Články: Rozhovory a komentáře

Rozhovor se senzací Formule 4 Sophií Flörsch

8. května 2016, 19:57 | Roman Klemm | Komentáře
Ilustrační fotografie - Rozhovor se senzací Formule 4 Sophií Flörsch
Zavedením Formule 4 se FIA postarala o větší přehlednost tříd pod formulí 1 a v Německu zde o body zápolí téměř čtyřicet více či méně slibných talentů. Jistě, účast Micka Schumachera konzumuje obří díl pozornosti médií, v úvodních šesti závodech ovšem experty příjemně překvapilo i jedno patnáctileté děvče: Sophie Flörschová.

Slečna z Mnichova pravidelně dojížděla na bodech, stala se dokonce první ženou mladé historie F4, která kdy vedla závod a v celkovém hodnocení drží desáté místo. Je tak po čtvrtce století první Němkou (po Ellen Lohrové a Claudii Hürtgenové), která dokáže držet tempo nejrychlejších. Pilotka týmu Motopark hovořila minulý víkend na Sachsenringu s Romanem Klemmem.

Motokáry jsi jezdila od Tvých pěti let. Způsobil to nějaký vzor, který jsi chtěla napodobit?

„Ani ne, to nikdy má motivace nebyla. Líbí se mi sice, čeho dosáhli například Lewis Hamilton a Sebastian Vettel, závodím ale jednoduše proto, že mám požitek z rychlé jízdy. Čím rychleji, tím lépe a to, že letos smím nastoupit ve Formuli 4, je prostě senzační. Dělá mi to radost, prohnat po okruhu kluky.“ 

Minulý rok Ti ještě nebylo patnáct a tak jsi do monopostu nesměla. Jezdila jsi proto pohár Ginetta-GT ve Velké Británii. Mělo to pro Tvou kariéru v monopostech nějaký přínos?

„Dobrá, GT a formule se nedají srovnat. Závody v Ginetta-Cupu ale byly podobné motokárám, na které jsem byla zvyklá - jezdilo se tam totiž "na kontakt", což v monopostech není možné. Startovali jsme v rámci britského šampionátu cestovních vozů BTCC a naučila jsem se, jaké to je, jezdit před 40 tisíci diváky. V Anglii jsem se také naučila, jak zacházet s médii a fanoušky.“ 

Jela jsi i na několika klasických britských dráhách. Existují mezi nimi a moderními evropskými motodromy rozdíly?

„Ano, tyhle staré okruhy jsou mnohem užší a mají sotva tribuny. Jsou obklopeny rozsáhlými loukami, na kterých diváci sedí.“

Letos jsi konečně směla postoupit do Formule 4, jak jsi zvládla tento skok?

„Testovala jsem Tatuus-F4 již koncem minulého roku a letos jsem se zúčastnila všech šesti dnů oficiálních předsezonních testů. Mohu říci, že to auto znám dost dobře a jeho chování mne již nemůže překvapit.“ 

Většina okruhů jsou pro Tebe ovšem neznámou, jak řešíš nastavení vozu?

„Tým Motopark má hodně dat z minulé sezony a podle nich nastaví základní set-up. Já se pak ve volném tréninku snažím získat dojmy a vůz doladíme.“ 

Tento sport stojí nejen peníze, ale i čas. Jak zvládáš školu?

„Chodím do desáté třídy gymnázia a zatím jsem dokázala své známky držet na dobré úrovni. Sem na Sachsenring jsme přicestovali již v úterý a máme letos osm podniků, takže si můžeš vypočítat, že počet mých "zanedbaných hodin" je opravdu vysoký. Mám ale dost kamarádů, kteří mne zásobí probranou látkou a s jejich pomocí vše doháním.“

Tví týmoví kolegové jsou Fin a Jihoafričan - jak spolu vycházíte?

„Snažíme si navzájem pomoci, v zásadě jsme ale konkurenti. Přinejmenším tedy dáváme pozor, abychom si navzájem nevjeli do auta...“

V německé F4 jezdí několik velkých jmen, znamená to pro Tebe něco?

