SvětFormule.cz 
Poté, co před dvěma týdny odstartovala Velkou cenou Španělska tradiční evropská část sezony, se jezdci a týmy pro tento víkend přesouvají do Monaka. Právě v Monackém knížectví se uskuteční šestý podnik letošní sezony.
Do ulic Monte Carla zavítá Formule 1 již po 65. Poprvé byla Velká cena Monaka součástí kalendáře Formule 1 již během historicky prvního ročníku tohoto šampionátu v roce 1950. Jednalo se teprve o druhou velkou cenu Formule 1 a stejně jako o týden dříve v Silverstone se z vítězství radoval pilot Alfy Romeo. Zatímco ve Velké Británii zvítězil Giuseppe Farina, v Monte Carlu byl nejúspěšnější Juan Manuel Fangio. Na druhém místě dojel do cíle jezdec Ferrari Alberto Ascari a třetí příčkou potěšil domácí fanoušky Louis Chiron. Jednalo se o první a zároveň jediné pódiové umístění monackého závodníka ve Formui 1.
V nadcházejících čtyřech letech se Velká cena Monaka v kalendáři Formule 1 neobjevila. Během tohoto období se zde uskutečnil pouze nemistrovský závod v roce 1952, který vyhrál Vittorio Marzotto s vozem Ferrari. Do kalendáře královny motorsportu se městský závod vrátil v sezoně 1955 a poté z něj již nikdy nevymizel. Prvního triumfu své kariéry zde v prvním závodě po návratu dosáhl Francouz hájící barvy Ferrari Maurice Trintignant. Své druhé a zároveň poslední vítězství ve Formuli 1 se Trintignantovi shodou okolností podařilo získat také v Monaku a to o tři roky později, tedy roku 1958. Tehdy závodil s vozem Cooper-Climax.
Nejúspěšnějším pilotem historie Velké ceny Monaka je Ayrton Senna, který zde triumfoval hned šestkrát. Brazilec zde poprvé zvítězil v roce 1987 s vozem stáje Lotus. Zbylých triumfů dosáhl již s týmem Mclaren, když zde v letech 1989, 1990, 1991, 1992 a 1993 dokázal vyhrát pětkrát v řadě. Chybělo málo a Senna se mohl z triumfu radovat také v roce 1988. Tehdy ale z první pozice havaroval 12 kol před cílem a daroval vítězství týmovému kolegovi Alainu Prostovi. Brazilec v Monaku exceloval také hned při svém debutu v ulicích Monte Carla roku 1984, kdy předčasně ukončený deštivý závod dokončil s vozem Toleman na senazační druhé příčce a získal své první pódium ve Formuli 1.
O jedno vítězství méně než Ayrton Senna dosáhli Graham Hill a Michael Schumacher, kteří v Monte Carlu triumfovali pětkrát. Graham Hill zvítězil v Monackém knížectví v sezonách 1963, 1964 a 1965 za volantem BRM a dva triumfy přidal ještě také v letech 1968, 1969 jako pilot stáje Lotus.
Nejúspěšnější pilot historie Formule 1 Michael Schumacher si první dvě monacké vítězství připsal v barvách Benettonu v letech 1994 a 1995. První monacké vítězství za volantem rudého vozu z Maranella získal v roce 1997 a další dvě přidal v letech 1999 a 2001. Jeho poslední monacký triumf byl zároveň na dlouhou dobu posledním vítězstvím Ferrari v této velké ceně.
Úspěšní byli v ulicích Monte Carla také Alain Prost, Stirling Moss, Jackie Stewart a Nico Rosberg. „Profesor“ si zde připsal čtyři triumfy. Kromě zmiňovaného triumfu z roku 1988 se zde Prostovi podařilo zvítězit také v letech 1984, 1985 a 1986.
Zbylí tři jmenovaní získali v ulicích Monte Carla tři prvenství. „Korunní princ Formule 1“ Stirling Moss zde triumfoval v letech 1956(Maserati), 1960, 1961(Lotus), Jackie Stewart si zde vychutnal pocit vítězství v letech 1966(BRM), 1971, 1973(Tyrrell) a Nico Rosberg zde s vozem Mercedes triumfoval třikrát v řadě v letech 2013, 2014 a 2015.
