Gilles Villeneuve by dnes oslavil 70. narozeniny

Celým jménem Joseph Gilles Henri Villeneuve se narodil 18. ledna 1950 v Richelieu, které se nachází v kanadské provincii Québec.

Jeho láska k rychlosti byla zjevná už odmalička. Jako teenager závodil v místních drag závodech, kterých se účastnil s vlastně upraveným Fordem Mustangem z roku 1967. Brzy ho však závody na dlouhých rovinkách začaly nudit a Villeneuve se rozhodl vstoupit do závodní školy Jima Russella na okruhu Mont-Treblant.

Poté, co získal závodní licenci, závodil v regionálním šampionátu Formula Ford. Do závodů nastupoval s vlastním, dva roky starým monopostem. Šampionát ovládl po zisku 7 z 10 možných vítězství.

Poté následovaly jeho kroky do Formula Atlantic, kde závodil po dobu čtyř let. V první sezóně opět závodil s monopostem, který si sám upravil. První závod vyhrál v roce 1975 na okruhu Gimli Motorsport Park. Okamžitě si jej všimli hledači talentů, jelikož velmi vydatně pršelo a Villeneuve zajížděl až o 2 sekundy rychlejší kola než jeho soupeři. V roce 1976 závodil pro tovární March a získal titul nejen v Kanadě, ale i v USA. Kanadský šampionát ovládl ještě jednou v roce 1977.

 Gilles Villeneuve ve svém voze během závodu Formula Atlantic

Villeneuve se kromě závodění ničím neživil. Stejně jako dnes bylo i v 70. letech nemožné se motorsportem uživit. Divoký Kanaďan měl ale také jiné záliby – závody sněžných skútrů. Právě zde si vydělal v prvních letech své závodní kariéry peníze na živobytí, v roce 1974 dokonce zvítězil v šampionátu World Championship Snowmobile Derby. Villeneuvovy úspěchy v závodech sněžných skútrů mu dokonce dopomohly k sponzorství jeho druhé sezóny v šampionátu Formula Atlantic, kde jej finančně podpořil výrobce sněžných skútrů Skiroule.

Gilles se i během svých nejlepších let rád vracel na zasněžené kanadské louky. Jeho roky v těchto extrémních závodech mu prý pomohly vycvičit smysly.

„Tyhle šílené stroje byly velmi těžce ovladatelné, což mi rozhodně pomohlo naučit se výrazné kontrole,“ vzpomínal na svá léta na ledu Gilles. „A výhled byl příšerný! Teda jen v případě, že jste nejeli na čele. Pokud jste za někým jeli, bylo to kvůli odlétajícímu sněhu opravdu šílené. Pomohlo mi to vycvičit smysly – od té doby jsem se nebál závodit v hustém dešti.“

Nejen, že Villeneuve miloval okruhové závodění. Jeho obrovskou vášní byly rychlé silniční vozy. „Jednou přišel domů a řekl mi, že prodal náš dům, aby si mohl koupit auto,“ vzpomínala na svého manžela Joann Villeneuve.

Do Formule 1 se Villeneuve dostal poté, co v několika závodech, které se nezapočítávaly do mistrovství světa, porazil šampiona z roku 1976 Jamese Hunta. Nabídku na start v pěti závodech šampionátu 1977 ve třetím voze dostal od McLarenu a svůj formulový debut si odbyl během GP Velké Británie. Ve starším monopostu M23 dokázal v kvalifikaci rozdělit oba jezdce McLarenu a odstartoval devátý. I přes technické problémy v závodě stanovil pátý nejrychlejší čas a dojel na jedenáctém místě.

McLaren se rozhodl s Villeneuvem i přes úspěch na Silverstonu rozejít. Manažer týmu Teddy Mayer tehdy prohlásil, že by je smlouva s Villeneuvem mohla přijít draho a že Patrick Tambay týmu přinese stejné výsledky, které by zajížděl jeho kanadský oponent.

Villeneuve ve voze McLaren M23, s kterým se kvalifikoval na devátém místě během GP Velké Británie 1977

Vypadalo to, že se Villeneuvovi nepodaří sehnat sedačku na příští rok, ale přišla mu nabídka od Ferrari. V říjnu 1977 tedy letěl do Maranella, aby se sešel s Enzem Ferrarim, který se ihned po první schůzce rozhodl dát Villeneuvovi šanci.

„Když mi tohoto ‚piccolo Canadese‘ (malého Kanaďana) představili, okamžitě jsem v něm uviděl Nuvolariho (závodní jezdec z předválečných let – pozn. red.) a řekl jsem si, že mu dám šanci,“ prozradil Il Commendatore, jak se panu Enzu Ferrarimu přezdívalo.

