Zemřel El Lole – Argentinec Carlos Reutemann

Mistrem světa se sice nestal, mezi absolutní elitu, ale beze sporu patřil bezmála dekádu. Ne „Indián“ (jak ho po prvním střetu opovržlivě nazval Jochen Rindt) nebyl v paddocku „everybodys darling“, jisté ovšem je, že měl co do osobnosti více síly, než všichni dnešní „klekálkové F1“ dohromady. Jedno hovoří za vše:“El Lole“, tak mu jeho fandové v Argentině dodnes přezdívají, byl až do své smrti včera vedle fotbalisty Messiho pořád ještě nejpopulárnějším sportovcem své země! A to napříč tomu, že se angažoval v politice, což je skutečně nevšední…

Vzpomeňme potomka švýcarských vyvandrovalců Ruittimannů úryvkem z mé připravované knihy „Nešťastná třináctka hrdinů formule 1“, úryvkem, který popisuje, jak roku 1974 o vlásek vyhrál svou domácí velkou cenu v Buenos Aires. Nikdy se mu to nemělo podařit a bolelo ho to stejně tak, jak desetitisíce jeho fandů.

… Nový Brabham BT44 možná neoplýval podporou hlavního sponzora, byl ovšem přesně nářadím, které geniální Reutemann potřeboval. To bylo všem jasné hned o druhý lednový víkend, víkend úvodní velké ceny roku 1974. Světový šampionát začínal právě na trati v Buenos Aires, kde měl Carlos k dispozici jedno šasi nového typu a k tomu jako náhradu starší BT42. Pořadatel tentokrát zvolil delší variantu své trati (č. 15) a miláček nadšeného publika zajel svůj nejlepší tréninkový čas již v pátek. Byl o 0,8 sekundy pomalejší, než Petersonova pole position a stačil na šestou startovní pozici.

„Nový model jsem poprvé zkoušel dva týdny před tímto podnikem, ale jen pomalu. Nastavovali jsme pedály a tak. Za plné rychlosti zde byl vůz hned moc, moc dobrý,“ zářil domácí hrdina.

Neděle měla pro lokálního matadora a desetitisíce jeho nadšených fandů připraveny všechny myslitelné výše a hlubiny emocí. Již od rána se zaplněné tribuny chvěly výbuchy nadšení. Kdykoliv se bílý vůz s číslem 7 objevil na trati, nebylo patriota, který by nevyskočil na nohy a parkem Almiros Brown se neslo nekonečné skandování „Lole-Lole-Lole…“

Start byl kvůli hrozícímu dešti lehce posunut a když velký Fangio odpoledne mávl startovním praporkem, vystřelil Reutemann doprovázen deštěm confetti z tribun odhodlaně kupředu! Někteří z jezdců si později stěžovali, že Fangia vůbec neviděli a na gridu se dokonce ještě nacházelo několik mechaniků – koho to ale v nastalém blázinci mělo zajímat? Petersonův černý Lotus vyrazil též výborně a za něj se zařadil bílý Hesketh Hunta. V první zatáčce se střetli Revson s Regazzonim a Jarierem. Nedočkavý Hunt ještě během prvního kola na vedoucího Švéda zaútočil a letěl z dráhy – za jásotu ochozů se proto po prvním okruhu na druhé pozici vrátil Reutemann. Tento jásot se již ve třetím kole změnil v ohlušující řev: „El Lole“ převzal první místo! Okamžik, který dodnes někteří pamětníci označují za „nejvelkolepější moment dějin Argentinské republiky“. A nejen to. Carlos dokázal ostatním ujet a se suverénní pravidelností pádil směrem velkolepého triumfu. Toliko k emocionálním výšinám… Karosérie nového vozu byla místy fixována jen izolepou. Po dvou třetinách stanovených 53 kol bylo vidět, že se vršek „sacího koše“ nad motorem Argentincova Brabhamu začíná podivně naklánět – právě v místech, kde ho již izolepa neudržela. Murray nechal vůz testovat i bez tohoto koše a věděl, že to stojí motor kolem 200 otáček, což by za daných okolností (Carlos měl ohronný náskok na druhého Hulmeho) nepředstavovalo problém. Horší ovšem bylo, že uvolněný doplněk odtrhl i jeden z kabelů vedoucí od rozdělovače k svíčkám. Každý brzy slyšel, že Carlosův Cosworth běží jen na sedm válců a začal zpomalovat. Tři kola před cílem proletěl Hulmeho McLaren kolem něj. A pak i ostatní… Tribuny zmlkly a desetitisíce začali tiše a zklamaně putovat domů… V posledním kole zůstal jejich favorit stát a na šokovaného Reutemanna nezbyl ani bodík. Prezident Peron, automobilový nadšenec, který Reutemanna již léta podporoval, v tento trpký okamžik slíbil: „Osobně vyrovnám peněžní cenu, která Carlosovi unikla a naše vláda se celou svou mocí postaví za jeho další kariéru v týmu Brabham.“  

„Že se něco děje s komínem nad mou hlavou jsem viděl podle jeho stínu. Jednoho dne, až budu hodně starý, tak už si možná vzpomenu jen na jediný okamžik z mé celé kariéry. Bude to právě tento emocionální závod v Buenos Aires. Vyhrát doma bylo najednou tak realistické… Už jsem si představoval ten jásot publika… Možná, že již nikdy nebudu mít šanci tady uspět,“ komentoval zdrcený Reutemann. A měl pravdu. Na domácí půdě nikdy nevyhrál. Argentina však nalezla svůj nový idol. President Peron od tohoto závodu Carlosovi vyplácel osobní dotaci ve výši 400 liber měsíčně. 

Víkend v Buenos Aires ovšem předvedl i něco, co se ohledně většinou uzavřeného „Indiána“ přiliš často nevidělo: Jeho „lidskou“ tvář, jak vyprávěl Němec Hans-Joachim Stuck: „Argentina byla mým debutem ve formuli 1 a i když jsem se snažil vypadat navenek „cool“, připadal jsem si v tom velkém světě zcela ztracen. Můj March 741 jsem si před tím ani nemohl pořádně vyzkoušet  a celou noc před prvním tréninkem jsem napětím nespal. Tomu pak odpovídal i můj páteční výkon. Připadalo mi, že se ostatním jen pletu v cestě a že nemám ve formuli 1 co hledat. Večer se mě Carlos zcela překvapivě ujal. Naložil mne do svého osobáku a projeli jsme si trať, přičemž se se mnou podělil o všechno, co věděl. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. V sobotu jsem se dokázal kvalifikovat a mou přespříští Grand Prix jsem dojel na bodech.“ …