Překonávání strachu ze smrti a psychika závodníků

Určitý strach po závažnější nehodě, ať své nebo svého soupeře, musel cítit každý závodník, při nejmenším s ním musela otřást, ale záleželo na tom, zda si ho připouštěl, jak ho vnímal a dokázal s ním bojovat. Pokud strach závodníka ovládl, znamenalo to jeho konec, protože ho to zpomalilo, naopak jestliže ho dokázal ovládnout a potlačit, mohl jet až na hraně limitu nebo i za ní. Každý závodník si dobře uvědomoval, jak nebezpečného podniku se zúčastní, někteří s tím bojovali pomocí myšlenky, že tohle se jim stát nemůže. Dobrým příkladem je Keke Rosberg. Když v roce 1982 zahynuli Gilles Villeneuve a Riccardo Palleti, řekl, že si nepřipouštěl, co se odehrálo. Měl vlastní svět, z něhož tyto tragédie vytěsnil.

Nehody mají na psychiku závodníka překvapivě veliký vliv v pozitivním slova smyslu, protože mohou zvýšit jeho pocit neporazitelnosti. Vysvětlení, proč to tak je, není složité. Jezdec si totiž snadno může pomyslet, že když zvládl přežít tohle, už ho nic nezastaví, nic se mu nemůže stát. Navíc, jestliže havaroval kvůli jezdecké chybě, vezme si z toho ponaučení a bude ještě silnější.

Jedna z nejznámějších nehod ve Formuli 1 je nehoda Nikiho Laudy z GP Německa 1976 na Nürburgringu. Laudovi trvalo pouhý měsíc a dvanáct dní, než se opět vrátil na závodní okruhy. Kladu si otázku, to necítil vůbec žádný strach? Odpověď mi na ni poskytl sám Lauda, jenž o svém prvním ostrém startu řekl: „Když jsem v Monze vlezl do kokpitu, zmocnil se mě takový strach, že všechny mé teorie o tom, jak dokáži sám sebe motivovat, byly rázem ty tam.“ Strach tedy cítil, ale přesto to zvládl, když přišel na to, že by měl začít pomaleji. Nakonec obsadil v Monze čtvrté místo a v šampionátu skončil druhý o jediný bod za Jamesem Huntem, když vzdal účast na deštivé Velké ceně Japonska. Jak sám později poznamenal, život pro něj měl větší hodnotu než titul. GP Japonska Lauda vzdal, ale závodění ne a dokázal získat ještě dva tituly mistra světa.

S rostoucí bezpečností a míře účinnosti ochranných prvků se pocit nebezpečí vytrácí a tím se zlepšuje vyrovnávání se s havárií, což je vidět na následujícím příkladě. V roce 1990 ve Velké ceně Itálie Derek Warwick převrátil svůj Lotus v rychlosti 250 kilometrů za hodinu. Z nehody vyvázl bez zranění. V moment, kdy na místo nehody dorazil profesor Sid Watkins, utíkal již Warwick do boxů k náhradnímu vozu. Profesor Watkins ho zastavil a zkontroloval mu pulz a krevní tlak, který byl v normálu. Jak sám Watkins vzpomíná, zasahující lékaři byli ve větším šoku než Warwick.

Další věc, kterou závodník potřebuje, je motivace. Kdo závodí bez ní, nemůže dosáhnout velkých úspěchů. Ať už se pilot postaví na start kvůli popularitě, slávě, penězům či čemukoliv dalšímu, stále ví, že konce tréninku nebo závodu se nemusí dožít. Většinou o tom ale téměř nikdo nechtěl veřejně mluvit. Mezi výjimky patřil například Gilles Villeneuve či Jim Clark, jenž se nerozpakoval mluvit o své možné smrti na dráze. Jackie Stewart či Niki Lauda mluvili zase o rizicích ve snaze, aby se zvýšila bezpečnost.

Ačkoliv se smrtí bojovalo, zůstávala nedílnou součástí běhu Formule 1. Enzo Ferrari říkával, že každého závodníka na startu dopředu bere jako možnou ztrátu. Věděl, o čem mluví, během jednoho měsíce, mu zemřeli tři jezdci. Zajímavé je, co si mysleli starší závodníci typu Louise Chirona, dle něhož mladí jezdci neuměli umírat. Všeobecně je podivuhodné, že se zhruba do závěru šedesátých let 20. století riskování života na závodní dráze všeobecně přijímalo za součást motorsportu a tím akceptovalo. Určitou roli, proč se to změnilo, může hrát profesionalizace, jež vypukla ke konci šedesátých let 20. století, kdy závodníci začali více dbát na svou fyzickou kondici a podobně.