„Mick Schumacher je pro popularitu našeho mistrovství moc dobrý. Přitahuje média a to je dobré i pro mne. Myslím ale, že pro něj samotného ten celý povyk až tak příjemný není...“

Schumacher a někteří další jezdí paralelně i v italském mistrovství...

„Jezdci, kteří v autě sedí častěji, mají samozřejmě velkou výhodu. Je to otázka peněz a náš rozpočet má jistý strop...“ 

Kdo jsou Tvoji sponzoři a jak jsi se k nim dostala?

„Podporuje mě hlavně pan Hüsges od ověřovatelské společnosti Hüsges Gruppe. Líbí se mu, jak to dělám a je můj velký fanda. Dále mě podporují firmy Häring, InstaMotion, Adelta, Under Armour a autoklub ADAC. Většinu těchto kontaktů samozřejmě sehnal táta. Pohybujeme se v tomto sportu již deset let a za tu dobu se něco událo.“      

Letos jsi pravidelně bodovala. Když to tímhle způsobem půjde dál, tak buděš brzy muset plánovat postup do vyšší třídy...

„Plánem je zůstat i příští sezonu ve Formuli 4 a pak postoupit do Formule 3. I zde ovšem mnoho záleží na penězích.“ 

Pan Hüsges Ti asi nebude moci zaplatit cestu až do formule 1, máš už kontakty "úplně nahoře"?

„Ano, oslovilo mne již několik týmů Formule 1. Nejedná se ale zatím o nic konkrétního. Chtějí mě celý rok pozorovat a pak uvidíme dál.“ 

A Tvým definitivním sportovním cílem je?

„Stát se mistryní světa Formule 1!“

Češi jí odmítli dát závodní licenci. Teď Veronika Cichá patří mezi naše největší talenty

20. dubna 2016, 20:01 | Roman Klemm | Komentáře
Ilustrační fotografie - Češi jí odmítli dát závodní licenci. Teď Veronika Cichá patří mezi naše největší talenty
Roku 2016 se pravděpodobně ani v amerických IndyCarech, ani v GP2 a už vůbec ne v šampionátu Formule 1 nepředvede v kokpitu děvče. O to zajímavější je skutečnost, že jediná žena, která letos nastoupila do jednoho z šampionátů FIA, je Češka!

Osmadvacetiletá Veronika Cichá pojede tak jako minulý rok kompletní seriál BossGP na čtyřlitrovém voze Dallara-GP2. Děvče z Moravy bude absolvovat svou teprve druhou sezonu na okruzích a její dosavadní výsledky jsou skutečně v pozitivním smyslu slova udivující.

Udivující je i sportovní kariéra atraktivní závodnice. Před pěti lety "jen tak ze zájmu" vyzkoušela závodní cesťák a tři roky pak jezdila závody do vrchu, než ji přítel přemluvil, aby zkusila monopost. Nikde se při tom neztrapnila - naopak, všude se rychle vypracovala mezi nejrychlejší a to napříč tomu, že za sebou nemá mnohaletou průpravu z motokár a nižších juniorských tříd, tak jak je to v moderním motorsportu "zákonem". Veronika Cichá je prostě "přírodním talentem", jakých se po tratích světa nepohybuje mnoho. Talent, který byl bohužel objeven asi příliš pozdě.

Šampionát BossGP pro vozy F1, Indy a GP2 se dá s trochou fantazie porovnat s legendární "Britskou formulí 1-Aurora", kde před čtyřiceti lety zářily Lella Lombardiová, Divina Galicová a Desiré Wilsonová. Pokud se příští měsíce budou vyvíjet dle plánu, mohla by se i Cichá objevit v kokpitu formule 1 a vydat se po stopách těchto velkých jmen. Během prvního podniku BossGP v Hockenheimu, po kterém drží šesté místo v tabulce třídy GP2, poskytla česká závodnice Romanu Klemmovi rozhovor.

