SvětFormule.cz 
Mladším čtenářům jeho jméno asi nic nepoví a i pamětníci/odchovanci scény 70. let možná budou trochu „plavat“. Také u něj „doma“ v Anglii ho asi většina lidí zná především jako moderátora úspěšného televizního pořadu o motorech než jako „bývalého jezdce F1“.
Jsem skalním „odchovancem 70. let“ a dobře pamatuju i rok 1980, rok, ve kterém tento jezdec krátce nahlédl do světa F1: dnes 71letý Angličan Tiff Needell. V Monaku natáčel „Grand Prix Historique“ pro svůj pořad a „vběhl mi do cesty“ – proč tedy neudělat krátký rozhovor právě tam, kde Needelova ktaťoučká kariéra v F1 skončila..?
Než se do toho pustíme, taková maličkost – jak se tvé jméno vlastně správně vyslovuje? Nýdl, nebo Nýdel?
Tiff Needell: Nýýdell. Jako anglicky koleno a k tomu „dell“ s výrazným „L“. Mým jménem jsem se onehdy zabýval a přišel jsem na to, že se Needellové vyskytují snad jen v USA a – představ si – v Německu! A sice v Hockenheumu – žije tam pět rodin s tímto angickým jménem…
Svou šanci ve formuli 1 jsi dostal roku 1980. V jaké situaci se tvá kariéra tehdy nacházela?
TN: V sezóně před tím to vypadalo docela dobře. Jezdil jsem britské mistrovství Aurora F1 na Durexem sponzorovaném Chevronu. Tento projekt ale z tragických důvodů nevedl do mistrovství světa, jak jsme vlastně plánovali… (Smrt zakladatele značky, Dereka Benetta). V sezóně 1980 jsem na tom nebyl nejlépe. Vinu nesl jediný muž: prezident FIA, Jean-Marie Balestre. Měl jsem vlastně jet za Ensign všechny Grand Prix, ten h***l Balestre (Needel použil mnohem hrubějšího výrazu) se ale postaral o to, že jsem nedostal potřebnou superlicenci. Tak tam jezdil Derek Daly. Já neměl v ruce nic – jel jsem jen jeden závod v japonském mistrovství F2…
Pak ale přišla Regazzoniho osudná nehoda v Long Beach…
TN: Ano. Mo Munn (šéf Ensignu) potřeboval náhradu a zavolal mi. Velkou roli při tom samozřejmě hrál jeho hlavní sponzor Unipart, který mne svého času podporoval už ve formuli 3. Nunn chtěl vlastně Micka Thackwella a nechal ho auto testovat. Unipart ale prosadil mne.
Tak tedy vzhůru do Zolderu na Velkou cenu Belgie.
TN: Kvalifikace se bohudík vydařila. Ještě dnes si pamatuju, že jsem se kvalifikoval do poslední řady před Fittipaldiho Copersucarem.
Dalším podnikem mistrovství světa pak bylo právě Monako. Jaké to tady bylo, tenrát před 42 lety?
TN: Podívej, naše auto (Ensign-Ford MN180) nebylo žádný zázrak. Stačí pohládnout na Regazzoniho dosavadní výsledky… Po prvním tréninku v mokru jsme ale byli 19., což byla malá senzace. Kvalifikovat se ale smělo jen 20 nejrychlejších – a na ty jsme pak za sucha nestačili.
Nestačilo to očividně ani sponzorovi…
TN: Jo. Tenkrát oslnil Jan Lammers všechny pozorovatele svým 4. místem v kvalifikaci v Long Beach na slabém ATS. Mecenáš asi myslel, že podobné divy dokáže i s Ensignem. Tak dali místo mě šanci jemu. Samozřejmě, že divy nedokázal. Do pěti závodů se nekvalifikoval. Ta kára na to prostě neměla a Janovi to tehdy zkazilo kariéru.
Nunn a Unipart neplánovali nasadit dva vozy?
TN: Ne. Zkusili to pak později jen jednou – v Zandvoortu. Druhé auto dostal Geoff Lees a vtlačil se jako poslední do startovního pole – čímž Jana vystrčil z roštu při jeho domácí Grand Prix… Já byl sice z formule 1 navždy ven, jsem ale Unipartu a Nunnovi dodnes vděčnej za tu jednu Grand Prix v Zolderu.
Nějaké další vážné rozhovory o F1 jsi pak už s nikým nevedl?
TN: Ale ano, o sezóně 1981 jsme jednali s Kenem Tyrrellem. On měl ale tehdy finanční těžkosti a potřeboval především jezdce s dobrým budgetem. Ten jsem neměl…
A na závěr, co byla tvá nejšťastnější chvilka v motorsportu?
TN: Stát na stupni vítězů v Le Mans… (Roku 1990 tam dojel společně s Reidem a Searsem na Porsche 962C týmu Alpa Racing třetí).
Needell po tomto krátkém intermezzu ve formuli 1 jezdil především ve vytrvalostních závodech typu Le Mans a dobře si jistě vydělal i starty v britském šampionátu cestovních vozů. Dnes platí za přední žurnalisty s vlastní televizním pořadem v Anglii.
