Loutkové divadlo F1 opět vyrazilo do světa

Aktuální hvězdy mají strach z každého slova, každého pohybu nebo dokonce činu, který by nebyl v souladu s představami zaměstnavatele a sponzorů. Také čerstvý ročník pro nás bude mít připravenou záplavu nic neříkajících žvástů s úst vždy usměvavých a nepřirozeně korektích „clean cut kids F1“. Následuje „trochu jiný“ výhled na sezonu 2013.

S touto situací má odchod sedminásobného mistra světa Michaela Schumachera jen málo společného. Není nová. Také nadaný Němec přišel do formule 1 již náležitě „sterilizován“. Prošel tvrdou PR-školou Mercedesu-Benz a největším  „šlápnutím vedle“ celé jeho kariéry (mimo jeho často a veřejně demonstrovaného sklonu k nesportovnímu chování) byl jeho smutný pokus o comeback. Verbálně si ovšem chyb nedovolil. I on vždy dobře věděl, o čem smí a o čem nesmí povídat a chrlil do mikrofonů více než dvě desetiletí  stejné naučené fráze. A když někdy nevěděl dál, nebo ho tazatel přeci jen dostal do úzkých, byla tu jeho vždy přítomná tisková mluvčí Sabine Kehmová, která vše pohotově správně nasměrovala… Ne, z pohledu zábavy byl odchod tohoto geniálního sportovce těžko ztrátou.

A co zbylo? Co předvedou jezdci ročníku 2013 mimo jejich polo automatizovaných kokpitů? Připravme se na známé loutkové divadlo. Vždy usměvavý sympaťák Sebastian Vettel se sice dokázal třikrát korunovat mistrem světa, co se sebedůvěry a vyjádření vlastního mínění týče však neopustil úrověň testmana BMW, kterým před lety byl. Blonďatý Němec jistě dokáže získat ovace svých anglických mechaniků, když perfektně cituje skeče z „Little Britain“, zároveň si je ale v každém okamžiku před kamerou či mikrofonem vědom své „zodpovědnosti“ a především loyalitě vůči chlebodárci Red Bull. Před třemi lety musel Sebastian vynaložit hodně energie, aby vyžehlil své uklouznutí v Turecku, když si po nehodě ťukal na hlavu směrem kolegy Webbera. Být moderní a „hype“, to ano – ovšem pouze v hranicích představ doktora Marka. Na Vettelově osobnosti  je proto – mimo jeho výjimečného talentu – pozoruhodné jen to, že svým autům dává dvojsmyslná (jaká to odvaha, že?) jména, což není pro trojnásobného šampiona právě příliš… V mnohem horší situaci se u Red Bullu již léta nachází jeho „kolega“ Mark Webber. Australana si koupil pan Mateschitz svého času jako část likvidovaného materiálu Jaguaru. Špičkový vůz má Webber k dispozici ale jen díky jisté britské lobby v týmu a k jakékoliv kritice se již dlouho nenechal strhnout. Přebytek energie raději vybíjí o samotě na horském kolu. Příliš nejisté je jeho postavení , příliš často mu Marko dal najevo, že v něm vidí přinejlepším poslušnou dvojku, kterou může kdykoliv nahradit jedním z hladových juniorů jeho ohromného rezervoáru.

Tento rezervoár i letos tvoří především béčko Red Bullu, Scuderie Toro Rosso. Pro Webbera je rok 2013 definitivně poslední sezonou a Tostovy jezdci Vergne a Ricciardo vědí o své šanci na postup do prvního týmu. Jakou mediální „bouři“ vyvolalo před týdnem Vergneho neslýchané přiznání „Už nejsme kamarádi!“, na které Ricciardo odpověděl „Roztrhám ho na cucky“. James Hunt by asi nevěřil vlastním uším, kdyby slyšel, jaké to „rázné upřímnosti“ jsou jeho následníci pořád ještě schopni… Nebo se jen jednalo o mediální akci připravenou tiskovým oddělením Red Bullu, která měla za úkol vnést do šedého živoření Toro Rossa alespoň trošku barvy? I když je jistá nervozita na místě: ona Markova „škola talentů“, do které bývalý vítěz Le Mans v posledních patnácti letech investoval několik desítek Mateschitzových milionů, nenesla zrovna bohatou sklizeň. Jen Vettel se zatím dokázal prosadit, zatímco se Vergne s Ricciardem lehce mohou připojit do dlouhé řady ztroskotalců rázu Liuzziho, Kliena, Speeda, Alguersuariho a Buemiho…

Další průlet polem dnešních „hrdinů volantu“ bohužel nedopadne mnohem lépe. U Ferrari se mohou vždy spolehnout na korektního Alonsa. Scuderie je jeho poslední štace ve formuli 1 a také poslední šance, stát se potřetí mistrem – to si přeci nepokazí neopatrným chováním á-la Alain Prost. Dvojka týmu, Massa, dobře ví, že je ve formuli 1 již jen pouze díky jeho dobrému vztahu k rodině Todt. Jeho výsledky mu již dávno vzaly právo na špičkový kokpit a proto je naprosto vyloučeno, že by směrem svého zaměstnavatele nebo organizace F1 vůbec jen jediným slůvkem zmínil něco nevhodného.

