GP Bahrajnu a arabské jaro

K událostem, označovaným jako arabské jaro, začalo docházet již od závěru roku 2010 a jednalo se o vlnu protestů, povstání a nepokojů ve velké části arabských států, jmenovitě v Tunisku, Alžírsku, Egyptě, Jemenu, Jordánsku, Libyi, Maroku, Ománu, Saudské Arábii, Sýrii a právě v Bahrajnu. První nepokoje vypukly v Tunisku v prosinci 2010, když se před úřadem vlády upálil prodavač Muhammad Buazízí, který svým činem protestoval proti špatným životním podmínkám a vysoké nezaměstnanosti. Zemi následně zalila vlna protestů a v lednu následujícího roku na svou funkci rezignoval autoritářský prezident Zín Abidín bin Alí.

Poté se protesty a nepokoje rozšířily do dalších, zde jmenovaných, zemí. Motivem jim byly boj proti chudobě, špatným životním podmínkám a vysoké nezaměstnanosti, spolu s nenávistí proti místním autoritářským, zkorumpovaným a dlouhodobě vládnoucím režimům. V Sýrii a Jemenu se nepokoje rozrostly v občanskou válku, v Egyptě po necelých 30 letech skončila vláda prezidenta Husního Mubáraka. V některých státech se protestuje dodnes.

V Bahrajnském království začalo docházet k prvním nepokojům a projevům nespokojenosti v únoru 2011. Lidé protestovali proti autoritářskému režimu, přičemž vláda tvrdě zakročila s použitím i střelných zbraní. Výsledkem byly desítky mrtvých osob. Došlo k rozsáhlému zatýkání, protestující studenty čekalo vyloučení ze škol. Nakonec byl vyhlášen výjimečný stav (zrušen byl až 1. června 2011). Na potlačování nepokojů se podílela i řada jednotek z okolních arabských zemí a to zejména ze Saudské Arábie (konkrétně šlo o jednotky Rady pro spolupráci arabských států v zálivu). Za této konstelace se rozhodlo o zrušení Velké ceny Bahrajnu 2011.

Co je však zajímavé, následujícího roku se v Bahrajnu opět závodilo, i přes pokračující protesty. Formule 1 musela přijmout značná bezpečnostní opatření a dostala se do hledáčku médií, ale ne tak, jak by si přála. Některé týmy měly pochybnosti, co se týče účasti. Bernie Ecclestone se snažil mírnit obavy tvrzením, že se situace již uklidnila a nikomu nehrozí nebezpečí. Televizní záběry ale hovořily jiným jazykem, a to i když vezmeme v potaz, že v dnešní době se jednotlivé televizní stanice předhánějí v tom, kdo bude mít ty „nejhrůznější“ záběry. A jak tedy vypadala situace v médiích? Boje na ulicích, hořící pneumatiky na silnicích, ozbrojené složky země proti protestujícím zasahují slzným plynem a gumovými projektily a jsou obviňovány z brutality a mučení oponentů, když se na veřejnost dostanou obrázky mučených s rozdrcenými prsty.

To, že se zde nakonec Formule 1 konat má, logicky sebou přináší zvýšenou pozornost a toho se stejně tak logicky rozhodnou využít i protestující. Vždyť cirkus Formule 1, pokud opustíme od debat o současné (i tehdejší) situaci F1, je stále sportovním odvětvím přitahujícím miliony diváků po celém světě, tak proč se na tomto faktu nepřiživit, a snažit se ho využít ve svůj prospěch.

Ve čtvrtek před závodem zasahuje skupinu mechaniků Force Indie zápalná láhev, když se připletou k blízkosti demonstrace. Dva z nich odletěli otřesení domů. Zde se nabízí ale myšlenka, že určité nebezpečí měli očekávat a psychicky se na něj připravit, ač to zní tvrdě. Tak jako tak, celý závodní víkend se odjel a na Formuli 1 se snesla vina kritiky. A upřímně, není tomu divu.

Když si odmyslím fakt, že Formuli 1 do Bahrajnu přivedl korunní princ Salmán Hamada Ísu Chalífa, jenž se řadí k zdejší menšině, sunnitským muslimům, a jenž je právě šíitskou většinou považován za největšího příznivce rozsáhlých represí, na Velkou cenu Bahrajnu chodí jako diváci Arabové z okolních států, Američané a Evropané. Obyvatelé Bahrajnského království rozhodně netvoří většinu diváků na okruhu. Je nutné ovšem poznamenat, že proti Formuli 1 jako takové nic nemají. Vadil jim ten fakt, že místní režim využíval velké ceny k legitimizaci svého postupu proti opozici.

Nyní se nabízí otázka, zda Formule 1 stojí nad politickými událostmi, protože znamená konání Velké ceny Bahrajnu 2012 (potažmo i dalších ročníků), že F1 právě stojí nad politikou, jelikož jí je „jedno“, jaká je místní situace a jede se tak jako tak, či svou účastí souhlasí s autoritářským režimem? A co ten fakt, že Formule 1 úplně přešla otázku porušování lidských práv, za což si vysloužila kritiku od řady organizací? Jedna záležitost je politika, ale druhá právě lidská práva a jejich porušování, i když porušování lidských práv a politika mnohdy souvisí. Neměla se tedy Formule 1 jako celek spojit a alespoň žádat dodržování lidských práv? Má Formule 1 cestovat do zemí s nedemokratickými či autoritářskými režimy? To je spousta otázek, na něž by si měl najít odpověď každý sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, stejně tak jako funkcionáři Formule 1.