Villeneuve měl radost a po několika letech prohlásil: „Pokud by mi někdo řekl, že můžu mít tři přání, jedno z nich by bylo, abych mohl závodit, to druhé, aby se dostal do Formule 1, a to třetí, abych mohl závodit pro pana Ferrariho…“

„Piccolo Canadese“ dostal svou šanci ještě na konci roku 1977. Niki Lauda po zisku svého druhého titulu řekl sbohem a rozhodl se poslední dva závody sezóny neabsolvovat. Jeho první závod pro Ferrari Villeneuve odjel na domácí půdě. Do cíle nedojel poté, co uklouzl na olejové skvrně. Klasifikován byl ale na 12. místě. Zúčastnil se také posledního závodu sezóny na japonském Fuji. Už v pátém kole se ale srazil s Ronniem Petersonem na Tyrrellu, což katapultovalo Kanaďanův monopost do vzduchu. Přistál v nepřístupné zóně pro fanoušky, kde zabil traťového maršála a jednoho diváka, který se rozhodl neuposlechnout pravidla okruhu.

Villeneuve po závodě řekl, že ho tato tragédie mrzí, ale že se necítí zodpovědný, protože kromě maršála tam fanoušci neměli co dělat.

V roce 1978 pokračoval „piccolo Canadese“ u Enza Ferrariho. Po osmém místě v úvodní GP Argentiny následovala série odstoupení, převážně způsobena novými pneumatikami Michelin. Italská média volala po jeho nahrazení, Il Commendatore se ale rozhodl jinak a dal Villeneuvovi další šanci. V Rakousku se Kanaďan poprvé umístil na stupních vítězů, v Itálii dokonce dojel druhý, ale dostal minutovou penalizaci za předčasný start, což ho odsunulo až na sedmou příčku.

Sezóna byla zakončena na okruhu Notre Dame Island (dnes známý jako okruh Gillese Villeneuva). Divoký Kanaďan překvapil všechny domácí fanoušky, když si po odstoupení Jeana-Pierra Jariera dojel pro své první vítězství.

Villeneuve projíždí vlásenkou před domácími fanoušky během vítězné GP Kanady 1978

V roce 1979 se k Villeneuvovi ve Ferrari připojil Jody Scheckter. Kanaďan vyhrál dva závody v řadě na okruhu Kyalami v Jižní Africe a v Long Beach a chvilku vedl šampionát. Nejznámější scénkou z roku 1979 je bitva Villeneuva s Reném Arnouxem na Renaultu během GP Francie. Závodníci spolu svedli tvrdý boj o druhou příčku, několikrát se o sebe opřeli a předvedli pár nezapomenutelných manévrů.

Po závodě se Villeneuve usmíval a dodal: „Říkám vám, to byla fakt sranda! Chvilku jsem si říkal, že přes sebe přeletíme, protože když jeden vůz zablokuje kola, nemusí být daleko od kolize a oba jsme mohli letět ven.“

Dramatický souboj Gillese Villeneuva s Reném Arnouxem během GP Francie 1979

Během GP Nizozemska bouchla Villeneuvovi pneumatika a do boxů se vracel na třech kolech. Kanaďan klidně mohl vyhrát šampionát, pokud by ignoroval týmové rozkazy a rozhodl se bojovat s Scheckterem až do konce. Místo toho se v Itálii usadil na druhém místě za svým týmovým kolegou, kterého následoval až do cíle. Nejen, že Ferrari získalo na domácí Monze double, rovnou oslavilo oba mistrovské tituly. Na dlouhé roky to byl poslední jezdecký titul, který Maranello získalo. Smolnou sérii přerušil až Michael Schumacher v roce 2000.

Rok 1980 se Ferrari vůbec nevyvedl. Kanaďanovým nejlepším výsledkem bylo páté místo z GP Monaka, celkově skončil v poháru jezdců na 12. místě. Jeho týmový kolega a úřadující šampion Jody Scheckter získal za celou sezónu dokonce jen 2 body a na konci roku pověsil helmu na hřebík.

O rok později představilo Ferrari svůj první turbomotor, který byl bezpochyby nejvýkonnějším motorem na startovním roštu, jejich monopost ale postrádal dobrou ovladatelnost. Novým týmovým kolegou měl být Villeneuvovi Didier Pironi. Kanaďan zvítězil ve dvou závodech sezóny – v Monaku a ve Španělsku, kde za sebou pozdržel pět rychleji jedoucích soupeřů.

