Pohlednice z historie: 1980 Souboj na dvou frontách

Colinem Chapmanem iniciovaná revoluce vozů s vnitřní aerodynamikou se stala příčinou rozepře mezi sportovní federací FISA a konstruktérskou asociací FOCA, vedenou Berniem Ecclestonem. Za účelem získání co největší využitelné plochy podvozku pro vytvoření přítlaku se u nejmodernějších wing-carů posouval kokpit stále více dopředu, takže se nohy jezdců dostaly až do nebezpečného prostoru před osou přední nápravy. Přítlačný efekt dále umocňovaly neustále zdokonalované těsnicí lišty na bocích vozů, které se FISA chystala zakázat. V reakci na plánovaný zákaz těsnicích lišt pohrozily týmy sdružené v asociaci FOCA vytvořením konkurenčního šampionátu. Automobilky Ferrari, Renault a Alfa Romeo zůstaly na straně sportovního orgánu FISA.
Mistrovský tým Ferrari se po vzoru Renaultu začal zabývat stavbou přeplňovaného motoru, a tak se většina pozornosti v továrně v Maranellu soustředila na vývoj vozu pro příští ročník. Jody Scheckter a Gilles Villeneuve byli nuceni sezónu 1980 absolvovat s pátou evolucí modelu 312T, se kterou už neměli šanci na úspěch, neboť její plochý dvanáctiválec neumožňoval využívat principu wing-caru stejně efektivně jako u vozů s převládajícími osmiválci Ford Cosworth DFV.
Tým Williams, jenž dominoval druhé polovině uplynulého ročníku, nastoupil s vylepšenou verzí svého monopostu FW07. Alana Jonese doplnil Carlos Reutemann. Argentinec tak stejně jako v roce 1977 u Ferrari nahradil Claye Regazzoniho. Zkušený Švýcar se opět uchýlil do nevelkého týmu Ensign, který získal podporu společnosti Unipart.
Tým Lotus angažoval na Reutemannem uvolněné místo Elia de Angelise. Mladý Ital se stal kolegou již čtyřicetiletého Maria Andrettiho. Stáj po neúspěšné loňské sezóně opustil její hlavní sponzor Martini, a tak nový Lotus 81 vyjel v modročervené barevné kombinaci petrolejářské společnosti Essex.
Jacquese Laffitea u Ligieru posílil nadějný krajan Didier Pironi. S ryze francouzskou sestavou Jean-Pierre Jabouille a René Arnoux pokračoval i druhý zástupce země galského kohouta, automobilka Renault, jejíž snažení s turbomotory konečně začínalo přinášet první úspěchy.
Stáj Brabham Bernieho Ecclestonea se už v závěru roku 1979 vrátila k motorům Ford Cosworth, kterými nahradila problematické dvanáctiválce Alfa Romeo.  Po ukončení spolupráce s italskou automobilkou se tým vrátil k bílému zbarvení svých monopostů. Dvojnásobný mistr světa Niki Lauda se rozhodl odejít z formule 1, a tak Nélsona Piqueta doplnil Argentinec Ricardo Zunino.
Samotná Alfa Romeo se po startu v několika velkých cenách předchozí sezóny opět naplno zapojila do dění ve formuli 1. Po boku Bruna Giacomelliho nastoupil Patrick Depailler, který se zotavil z loňských zranění nohou utrpěných při havárii s rogalem. Hlavním sponzorem stáje se stal tabákový koncern Marlboro.
Johna Watsona u McLarenu posílil francouzský mistr formule 3 Alain Prost. Problémy sužovanou stáj v průběhu roku převzala organizace Project Four. Ron Dennis v jejím čele okamžitě zahájil rozsáhlou reorganizaci, v jejímž rámci propustil několik bývalých spolupracovníků Bruce McLarena.
Tým Tyrrell najal k Jeanu-Pierru Jarierovi Dereka Dalyho. Počítačový specialista Karl Kempf u Tyrrellu zavedl revoluční systém vyhodnocování jízdních vlastností vozu pomocí výpočetní techniky. Kempfovy pokusy s telemetrií vedly k testování hydraulického systému, udržujícího stálou světlou výšku monopostu. Raný předchůdce aktivních podvozků zatím v závodech nenašel uplatnění.
Stáj Arrows pokračovala s Riccardem Patresem a Jochenem Massem. ATS podepsalo smlouvu s Marcem Surerem a Janem Lammersem. Tým Shadow angažoval nováčky Stefana Johanssona a Davida Kennedyho. Po sérii neúspěšných pokusů o kvalifikaci do závodu se Don Nichols rozhodl ukončit působení americké stáje ve formuli 1. Materiální vybavení Shadowu převzal tým Theodore Teddyho Yipa.
Ze světa velkých cen se stáhl i Walter Wolf, jenž prodal pozůstatky svého týmu bratrům Fittipaldiovým. Společně s konstruktérem Harveym Postlethwaitem získala brazilská stáj i jezdce Kekeho Rosberga. Nadějný Fin se stal týmovým kolegou Emersona Fittipaldiho. Arturo Merzario a Hector Rebaque vzdali své neúspěšné pokusy s monoposty vlastní konstrukce.
Jediným nováčkem mezi týmy byla italská Osella. Do kokpitu modelu FA1 usedl dvaadvacetiletý Američan Eddie Cheever, který značku v předchozím roce reprezentoval ve formuli 2.

