Politický vliv na Formuli 1

Dobrým příkladem je první ropná krize, následek Jomkipurské války z října 1973, kdy Egypt a Sýrie s podporou dalších arabských států zaútočily na Izrael. I když řada pořadatelů národních a klubových závodů musela kvůli ropné krizi zrušit své akce, F1 se to vůbec netýkalo, ačkoliv z počátku vládla nejistota, zda se budou konat všechny závody v kalendáři mistrovství světa. Nakonec nemusel být žádný zrušen a odjel se kompletní kalendář sezony. Navíc v rozmezí let 1973–1974 se počet účastníků královny motorsportu ještě zvětšil, když se objevilo 11 nových týmů (Shadow, Ensign, Lola, Hesketh, Trojan, Token, Amon, Lyncar, Penske, Vels Parnelli Jones Racing, Maki Engineering), což je největší počet nově příchozích za celou historii F1.

Dalším ukazatelem jsou státy, jež hostily velké ceny. Jednalo se o země ze Severní a Jižní Ameriky, Afriky a později i Asie a Austrálie. Největší podíl měla Evropa, ale trvalo 36 let, než GP uspořádal stát z východní Evropy. Některé z pořadatelských zemí měly složitou vnitřní politickou situaci, což mnohdy ovlivnilo průběh závodního víkendu. Takovým příkladem je Argentina, kam se Formule 1 vrátila po dvanáctileté pauze v roce 1972, a ne vždy probíhalo vše podle plánu.

Abychom pochopili souvislosti, musíme se podívat na situaci po druhé světové válce, kdy se v Argentině po vyhraných volbách dostal k moci Juan Domingo Perón. Perón přišel s programem národní emancipace a sociálních reforem. Podporu mu zajišťovaly odborové organizace, jež se nechaly uplatit materiálními výhodami. Spolu se značnými investicemi do průmyslu a úpadkem zemědělství, zvyšováním inflace a růstem životních nákladů se země začala potácet v ekonomické krizi. Perón přistoupil k represím. Po bombovém útoku v srpnu 1955 odstoupil z funkce a uchýlil se do exilu.

Vzhledem ke zde nastíněné ekonomické a politické situaci v zemi, je až s podivem, že se tu v letech 1953–1960 konala velká cena, s výjimkou ročníku 1959. Důležitý vliv na tuto skutečnost měla osoba místního závodníka Juana Manuela Fangia. Navíc sám Perón byl příznivcem motorsportu, do jehož rozvoje se na jeho popud investovaly nemalé finanční částky, díky čemuž se Fangio dokázal dostat ke kvalitním vozům a tím pádem získávat nejlepší umístění. Uspořádání velké ceny napomáhal fakt, že ačkoliv ekonomická situace země byla špatná, nepotřebovaly se vysoké částky na pořádání GP jako v pozdějších dobách.

Po Perónově odchodu ekonomické problémy neustaly a měly za následek nepokoje obyvatelstva. Politickou situaci v zemi značně ovlivňovala armáda, což vedlo k vojenské diktatuře. Obyvatelstvo nespokojené se situací v zemi se začalo bouřit a docházelo k násilí. Organizované skupiny páchaly řadu násilných akcí. Útočily na vojenská a policejní sídla, měly na svědomí únosy a vraždy významných osobností. Proto je zajímavé, že právě v tomto období začala Argentina znovu hostit závody F1. Obnovenou Velkou cenu Argentiny zahajující novou sezonu 1972, navštívilo 100 tisíc diváků, které potěšil debutující místní rodák Carlos Reutemann, jenž při svém prvním startu získal pole position. První místo neudržel po problémech s pneumatikami a obsadil nakonec sedmou příčku. Pořadatelé ho ale i přesto při vyhlašování vzali na stupně vítězů místo třetího Jackyho Ickxe!

V roce 1973 se do Argentiny vrátil příznivec motorsportu Perón a v říjnu zvítězil v prezidentských volbách. Země se právě nacházela v krátkém období konjunktury, tudíž nebyl problém s uspořádáním velké ceny. Poté co Reutemann při domácí GP v roce 1974 až do posledního kola vedl, ale pro technické potíže závod nakonec nedokončil, začal i přesto od Peróna dostávat osobní dotaci v hodnotě 400 liber každý měsíc. V červenci téhož roku však po srdečním záchvatu Perón zemřel. Následně sílící násilí a teroristické akce nebyly důvodem ke zrušení GP v roce 1976, nýbrž se zde F1 nejela kvůli finančním potížím. Ačkoliv byla politická situace nejistá, monoposty F1 startovaly v Argentině i nadále. V roce 1978 muselo šest tisíc vojáků hlídat tribuny, zázemí i garáže týmů. Vozy Formule 1 kroužily na okruhu v Argentině až do roku 1981, bez ohledu na politickou situaci v zemi. V roce 1982 pořadatelé nesehnali tři milióny dolarů, které za závod platili, a velká cena musela být zrušena. 

Opačně je na tom Velká cena Jižní Afriky, kde se závodilo od počátku šedesátých let 20. století. Až do roku 1985 se tu každoročně konala velká cena, s výjimkou tří ročníků 1964, 1966 a 1981. V posledně jmenovaném roce nebyl místní závod započítáván do mistrovství světa, protože kvůli novým pravidlům vyhovovalo málo vozů stanoveným technickým předpisům. Abychom pochopili, proč po roce 1985 mizí Velká cena Jižní Afriky, je nutné si přiblížit místní vnitřní politický vývoj po konci druhé světové války.