Jak začít jinak, než otázkou: Jak jsi se dostala za volant závodního vozu?
„Pokud někdo čeká odpověď "vedl mne k tomu táta", tak ho musím zklamat. Maminka je na mne hrdá, to ano. Minulý rok v Brně každému říkala, že "ta holka v tom autě je její dcera", i když má o mne pochopitelně strach. Pocházím z rodiny, kde automobilové závody nebyly téma. Ani já sama bych na to nepřišla, závodit. Rychlá auta se mi líbila, to ano, ale závodit? Můj tehdejší přítel mi před pěti lety umožnil vyzkoušet sportovně upravený cestovní vůz a bylo to především jeho zrychlení, které mne hned fascinovalo. Přihlásila jsem se do několika klubových závodů do vrchu. S týmem přítele jsem pak postupovala výše až do mistrovství Evropy. Šlo mi to a nakonec jsem Evropu dojela jako třetí své třídy a nejlepší žena vůbec.“

Závody do vrchu a monopost GP2 ale mají společného asi tak jen kulatý volant, jak došlo k tomuto radikálnímu přestupu?
„Ano, kopce a okruhy se prostě nedají srovnat. Můj nynější  přítel Wolfgang Jaksch již několik let závodil a nechal mne jednoho dne jen tak ze zvědavosti vyzkoušet jeho monopost. Sedla jsem do toho a zajela čas, který byl rychlejší (o hodně rychlejší), než čas, kterého s tímto vozem dosáhl napoprvé on. Byl proto přesvědčen o mém talentu a přišel s nápadem, že bych to mohla zkusit s formulí GP2 v BossGP. Problém byl jen s licencí. Český svaz mi potřebnou B-licenci pro GP2 nechtěl ani na základě mých úspěchů na kopci udělit, což mne dost naštvalo. Šli jsme tedy do Rakouska a tam s tím neměli problém. Závodím tedy s rakouskou licencí.“

S jakým cílem jsi nastoupila minulý rok a co se na tom pro letošek změnilo?
„Minulý rok šlo o to nebourat a dojíždět závody do cíle. To se zpravidla podařilo. Letos chci jít o krůček dál: hlavně se musím zlepšit v kvalifikaci. Naše závody jsou velmi krátké a dobrá startovní pozice má cenu zlata. Také chci vystupovat agresivněji a předjíždět.“

Obojí se Ti zde v Hockenheimu podařilo realizovat. Tvůj osmý čas v mokré kvalifikaci byl senzací podniku a v závodech jsi předjížděla...

„Čas v dešti mne překvapil, protože jsem s tím autem v mokru jela doposud jen jednou, minulý rok v Zolderu. Všichni mi gratulovali. V závodě jsem si umínila, že již nikomu bez boje nic nebudu darovat a že se nebudu lehce vzdávat - a nevzdala jsem se.“ 

Veronika Cichá v akci (foto: Facebook / Veronika Cichá)Talentovaná česká závodnice v akci (foto: Facebook / Veronika Cichá)

Po závodě jsi z vozu vystoupila relativně "zničená", jak to vypadá s fyzickou stránkou věci?
„Zvenčí to asi tak nevypadá, okruhy jsou ale fyzicky náročnější, než krátké kopce. Přes zimu jsem opravdu běhala a posilovala, pořád to ale ještě nestačí. Hlavně G-Forces v zatáčkách a brutální brzdy mi dávají "zabrat". Mimo to tohle auto nemá žádné servo. Bolí mne za krkem a noha až ke kyčli. Před Parabolikou tady v Hockenheimu jedeme kolem 300 km/h a musíme dolů na 40. Poprvé jsem na to šlápla tak, že se mi udělalo černo před očima a slzy mi vytryskly až na hledí přilby - nelžu! Přesto vidím, že pořád ještě brzdím dříve, než chlapi, i když již zvládnu tlak 80 barů.“

Jezdit s tak silným a rychlým vozem není legrace. Máš strach?
„Mám strach a před každým závodem se modlím. V cíli děkuji Bohu, že všechno dobře dopadlo. Mám z toho auta ohromný respekt a to mi pomáhá správně odhadnout danou situaci.“