Mistrovskou sezónu 1979 mělo původně tvořit 15 velkých cen. V důsledku zákulisních bojů mezi organizacemi FOCA a FISA došlo k vyřazení Velké ceny Španělska z mistrovství světa, a tak šampionát čítal jen 14 podniků. Body si připisovalo prvních 6 jezdců v cíli systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1. Do konečného pořadí se započítávalo jen 5 nejlepších výsledků z první i druhé poloviny šampionátu. Do Poháru konstruktérů se sčítaly body získané oběma oficiálně přihlášenými jezdci jednotlivých týmů a započítávaly se všechny výsledky.

Kalendář sezóny 1980

Datum	Název		Okruh
13.1.1980	Velká cena Argentiny 1980		Buenos Aires
27.1.1980	Velká cena Brazílie 1980		Interlagos
1.3.1980	Velká cena Jižní Afriky 1980		Kyalami
30.3.1980	Velká cena USA-Západ 1980		Long Beach
4.5.1980	Velká cena Belgie 1980		Zolder
18.5.1980	Velká cena Monaka 1980		Monte Carlo
29.6.1980	Velká cena Francie 1980		Paul Ricard
13.7.1980	Velká cena Velké Británie 1980		Brands Hatch
10.8.1980	Velká cena Německa 1980		Hockenheim
17.8.1980	Velká cena Rakouska 1980		Zeltweg
31.8.1980	Velká cena Nizozemska 1980		Zandvoort
14.9.1980	Velká cena Itálie 1980		Imola
28.9.1980	Velká cena Kanady 1980		Montreal
5.10.1980	Velká cena USA-Východ 1980		Watkins Glen

 

V kvalifikaci na úvodní Velkou cenu Argentiny v Buenos Aires navázal Jones na své výkony z konce roku 1979, když triumfoval před Laffitem, Pironim a Piquetem. Nováček Alain Prost se kvalifikoval jako dvanáctý a porazil dokonce i zkušeného týmového kolegu Watsona. Po startu závodu vyrazil Jones do vedení. Za Australanem následovali Piquet, Laffite a Andretti. Pilot Lotusu se záhy propadl a 4. pozici převzal Reutemann. Jonesovo vedení trvalo jen do 18. kola, kdy se Australanův Williams přehřál kvůli plastovému pytli, který mu ulpěl na chladiči. Po návštěvě svých mechaniků se Jones zařadil na 4. příčku za Laffitea, Piqueta a Villeneuvea. Pilot Ferrari se pod tlakem dopustil chyby, a tak se Jones posunul na 3. místo. Australan vzápětí zdolal i druhého Piqueta. Ve 30. kole se Jones vrátil do vedení před Laffitea. Francouze krátce po prohraném souboji o čelní pozici vyřadila porucha motoru. Na 2. místo se posunul Villeneuve, jenž předtím předjel Piqueta. Kanaďan ve 37. kole odpadl kvůli potížím s řízením. Jones si s bezpečným náskokem dojel pro vítězství před Piquetem. Na 3. pozici kroužil po odstoupení Villeneuvea Scheckter. Úřadujícího mistra světa 8 kol před cílem zastavila porucha motoru. Scheckterovu pozici převzal Rosberg, který společně s Piquetem poprvé vystoupil na stupně vítězů. Prost ve svojí premiérové velké ceně dorazil do cíle na bodované 6. příčce.

