Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1

15. května 2018, 17:01 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1

Robert Kubica se ve Španělsku po více než sedmi letech zúčastnil velké ceny Formule 1. Polák, který působí v letošní sezoně jako rezervní jezdec Williamsu, dostal od stáje z Grove příležitost v prvním volném tréninku. V historii Formule 1 ovšem najdeme také případy, kdy se jezdec do královny motorsportu vrátil po mnohem delší době.

5. Peter Revson

Fotka
©Wikipedia

 

 

 

 

 

 

 

Peter Revson čekal na návrat do Formule 1 po dobu 7 let a 27 dní. Američanovo působení v královně motorsportu lze rozdělit do dvou kapitol. Ta první, která nebyla příliš úspěšná, se odehrála v sezoně 1964. Během ní se rodák z New Yorku zúčastnil šesti velkých v barvách svého vlastního týmu a pro stáj Rega Parnella. Dokončit se mu podařilo pouze dva závody. Jeho nejlepším výsledkem bylo 13. místo ve Velké ceně Itálie na Monze.

Návratu do Formule 1 se dočkal roku 1971, kdy tehdejší šampion Can-Am a toho roku také druhý pilot v cíli závodu 500 mil Indianapolis dostal pro domácí závod ve Watkins Glen příležitost od Kena Tyrella. Před domácími fanoušky se ale příliš nepředvedl, když jej již v úvodním kole zradila spojka.

Pro sezonu 1972 se stal u Mclarenu stájovým kolegou Dennyho Hulma. Revsonovi se hned třikrát podařilo dokončit závod na pódiové pozici a v konečném pořadí obsadil pátou příčku. Stejné místo mu v celkovém pořadí patřilo také v sezoně 1973, akorát s tím rozdílem, že si v tomto roce připsal své dva triumfy ve Formuli 1.  Stalo se tak ve Velké Británii na okruhu v Silverstone a v kanadském Mosportu.

Pro sezonu 1974 Revsona nahradil ve Wokingu Emerson Fittipaldi a Američan nakonec zakotvil v novém týmu startovního pole Shadow. Tato americká aliance ovšem nefungovala příliš dlouho. Poté, co Revson úvodní dva závody sezony v Brazílii a v Argentině nedokončil, byly jeho kariéra a bohužel také život ukončeny 22. dubna ve věku 35 let během testu před Velkou cenou Jižní Afriky na okruhu v Kyalami.

4. Robert Kubica

Fotka
©Williams Martini Racing

 

 

 

 

Čtvrtým nejdelším čekatelem na další účást v závodním víkendu Formule 1 je právě Robert Kubica. Polákova kariéra ve Formuli 1 odstartovala ve Velké ceně Maďarska 2006. Dveře mezi elitu mu otevřela stáj BMW-Sauber, když se právě svým testovacím jezdcem rozhodla nahradit bývalého šampiona Jacquese Villeneuvea. Hned při své premiéře, se Kubica uvedl dobře, když původně obsadil sedmou příčku a získal dva body. Později byl ovšem kvůli nedodržení váhového limitu vozidla diskvalifikován. Svůj talent ovšem ukázal ve zbytku sezony a to zejména ve Velké ceně Itálie na Monze, kdy dojel na třetím místě a společně s Michaelem Schumacherem a Kimim Räikkönenem vystoupil na stupně vítězů.

Vedení BMW-Sauberu svými výkony v závěru sezony 2006 přesvědčil a německá stáj si jej ponechala také pro sezonu 2007, kdy měla k dispozici třetí nejrychlejší vůz startovního pole. Svou sbírku pódiových umístění v tomto roce Kubica nerozšířil a co se týče vnitrotýmového souboje s týmovým kolegou Heidfeldem, měl Němec navrch. Kubica se kromě svých výkonů zapsal v tomto roce do podvědomí diváků také nepříjemnou nehodou během Velké ceny Kanady, kvůli níž musel vynechat Velkou cenu USA v Indianapolis, v níž jej úspěšně zastoupil jakýsi mladičký závodník jménem Sebastian Vettel. V celkovém pořadí obsadil Kubica šestou pozici.

