Niki Lauda versus James Hunt

Prvně jmenovaný, rakouský závodník, byl puntičkář nesnášející nepřesnosti. Byl to typ závodníka, jenž nešel vždy do souboje naplno. Místo toho si spočítal výši rizika, chladně a přesně kalkuloval a vypočítavě zvažoval každou situaci. Raději dokončil závod na horší pozici, ale s tím, že dokázal posbírat nějaké body, než kdyby neuváženou nehodou nebodoval. Lauda byl profesionální závodník ze všech hledisek. Zajímal se o techniku a rozuměl jí, dokázal mechanikům přesně říct, co udělat s vozem jinak. Uvědomoval si důležitost testování. Patřil k těm jezdcům, jež absolvovali ve voze tisíce testovacích kilometrů. Dále se jako jeden z prvních závodníků věnoval pravidelnému kondičnímu tréninku a podroboval se lékařským testům zkoumajících reakce organismu na fyzickou zátěž při závodě. Zaměstnal Willyho Dungla jako svého trenéra. Lauda se nechoval jako typická slavná osobnost. Při vítězství v šampionátu oceňoval hlavně zvýšení své tržní hodnoty o 30%. Ani si nenechával vyhrané poháry. Za to měl doma ve své pracovně záznam z každého závodu. Velice si chránil své soukromí. Nechtěl, aby se o něm psalo v bulvárních časopisech, ale aby se v novinách ocital jako vynikající sportovec.

To James Hunt byl dokonalým protikladem rakouského computeru. Od dětství se stavěl proti pravidlům a disciplíně. Byl fyzicky zdatný, hrál tenis, squash a věnoval se atletice. Do pamětí se zapsal jednak svými výkony na dráze, ale pak také divokým životním stylem. Kouřil od deseti let, holdoval alkoholu, ale byl natolik zodpovědný, aby se od čtvrtka vyhnul bujarému popíjení, pokud se zúčastnil závodního víkendu. Stejně tak odmítal tvrdé drogy. Kromě závodění měl ještě jednu velkou vášeň, která možná dokázala překonávat i řízení nejrychlejších vozů, a to ženy. Kromě statusu jezdce k jeho oblibě u žen napomáhalo i jeho vzezření. Proto opravdovou bombou pro tisk se stala Huntova svatba s modelkou Suzy Millerovou v září 1974. Z doby, kdy se účastnil podniků Formule 3, se mu začalo říkat Hunt the Shunt, tedy bourák Hunt. Vypovídá to hodně o jeho agresivním riskantním jezdeckém stylu. Dokázal vítězit, ale víc aut se do garáže dostávalo v podobě šrotu. V období jeho kariéry v F3 se stal dobrým přítelem Laudy, dokonce spolu v Londýně bydleli. Lauda měl v té době horší výsledky než Hunt, ale dokázal na rozdíl od Brita sehnat peníze a přesunout se do Formule 2. Od závodů nižších sérií, kdy při jedné nehodě přistál s vozem v jezeru, které se nacházelo uprostřed okruhu, začal jeho rituál zvracení z nervozity před každým závodem. Hunt ovšem vždy tvrdil, že se bojí o svůj vůz, ne o sebe.

Tyto dvě rozdílné osobnosti si to v roce 1976 rozdali v souboji o mistrovský titul (ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo) – Lauda versus Hunt; Ferrari versus McLaren. Po šesti závodech měl Lauda bodů 54 a Hunt pouhých šest. Sezonu 1976 velice ovlivnila rozhodnutí komisařů, což mělo negativní následky v podobě kritiky F1. Hunt vyhrál španělskou GP v Jaramě, ale následně byl diskvalifikován, když komisaři při přeměřování vozu v boxech zjistili, že vůz je širší o 18 milimetrů, než povolovala pravidla. McLaren se proti rozhodnutí odvolal. Mezitím se na první místo posunul druhý v pořadí, a to nebyl nikdo jiný než Lauda. Čímž odstartovala pravá psychologická válka mezi McLarenem a Ferrari. Krátce po Velké ceně Francie, kde byl diskvalifikován vůz Penske Johna Watsona, odvolací komise FIA vydala prohlášení, že vyhověla protestu týmu McLaren a zrušila Huntovu diskvalifikaci. Místo ní dostal tým napomenutí a musel zaplatit pokutu 3 tisíce dolarů. Následně sám Enzo Ferrari proti tomuto rozhodnutí protestoval, ale Hunt vítězem GP Španělska již zůstal.