Závody BossGP jsou krátké a tento ročník obsahuje jen sedm podniků. Do jaké míry již dokážeš ze své Dallary GP2 vytáhnout maximum?
„Myslím, že zatím jen tak kolem 70 procent. Mám pro něj ale cit a chci se s ním dále seznamovat a nedělat chyby. Nedělat chyby - to jsem se naučila na kopcích... Před sezonou jsem jela jen jeden test na Slovakiaringu.“

Když už jsme u ringů: Jak se připravuješ na všechny ty neznámé okruhy a máš některé z nich zvláště ráda?
„Nebyla jsem v žádném simulátoru. Okruhy si prohlížím z onboard záběrů jiných závodů, nebo na Playstationu. Ono je to pak stejně něco úplně jiného, když skutečně sama jedu. Mám ráda zvláště Hockenheim a Monzu.“

Jak funguje Tvá spolupráce s týmem TopSpeed Inga Gerstela? 
„Mé auto jsme od něj sice koupili, zůstalo ale v jeho dílnách v Salzburgu, kde ho připravují mezi závody. Jeho inženýři mají tolik dat a zkušeností, že obstarají i nastavení pro jednotlivé okruhy. Také už do toho ale začínám mluvit. Zde v Hockenheimu jsem si nechala jinak nastavit pedály a křídlo. Ingo mi v každém ohledu moc pomáhá.“

Jiná děvčata se připravují na automobilové závody v motokárách již od školního věku. Není Ti líto, že bylo Tvé nadání objeveno až tak pozdě?
„Možná, že je to škoda, v zásadě jsem ale spokojená se situací takovou, jaká je. Na profesionální kariéru v motorsportu stejně nepomýšlím.“

A soukromý život Veroniky Ciché? 
„Vystudovala jsem inženýra ekonomiky a managementu a pracuji ve Wolfgangově firmě ve Švýcarsku, kde již druhým rokem žiju. Jeho podnik má zájmy po celém světě, takže hodně cestujeme - jsme prakticky 24 hodin denně spolu. Za maminkou na Moravu jezdím každý druhý měsíc.“

A vzdálenější sportovní budoucnost? Tvůj přítel koupil dva vozy Super Aguri SA06...
„Ano. Jeden z nich zde s úspěchem poprvé vyzkoušel. Svést se v autě formule 1 je můj sen. TopSpeed náš druhý vůz právě dokončuje a byla bych šťastná, kdybych ho jednoho dne směla alespoň vyzkoušet.“

Robert Lechner: Proč to s Formulí 1 neklaplo?

10. dubna 2016, 23:03 | Roman Klemm | Komentáře
Ilustrační fotografie - Robert Lechner: Proč to s Formulí 1 neklaplo?
Koncem devadesátých let platil Robert Lechner ze Salzburgu za největší rakouskou naději Formule 1. Dnes vede osmatřicetiletý Lechner společně s bratrem Walterem vlastní závodní stáj, která nastoupí v německém a italském šampionátu Formule 4.

Celý tým se teprve před měsícem stěhoval do nových hypermoderních prostorů v obci Thalgau nedaleko Lechnerova bydliště a Salzburgringu. Tato investice se má postarat o další kapitolu v úspěšné historii Lechner Racingu. S Romanem Klemmem hovořil bývalý závodník o své kariéře, plánech a o motorsportu vůbec.  

Rád bych náš rozhovor rozdělil na dvě části: zaprvé "Robert Lechner - závodník" a pak "Robert Lechner - šéf týmu a podnikatel". Tvůj otec, Walter Lechner senior, patřil od poloviny sedmdesátých až hluboko do devadesátých let k závodnické elitě Evropy. Ještě dnes se mi vybaví před očima obrázky rakouské televize, kde po vítězství v závodě Interserie na Österreichringu nedrží v náruči jen poháry, ale i své dva chlapce. Byla tedy Tvé kariéra a kariéra Tvého bratra Waltera juniora jaksi předznamenaná? Byli jste vystavěni otcově tlaku?

