Příběh, který otřásl Formulí 1

Brit Roger Williamson se narodil 2. února roku 1948 a již od prvních závodnických krůčků mu většina odborníků a lidí z branže hádala velkou budoucnost. Ve Formuli 1 se zúčastnil celkem dvou Velkých cen, přičemž ani v jedné neviděl šachovnicovou vlajku. Jeho první Grand Prix se odehrála v roce 1973 před domácím publikem, tedy ve Velké Británie. Na dráze ovšem vydržel pouhé jedno kolo, protože po kolizi (kterou sám nezavinil) musel odstoupit a do opakovaného startu již nenastoupil. Do Velké ceny Nizozemska se kvalifikoval na osmnácté příčce a nezdálo se, že by měl v průběhu závodu bojovat o přední příčky. Jenže místo zajímavých a atraktivních manévrů a soubojů o pozice bylo publikum na tribunách svědky okamžiku, jež otřásl celou Formulí 1.

Na okruhu v Zandvoortu se původně vůbec nemělo závodit, tři roky před pořádáním Grand Prix zde po nehodě zemřel Piers Courage. Jenže pořadatelé Velké ceny v Nizozemí zaručili bezpečnost závodu, tudíž dostali výjimku a závod se tak mohl uspořádat.

Williamson jel na třináctém místě, když jej v osmém kole potkal defekt levé přední pneumatiky. Po nárazu do svodidel se jeho vůz převrátil a začal hořet. Hned za britským závodníkem jel jeho krajan David Purley, který když viděl, co se stalo, okamžitě zastavil a běžel Williamsonovi pomoci. Purley byl u hořícího monopostu během několika sekund a snažil se jej převrátit, aby pomohl Williamsonovi ven. Pomoci od zmatených a nezkušených maršálů se ovšem nedočkal, tudíž se snažil sám rozepnout bezpečnostní pás uvězněného pilota. Ani to se mu ale nepodařilo, takže David jen bezmocně gestikuloval a snažil se monopost dostat zpět na kola, ačkoli ten byl téměř zahlcen plameny. Ani jeden z kolem projíždějících pilotů nezastavil, což s odstupem času okomentoval Niki Lauda slovy: „Jsem placen za závodění, nikoli za parkování na trati.“ Když si neschopnosti pořadatelů všimli fanoušci okolo okruhu, chtěli bezmocnému Purleymu pomoci, jenže dostatečně daleko od vozovky se je snažila udržet policie. Statečný závodník se dokonce pokoušel vlastními silami vůz uhasit, jenže v jeho hasícím přístroji došla náplň.

Roger Williamson pod svým monopostem zemřel. Jak se ovšem postupem času ukázalo, po nehodě by býval byl úplně v pořádku, Williamson totiž zemřel na udušení kouřem, který se valil z jeho monopostu. Bezmocný David Purley byl jedním z pořadatelů odveden do bezpečí, načež byl již uhasínající monopost převrácen zpět na kola. Když bylo jisté, že Williamson je mrtev, pořadatelé jeho tělo přikryli plachtou a nechali jej zde až do konce závodu, který i po tomto incidentu nadále pokračoval. Nejbližší hasičský vůz stál od místa nehody jen několik desítek metrů, ale řidič později přiznal, že se bál vyjet na dráhu, protože by musel jet v protisměru.

David Purley byl v tom okamžiku hrdinou. Nasadil vlastní život pro svého přítele a krajana, pro závodníka, kterému byla předpovídána velká budoucnost a který možná mohl být dnes skloňován jako několikanásobný mistr světa. Jenže svíčka jeho života vyhasla příliš brzy, Roger Williamson ani nedostal příležitost ukázat svůj opravdový talent. Jen několik málo hodin po incidentu sdělil Purley se slzami v očích své pocity veřejnosti: „Bylo to strašné. Stál jsem tam, ale nemohl jsem nic udělat. Věděl jsem, že Roger žije, slyšel jsem jej křičet o pomoc, ale nemohl jsem nijak zasáhnout. Cítil jsem se neuvěřitelně bezradný.“ Po několika měsících, kdy se David Purley díval na celou situaci alespoň z trochu jiného úhlu, dodal: „V tu chvíli jsem nepřemýšlel o hrdinství, byl bych hlupák, kdyby ano. Chtěl jsem jen pomoci mému příteli, který byl uvězněn ve voze, ale to se bohužel nepodařilo.“ Ian Philips, novinář a Davidův přítel po několika letech od incidentu přiznal, že se mu David o celé věci svěřil. Prý s Rogerem vedl krátký dialog, během kterého jej křičící Williamson žádal, ať ho z toho pekla dostane.

Ke smutné události se vyjádřil také Tom Wheatcroft, anglický obchodník, který financoval Williamsonovo působení ve Formuli 1. „Den, kdy Roger zemřel, považuji za jeden z nejtragičtějších v mém životě,“ přiznal. „Chápal jsem jej téměř jako syna, jako člena své rodiny. Jeho ztráta mě neuvěřitelně zasáhla. Na ten den nikdy nezapomenu, bylo to něco strašného. Roger měl startovat s vozem číslo 13, ovšem to se jen pár minut před startem změnilo. Když havaroval, od startu závodu uběhlo 13 minut a on jel na 13. pozici. Na Rogera jako člověka mám jen ty nejlepší vzpomínky, na jeho charakter, pracovitost a oddanost, byl to neuvěřitelný člověk a velká osobnost. Kdyby se to tenkrát nestalo, věřím, že by se jednou stal mistrem světa. Měl nabídku od stáje Tyrrell, ovšem jednoho dne ke mne přišel a s úsměvem na tváři mi sdělil, že raději zůstane se mnou.“ K příležitosti třicátého výročí od smrti Rogera Williamsona byla představena jeho socha. Je jasným důkazem, že tento talentovaný a nadějný pilot v historii motorismu něco znamená, ačkoli se zúčastnil pouze dvou Velkých cen.