Zatímco roku 2007 Kubica za svým týmovým kolegou zaostával, v sezoně 2008 byl on lepším z dvojice pilotů BMW-Sauber. Nejenže se mu podařilo celkem sedmkrát vystoupit na pódium, v závodě na okruhu v Montrealu dokonce vybojoval před svým týmovým kolegou Heidfeldem svůj první a jediný triumf ve Formuli 1. Na trati, kde rok předtím Kubica zažil jednu z nejhorších nehod své kariéry, tentokrát naopak slavil svůj nejlepší úspěch. Polák skončil v konečném pořadí na čtvrté pozici, přičemž nasbíral stejný počet bodů jako třetí Kimi Räikkönen.

Po úspěšném ročníku 2008 přišlo v sezoně 2009 vystřízlivění. BMW-Sauber se totiž příliš dobře nepopral se změnou pravidel a přišel o své místo mezi elitními týmy. Své první body v sezoně se Kubicovi podařilo získat až v sedmém závodě v Turecku. V celkovém pořadí si rodák z Krakowa pohoršil v porovnání s předchozí sezonou o 10 pozic a výsledkem byla pouze 14. příčka se 17 body. I přesto si ale dokázal připsat další pódiové umístění. Stalo se tak při předposledním závodě sezony, Velké ceně Brazílie, v níž obsadil za Markem Webberem druhé místo.

Vzhledem k tomu, že již v polovině sezony 2009 BMW oznámilo, že se z královny motorsportu stahuje, musel si Kubica hledat nové angažmá. To našel u stáje Renault. Tým byl v té době již ve vlastnictví Gérarda Lopeze a s francouzskou automobilkou jej spojoval již jen název. Poté, co Kubicu potkal roku 2009 lehký ústup ze slávy, ukázal v sezoně 2010 znovu své nadání, když již ve druhém závodě pro francouzskou stáj v Austrálii obsadil druhé místo. Další pódiová umístění přidal později v Monte Carlu a Spa-Francorchamps, kde obsadil vždy třetí místo a v celkovém pořadí skončil na slušném osmém místě.

Tehdy 14. listopadu 2010 při závěrečné Velké ceně Abu Dhabí nikoho nenapadlo, že se jedná o poslední Kubicův závod ve Formuli 1. O dva měsíce později ovšem už byla situace zcela opačná. Šestého února 2011 totiž Kubica vážně havaroval při rallyovém podniku Ronde Di Andora. Tento incident odnesla nejvíce Polákova pravá ruka, která jen tak tak unikla amputaci. Původní predikce předpovídaly, že se Kubica ještě v témže roce vrátí do kokpitu. Tak se ovšem nestalo.

Kubicův návrat do motorsportu přišel až o dva roky později, tedy v sezoně 2013. Pro svůj návrat zvolil právě rally, tedy disciplínu, v níž došlo před dvěma lety k přerušení jeho kariéry. Kubica se zúčastnil světového šampionátu v kategorii WRC 2, v níž se dokonce stal šampionem. Následovaly dvě nepříliš úspěšné sezony ve vrcholné kategorii WRC, v nichž na sebe Polák upozornil spíše častými haváriemi než svými výkony. Jeho nejlepším výsledkem bylo šesté místo z Argentinské rally 2014. S rallysportem se Kubica rozlučil při úvodním podniku sezony 2016, Rally Monte Carlo, kterou nedokončil.

Polák se toitž rozhodl pro návrat na okruhy. A k němu ještě v témže roce skutečně došlo. Kubica absolvoval dva závody Renault Sport Trophy a nastoupil také do závodu 12 hodin Mugello. Dalšího vytrvalostního závodu se zúčastnil na začátku 2017. Byla jím čtyřiadvacetihodinovka v Dubaji a zdálo se, že vytrvalostnímu závodění se Kubica bude věnovat také po zbytek sezony 2017. Společně s Colinem Kollesem se totiž dohodl na angažmá v jeho týmu ve WEC. Od této dohody ale Kubica odstoupil po předsezonních testech, které pro stáj nebyly úspěšné.