Robert Lechner: „S motorsportem jsme vyrůstali. Byli jsme ve středu jeho víru. Táta byl pořád s úspěchem na cestách a kamarádi ve škole o tom se mnou samozřejmě rádi mluvili. To, že u nás doma běžně procházely velké osobnosti sportu, jako Roland Ratzenberger nebo dnešní šéf Toro Rosso, Franz Tost, pro nás ale bylo zcela normální. Roland (roku 1994 zahynul za volantem Simteku v Imole) dokonce občas směl být naší chůvou!

Ohledně tlaku: ne, neměli jsme tlak... Vůbec ne - nula. Spíše obráceně: z dnešního hlediska musím podotknout, že by asi tenkrát bylo lepší, kdyby nás táta do sportu nasměroval mnohem dříve a silněji. Nikdy jsem například neměl vlastní motokáru a v depu jezdců jsem záviděl jiným dětem, které se směly prohánět na Monkey-Biku. Můj otec ale byl a je realista. Znal tento sport lépe, než mnozí ostatní a přesně věděl, že je nejen drahý, ale i nebezpečný.“

Tvůj otec byl mistrem Evropy Formule-V, šampion Intersérie, účastník 24h Le Mans a majitel vlastního týmu. Muselo Tě přeci napadnout, že se kolem Tebe děje něco zvláštního?

„Jak jsem již řekl - pro mne to byla normalita. Jistě byly tu příležitosti, kdy jsem cítil zvláštní hrdost. Například v Československu. Závody Intersérie tam tehdy na ochozy přilákaly statisíce diváků. Když jsme v Mostě přijeli před hotel Murom, tak tam již čekaly stovky fandů na autogramy a nálepky. Když se pak vrhli na tátu, tak jsem si myslel "Táta je Rockstar!"

Na druhé straně si dodnes dobře pamatuji na strašné české hranice. Dlouho jsme museli na něco čekat, všude byly ostnaté dráty, samopaly... Krčil jsem se v autě a měl jsem hrozný strach. Už jako dítě jsem tušil, že tady něco nebylo v pořádku.

Ach a při tom mne napadá: v Intersérii se tehdy daly vyhrát pěkné peníze. Jen je nikdo nesměl z Čech vyvézt. Proto jsme měli s Walterem doma téměř výlučně české hračky. Pamatuji i na matračky "Barum" a kuchyň plnou českého cibuláku! Za něco táta ty peníze utratit musel...“

Jak se tedy nakonec událo, že jsi začal závodit i Ty?

„Táta měl na Österreichringu závodnickou školu a během prázdnin jsme tam s Walterem směli vždy pár týdnů pomáhat - tedy uklízet dílny a pucovat auta. Walter Penker tam tehdy vedl motokárovou dráhu a jednoho dne nás nechal jen tak z legrace jet. Franz Wurz, otec jezdce F1 a mluvčího GPDA Alexe, si pak vzal tátu stranou a navrhl mu, aby mě v malém rámci nechal závodit. Roku 1991 jsem tedy jel pár klubových závodů. Motokáru nám půjčil známý. Vedl jsem si celkem dobře, protože jsem pak v letech 1992 až 1994 slavil úspěchy v národním šampionátu. Po technické stránce se ale o mne staral pořád ještě ten známý a k závodům mě vozila máma, nebo děda. Táta měl dost své vlastní práce a podívat se přišel jen jednou za rok, aby "si udělal obrázek o mém vývoji". Nechtěl se do toho míchat, protože sám nepřicházel z motokárové scény a nevyznal se tam příliš dobře. Prostě ještě nepatřil do generace Sennů a Schumacherů.“ 

Roku 1998 se Lechner stal německým viceistrem F3. Only sky was the limit... (foto: Roman Klemm)

Roku 1995 jsi pak postoupil do monopostů...

„Ano, a i tentokrát hrál Alex Wurz klíčovou roli. Byl jedním z absolventů tátovy závodnické školy, stejně tak jako například i Stefan Bellof nebo Christian Klien. V mých očích byl Alex hrozně "cool". Byl mistrem formule Ford, měl vlastní auto, přítelkyni... To mi moc učarovalo a chtěl jsem to také!

