Vývoj národnostního složení startovního pole

Účastníkům velkých cen suverénně vládne Velká Británie, ačkoliv zde by se počty mohly rozdělit ještě na Anglii, Wales a Skotsko (jak by Vám nakázal takový Jackie Stewart). Druhá, co do počtu jezdců Formule 1, je Itálie a třetí Francie. Ostatní státy se první trojici ani zdaleka nepřiblížily. Výsledek je to celkem logický, jelikož tyto tři země bychom mohli označit za kolébky motorsportu a zařadit mezi konstruktérskou elitu – Velká Británie hostila historicky první velkou cenu Formule 1 a pochází z ní i první vítěz Poháru konstruktérů z roku 1958 tým Vanwall, Francie byla zase dějištěm úplně prvního motoristického závodu v roce 1894 a Itálie je domovinou Ferrari a prvního mistra světa Formule 1 Giuseppeho Fariny na italském voze Alfa Romeo.

Zajímavé dále je, že ačkoliv Velká Británie má své zastoupení mezi jezdci v průběhu celé historie F1, tak účast italských a francouzských závodníků byla mnohem početnější v minulém století, a ve 21. století spíše slábne. Což je i případ zástupců ve startovním poli z řad Spojených států amerických, které spolu s Německem a Brazílií tvoří skupinu, která následuje početně za první trojicí.

Za nimi následuje delší řada států, jež má zastoupení průměrně okolo šesti závodníků, a to Rakousko, Belgie, Švýcarsko, severské státy Finsko a Švédsko, poté Austrálie, Nový Zéland, Argentina a Japonsko. Doposud se nejedná o žádné překvapivé údaje, vždyť například zmiňovaný Nový Zéland je rodištěm zakladatele jednoho z nejstarších týmů působících ve Formuli 1, a to Bruce McLarena.

Méně obvyklí zástupci jsou, a to možná někoho překvapí, ze Španělska, Nizozemí, Mexika, Kanady, Kolumbie, Dánska, Jihoafrické republiky. Mezi rarity ve světě F1 se řadí závodníci z Portugalska, Chile (Eliseo Salazar), Zimbabwe (John Love), Thajska (princ Bira), Venezuely, Monaka (Louis Chiron) a od letošní sezony do této skupiny můžeme zařadit i Indonésii díky Rio Haryantovi.

Pokud ještě rozdělím účastníky dle kontinentů, jasně vede Evropa, a to konkrétně ta část, která byla na západní straně železné opony. Proč ale v tom případě nemají mnohem větší zastoupení například španělští a portugalští závodníci? Odpověď tkví částečně ve vnitropolitické situaci obou států. V Portugalsku stál v čele státu až do roku 1968 „tichý“ diktátor António de Oliveira Salazar a ve Španělsku až do roku 1975 diktátor Francisco Franco a obě tyto země, i přesto že hostily velké ceny F1, se po jejich odchodu nejdříve musely z jejich vlády vzpamatovat. Přesto je nemůžeme označit za motoristické tradiční země, kde, Fernando Alonso nechť mi odpustí, se často rodí závodníci.

Po Evropě má největší zastoupení Jižní Amerika. Vzhledem k počtu obyvatel Asie, má tento kontinent málo závodníků, kteří by dokázali nastoupit do závodu Formule 1 a to samé platí i pro Afriku, což je způsobeno také tím, že zde není tak zažitá tradice motorsportu. Co se týče Severní Ameriky, zde se závodníci spíše realizují ve svých domácích sériích, i přesto, že američtí závodníci dokázali v minulosti úspěšně proniknout do F1 a kanadské barvy zase hájili otec a syn – Gilles a Jacques Villeneueovi.

Nyní se zaměřím na národnostní složení mistrů světa F1. Pouze 14 států se může pyšnit tím, že má ve svých řadách závodníky, kteří ve Formuli 1 dosáhli na tu nejvyšší metu a získali mistrovský pohár. Opět ale v této kategorii zvítězila s přehledem Velká Británie s deseti závodníky, kteří získali celkem 16 mistrovských titulů. O druhé místo se dělí Brazílie s Finskem. Každá z těchto zemí má po třech držitelích titulu F1, přičemž ale brazilští závodníci vyhráli celkem osmkrát a finští čtyřikrát. O třetí místo se dělí Německo s Itálií, USA, Austrálií a Rakouskem. Německo má sice pouze dva mistry světa – Michael Schumacher a Sebastian Vettel – ti si ale mezi sebe rozdělili 11 titulů. Po jednom držiteli vavřínového věnce má Španělsko, Jihoafrická republika, Francie, Argentina, Nový Zéland a Kanada. Nejvíce překvapivý je tento počet u Francie, ale doopravdy jen její jeden jezdec je mistrem světa Formule 1 – Alain Prost a to celkem čtyřikrát. Ironií je, že sám Prost se nikdy jako Francouz necítil a více se mu zamlouvala britská mentalita.

Někdo si může říct, že se jedná o pouhá čísla, ale já za těmito čísly vidím souvislosti. Ať už ve zde zmíněné vnitropolitické situaci jednotlivých států či hluboce zakořeněné (a naopak nezakořeněné) tradici motorsportu a motorismu obecně. Je proto logické, že státy mnou zahrnuté v první a druhé trojce mají tak velké zastoupení mezi závodníky Formule 1. Jak je vidět, důležitou roli hraje také to, že z velké části patří první šestice mezi velké konstruktéry závodních vozů (výjimkou je v tomto případě Brazílie). Ty státy, jež mají minimální zastoupení v řadách závodníků zasednuvších do rychlých monopostů F1, datují svou účast buď hluboko do historie F1 a nebo naopak do dob nedávno minulých.