 

 

 

 

Startovní pole Velké ceny Brazílie zůstalo stejné jako před dvěma týdny v Argentině. V kvalifikaci na Interlagosu triumfoval Jabouille před Pironim. Po zahájení závodu se do čela protlačil Villeneuve před francouzskými pronásledovateli Pironim, Laffitem, Jabouillem a Arnouxem. Pro Reutemanna závod skončil prakticky ihned po startu kvůli poruše hnacího hřídele. Jabouille ještě před koncem 1. kola předjel oba Ligiery. Ve 2. kole pilot Renaultu zdolal i Villeneuvea a ujal se vedení. Kanaďan hned nato podlehl i Pironimu, Laffiteovi a Arnouxovi. Villeneuve se svým problematickým Ferrari neudržel krok ani s de Angelisem a Jonesem. Pironi zamířil do boxů kvůli potížím s těsnicí lištou, a tak za Jabouillem nyní následovali Laffite a Arnoux. Pilot Ligieru ve 14. kole zastavil v důsledku poruchy elektroinstalace. V čele se ocitly oba Renaulty, za nimiž následovali de Angelis a Jones. Jabouille kroužil na 1. místě až do 25. kola, kdy ho o šanci na vítězství připravila porucha motoru. Vedení převzal Jabouilleův týmový kolega Arnoux. Francouz svoji čelní pozici před de Angelisem a Jonesem uhájil až do cíle a připsal si tak první vítězství ve formuli 1. Na 4. příčku se po stíhací jízdě vyšplhal Pironi. O další příjemné překvapení se postaral Prost svým 5. místem v závodě.

 

 

 

 

Před Velkou cenou Jihoafrické republiky vystřídal Stefana Johanssona v kokpitu Shadowu Geoff Lees. Tým ATS se rozhodl nasadit pouze jediný vůz pro Marca Surera, a tak se Jan Lammers ocitl bez práce. V průběhu kvalifikačních jízd došlo ke dvěma těžkým nehodám. Alain Prost havaroval v důsledku poruchy zavěšení svého McLarenu a zlomil si zápěstí. Marc Surer po havárii v zatáčce Crowthorne utrpěl vážná zranění nohou. Německá stáj proto povolala zpátky Jana Lammerse, aby Švýcara nahradil. Vysoká nadmořská výška okruhu v Kyalami svědčila turbomotorům Renault. Po startu z první řady uhájili Jabouille a Arnoux vedení. Za dvojicí Renaultů kroužili Jones, Laffite, Reutemann, Piquet, Villeneuve a Scheckter. Domácí pilot se brzy probojoval před Villeneuvea a Piqueta a začal útočit i na pátého Reutemanna. V 8. kole Laffite předjel třetího Jonese. O chvíli později zastavila Scheckterovu slibnou jízdu porucha motoru. Čtvrtého Jonese vyřadila v 35. kole závada převodovky. Jabouille setrval v čele až do 62. kola, kdy musel odstoupit v důsledku defektu pneumatiky. Vedení se ujal druhý pilot Renaultu Arnoux, který si dojel pro druhé vítězství v řadě. Ceremoniál vyhlašování vítězů proběhl zcela ve francouzské režii, neboť 2. a 3. příčku ukořistili jezdci Ligieru Laffite a Pironi.

 

 

 

 