Celkově skončil Villeneuve v roce 1981 na 7. místě s 25 body. Ferrari najalo na konstrukci nového monopostu Harveyho Postlethwaita, který závodní vůz z roku 1981 okomentoval takto: „To auto… Mělo doslova jen čtvrtinu přítlaku, kterou generoval Williams nebo Brabham. Určitě mělo výkonnostní výhodu oproti motorům od Cosworthu, ale byla tam také masivní prodleva na plynovém pedálu. Proto si myslím, že byl Gilles úplně na jiné úrovni než ostatní jezdci. Vyhrát tyhle dva závody, GP Monaka a GP Španělska – na takhle klikatých tratích – to bylo něco z úplně jiného světa. Vím, jak špatné to auto bylo.“

Sezóna 1982 vypadala velmi optimisticky z pohledu výkonnosti a ovladatelnosti nového monopostu. V Brazílii Villeneuve vedl do doby, než se roztočil a ze závodu odstoupil. V USA dojel třetí, později byl ale diskvalifikován, monopost Ferrari totiž nesplňoval technické regule.

Ferrari získalo díky válce FICA (Fédération Internationale du Sport Automobile) a FOCA (Formula One Constructors Association) výhodu pro GP San Marina. Týmy FOCA závod bojkotovaly, a tak jediným soupeřem Ferrari byl nyní Renault. Alain Prost ze závodu odstoupil již v sedmém kole a Villeneuve přebral vedení, Pironi jej následoval na druhé příčce. Z boxové zídky dostali oba jezdci rozkaz zpomalit, aby šetřili palivo.

Ve 44. kole Pironi zaútočil na Villeneuva, který si myslel, že součástí rozkazu bylo také pravidlo o neútočení. O kolo později si Villeneuve převzal vedení zpět, měl za to, že Pironi chtěl pouze potěšit domácí fanoušky soubojem kolo na kolo. V posledním kole se Pironi rozhodl zaútočit znovu, tentokrát agresivněji a závod vyhrál. Villeneuve byl přesvědčen, že Pironi neuposlechl týmový rozkaz, Pironi se naopak bránil, že neudělal nic špatně.

„Když je někdo rychlejší, měl by zůstat před tím, kdo je pomalejší,“ řekl po závodě rozzlobený Villeneuve, který přísahal, že s Pironim už nikdy nepromluví.

Dalším závodem byla GP Belgie. 8. května, během posledních kvalifikačních jízd, Gilles Villeneuve zaútočil na svůj poslední kvalifikační pokus. V první šikaně však narazil na pomalu jedoucího Jochena Masse. Němec se lekl a rychlým manévrem uvolnil Villeneuvovi závodní stopu – stejný manévr však udělal i Villeneuve a navzájem se střetli. Villeneuvovo ferrari vyletělo do vzduchu a o 100 metrů dál se zabořilo do země. Villeneuve byl nalezen o 50 metrů dál, bez helmy, stále ve svém sedadle, zaháknutý v ochranném plotě.

Několik jezdců zastavilo a vydalo se Kanaďanovi na pomoc. John Watson společně s Derekem Warwickem Villeneuva vyprostili. Jak oba později popsali, jeho obličej byl modrý a nedýchal. Gilles Villeneuve byl transportován do nemocnice v Lovani, kde mu byla diagnostikována zlomená páteř. Zemřel v 21:12 místního času.

Ferrari ten rok nezískalo jezdecký titul, ale ten konstruktérský nakonec o 5 bodů před McLarenem obhájilo. Ani Didier Pironi sezónu nedokončil – v Německu si zlomil obě nohy, zranění ukončilo jeho kariéru. Sezónu pro Ferrari dokončili Patrick Tambay a Mario Andretti, mistr světa z roku 1978.

Gilles Villeneuve je dodnes mnohými považován za vůbec nejlepšího závodníka v historii Formule 1. Niki Lauda o něm řekl, „že to byl nejdivočejší ďábel, kterého ve Formuli 1 potkal.“

Po Villeneuvovi byl pojmenován kanadský okruh, kde v roce 1978 získal své první vítězství. Na Imole je dodnes u třetího startovního slotu namalována kanadská vlajka, z této pozice odstartoval do svého vůbec posledního závodu.

Jacques Villeneuve, Gillesův syn, který získal v roce 1997 mistrovský titul ve Formuli 1, závodil v šampionátu IndyCar a během závodu 500 mil Indianapolis s číslem 27. Stejné číslo použil v roce 2012 Kanaďan James Hinchcliffe pro svou první sezónu v IndyCar Series.

Gilles Villeneuve s jeho posledním Ferrari během GP Long Beach 1982

Na počest Gillese Villeneuva vydal Antti Kalhola krátké video, které každý motoristický fanoušek ocení.