Zde začaly snahy o jeho návrat do Formule 1 a to i přesto, že Kubica v minulosti několikrát tvrdil, že tato možnost není reálná. Příležitost usednout po sedmi letech do vozu Formule 1 mu dal jeho bývalý tým Renault. Stalo se tak v červnu na okruhu ve Valencii, kde usedl do šest let starého vozu. Svou první zkušenost s vozem Formule 1 současné genrace získal loni v testech na Hungaroringu, kde dostal od Francouzů další šanci.

Po tomto testu se ovšem cesty Kubici a Renaultu rozešly. Polák ale svůj pokus o návrat do královny motorsportu nevzdal a zkusil štěstí u Williamsu. S ním absolvoval test v říjnu na Silverstone a poté jej stáj z Grove nasadila také v testech v Abu Dhabí. Spolu s ním zde hájil barvy Williamsu Sergej Sirotkin. Byl to právě Rus, který jej v souboji o závodní sedačku po boku Lance Strolla porazil. Kubica ovšem u stáje zůstal jako rezervní jezdec a dostal příslib účásti v několika volných trénincích. Poprvé byl v prvním volném tréninku nasazen právě v letošní Velké ceně Španělska. Jednalo se o Kubicovu první účást ve velké ceně po 7 letech, 5 měsících a 27 dnech.

3. Pete Lovely

Fotka
Foto: Twitter


 

 

 

Čekání Peta Lovelyho trvalo 8 let a 10 měsíců. Kariéra tohoto závodníka ale na rozdíl od dvou výše zmíněných jmen v historii Formule  výraznější stopu nezanechala. První účast ve Formuli 1 si Lovely připsal roku 1959 v Monte Carlu, kde se představil ve voze stáje Lotus. Do závodu se mu ale kvalifikovat nepodařilo. Druhou příležitost již o rok později při domácí velké ceně proměnil. Závod tehdy dokončil na voze Cooper T45 jako 11. s šesti koly ztráty na vítěze Stirlinga Mosse.

Jeho návrat do Formule 1 se odehrál roku 1969. S vozem Lotus 49B tehdy absolvoval tři závody v Kanadě, USA a Mexiku. Právě při jeho prvním představení na okruhu v Mosportu dosáhl svého nejlepšího výsledku v závodě Formule 1. Do cíle dojel jako sedmý.

Čtyři účasti si Lovely připsal také o rok později. Tentokrát již byl ale úspěšnější o poznání méně. Zatímco v Nizozemsku, Francii a USA se do závodu vůbec nekvalifikoval, ve Velké Británii cíl nespatřil.

Naposledy jsme jej mohli v královně motorsportu spatřit roku 1971 ve Velké ceně Kanady a ve Velké ceně USA s vozem Lotus 69 Special. Jak v Mosportu, tak ve Watkins Glen do cíle závodu nedojel a svou kariéru ve Formuli 1 uzavřel bez zisku jediného bodu.

Po skončení své závodnické kariéry se Lovely věnoval prodeji vozů Volkswagen. Tuto činnost zahájil již během své závodnické kariéry. Vedle toho byl rovněž vlastníkem Pete Lovely Racingu. Tato společnost se zabývala renovacemi starých závodních vozů. Zemřel 15. května 2011 ve věku 85 let.

 

2. Luca Badoer

Fotka
Foto: Twitter

 

 

 

 

 

Ital Luca Badoer vstoupil do Formule 1 roku 1993. Poté, co se stal v předešlé sezoně šampionem Formule 3000, dostal příležitost u stáje Scuderia Italia po boku Micheleho Alboreta. Italský tým ovšem sužovaly finanční trable a navíc neměl k dispozici konkurenceschopný materiál. Badoer se do Velké ceny Evropy a Velké ceny Monaka dokonce ani nekvalifikoval a jeho nejlepším výsledkem bylo v premiérové sezoně sedmé místo v Imole a žádný bod si připsat nedokázal.