Zraněného Alaina Prosta nahradil ve Velké ceně USA-Západ v Long Beach Stephen South. Tým ATS opět nasadil Jana Lammerse. Nizozemec se v kvalifikaci postaral o senzaci, když s novým šasi D4 zaznamenal čtvrtý nejrychlejší čas za Piquetem, Arnouxem a Depaillerem. Po startu závodu Piquet ubránil vedoucí pozici. Za pilotem Brabhamu se závodníci seřadili v pořadí Arnoux, Depailler, Lammers, Jones a Giacomelli. Ve středu pole najel Andretti do zádě Jarierova Tyrrellu a do kolize se zapletl také Zunino. První kolo závodu nedokončil ani Lammers, kterého vyřadila porucha hnacího hřídele. Druhého Arnouxe brzy předjeli Depailler a Jones. Ve 4. kole předvedl Giacomelli hodiny. Ital svým roztočením vyvolal sérii kolizí. De Angelis najel do zádě Cheeverovy Oselly a při následné havárii si poranil kotník. Piquet nadále kontroloval čelo závodu před Depaillerem, Jonesem, Arnouxem a Patresem. V 18. kole Jones předjel Depaillera a posunul se na 2. pozici. Villeneuve se mezitím probil na 4. místo před Arnouxe a Patreseho. Ve 29. kole zdolal jezdec Ferrari také třetího Depaillera. Pro pilota Alfy Romeo závod skončil poruchou zavěšení ve 41. kole. O několik okamžiků později si Villeneuve poškodil příď svého vozu při předjíždění Dalyho o kolo. Ve 48. kole se do podobných problémů jako Kanaďan dostal i druhý Jones, který byl po kolizi s o kolo zpět jedoucím Giacomellim nucen odstoupit. Za neohroženě vedoucím Piquetem nyní následovali Patrese, Arnoux a Regazzoni. V 51. kole Regazzonimu na rovince Shoreline Drive selhaly brzdy. Švýcar se svým neovladatelným Ensignem narazil do odstaveného Zuninova Brabhamu a poté do betonové zdi. Regazzoni při nehodě utrpěl vážná zranění páteře, v jejichž důsledku bohužel ochrnul. Piquet udržel vedoucí pozici po celý závod, a tak se mohl radovat z premiérového vítězství ve formuli 1. Brazilce na stupních vítězů doprovodili Patrese a Fittipaldi, přičemž dvojnásobný mistr světa se na 3. příčku probil z posledního místa na startovním roštu.

 

 

 

 

Evropská část sezóny odstartovala až o 5 týdnů později v belgickém Zolderu. Alain Prost se během této dlouhé přestávky zotavil ze svého zranění zápěstí utrpěného v Kyalami. Doživotně ochrnutého Claye Regazzoniho u Ensignu nahradil Tiff Needell. Pozice v první startovní řadě si v kvalifikaci zajistili Jones a Pironi. Po 1. kole závodu vedl Pironi před Jonesem, Laffitem a Reutemannem. Pro Jabouillea závod skončil krátce po startu vinou poruchy spojky. V 17. kole zaútočil Arnoux na Reutemannovu 4. pozici. Pilot Renaultu se po neúspěšném manévru propadl do středu pole. Pátou příčku převzal Piquet, který ve 33. kole havaroval. O 5 kol později došlo k první změně mezi vedoucí čtveřicí, když se Laffite propadl za Reutemanna. Francouz poté zamířil k mechanikům kvůli potížím s brzdami. Pironi udržel vedoucí pozici před dvojicí Williamsů až do cíle a stal se tak již třetím premiérovým vítězem velké ceny během posledních čtyř podniků. Bitva o 4. místo mezi Arnouxem, Jarierem a Villeneuvem nakonec dopadla nejúspěšněji pro jezdce Renaultu.

 

 

 

 

O pouhých 20 míst na startovním roštu Velké ceny Monaka se v kvalifikaci utkalo celkem 27 jezdců. Ze svojí první pole position se radoval Pironi před Reutemannem. Pro Renault skončila kvalifikace zklamáním, neboť se jeho jezdci umístili až na 16. a 20. místě. V kvalifikačním sítu uvázl mimo jiné i Watson, zatímco jeho týmový kolega Prost zaznamenal desátý nejrychlejší čas. Po startu závodu udržel vedení Pironi před Reutemannem, Jonesem, Laffitem, Depaillerem a Piquetem. Uprostřed startovního pole došlo k hromadné havárii, když Daly najel do zádě Giacomelliho Alfy a následně zasáhl Prostův McLaren. Dalyho Tyrrell byl nárazem vymrštěn do vzduchu a po dopadu přistál na vůz týmového kolegy Jariera. Při kolizi utrpěl poškození vozu i Lammers. Jones se mezitím propracoval na 2. místo před týmového kolegu Reutemanna. Pořadí na bodovaných pozicích se pak nezměnilo až do 25. kola, kdy Jones odstoupil s poruchou diferenciálu. Poté se na trať v Monte Carlu snesl déšť. Pironi kontroloval čelo závodu až do 55. kola, kdy v důsledku problémů s převodovkou havaroval. Chvíli předtím odpadl kvůli poruše motoru také čtvrtý Depailler. Vedení v závodě převzal Reutemann před Laffitem a Piquetem. V tomto pořadí pak první tři závodníci pokračovali až do cíle. Zásluhou třetího místa v závodě se Piquet posunul do čela průběžné klasifikace jezdců s jednobodovým náskokem na druhého Arnouxe.

