Čtyřicet let od Laudovy nehody na Nürburgringu

Niki Lauda, dbající za všech okolností na bezpečnost, neměl Nürburgring rád, ačkoliv tomu tak nebylo vždy. Za dob, kdy závodil v nižších sériích, mu nebezpečnost této tratě ani tak nevadila, ale jakmile postoupil do Formule 1 a viděl, že závodníci umírají dále, došlo mu, že vina neleží jen na lidském faktoru a začal proti Nürburgringu zbrojit. Problém viděl v délce trati a jejímu okolí, které je těžko dostupné a i sami záchranáři zasahují ve vysoce rizikových podmínkách, a také tím pádem se značnou časovou prodlevou. Není proto divu, že se Lauda řadil k největším odpůrcům staré Nordschleife. Startovat tu nechtěl, ale dle svých slov se díky slibu, že se zde pojede naposledy, rozhodl Velké ceny Německa roku 1976 zúčastnit. Vždyť se navíc také zdálo, že mistrovský titul má již na dosah a další vítězství by ho k němu přiblížilo.

Do závodu se kvalifikoval do první řady, ale start se mu nepovedl. Jelikož se propadal v pořadí, protože do závodu vyrazil na pneumatikách do mokra, neboť počítal s deštěm, musel hned po prvním kole do boxů pro nové pneumatiky do sucha kvůli trati, která během prvního kola oschla. A to je také to poslední, co si pamatuje. Na 10,7 kilometru tratě v místě zvaném Bergwerk Lauda těžce havaroval. Rakušanovo Ferrari se dotklo levými koly obrubníku na vnitřní straně zatáčky, na jejímž vrcholu přílišná rychlost vynesla zadní část monopostu. Poté vůz vyrazil doprava a v rychlosti 250 km/h začal strhávat dřevěné sloupky ochranného plotu na svahu podél tratě. Následně se monopost odrazil zpět na závodní dráhu a vzplanul. Žár v kokpitu dosahoval 900 °C. Do Laudy narazily navíc další monoposty.

Laudu začali zachraňovat Arturo Merzario, Harald Ertl, Brett Lunger a Guy Edwards. Ovšem ne všichni zastavili, například Jody Scheckter projel okolo a pokračoval. Merzario, Lunger a Ewards ho vytahovali z vozu a Ertl hasil plameny, přičemž všichni okolo zapomněli zapnout hasící zařízení na Ferrari. Zarážející bylo, že Lauda při nehodě přišel o helmu. Navíc se zachráncům nedařilo rozepnout pásy. Úspěšný byl až Merzario, který mimochodem Laudu nesnášel, přesto se vrhl do plamenů. Své nenávisti se ale i nadále nezbavil, jak sám Lauda později pravil. Žár roztavil Lungerův overal z umělé hmoty a zanechal na Laudově obličeji modré stopy. Když ho konečně vytáhli z vozu, byl vidět rozsah jeho zranění. Umělá hmota z Lungerova overalu se mu přilepila na tělo, dýchal velmi trhaně, ale dokázal komunikovat s okolím. Odvezli ho do nemocnice v Adenau, kde nastalo veliké pozdvižení. Lauda na nosítkách dokonce poskytl telefonický rozhovor brazilskému rozhlasu. Nezapomněl také instruovat šéfa závodního týmu Ferrari Daniele Audetta o tom, kde se nachází jeho pronajatý vůz, s kterým má vyzvednout jeho ženu Marlene.

Laudova zranění byla vážná, ještě větší nebezpečí než popáleny představovala otrava plic. Do nemocnice se dostavil kněz a Lauda dostal poslední pomazání. Jako správný bojovník se rakouský závodník nevzdal a boj o vlastní život vyhrál. Již deset dnů po nehodě podstoupil transplantaci kůže (kterou mu nabízeli i jeho fanoušci, jeden malý chlapeček mu zase poslal své malé Ferrari, když se mu to jeho rozbilo). Novináři mezitím běsnili po jeho fotografii. Snažili se uplácet zdravotní personál. Každý den o půl šesté večer byla nemocnicí zveřejňována zpráva o Rakušanově zdravotním stavu. Zároveň také Ferrari vydalo prohlášení poté, co Ing. Eberherd Morre, jakožto předseda technického výboru, prohlédl trosky monopostu. Podle zprávy od experta AvD Börriese von Bretenbuchema, kde bylo pochváleno Ferrari za pasivní bezpečností opatření (jedinou výtkou byla absence doporučeného hasícího zařízení), se zdálo, že se jedná o jezdeckou chybu. Lauda se k tomu vyjádřil až po několika letech s tím, že existuje možnost, že došlo k zlomení podélného vodiče pravého zadního zavěšení kola.

Kromě vyjádření Ferrari ohledně důvodu nehody Lauda také velice nelibě nesl, že tým začal rychle jednat s Emersonem Fittipladim a Roniem Petersonem o tom, aby ho nahradili. Když Lauda oznámil, že bude startovat na Monze, mnozí si ťukali na čelo. Z jeho rozhodnutí nebyla řada lidí nadšená, předně sám Enzo Ferrari. V titulcích novin se objevovaly titulky typu „Popálený mozek?“ (Presse). I první tisková konference přinesla řadu ošklivých otázek jako, co říká Rakušanova manželka na jeho obličej. Přesto 42 dní po takřka osudné nehodě sedl do svého monopostu a vybojoval čtvrté místo. Titul prohrál o jeden bod, když odstoupil ze závodu z deštěm zmáčeného Fudži. Přesně takto Enzo Ferrari nechtěl, aby šampionát skončil. Jemu se líbila možnost prohrát, ale jako morální hrdinové, což se nestalo kvůli Laudově, dle jeho názoru, uspěchanému návratu.

Strašlivě vypadající nehodu, která na Laudově vzezření zanechala viditelné následky, rakouský závodník přežil. Navíc zůstal nadále aktivním jezdcem a získal ještě dva mistrovské tituly. Díky čemu se ale dokázal tak rychle vrátit na závodní dráhy? Jedním z velkých aspektů rychlého návratu je trenér a praktik Willy Dungl, s kterým spolupracoval již dříve. Dalším faktorem byla Laudova psychika. Dokázal hodit za hlavu svůj vzhled, uvědomoval si, že je důležité, že vůbec žije. Pak mu velmi pomohla jeho rodina. Kromě manželky Marlene, mu byli oporou jeho rodiče a bratr, s kterými se zlepšil nyní jeho vztah. V neposlední řadě musím zmínit veřejnost, podpory se mu dostalo od mnoha fanoušků. Zkrátka, jak řekl Lauda, přežil díky „jedinečným lékařům, skvělým podmínkám, silné vůle k životu z mé strany a – ovšem – štěstí.“