V nadcházející sezoně si ale Badoer nezazávodil. Stáj Scuderia Italia se z důvodu existenčních potíží sloučila s Minardi. Tým z Faenzy se rozhodl vsadit na Micheleho Alboreta společně s Pierluigim Martinim. Badoer se sice ucházel o místo týmového kolegy Michaela Schumachera u Benettonu, který mu umožnil otestovat vůz, nakonec to nebyl Ital, na koho volba Flavia Briatoreho padla a Badoer tak musel vzít zavděk pozici testmana u Minardi.

V roce 1995 ovšem Badoer dostal další šanci. Minardi se jej totiž rozhodlo povýšit do pozice závodního pilota. Ani ve své druhé sezoně mezi elitou se ale Badoerovi stejně jako jeho týmovému kolegovi Martinimu bodovat nepodařilo. Nejlépe dokončil závod na osmém místě. Stalo se tak v Kanadě a v Maďarsku.

Pro rok 1996 změnil působiště a stal se stájovým kolegou Andrey Monterminiho u týmu Forti. Ani angažmá v této stáji ale nebylo příliš šťastné. Stáj totiž ani nedokončila sezonu a po desátém závodě sezony na Silverstone tým zanikl. Badoerovi se hned do čtyřech velkých cen nepodařilo vůbec kvalifikovat a cíl závodu spatřil pouze v Brazílii(11. místo) a San Marinu(10. příčka).

Roku 1997 se Badoer představil v šampionátu FIA GT, kde závodil společně s dalším bývalým pilotem Formule 1 Domenicem Schiattarellou s vozem Lotus Elise GT1. V nadcházející sezoně se stal Badoer testovacím jezdcem Ferrari. Mezi rodákem z Montebelluny a maranellskou stájí tak začala dlouhodobá spolupráce.

V sezoně 1999 se po třech letech vrátil do Formule 1, když jej Ferrari zapůjčilo do Minardi, kde působil již v roce 1995. Jeho výkony v sezoně 1999 se od těch předešlých ale moc nelišily a Badoer si ani tentokrát nepřipsal bodový zisk. Nejlépe zajel ve Velké ceně San Marina, kde obsadil obsadil osmou příčku. Kvůli zranění, které utrpěl při testování musel Badoer vynechat druhý závod sezony v Brazílii. Na okruhu Interlagos jej zastoupil Stéphane Sarrazin, který se tehdy poprvé a naposledy představil v závodě Formule 1.

Od sezony 2000 se již Badoer věnoval pouze svým testovacím povinnostem v Maranellu. V sezoně 2009 ovšem překvapivě dostal příležitost, kterou již nečekal ani on sám. Příležitost vrátit se do Formule 1. V kvalifikaci na Velkou cenu Maďarska se totiž po zásahu pružinou zranil Felipe Massa. Brazilec byl tímto vyřazen ze zbývajícího průběhu sezony a v nadcházejím závodě ve Valencii jej měl nahradit Michael Schumacher. Sedminásobný šampion ovšem neprošel lékařskou prohlídkou a jeho senzační návrat musel být odložen na březen nadcházejícího roku.

Volba tedy nakonec padla na Lucu Badoera, který se ve Velké ceně Evropy 2009 stal součástí závodního víkendu po dlouhých 9 letech, 9 měsících a 23 dnech. Kdo ovšem čekal, že si Ital výrazně vylepší svou bilanci ve Formuli 1, byl na velkém omylu. Badoer se totiž po celý víkend trápil a poté, co se v kvalifikaci umístil na posledním místě s více než vteřinovou ztrátou na předposledního Alguersuariho, dokončil závod jako poslední klasifikovaný na 17. pozici. Ferrari se mu přesto rozhodlo dát šanci ještě ve Spa-Francorchamps. Zde šlo ale o velmi podobný příběh. V kvalifikaci skončil Badoer znovu poslední, když v závěru dokonce havaroval a závod dokončil znovu jako poslední 14., zatímco jeho týmový kolega Räikkönen triumfoval. Na senzačním druhém místě skončil s vozem Force India Giancarlo Fisichella, který svým výkonem upoutal Ferrari a o dva týdny později si splnil svůj dětský sen, když nahradil ve voze stáje z Maranella právě Badoera.

