SvětFormule.cz 
Rychlost. Toto slovo snad nevystihuje nic lépe než svět formule 1. Už jako malý kluk, tak jako spousta jiných malých kluků, jsem snil o tom, že jednou budu sedět ve formuli. Sledoval jsem, jak si jezdci natahují rukavice, jak si dávají na hlavu helmu a pak nasedají, či spíše ulehají do svých kokpitů.
I já jsem si navlékal lyžařské rukavice, protože závodní jsem neměl. Na hlavu jsem si dával bratrovu kšiltovku a už se v našem dětském pokoji řítil závodní vůz formule jedna. Nejdříve přejel přes moji postel, potom zabočil doleva, aby se setkal s psacím stolem mého staršího bratra a pak už letěl okolo bratrovo postele ven z našeho pokoje na chodbu a po schodech dolů k venkovním vchodovým dveřím. Tam závod zpravidla končil a tam jsem i vyhlašoval vítěze této náročné velké ceny. Jaké překvapení, většinou jsem vyhrával já.
Dnes, kdy se pojede další velká cena toho velkého cirkusu, jak tomu mnozí říkají, usedám k televizi. Už nemám rukavice ani čepici. Už nejsem ten malý chlapec, který běží po schodech, aby vyhrál. Přesto mě dále závody formule jedna stále fascinují. Krásné naleštěné stroje, jezdci, časoměřiči a hlavně to napětí před startem. Každý člen týmu sleduje stopky, svého jezdce, jestli se mu podaří odstartovat a hlavně kolik jiných jezdců před sebou dokáže předjet. Jen aby ho nepředjeli jiní. To napětí před tím, než se stádo splašených koní utrhne a vyrazí dopředu, zanechávajíce za sebou ostatní koně a jezdce. To všechno v jedné sekundě ukáže svoji omamnou sílu a řev. Všechno je to splašené a divoké, ale jen do té doby, než se vozy za sebou začnou řadit a pak nastává vyčkávání, taktika. Všechno to, co já nemám rád. Je to přece Formule 1, je jediná na světě. Tak by všichni účinkující tohoto cirkusu, všichni ti, co jsou v manéži, měli dělat všechno proto, abychom si ten jedinečný závod užili.
