Proč si vážit současných pilotů Formule 1

Proč si vážit současných pilotů Formule 1

První z úvah, nebo chcete-li náhledů na Formuli 1, z pohledu jednoho „Diehard fan“.

Píše se rok 2003 a Jarno Trulli právě zastavuje svůj Renault v parc fermé. S vypětím všech sil odrazil svého týmového kolegu Fernanda Alonsa a dokázal vydřít se svou těžce ovladatelnou, třílitrovou „vé desítkou“, třetí místo. Z kokpitu ho museli vytáhnout stevardi a doktoři uvažovali o okamžitém přesunu do nemocnice, v důsledku dehydratace a absolutního vyčerpání. Jarno se ale vzchopil a v mrákotách si pro svou těžce vydřenou trofej došel. Byl to výkon hodný velkého obdivu…

Něco takového už bohužel v současné F1 nevidíme. A to byl pouze jeden příklad. Úzce toto téma samozřejmě koresponduje s vývojem a směrem, jakým se F1 ubírá. Hybridně. A jaké jsou motory… pardon, pohonné jednotky, takový jsou i současní piloti Formule 1. 

Formuli 1 jsem začal sledovat v roce 1990 při velké ceně Monaca. Vítěz – Ayrton Senna na svém McLarenu Honda. A láska byla zpečetěna. Když si zpětně vybavím dvouhodinový, nesmlouvavý závod, kde jezdci řídili brutální stroje bez trakce, s manuální převodovkou (shodou okolností, ten rok jako první přišlo Ferrari s první poloautomatickou sekvenční převodovkou, která se dala označit za fungující) a řev motoru trhal hlavy přísedící roajality a běžně platících diváků na kusy, nebylo možné, aby člověk neseděl přilepený u obrazovky s otevřenými ústy a neobdivoval hrdiny, kteří krotí nezkrotné bestie.

A o to právě jde. Ztotožnění se, či obdiv vůči jezdci, který šetří gumy, palivo, dráhu, který SE šetří, opakuje naučené fráze pořád dokola jako kafemlejnek a jediné čím nešetří, je stěžování si na ostatní, že tohleto a támhleto přece “oni“ nesmí a že musí být potrestáni za lehoulinký dotek při výjezdu ze zatáčky, je zatraceně těžký úkol. Formule 1 byla tvrdou, nekompromisní řežbou těch nejlepších z nejlepších. Nemusíte souhlasit, ale dle mého názoru se z F1 stal sport pro slečinky. Ve srovnání s dobou minulou, ať už vzdálenější, nebo v celku nedávnou. 

Už od přelomu let dvacátých a třicátých minulého století, kdy se začaly vyhlašovat Grand Prix a zúčastňovali se jich ti nejlepší jezdci a konstruktéři, jest tato disciplína sportovních speciálů (která byla v roce 1950 sdružená pod hlavičku mistrovství světa vozů Formule 1) tou největší výzvou a snem pro všechny, kterým v žilách místo krve proudí vysokootanové palivo. A aby se takový člověk mohl dostat za volant jednoho z těch pekelných strojů, musel mít za sebou už nemalou řádku zkušeností. Zjednodušeně řečeno, musel to být chlap. A to nejen fyzicky, ale především mentálně, jelikož, jak říká otřepaná fráze, stačila jedna chyba a bylo po srandě. Zkuste se podívat na fotky Fangia, Froliána Gonzáleze, nebo Mikea Hawthorna a dalších. Byli to pánové na vrcholu sil a v nejlepších letech. Dívejte se na jejich oči. Na tu tenzi, na tu bystrost, kterou v očích Maxe Verstappena nenajdete. A ani nemůžete. Nechci nijak snižovat dovednosti mladého Maxe, ale už jen skutečnost, že ve Formuli 1 může jezdit sedmnáctileté jezdecké embryo, je dosti zarážející.

Váhové limity dnes dělají z jezdců bulimiky, kteří vlastně ani nepotřebují přehršel síly. Pilotáž současného monopostu se skládá z automatického kroucení volantem a z neustálého operování s palubním počítačem. Na trať pomalu nemrknou a se zpomalením monopostů už ani ta odstředivá síla není takový problém. Samozřejmě přeháním, ale chci aby byl obraz jasný. Pryč jsou ty doby, kdy nešlo pouze o zdolání soka na dráze, ale i o to, aby jezdec zdolal mašinu, která pod ním burácela a už to že dokončil závod, byla známka vysoké kvality a jezdeckého umu. 

Nedávno jsem shlédl záznam velké ceny Kanady 2008. Šlo o první a asi už jediné vítězství Roberta Kubici v sezóně, která byla poslední před velikou úpravou pravidel pro sezónu 2009. Zůstával mi z toho rozum stát. Jezdci bojovali o každý píď tratě, tlačili na tempo od začátku do konce, předváděli se svými monoposty famózní kousky, protože vše bylo jak má být. Na hraně. A když někdo někoho předjel, byl to setsakramentsky obdivuhodný počin. Dnes se dostanete do detekční zóny, zmáčknete tlačítko a ,,Tradá, jakejs byl ty tam vzádu“. Vždyť to postrádá jakoukoliv logiku! To přece není závod, to je uměle vytvořená show! Po každém závodu si přečtete kolik se uskutečnilo předjížděcích manévrů, ale ruku na srdce, kolik z nich se dá počítat jako rovnocenný souboj o místo… Osobně by mi nevadilo kdyby bylo méně předjíždění, avšak s vědomím, že vše a všichni jedou na hranici svých možností.
Robert byl po závodě vyčerpaný, durch (Takový Lewis kupříkladu dnes po vítězství sundá helmu a ukáže nám svůj nový melír…), ale naprosto šťastný a pyšný na svůj výkon.

Překomplikovaná technicky a svázaná pravidly, taková jest Formule 1 dnešních dní. A ať chcete nebo ne, F1 už není sexy. Chybí ji charakter. Charakter typu Hunt, Stewart, Lauda, Cevert, Senna, Mansell, Hakkinen. Borci nejen neodolatelní a tvrdí na trati, ale i mimo ní. Neříkám, že by piloti měli okamžitě po dojezdu skočit k baru na cigárko, sklenku oblíbené whisky a zasněžený hřeben pohoří (jaký by to dávali příklad mladým), ale aby se projevovali přirozeně. Aby to byli lidé, ke kterým se dá navázat vřelý fanouškovský vztah, díky tomu jací jsou a co předvádí na trati. Trochu toho rebelanství do toho umírání, pánové.

Teď to možná pro někoho vyznívá, že vše nové je špatné a vše staré je dobré. Ale jak už jsem výše podotkl, přeháním, aby bylo jasné, co se odehrává v duši a mysli celoživotního fanouška, který byl svědkem několika vrcholů historie F1. Chci pouze říci, že pro našince je současný stav našeho milovaného sportu nepřijatelný a co je možná nejhorší, ve spoustě případů nás nechává chladnými.

Sdílejte na:
Zavřít