Na konci sezony 2010 se Badoer rozhodl po dvanácti letech ukončit své působení v Maranellu na pozici testovacího jezdce a ukončil kariéru.

 

1. Jan Lammers

Fotka
Foto: Twitter

 

 

 

 

 

 

Pokud si myslíte, že téměř desetileté čekání Lucy Badoera na další šanci nemá v historii královny motorsportu obdoby, mýlíte se. Ještě déle, konkrétně 10 let, 3 měsíce a 22 dní, čekal Nizozemec Jan Lammers. Kariéru ve Formuli 1 zahájil nizozemský pilot roku 1979 u stáje Shadow. Ale zatímco jeho stájový kolega Elio De Angelis si dokázal připsat alespoň tři body, Lammersovi se bodovat nepodařilo a nejlépe se umístil na 9. místě ve Velké ceně Kanady. V Monaku, USA a Itálii se Lammersovi dokonce ani nepodařilo kvalifikovat do závodu.

Sezonu 1980 zahájil Lammers u německé stáje ATS. Zatímco v prvních třech podnicích sezony se nekvalifikoval, příjemně překvapil v kvalifikaci na čtvrtý závod sezony v Long Beach, když zajel výborný čtvrtý čas. Závod pro něj ale kvůli potížím s převodovkou skončil již v úvodním okruhu. Lammers poté pro ATS absolvoval ještě závody v Zolderu a v Monte Carlu. Ani v jednom případě cíl závodu nespatřil, ačkoli v Belgii byl klasifikován jako dvanáctý. Ve zbytku sezony závodil pro stáj Ensign. Ani zde si ale žádné body nepřipsal a ke svým nekvalifikacích v úvodních tech závodech sezony přidal dalších pět neúspěchů.

V roce 1981 se vrátil k ATS, za které nastoupil ve čtveřici velkých cen. Úspěchů se ale znovu nedočkal. Zatímco v úvodním závodě sezony v Long Beach se do cíle nepodíval, v Brazílii se nekvalifikoval, Velkou cenu Argentiny dokončil jako 12. a při svém posledním představení v tomto roce, které se uskutečnilo v San Marinu, si připsal další nekvalifikaci.

V ročníku 1982 se společně se stájí Theodore Racing představil v šesti velkých cenách v Zolderu, Monte Carlu, Detroitu, na Zandvoortu, Brands Hatch a v Le Castellet. Kvalifikovat se mu podařilo pouze před domácími fanoušky v Nizozemsku. V dokončení domácí velké ceny mu ale zabránily problémy s motorem.

Po sezoně 1982 se Lammers z královny motorsportu odmlčel. V letech 1985 a 1986 se bez větších úspěchů představil v IndyCar a hned několika úspěchů se dočkal na scéně vytrvalostních závodů. Roku 1988 totiž společně s Johnnym Dumfriesem a Andym Wallacem opanoval závod 24 hodin Le Mans a hned dva úspěchy zaznamenal také za "velkou louží" v závodě 24 hodin Daytona, ve kterém triumfoval v letech 1988 a 1990.

Lammers si ale připsal ještě také další dvě velké ceny ve Formuli 1, když v závěrečných dvou závodech nahradil u stáje March Karla Wendlingera. Ve Velké ceně Japonska na okruhu Suzuka do cíle závodu nedojel a v australském Adelaide obsadil 12. příčku.

Kariéra Jana Lammerse měla u stáje March pokračovat také v nadcházející sezoně 1993. Tým ale nakonec do sezony nenastoupil a nizozemského pilota jsme ve Formuli 1 již neviděli.

Kariéra Jana Lammerse stále pokračuje. V loňském roce se společně s Fritsem Van Eerdem a nejzkušenějším pilotem Formule 1 v historii Rubensem Barrichellem zúčastnil v barvách Racing Teamu Netherland závodu 24 hodin Le Mans. Posádka obsadila 11. pozici v kategorii LMP2. V letošním roce by se měl Lammers s tímto týmem objevit nejen v Le Mans, ale také ve všech podnicích sezony WEC 2018-2019.

Štítky:

Další články