Eliška Junková

Eliška Junková, rozená Alžběta Pospíšilová, se narodila 16. listopadu 1900 Anně a Kašparovi Pospíšilovým v Olomouci do zámečnické rodiny. Měla tři další sourozence. Byla velice živým dítětem, rodiče o ní říkali, že se měla spíše narodit jako chlapec. Ráda plavala, bruslila, jezdila na kole, lyžovala, chodila do Sokola, ale také hrála na klavír (učila se u Leoše Janáčka), věnovala se četbě a jazykům (dorozuměla se anglicky, německy, francouzsky, italsky, rusky a španělsky). Milovala také květiny a botaniku. V roce 1916 začala pracovat jako korespondentka v olomoucké pobočce Pražské úvěrní banky, kde byl jejím šéfem Vincenc Junek, který si jí s dalšími spolupracovníky vybral, aby mu pomohla vytvořit novou pobočku v Brně.

V Brně bydlela u paní Muchové, jejíž syn Petr Mucha byl konstruktér automobilky Praga a závodník. Zde můžeme pozorovat jedno z prvních setkání Alžběty Pospíšilové s motoristickým světem. Do té doby jí automobily absolutně nezajímaly, čemuž ale nebylo divu. V její době nebylo zvykem, aby ženy řídily tyto těžko ovladatelné stroje. Vincenc Junek se chtěl s Alžbětou oženit, ale ona propadla cestovatelské vášni a vydala se do Francie, kde v rodině pana Carriata v Antibes pracovala několik měsíců v jeho květinářství a následně se vydala do švýcarské Ženevy, kde v Les Clochettes studovala literaturu, dějiny umění a botaniku.

Při návštěvě Prahy v roce 1921 podnikla další krok přibližující ji směrem k závodní kariéře, když získala oprávnění k řízení automobilu – zvané vůdčí list. Nemusela absolvovat žádné školení, stačilo, aby byla starší 18 let, při zkušební jízdě neporušila předpisy a zaplatila poplatek 30 korun. Závodnické vášni již mezitím propadl Vincenc Junek, za něhož se 24. června 1922 na Staroměstské radnici v Praze provdala a přijala jméno Eliška Junková. Eliška proto, že při pobytu v zahraničí změnila jméno Alžběta na Elisabeth a po návratu do Československé republiky se ze jména Elisabeth stalo překladem jméno Eliška.

Vincenc, zvaný Čeněk, Junek byl tím, kdo přivedl Elišku k lásce k automobilům. Na podzim roku 1922 se manželé Junkovi vydali na pařížský autosalon, kde se osobně setkali s Ettorem Bugattim, který slíbil, že jim dodá vůz. U Bugattiho bylo zajímavé, že své vozy nerad prodával a zákazníky si vybíral. Závěrem dubna 1923 absolvovala Eliška Junková svůj první závod v pozici spolujezdkyně, když se s manželem zúčastnila závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště. Manželé Junkovi ve své třídě zvítězili. Ve svém prvním samostatném závodě ze 7. září 1924 obsadila Junková na své žluté bugatce v kategorii cestovních automobilů první místo. Manželé Junkovi závodili vždy ve stejném závodě, jen Vincenc „Čeněk“ o kategorii výše. V domácích závodech se jim velmi dařilo a vyhrávali vše, co mohli, což bylo způsobeno vynikajícími vozy Bugatti. Jen jednou Eliška Junková vyhrála na jiném voze než Bugatti, a sice na Panhard-Levassoru, když se její bugatka noc před startem závodu rozbila.

Mezi opravdové úspěchy Elišky Junkové patří účast na závodě Targa Florio 1927 a 1928. V roce 1927 se měla v závodě střídat s manželem, ale po prvním kole kvůli technickým potížím musela odstoupit. Ovšem Targa Florio 1928 je bezesporu jejím nejlepším závodem a mimo jiné i velkým úspěchem ženy v automobilovém světě. Ve druhém z celkových pěti kol jezdila v tomto hvězdně obsazeném závodě na prvním místě, ale porucha v posledním okruhu zapříčinila, že skončila v absolutním pořadí na pátém místě. Zvítězila však v kategorii netovárních jezdců. Porazila i takového velikána jako je Tazio Nuvolari a mnoho dalších. Pochvalně se o ní vyjádřila i legenda motorsportu Enzo Ferrari.

Junková se zúčastnila několika velkých cen, například Velké ceny Švýcarska 1926  či Velké ceny Německa na Nürburgringu, kde v roce 1927 po diskvalifikaci Baadera zvítězila v kategorii do tří litrů. Nürburgring se však stal v roce 1928 osudným jejímu manželovi Čeňkovi, který zde havaroval a na místě zemřel. Eliška Junková následně ukončila svou závodní kariéru. Na automobilismus ale nezanevřela, navštěvovala dál spoustu závodních podniků, ale již jen jako divačka. V roce 1933 jí zaměstnala firma Baťa, aby propagovala v motoristickém sportu baťovské pneumatiky. Zasadila se o uspořádání Velké ceny Československa, zavedla Dámskou cenu. Eliška Junková zůstane navždy spojena s vozy Bugatti, důkladnou přípravou na každý závod a velkými úspěchy.