Kontroverzní výsledek přinesla následující velká cena na britském Silverstone. Kolize po startu, následné vyvěšení červených vlajek a rozhodnutí komisařů, že do závodu bude vpuštěn jen ten, kdo dokončil první kolo se nelíbilo britským fanouškům, jelikož Hunt kolo nedokončil. Pořadatelé se jejich tlaku podvolili a Hunt nakonec závodit mohl. V 45. kole poté předjel vedoucího Laudu a převzal od něj první místo, které držel až do konce. Vítězství slavil s fanoušky dlouho do noci. Ferrari okamžitě po závodě podalo protest, který pořadatel britské GP nepřijal, a tak Ferrari napsalo spolu s týmy Fittipaldi a Tyrrell stížnost FIA. Po GP Velké Británie následoval závod na německém Nürburgringu. Lauda se rozhodl do závodu nastoupit pod slibem, že se tam pojede naposledy. Startoval z první řady a start se mu nepovedl, navíc měl na svém voze nasazené pneumatiky do mokra, protože počítal s deštěm, a trať hned po prvním kole oschla. Propadal se pořadím dolů, tudíž zamířil do boxů pro pneumatiky do sucha. A to je to poslední, co si sám Lauda pamatuje. Na 10,7 kilometru tratě v místě zvaném Bergwerk Lauda těžce havaroval. Jednu z nejznámějších nehod v historii Formule 1 ale nebudu nyní blíže popisovat.

Laudu odvezli do nemocnice v Adenau, kde nastalo veliké pozdvižení. Niki na nosítkách dokonce poskytl telefonický rozhovor brazilskému rozhlasu. Zranění byla rozsáhlá. Popáleniny nepatřily mezi nejvážnější zranění, horší byla otrava plic způsobená vdechováním otravných výparů při požáru vozu. Lauda dostal od faráře poslední pomazání a rodinu lékaři připravovali na nejhorší. Lauda se ale nevzdal a jaké pak bylo překvapení, když oznámil šest týdnů po nehodě, že bude startovat na Monze. Mezitím, co se rakouský závodník uzdravoval, vyhrál Hunt závod v Německu, který se i přes Laudovu nehodu dojel, v Rakousku skončil čtvrtý a vyhrál GP v Nizozemí, dotáhl se v celkovém hodnocení za Laudu a ztrácel na něj 14 bodů. Start v Monze Laudovi vyšel a skončil na čtvrtém místě. Pro Brita víkend dopadl o poznání hůře. Už při příjezdu do Itálie zdrželi celníci kamiony McLarenu co nejdéle, poté po kvalifikaci bylo v jeho nádrži objeveno nelegální palivo a následovala diskvalifikace a odsun na chvost startovního pole. V závodě se sice probojoval dopředu, ale nakonec skončil v kačírku v únikové zóně, z níž nedokázal vyjet a závod nedojel. Před třetí velkou cenou od konce, která se konala v Kanadě, FIA označila za definitivního vítěze GP Španělska Hunta, ale ten zároveň přišel o diskutabilní vítězství z Velké Británie, jež připadlo Laudovi. Novináři se, rivaly bojující o titul, snažili rozeštvat, což se jim podařilo.

Ve Velké ceně USA East už byl ale jejich vztah v pořádku. Lauda závod dokončil na třetí pozici a Hunt ho vyhrál, a tak se schylovalo k velkolepému finále. Poslední závod se měl konat v japonském Fuji. Hunt ztrácel na Laudu v celkovém pořadí tři body. V kvalifikaci skončil Hunt druhý, Lauda třetí.  V den závodu opět pršelo, tudíž muselo ředitelství závodu několikrát odložit start. Zatímco japonští diváci seděli na tribunách v dešti a čekali, Hunt mluvil o tom, že by raději nechal titul Laudovi, než aby se jelo v takových podmínkách. Když déšť povolil a začal se blížit soumrak, rozhodlo se o vykartáčování trati a odjetí závodu. Již po druhém kole zamířil Lauda do boxů a ze závodu odstoupil. Při nehodě na Nürburgringu přišel o velkou část očních víček a řídit v mokru pro něj bylo o to obtížnější. Jak si uvědomoval, titul za život nestojí. Manažer Ferrari Audetto mu nabídl, že se médiím uvede jako důvod odstoupení problém s motorem. Lauda to odmítl. Ještě stále se mohl stát mistrem světa, ale Hunt dokončil závod na třetím místě a získal o jediný bod mistrovský titul. Informaci o tom obdržel Lauda na letišti. Skončila sezona plná diskvalifikací, protestů, hrozivé nehody, zázračného z mrtvých vstání, psychologické války a urážlivých výroků mezi Ferrari a McLarenem. Hunt slavil mistrovský titul, na londýnském letišti Heathrow ho vítali tisíce fanoušků. Lauda přežil vlastní smrt a titul vyhrál hned v příštím roce, a po svém comebacku znovu v roce 1984.