 

 

 

 

Po závodě v Monaku byla na programu Velká cena Španělska. Jezdci týmů sdružených ve FOCA obdrželi pokuty, neboť se na pokyn svých zaměstnavatelů nedostavili v Zolderu a Monte Carlu na povinné přejímky. Protože peněžité tresty nebyly včas uhrazeny, FISA všechny zainteresované jezdce zbavila licencí. Pořadatelé v Jaramě jim i tak umožnili startovat, a proto automobilky Ferrari, Renault a Alfa Romeo ze závodu na protest odstoupily. Pro vítězství si ve Španělsku dojel Jones, žádné body do šampionátu ale nezískal. FISA posléze odmítla připustit týmy startující v Jaramě do Velké ceny Francie. Na poslední chvíli nakonec došlo k zaplacení všech pokut, a tak se v Le Castellet opět představily všechny týmy. Ve Francii již nechyběl uzdravený Marc Surer. Švýcarův náhradník u ATS Jan Lammers se přesunul do týmu Ensign. Domácí jezdci obsadili první tři místa na startovním roštu v pořadí Laffite, Arnoux, Pironi. Po startu se francouzský trojblok udržel před Jonesem. Smolaře Jabouillea opět v úvodu závodu vyřadila porucha. Laffite si v čele postupně vybudoval osmisekundový náskok. Jones se během 8 kol probojoval před Pironiho i Arnouxe. Pilota Renaultu začaly trápit problémy s ovládáním plynu, v jejichž důsledku se propadl také za Piqueta a ocitl se pod tlakem šestého Reutemanna. V čele jedoucí Laffite poté začal bojovat s opotřebenými pneumatikami. Ve 35. kole pilot Ligieru podlehl Jonesovi a o 7 kol později také týmovému kolegovi Pironimu. Australan udržel první pozici před francouzskou dvojicí až do cíle. Zásluhou druhého vítězství ročníku převzal Jones vedení v průběžném hodnocení mistrovství světa.

 

 

 

 

Druhou polovinu sezóny načala Velká cena Velké Británie. Během předzávodního testování se ukázalo, jak velký pokrok učinily vozy formule 1 za poslední dva roky, když Pironiho nejrychlejší pokus o 5 sekund překonal traťový rekord z roku 1978. Startovní pole v Brands Hatch rozšířily 2 monoposty Williams soukromých týmů pilotované Rupertem Keeganem a Desiré Wilsonovou. Ačkoli Jihoafričanka na jaře dokázala v Brands Hatch zvítězit v rámci seriálu Aurora F1 se starším Wolfem týmu Theodore, v kvalifikaci na velkou cenu neuspěla. Do Británie už nepřijel tým Shadow, jenž ukončil své působení ve formuli 1. Neúspěšného Ricarda Zunina v kokpitu Brabhamu vystřídal Hector Rebaque. Tým Fittipaldi v premiéře představil nové šasi F8 připravené pro Emersona Fittipaldiho. V kvalifikaci ukořistili obě místa v první řadě piloti Ligieru, zatímco stáje Renault i Ferrari měly problémy s pneumatikami a skončily v poli poražených. Po startovním signálu uhájil Pironi vedení před Laffitem, Jonesem a Piquetem, který překonal Reutemanna. Pořadí v čele se nezměnilo až do 19. kola, kdy vedoucí Pironi zamířil k mechanikům kvůli unikající pneumatice. První příčku převzal Laffite. Ani druhý pilot Ligieru v čele příliš dlouho nevydržel, neboť ve 31. kole havaroval po defektu pneumatiky. Do vedení se posunul Jones se solidním náskokem před Piquetem a Reutemannem. Pironi se mezitím po stíhací jízdě z konce startovního pole probojoval na 5. pozici. Francouze v závěru závodu postihl další defekt, způsobený prasklým ráfkem. Jones si v Brands Hatch dojel pro druhé vítězství v řadě s desetisekundovým náskokem před Piquetem a Reutemannem.