Roku 1983 se v Monte Carlu podařilo zvítězit také otci Nica Rosberga Kekemu, který tehdy pilotoval vůz stáje Williams. Rosbergovi jsou tak jedinou dynastií, z níž se v Monaku podařilo uspět jak otci, tak synovi.
Vítěze Velké ceny Monaka najdeme také v současném startovním poli. Jsou jimi Sebastian Vettel, Fernando Alonso a Lewis Hamilton. Sebastianu Vettelovi se zde poprvé podařilo triumfovat v roce 2011 s Red Bullem, kdy dojížděl závod na opotřebovaných pneumatikách a musel v závěru odolávat nátlaku Fernanda Alonsa a Jensona Buttona. K udržení první pozice mu také pomohly červené vlajky vyvěšené pět kol před koncem, během níž využil možnosti přezout. Podruhé se zde radoval v loňském roce, když skoncoval s 16 let dlouhým čekáním Ferrari na další monacké vítězství.
Dvakrát se zde podařilo vyhrát také Fernandu Alonsovi. Zatímco první triumf si připsal roku 2006 v barvách Renaultu a toto vítězství se mu podařilo obhájit v roce 2007, kdy již byl pilotem McLarenu.
Také Lewis Hamilton je majitelem dvou monackých triumfů. Vedoucí muž šampionátu a zároveň obhájce titulu se zde mezi vítěze zapsal poprvé v roce 2008 s Mclarenem. Na druhé vítězství si musel počkat dalších osm let, kdy zvítězil za volantem Mercedesu. Hamilton tehdy využil chyby Red Bullu, který pro zastávku v boxech Daniela Ricciarda nepřichystal včas pneumatiky a toto zdržení stálo Australana vítězství.
Triumfem z Velké ceny Monaka se může pyšnit také Kimi Räikkönen. „Iceman“ zde triumfoval v roce 2005, ještě v kokpitu McLarenu. Velmi blízko vítězství byl také v loňském roce, když si téměř po deseti letech vyjel pole position a až do zastávky v boxech držel první pozici. Díky lepšímu načasování zastávky se před něj ale dostal týmový kolega Sebastian Vettel a na záď jeho vozu se pak Fin díval až do konce závodu.
Dalším zajímavým jménem v současné startovní listině bude Charles Leclerc. Pilot stáje Sauber, který v posledních dvou závodech v Ázerbajdžánu a Španělsku dokázal bodovat, bude prvním monackým pilotem na startu domácí velké ceny po 24 letech. Posledním Monačanem, který nastoupil do Velké ceny Monaka, byl roku 1994 Olivier Beretta. Pilot, který se později proslavil pěti triumfy v závodě 24 hodin Le Mans, tehdy dovezl vůz stáje Larrousse do cíle na osmém místě.
Podíváme-li se na počet získaných vítězství z hlediska stájí, je na tom nejlépe s 15 triumfy McLaren. Wokingští v ulicích Monte Carla triumfovali v letech 1984, 1985, 1986, 1988, 1989, 1990, 1991, 1992, 1993, 1998, 2000, 2002, 2005, 2007 a naposledy roku 2008.
Druhou pozici drží s devíti prvenstvími Ferrari. Rudé vozy z Maranella projely cílem jako první v letech 1955, 1975, 1976, 1979, 1981, 1997, 1999, 2001 a také v loňském roce.
Třetí největší počet vítězství, konkrétně sedm, má na svém kontě Lotus. Britský tým zde zvítězil v letech 1960, 1961, 1968, 1969, 1970, 1974 a 1987.
Ze stále aktivních stájí se zde podařilo triumfovat také Mercedesu(2013, 2014, 2015, 2016), Williamsu(1980, 1983, 2003), Red Bullu(2010, 2011, 2012) a také Renault. Francouzi se radovali z vítězství v sezonách 2004 a 2006.