Když se v roce 1948 stal ministerským předsedou Daniel François Malan, začala jeho vláda s naplňováním politiky apartheidu, tedy rasové segregace bělošské menšiny od černošské většiny. Na počátku padesátých let 20. století začalo docházet k vystěhovávání černošského obyvatelstva z příměstských oblastí. Dalším krokem k segregaci byl zákon o oddělení společných zařízení, který se snažil zaručit co nejvíce omezené možnosti kontaktů mezi rasami. Segregace pokračovala ve školách, kostelích, ale třeba i knihovnách a sportovištích. Vláda vytvářela takzvané bantustany, známé také pod pojmem domoviny, což byla uměle založená historická samosprávná území pro původní černošské obyvatelstvo.

Země se dostávala do mezinárodní izolace. To však nezabránilo tomu, aby se zde stále konaly velké ceny. Okruh v Kyalami byl oblíbený, závodění na něm zaručovalo vzrušující situace, lidé si Formuli 1 nenechali ujít, zvláště když závodil místní jezdec Jody Scheckter, tudíž z tohoto úhlu pohledu nebylo třeba závod rušit i přes vnější tlaky, které k tomu vyzývaly. Situace se začala proměňovat v první polovině osmdesátých let. Klesla cena zlata a velká sucha měla za následek špatnou zemědělskou úrodu, která zapříčinila ekonomické problémy, jak u bělošské části obyvatelstva, tak v domovinách. S finančními potížemi se rozvíjela nespokojenost a radikalizace obyvatelstva. Docházelo k demonstracím a násilným akcím. Nakonec musela vláda vyhlásit v roce 1985 mimořádný stav.

Mezitím hlasy volající po zrušení místní velké ceny ještě zesílily. Veřejnosti se nelíbila politika rasové segregace a situace v zemi. Bylo jasné, že F1 v Jihoafrické republice skončí. Formule 1 si nemohla dovolit být spojována s apartheidem, byť jen tím, že závodí v zemi, kde je tato politika prováděna. Znamenalo by to souhlas s daným systémem, a proto musely všechny ostatní zájmy ustoupit a dovolit zrušení místní GP. Po proměně poměrů se F1 do Jihoafrické republiky v letech 1992–1993 vrátila, avšak přestavěný okruh Kyalami nedosahoval kvalit původní verze, a tak Formule 1 africkou zemi i kontinent opustila a dodnes se do ní nevrátila.

To Maďarsko hostí královnu motorsportu i v současné době a je první zemí z východního bloku, jež uspořádalo velkou cenu Formule 1. Bernie Ecclestone si uvědomoval finanční potencionál závodu za „železnou oponou“ a bylo jen otázkou, která ze zemí dostane privilegium přivítat královnu motorsportu. Mimo jiné se hovořilo o GP Československa či GP Sovětského svazu v Moskvě. O Maďarsku jako pořadateli GP, se začalo debatovat již v roce 1983 a v následujícím roce dostávaly konkrétní podobu informace o plánovaném okruhu. Ten byl nakonec situován do vzdálenosti 20 kilometrů od Budapešti, postaven za sedm měsíců a pojmenován Hungaroring. Poprvé tu závodníci startovali v sezoně 1986 a z vítězství se radoval Nelson Piquet. GP Maďarska byla velkou událostí s účastí vysokých státních představitelů a nesla se ve slavnostním duchu. Návštěvu si nenechali ujít bývalí závodníci jako Stirling Moss, Jack Brabham, Jackie Stewart, Niki Lauda a nechyběla ani Eliška Junková. Co se týče diváků, většinu tvořili domácí příznivci F1 spolu s návštěvníky z Itálie, Rakouska, NDR a Československa. Právě pro fanoušky z Československa byla GP Maďarska dobrou možností, jak osobně navštívit závod Formule 1.

Důvod, proč bylo vybráno Maďarsko tkví v jeho vnitřní politické situaci. Po, Sovětským svazem potlačené, revoluci  z roku 1956 se k moci dostala skupina pod vedením Jánose Kádára. Kádárův režim musel dodržet principy ideologie SSSR, ale zároveň si uvědomoval, že se země musí vyvíjet hospodářsky tak, aby neklesla životní úroveň obyvatelstva, proto vláda vydala opatření zapříčiňující růst platů či lepší zásobování, díky kterým docházelo k jejímu mírnému růstu. Společnost se rozvíjela a docházelo ke kulturnímu rozkvětu. Ačkoliv celý východní blok v osmdesátých letech 20. století zasáhla všeobecná krize, Maďarsko bylo díky „gulášovému socialismu“ vhodnou zemí pro pořádání závodu F1.

Formule 1, stejně tak jako všechna sportovní odvětví, by měla stát nad politickými událostmi. Neměla by být využívána k dosahování politických cílů. Přesto jimi může být ovlivňována. Je na každém, aby si odpověděl na otázky, zda se má závodit v zemích s nedemokratickými režimy, v zemích, kde se nedodržují lidská práva. V případě závodů v jihoafrickém Kyalami se svět F1 připojil k většině a politiku apartheidu odsoudil. Jak moc se ale lišila míra tvrdosti režimů v Jihoafrické republice a Argentině, kde se F1 přestala konat ne kvůli vnitropolitické situaci, ale kvůli nedostatku financí? Lze vůbec srovnávat, které represálie jsou horší?