 

 

 

 

Během měsíční pauzy před Velkou cenou Německa se na Hockenheimringu konalo další testování. V zatáčce Ostkurve se svojí Alfou Romeo těžce havaroval Patrick Depailler. Francouz bezprostředně po nárazu do bariér utrpěl smrtelná zranění, protože záchytné ploty bohužel nebyly při testech nainstalovány a ležely svinuté za svodidly. Alfa Romeo se i přes tuto tragédii rozhodla do závodu nasadit svého druhého jezdce Bruna Giacomelliho. Domácí stáj ATS připravila druhý monopost pro Haralda Ertla. V kvalifikaci udával tempo Jones před Jabouillem, Arnouxem a Reutemannem. Nejlepší start do závodu předvedl Jones, Jabouille ale využil výkonu svého turbomotoru Renault a proklouzl na 1. příčku. Za vedoucí dvojicí následovali Laffite, Pironi a Arnoux. Jezdec Renaultu se brzy posunul na 4. pozici. Prvním odpadnuvším jezdcem z čela závodu se stal Pironi, jehož v 19. kole zastavila porucha hnacího hřídele. Po 26 kolech krátce po sobě odstoupili oba piloti Renaultu, které shodně postihla porucha pružiny ventilu. Do čela postoupil Jones před Laffitem a Reutemannem. Za první trojicí s odstupem kroužili Piquet, de Angelis a Watson. Vedoucí Jones musel v závěru odbočit pro nové pneumatiky a propadl se na třetí pozici za Laffitea a Reutemanna. V tomto pořadí pak projeli první tři závodníci pod šachovnicovou vlajkou.

 

 

 

 

Tým Lotus v Rakousku nasadil třetí vůz pro debutanta Nigela Mansella. Během tréninku těžce havaroval Jochen Mass. Jezdec Arrowsu utrpěl zranění krku, kvůli kterému nemohl pokračovat v dalším programu velké ceny. Vysoká poloha Österreichringu opět hrála do karet turbomotorům Renault, proto podle očekávání obsadili první řadu Arnoux a Jabouille. Po zahájení závodu se do čela probil Jones před Arnouxem a Giacomellim. Pilota Alfy Romeo ještě v 1. kole předjeli Jabouille a Pironi. Renaulty těžily z výkonnostní převahy, a tak se již ve 4. kole z vedení těšil Arnoux před Jabouillem. Nejbližšími pronásledovateli monopostů francouzské automobilky byli Jones a Giacomelli, zatímco Pironi se propadl na 7. pozici. Po 10 kolech se na 4. místo před Giacomelliho zařadil Piquet. Ve 21. kole zamířil vedoucí Arnoux pro nové pneumatiky. Vedení převzal Jabouille před Jonesem a Piquetem. Brazilce vzápětí začala trápit spojka, a tak se propadl za Reutemanna a Giacomelliho. Italovu slibnou jízdu ve 29. kole ukončila porucha zavěšení. V závěru závodu postihly vedoucího Jabouillea problémy s pneumatikami. Na pilota Renaultu se dotáhl Jones, Francouz ale po sérii poruch konečně dovezl svůj vůz do cíle na první pozici. Druhý Jones opět zvýšil vedení v mistrovství světa, neboť Piquet do cíle dorazil až jako pátý. Třetí stupeň vítězů obsadil Reutemann. Mansellova premiéra skončila ve 41. kole poruchou motoru. Brit při závodě utrpěl nepříjemné popáleniny od benzinu, kterým mechanici před startem nedopatřením potřísnili jeho kombinézu.

 

 

 

 