V ulicích Monte Carla dosáhla hned devítka pilotů na svůj první triumf v královně motorsportu. Kromě již zmiňovaných triumfů Juana Manuela Fangia z roku 1950 a Maurie Trintignanta z roku 1955 zde poprvé slavili vítězství také pozdější šampioni Jack Brabham(1959) a Denny Hulme(1967), dále Patrick Depailler(1978) nebo Riccardo Patrese(1982).
Trojice pilotů dosáhla ve Velké ceně Monaka svého jediného prvenství. První byl roku 1972 Jean-Pierre Beltoise na voze BRM. S identickým vozem dosáhl v tomto ročníku nejlepšího výsledku své nepříliš úspěšné kariéry také jistý Helmut Marko. Rakušan, který je v současnosti poradcem Red Bullu, obsadil osmou pozici.
Jediné prvenství si zde roku 1996 připsal také Olivier Panis. Pilot stáje Ligier se tehdy stal senzačním vítězem bláznivého závodu, jehož cílem projely pouhé tři vozy.
Posledním pilotem, který si ve Velké ceně Monaka dojel pro své jediné vítězství ve Formuli 1, byl roku 2004 Jarno Trulli. Pilot Renaultu tehdy v závěru závodu odolal náporu dalšího jezdce usilujícího o premiérový triumf Jensona Buttona a stal a ukončil tak vítěznou sérii Michaela Schumachera, který zvítězil v úvodních pěti závodech této sezony.
Významného okamžiku svých kariér dosáhli v Monaku také dva britští šampioni Jim Clark a Jackie Steawrt. Zatímco Clark zde roku 1962 vybojoval své první pole position, Jackie Stewart zde v sezoně 1965 skončil třetí a poprvé se postavil na stupně vítězů.
Na Velkou cenu Monaka má jistě mnojho příjemných vzpomínek také Mark Webber. Kromě toho, že zde Australan ve voze stáje Red Bull v letech 2010 a 2012, získal v ulicích Monte Carla také své první pódium. Stalo se tak roku 2005, kdy pilot Williamsu dojel do cíle třetí za svým týmovým kolegou Nickem Heidfeldem.
O rok později jsme rovněž byli svědky zisku premiérového pódia. Tentokrát v případě stáje Red Bull, pro kterou získal třetí místo David Coulthard. Skot využil odstoupení Jarna Trulliho a dojel do cíle za vítězem Fernandem Alonsem a druhým Juanem Pablem Montoyou. Pro Kolumbijce se jednalo naopak o poslední pódiové umístění ve Formuli 1.
Rok 2006 se zapsal do historie také kvalifikačním manévrem Michaela Schumachera, který zastavil své ferrari v zatáčce La Rascasse a postaral se o vyvěšení žlutých vlajek, které zabránily jeho soupeřům ve zlepšení a Schumi tak zůstal na první příčce. Z té jej ale nakonec sportovní komisaři diskvalifikovali, neboť shledali jeho manévr jako úmyslný a sedminásobný šampion tak musel startovat z boxů. I z této zdánlivě beznadějné startovní pozice se ale německému závodníkovi podařilo dojet do cíle na pátém místě.
Další kontroverzní počin zde Michael Schumacher zaznamenal také v roce 2010, kdy v posledním kole předjel pod žlutými vlajkami Fernanda Alonsa a sebral mu tak šesté místo. Po závodě ale byl za toto předjetí penalizován a spadl až na 12. pozici.
Monte Carlo je zároveň místem „Schumiho“ poslední vyhrané kvalifikace. Svoje poslední kvalifikační vítězství zde zaznamenal roku 2012, z pole position ale do závodu kvůli penalizaci 5 míst za zavinění kolize s Brunem Sennou v předchozím závodě ve Španělsku neodstartoval.
Největšího úspěchu své kariéry, která byla bohužel za tragických okolností skončila předčasně, dosáhl v ulicích Monte Carla roku 2014 Jules Bianchi. Francouz hájící barvy stáje Marussia projel cílem na senzačním devátém místě a získal první a jediné body nejen pro sebe, ale také pro ruský tým.
Za vypíchnutí stojí také výkon Mastena Gregoryho z roku 1957. Američan si tehdy s vozem Maserati v Monaku připsal svůj první start ve Formuli 1 a hned dojel na třetím místě.