V podobně nejisté situaci se nachází Romain Grosjean u Renaultu. Byl to Eric Boullier, kdo mu dal druhou šanci ve formuli 1 a mimo tohoto francouzského týmu angažmá nedostane. Bude tedy notovat výlučně píseň jeho PR oddělení. Vyžadovat od jedničky Renaultu zpěv, by asi bylo ve střízlivém stavu  příliš, Kimmi Räikkönen toho ale stejně moc nenamluví a formule 1 se stím již smířila.

Pokud někdo ve světě grand prix „žvanění o ničem“ zavedl, tak to byl Ron Dennis. Od jeho jezdců se tedy dá revoluce na parketu výřečnosti očekávat nejméně. Jenson Button nemá, proč si na život ve formuli 1 stěžovat a maličký Sergio Perez je v tomto velkém světě stejně tak nováčkem, jako u politicky korektního McLarenu. A maličký zůstane. Korektnímu chování se již v motokárách naučili piloti „McLarenovy odnože“ Mercedesu-Benz. Lewis Hamilton je od školních let Dennisovým chovancem a co vypustí z úst, to se naučil od svého mentora. V minulých letech se Hamiltonův manažement snažil opepřit osobnost svého klienta poněkud křečovitě demonstrovaným „vztahem“ ke známé zpěvačce, letos se Lewis bude profilovat láskou ke zvířatům a do světa ječícíh motorů s sebou potáhne vynervovaného psíka.  Sunnyboy Nico Rosberg dobře ví, co je jeho role u Mercedesu a nikdy by ho nenapadlo, zachovat se jinak, než jak to od něj očekává ultrakonzervativní klientela této značky.    

Podobně neslaně-nemastně přežívá ve formuli 1 i Paul di Resta. Bledý junior Mercedesu ze Skotska letos u týmu Force India dostane staronového týmového kolegu – a Adrain Sutil dobře ví, jak lehce může i to sebemenší noční uklouznutí v diskotéce vážně ohrozit kariéru…

A smutný zbytek letošních idolů formule 1? I Nico Hülkenberg, který byl začátkem známý pro svůj odmítavý postoj vůči médiím, se naučil nasadit strojený úsměv, jakmile se nablízku objeví kamera. Jeho kolegou u Sauberu je mladý Gutierrez, prototyp moderního zdvořilého sportovce, který spolehlivě dokáže mluvit, aniž by něco zajímavého sdělil.

Ze čtveřice hvězd z týmů Marussia a Caterham stačí jmenovat jen Julese Bianchiho. Mladý Francouz je členem dorosteneckého kádru Scuderie Ferrari a ví, že si nesmí dovolit ani tu nejmenší chybičku, pokud někdy chce obdržet šanci v jejím voze. Spontánní rozhovory proto zásadně odmítá. Tazatel musí své otázky sepsat, ty pak nejdříve ověří tiskové oddělení v Maranellu a nebylo by divu, kdyby Julesovi  dali na cestu i několik tipů, jak na ně odpovědět…

Je tedy svět v ohledu na opravdové chlapy s vlastními názory v kokpitech F1 v beznadějné situaci? Jiskérka naděje přeci jen existuje. Úřadující mistr GP2, Davide Valsecchi si dokázal zachovat svou upřímnou náturu. Na otázku, kolik má mezi ostatními jezdci přátel odpověděl „Jsme v první řadě soupeři, takže všechny ostatní v zásadě nenávidím!“.  A když směl při testech v Barceloně nečekaně zaskakovat za Räikkönena (a byl okamžitě schopen časů na Grosjeanově úrovni) neznala jeho radost mezí: „Má přilba, sedačka a overal již jsou na cestě do Melbourne, takže jsem musel použít Kimmiho. Je ale přeci mistrem světa, tak by bylo divu, kdyby mi jeho věci nesedly. Cítil jsem se výborně. Kdyby mi to auto svěřili, tak bych byl okamžitě schopen dojíždět pravidelně mezi první mi šesti – pomyslete: vždyť i Räikkönen někdy dokázal dojet mezi prvními třemi…“ Co následovalo, nebyla žádná nazpaměť naučená fráze: “Tuhle příležitost pánům od Renaultu nikdy nezapomenu. Až jednou budu ze všech nejlepší, tak ne ně vzpomenu!“

Teď už jde jen o to, aby se v Ecclestoneově loutkovém divadle pro opravdové „typy“, jakým Davide bezesporu je, našla nějaká ta rolička. O vytupňování zábavy by bylo postaráno…