Nizozemský Zandvoort v zájmu zvýšení bezpečnosti zpomalila nová šikana Marlboro, přerušující zadní rovinku. Tragicky zesnulého Patricka Depaillera nahradil v kokpitu Alfy Romeo Vittorio Brambilla. Jochen Mass v tréninku opět usedl do kokpitu Arrowsu, zranění krku z Rakouska mu ale stále způsobovalo silnou bolest, proto Němce vystřídal devatenáctiletý testovací jezdec Tyrrellu Mike Thackwell. Ve své době nejmladší účastník programu velké ceny zakončil své účinkování neúspěšným pokusem o kvalifikaci do závodu. Tým McLaren v premiéře představil nový model M30, připravený pro Alaina Prosta. V trénincích došlo k několika těžkým haváriím. Mezi jezdce postižené nehodou se zařadil i Jones. V kvalifikaci znovu dominovali Arnoux a Jabouille. Jones po startu závodu podobně jako v Rakousku připravil závodníky Renaultu o vedení. Pilot Williamsu si ve 2. kole při přejíždění obrubníku poškodil těsnicí lištu, a tak musel navštívit mechaniky. Čelní pozici převzal Arnoux před Laffitem, Reutemannem, Jabouillem, Piquetem a Villeneuvem. Ve 3. kole došlo v zatáčce Tarzan hned k několika předjížděcím manévrům: Laffite se dostal před Arnouxe, Jabouille předjel Reutemanna a Villeneuve zdolal Piqueta. Jabouille po několika kolech zamířil k mechanikům a na 3. pozici za Laffitea a Arnouxe postoupil Villeneuve. Pilota Ferrari vzápětí překonal Piquet. V 11. kole Brazilec odsunul za svá záda i Arnouxe. O 2 kola později se Piquet po úspěšném předjetí Laffitea ujal vedení. Villeneuve se mezitím začal propadat pořadím kvůli potížím s pneumatikami. Za Piquetem tak nyní následovali Laffite a Giacomelli, který zdolal Arnouxe. Ital posléze začal útočit i na Laffitea. Ve 38. kole se Giacomelli při pokusu o předjetí dopustil chyby a propadl se na 7. místo. V 61. kole absolvoval Daly kuriózní havárii, když po poruše brzd narazil do hrazení a poté se svým Tyrrellem přistál na bariéře z pneumatik. Piquet v čele setrval až do cíle a svým triumfem náhle snížil Jonesův náskok v čele šampionátu na pouhé 2 body. Jako druhý byl odmávnut Arnoux, jenž 3 kola před cílem odsunul Laffitea na třetí pozici.

 

 

 

 

Velká cena Itálie se v roce 1980 poprvé v historii mistrovství světa formule 1 nekonala v Monze, ale na okruhu v Imole, nesoucím jméno zesnulého syna Enza Ferrariho Dina. Arrows tentokrát zraněného Jochena Masse nahradil jeho krajanem Manfredem Winkelhockem. Němcova premiéra neměla dlouhého trvání, neboť v kvalifikaci  se svým Arrowsem narazil do Mansellova Lotusu, čímž oba vyřadil z dalších bojů. Villeneuve v trénincích poprvé vyzkoušel nové Ferrari 126C poháněné turbomotorem. Potřetí v řadě nenašli piloti Renaultu v kvalifikaci přemožitele, když opět zvítězil Arnoux před Jabouillem. Po startu závodu se mezi dvojici Renaultů vklínil Reutemann. Argentinec se ještě před cílem 1. kola propadl na chvost startovního pole kvůli problémům se spojkou. Vedení se ujal Arnoux před Jabouillem, Piquetem, Giacomellim a Villeneuvem. Ve 3. kole Jabouille a Piquet předjeli Arnouxe. O chvíli později se Piquet probojoval do čela. V 6. kole těžce havaroval Villeneuve v důsledku defektu pneumatiky. Jeho Ferrari čelně narazilo do bariér. Zcela zničený monopost se po tvrdém nárazu dosmýkal zpátky na trať. Otřesený Kanaďan se z vraku svého Ferrari naštěstí vysoukal bez vážnějšího zranění. Villeneuveova havárie měla za následek odstoupení Giacomelliho, který po najetí na úlomky utrpěl defekt pneumatiky. Na 4. pozici po odpadnutí Villeneuvea a Giacomelliho postoupil Jones. Ve 12. kole Australan zdolal třetího Arnouxe a ve 29. kole předjel i jeho kolegu Jabouillea. Arnoux se v závěru propadl mimo bodované pozice a Jabouillea vyřadila porucha převodovky, a tak za Piquetem a Jonesem do cíle dorazil po stíhací jízdě Reutemann. Piquet se zásluhou třetího vítězství sezóny vrátil do vedení v průběžném hodnocení mistrovství světa.

