Elio de Angelis

V roce 1977 Elio vyfoukl titul mistra Itálie ve formuli 3 Piercarlu Ghinzanimu, poté vyhrál závod formule 3 v Monaku, postoupil do formule 2, ale příliš se mu tam nedařilo. Právě rodinná podpora ho na začátku roku 1979 vynesla do formule 1, do týmu Shadow, bylo mu tehdy pouhých 20 let.

Tým Shadow neměl příliš konkurenceschopný vůz, přesto Elio dokázal získat body za čtvrté místo ve Watkins Glen. V roce 1980 už působil v lepším týmu, u Lotusu, kde byl monopost výrazně konkurenceschopnější, a ve svém druhém závodě za tento tým skončil druhý. V sezoně 1981 pravidelně bodoval a v roce 1982 se dočkal odměny – vyhrál Velkou cenu Rakouska o pouhých pět setin sekundy před Kekem Rosbergem.

Přechod na motory Renault v roce 1983 byl zklamáním, ale následující rok byl lepší – Elio vedl závod v Hockenheimu a celkově skončil třetí. Rok 1985 byl jeho nejlepším: Velkou cenu San Marina sice projel cílem jako čtvrtý, ale po tom, co Ayrtonu Sennovi a Stefanu Johanssonovi došel benzín a Alain Prost byl diskvalifikován, byl dodatečně prohlášen vítězem s náskokem jednoho kola. Nějaký čas se držel v boji o titul, statisticky to však nebylo tak výrazné a stačilo to pouze na celkové páté místo.

V roce 1986 přestoupil do týmu Brabham, který byl sice slabší než Lotus, ale patřil ke středu startovního pole. Sezona však pro Elia skončila dříve, než začala – při testech na okruhu Paul Ricard havaroval a zemřel. Po poruše zadního křídla se jeho monopost převrátil a Elio se udusil.