Courage Emersonovi místo ve formuli 1. Emerson této nabídce jen těžko odolával, a proto jej Colin Chapman nasadil do svého Lotusu jako třetího jezdce na Velkou cenu Velké Británie. Nevedl si špatně, obsadil osmé místo, a už o dva týdny později skončil v Hockenheimu čtvrtý. Poté přišla Velká cena Itálie, osudná pro Jochena Rindta. Po jeho smrti zbývaly dva závody, Velká cena USA a Mexika, přičemž Rindta mohl v boji o titul porazit už jen Jackie Ickx. Emersonův úkol byl jasný: v obou závodech dojet před Belgičanem.

Na Velké ceně USA se Emerson propadl z druhé řady až na sedmé místo a vypadalo to, že tým zklame. Postupně však všichni jezdci před ním, včetně Ickxe, odstoupili, a když v 99. kole musel Pedro Rodríguez doplnit palivo do svého BRM, ocitl se Emerson ve vedení. Závod vyhrál a připsal si své první vítězství ve formuli 1. Ve své době se stal pátým jezdcem, kterému se podařilo vyhrát už v debutové sezóně, a zároveň třetím nejmladším vítězem Velké ceny.

Sezóna 1971 byla pro Lotus špatná. Podepsalo se na ní zbytečné plýtvání silami na turbínovém experimentu Lotus 56B i Rindtova smrt, ze které se tým nedokázal vzpamatovat. Chapman tento monopost nasadil pouze třikrát a rychle upadl v zapomnění. Emerson navíc v tomto roce prodělal dopravní nehodu u francouzského Dijonu, kvůli níž musel vynechat Velkou cenu Nizozemska.

Starý Lotus 72 potřeboval změnu, což si uvědomoval i Chapman, a pro sezónu 1972 byl vůz výrazně modernizován. Emerson s ním vyhrál Velké ceny Španělska, Belgie, Velké Británie, Rakouska a Itálie, stal se prvním brazilským mistrem světa a v rodné zemi byl oslavován jako živoucí legenda.

Začátek sezóny 1973 se nesl ve znamení Emersona, když vyhrál tři ze čtyř úvodních závodů. Poté však Lotusu 72, který už jel svou čtvrtou sezonu, začal docházet dech a do týmu navíc přišel „superŠvéd“ Ronnie Peterson. Emerson s ním neměl dobré vztahy, především proto, že Peterson neakceptoval jeho pozici jasné týmové jedničky. Zatímco Emerson pracoval s mechaniky na vývoji vozu, Ronnie pouze požadoval, aby mu monopost nastavili stejně jako Emersonovi. Fittipaldiho navíc rozčilovalo, že Colin Chapman neuplatňoval týmovou režii.

Problémy vyvrcholily na Velké ceně Itálie, kdy měl Emerson ještě teoretickou šanci na titul, ale Peterson ho už potřetí připravil o vítězství. Tehdy se Emerson rozhodl dát Lotusu sbohem a pro sezónu 1974 přestoupil k McLarenu.

McLaren měl silného sponzora Marlboro, což se odrazilo i na voze McLaren M23. Emerson s ním bojoval o titul proti Jodymu Scheckterovi na Tyrrellu a dvojici Ferrari Lauda–Regazzoni. Do Velké ceny Francie vedl průběžné pořadí, v Dijonu mu však vypověděl motor a jezdci Ferrari se dostali před něj. Na Velké ceně Velké Británie skončil druhý za Scheckterem a znovu vedl šampionát, ale jeho tři pronásledovatelé byli jen bod za ním. Následné poruchy v Rakousku a Německu ho odsunuly až na čtvrté místo. V Itálii skončil druhý, v Kanadě zvítězil. O titulu se rozhodovalo až na závěrečné Velké ceně USA mezi Emersonem a Regazzonim, Ferrari však postihly technické problémy a Emerson si čtvrtým místem zajistil druhý titul mistra světa. Stal se tehdy nejmladším dvojnásobným šampionem historie.

V roce 1975 se Ferrari „pomstilo“ a Niki Lauda Emersona v boji o titul porazil. Pro sezónu 1976 dal Emerson přednost rodinnému týmu Copersucar, který vybudoval jeho bratr Wilson. Počítal s horšími výsledky a věřil, že se tým postupně zlepší. Opak byl však pravdou a v pěti sezónách bylo jeho nejlepším výsledkem druhé místo na Velké ceně Brazílie v roce 1978. Působení v tomto týmu je často považováno za promarněnou část kariéry. V roce 1980 Emerson ukončil svou jezdeckou kariéru, ale do roku 1982 vedl tým Copersucar. Poté už nevydržel tlak tvrdého byznysu a tým musel skončit.

Tím však Emersonova kariéra neskončila. V roce 1984 začal závodit v sérii CART, v roce 1985 dosáhl prvního vítězství na okruhu v Michiganu a v roce 1988 se stal šampionem CART. V letech 1989 a 1993 triumfoval v závodě 500 mil Indianapolis. Navzdory úctyhodnému věku stále nechtěl skončit; k úvahám o ukončení kariéry ho přiměla až těžká havárie na michiganském oválu v roce 1996. Zotavoval se z ní tři měsíce, přesto se znovu vrátil za volant. Další nehodu utrpěl v roce 1997 jako spolujezdec svého syna na okruhu v São Paulu. Ani tehdy konec neoznámil, ale tentokrát už zasáhli lékaři se slovy: „Už toho bylo opravdu dost.“