 

 

 

 

Před Velkou cenou Kanady ohlásil Vittorio Brambilla svůj odchod z formule 1. Na Italovo místo v týmu Alfa Romeo nastoupil nováček Andrea de Cesaris. Za volantem třetího Tyrrellu se v Montrealu představil Mike Thackwell, který se tentokrát dokázal kvalifikovat do závodu. Týmy Renault a Ferrari na pneumatikách Michelin se po celý víkend trápily a úřadující mistr světa Jody Scheckter dokonce ani neprošel kvalifikací. Místa v první startovní řadě si zajistili rivalové v boji o titul Piquet a Jones. Nejlepší start předvedl Jones, Piquet mu ale odmítl uvolnit cestu, a tak se oba soupeři střetli. Kolize vedoucí dvojice způsobila hromadnou havárii, při níž utrpělo poškození celkem 8 vozů. Organizátoři se rozhodli závod zastavit. Pro opakovamý start přesedla většina postižených jezdců do náhradních vozů. Jarier převzal Thackwellův monopost. Po restartu Jones znovu zaujal 1. pozici a před Piqueta se dostal i Pironi. Brazilec pilota Ligieru ve 2. kole opět předjel. V následujícím kole jezdec Brabhamu zdolal i vedoucího Jonese. Piquetovu jízdu za vítězstvím ve 24. kole zastavila porucha motoru. Do vedení se vrátil Jones před Pironim a Watsonem. Francouz se začal na Australana dotahovat, ačkoli mu hrozila minutová penalizace za předčasný start. Ve 26. kole postihl Jabouillea defekt zavěšení a při následné havárii Francouz utrpěl těžká zranění nohou. Prost mezitím zdolal Laffitea a začal stíhat i čtvrtého Reutemanna. Ve 34. kole pilot McLarenu Argentince odsunul za svá záda. Po několika dalších kolech Prost odstoupil kvůli poruše zavěšení. Pironiho penalizace byla potvrzena, a tak Jones Francouze ve 44. kole bez boje přepustil do čela a sám svůj vůz šetřil. Po přičtení penalizace se Pironi propadl na 3. pozici za dvojici Williamsů Jonese a Reutemanna. Jones se zásluhou čtvrtého vítězství sezóny stal předčasně mistrem světa, protože systém hodnocení šampionátu už Piquetovi neumožňoval získat v závěrečném závodě dostatečné množství započítávaných bodů.

 

 

 

 

Vážně zraněný Jean-Pierre Jabouille se nemohl zúčastnit Velké ceny USA-Východ, a tak Renault ve Watkins Glenu nasadil pouze jeden vůz pro Reného Arnouxe. Alain Prost v kvalifikaci havaroval v důsledku další poruchy zavěšení. Pilot McLarenu se při nehodě udeřil do hlavy, proto se rozhodl závod vynechat. Ze zisku pole position se poměrně překvapivě radoval Giacomelli. Po startu závodu udržel pilot Alfy Romeo vedoucí pozici. Za Giacomellim se seřadili Piquet, Reutemann, Pironi a de Angelis. Čerstvý mistr světa Jones v první zatáčce vyjel mimo trať a po 1. kole figuroval na 12. místě. K první změně v čele závodu došlo až po 25 kolech, kdy se Piquet pod Reutemannovým tlakem dopustil chyby a skončil mimo trať. Jones se zatím úspěšně probíjel vpřed. Ve 28. kole se pilot Williamsu posunul již na 3. pozici před Pironiho. O 3 kola později se Australan zařadil i před týmového kolegu Reutemanna a vydal se stíhat vedoucího Giacomelliho. Ve 32. kole Italova Alfa Romeo zastavila kvůli poruše elektroinstalace. Jones převzal vedení, které před Reutemannem a Pironim uhájil až do cíle. V USA se s formulí 1 rozloučili dva bývalí mistři světa. Jody Scheckter již uprostřed katastrofální sezóny předčasně ohlásil svůj odchod do závodnického důchodu. Po 5 letech marného snažení s vozem rodinného týmu ukončil kariéru ve formuli 1 také Emerson Fittipaldi. Jubilejní dvacátá velká cena na okruhu ve Watkins Glenu zároveň uzavřela historii této slavné trati v mistrovství světa.

 

 

 

 

Alan Jones v roce 1980 vybojoval první titul mistra světa pro tým Williams, který se zároveň radoval i z premiérového triumfu v Poháru konstruktérů. Sezónu bohužel doprovázely zákulisní spory mezi týmy a vedením šampionátu, zdánlivě vyvolané zamýšleným zákazem těsnicích lišt. Když Bernie Ecclestone v čele konstruktérské organizace FOCA pohrozil uspořádáním vlastního šampionátu, začalo být nad slunce jasné, že skutečná příčina konfliktu spočívá v boji o kontrolu nad formulí 1.

Na celkové pořadí šampionátu 1980 se můžete podívat ZDE.