Často se mluví o závodnické vášni, která může vést k nenapravitelné chybě. Proto by na jedné straně měla být vášeň a na té druhé rozum, u něhož to občas vypadá, že ho někteří závodníci postrádají. Oboje dvoje závodníka ovlivní, vášnivý závodník jezdí nebezpečněji a snadněji překoná možné trauma, pokud ho to nezlomí, než ten, který upřednostňuje rozum. Ale oba typy závodníků mají rády všechny věci pod kontrolou, proto je může rozhodit selhání techniky či chyba mechanika, protože to nedokáží ovlivnit. Je to velký faktor, jež na ně působí a má vliv na strach ze smrti. Z jakého důvodu ukážu na několika příkladech, a aby to bylo viditelné, jako vzory si vyberu velké hvězdy F1, čímž dokážu, že neplatila domněnka o smrti vyhýbající se zkušeným a talentovaným.

Vybrala jsem si Bruce McLarena, Jima Clarka a Jochena Rindta. Například americký závodník Dan Gruber považoval jejich závodnický um za takové mistrovství, díky němuž se nedopustí chyby. V dubnu 1968 zemřel při havárii Jim Clark – prasklá pneumatika. V červnu 1970 zemřel Bruce McLaren při testování vozu pro CanAm – uvolnění části podvozku. V září 1970 zemřel Jochen Rindt – mechanický defekt vozu.

Poslední příklad je výrok Laudy, jenž ještě před svou nehodou na Nürburgringu jednou řekl: „Člověk to prostě musí přijmout, a pokud se někdo zabije, řeknete si, že prostě udělal chybu. Když se ale dostanete mezi jezdce světové extratřídy a takové věci se dějí dál, není možné si to dále namlouvat.“ Lauda byl známý svou mluvou o rizicích, vysoké nechtěl podstupovat.                                                                                                                   

Jsou tu ještě dvě záležitosti, které mají vliv na závodníkův strach, vyrovnávání se s ním a ochotu podstupovat riziko. Tou první je myšlenka, že závodník na trati nebojuje jen proti soupeřům, ale také sám proti sobě. Jezdec se nejdřív musí vypořádat sám se sebou. Kolikrát se říká, že je to takzvaně jen v jeho hlavě. Samozřejmě ještě větší problém nastává, když se kromě psychického bloku po vážné havárii objeví i následky fyzického rázu. Své by o tom mohl vyprávět Nelson Piquet. Během tréninku na GP San Marina v roce 1987 havaroval v rychlosti 280 kilometrů za hodinu. Trvalo mu měsíce, než se zbavil následků psychického rázu, navíc trpěl chronickou nespavostí.

Druhou záležitostí je přehnaná sebedůvěra. Bez ní by se asi málokterý pilot dostal mezi samotnou špičku, ale pokud si někdo věří příliš, může se snadno stát, že získá pocit neporazitelnosti a snad i nesmrtelnosti. Tím je ochoten podstoupit mnohem větší riziko, které pak může snadno skončit tragédií. Na druhou stranu bez přehnané sebedůvěry ani nelze usednout do rychlých monopostů Formule 1.

Další tři specifické faktory ovlivňující chování jezdců na závodní trati, jsou pověrčivost, nervozita a stres. Závodníci mají své předzávodní rituály, jež nesmí porušit. Tyto rituály mají několik podob. Někteří jezdci rozmlouvají na startovním roštu s techniky či novináři, jiní se naopak raději v tichosti koncentrují. Velkou část uklidňuje přítomnost manželky či příbuzných a přátel. Oblíbené jsou i talismany nebo například, když si závodník vsugeruje, že určitá část jeho výstroje mu přináší štěstí (šťastné rukavice a podobně). Jak moc jsou jezdci v tomto ohledu citliví, vystihuje příhoda, jež se stala při úmrtí Gillese Villeneuvea. V rámci piety měla být druhý den před startem závodu držena minuta ticha. Nakonec kvůli obavám o narušení rituálů a soustředění závodníků se tak nestalo.

Jak velký vliv může mít nervozita, lze ukázat na případě Jackieho Stewarta, který nemohl nastoupit do Velké ceny Belgie 1972 kvůli léčbě žaludečního vředu, jež způsobila právě intenzivní a opakovaná nervozita. Stejný vliv má poté i stres, který jezdci zažívají například při soubojích na trati či při enormní zátěži, když stojí vyrovnaní na startovním roštu a čekají na start závodu, kdy se jim zvyšuje tepová frekvence. V souvislosti s pověrčivostí byl zase známý Alberto Ascari. Pokud mu přes cestu přeběhla černá kočka, odmítal nasednout do vozu.

Závodníci Formule 1 musí být i přes těžké podmínky, kterým při své práci čelí, spoustě informací, jimiž jsou zahlcováni, psychickému tlaku a dalším faktorům, závodit s mimořádným vnímáním detailů a plně soustředění na sebe, své vozy a situace, jež se vyskytnou. Možná i proto jsou to velmi emotivní osobnosti, muži s velkým egem a někdy s touhou si někoho přivlastnit či strachem z lékařů. Jak řekl Alain Prost: „Nevím, zda nám něco chybí, nebo naopak přebývá, ale nejsme normální.“