Táta byl s mým vývojem spokojen a rozhodl se, že mne jednu sezonu podpoří. Koncem toho roku jsme pak chtěli zhodnotit výsledky a rozhodnout, jak pokračovat dál. Výsledky byly výborné. Stal jsem se hned rakouským mistrem a koncem sezony jsem dokonce před Basem Leindersem v Brands Hatch vyhrál závod mistrovství Evropy. Příští den jsem tam nastoupil do Festivalu Formule Ford, jakéhosi světového šampionátu této třídy a dojel jsem za Markem Webberem čtvrtý. Ještě v Anglii mi šéf Van Diemenu, Ralph Firman nabídl pro příští rok bezplatně tovární vůz pro britské mistrovství. Webber měl být můj týmový kolega.“

Příští léta se, jak známo, proměnily ve "velkou show Roberta Lechnera". Opět jsi se stal mistrem formule Ford, pak šampionem silnější formule Renault a roku 1998 jsi byl vicemistrem prestižního mezinárodního německého šampionátu formule 3. Tvé cíle se jasně rýsovaly na obzoru: formule 3000 a pak formule 1. Na startu Grand Prix jsme Tě ale nikdy neviděli, v čem byla chyba?

„Po sezoně 1998 jsem měl několik nabídek ohledně přestupu do formule 3000 a ohledně testů formule 1. AMG-Mercedes a Opel se mnou chtěli jednat o vozu pro DTM. Všem jsem ale odřekl - a oni se již podruhé neozvali... Za pousmání stojí, že dnes je ředitelem sportovního oddělení Mercedesu Toto Wolff, další z žáků školy Walter-Lechner-Racing-School.

Ozvaly se u mne i velké manažérské skupiny jako Willi Weber (Schumacher), Peter Cramer nebo WWP a chtěli mi dát smlouvu. Táta ale byl přesvědčen, že je to všechno moc brzy. Byl jsem tenkrát takový maličký hubeňourek a chtěl mě chránit před nástrahami velkého světa. Dobře tomu rozumím.

Zůstal jsem tedy druhý rok ve formuli 3. Jako vicemistr minulé sezony jsem platil za favorita. Měli jsme velké sponzory  a i média měla jistá očekávání. Tlak byl obrovský a překvapilo mne, že s úspěchem ještě rostl! V takové pozici by mi pomohl jen titul -  ten jsem bohužel nevyhrál. Roku 1999 jsem byl rychlejší a lepší jezdec, než před tím, měl jsem ale několik nehod.

Koncem sezony jsem myslel, že všechno vyžehlím dobrým výsledkem v Macau. Byl jsem zrovna druhý za Jensonem Buttonem, když jsem vyletěl do bariéry... Bylo to ale právě v Macau, kde jsem si sám sobě definitivně potvrdil, že jsem špičkový jezdec. V kvalifikaci jsem měl také nehodu, přesto jsem docílil třetího nejrychlejšího času. Většina pozorovatelů byla ale tak povrchní, že můj výkon kvůli té nehodě v závodu zapadl.“

Šel jsi pak, tak jako Ratzenberger, Schumacher a Irvine před Tebou, na rok do Japonska.

„Pro ročník 2000 jsem měl dvě možnosti. Buď postup do formule 3000, nebo Japonskou formuli 3. Táta mne tlačil směrem F3000 a testoval jsem za týmy Super Nova a Astromega v Jerezu. U Astromegy tam byl mým týmovým kolegou mladý Fernando Alonso. Tenhle Španěl byl neuvěřitelně rychlý a v nitru duše jsem uznal, že je lepší, než já. Byl jsem naivní. Dnes je mi jasné, že prostě rychlejší být musel - celý rok na té trati jezdil, zatímco pro mne byla úplně nová...

Rozhodl jsem se pak pro Japonsko. Mělo to více důvodů. Boss továrního týmu Tom´s-Toyota mi věřil a oslovil mne již v Macau. Smlouva s ním znamenala, že jsem konečně mohl sportem vydělávat peníze. Mimo to jsem chtěl všem dokázat, že to zvládnu i sám, bez táty. No a také jsem chtěl prostě pryč od médií a stát se továrním jezdcem.“

Tvůj "Japonský plán" ale nevyšel...

„Ne úplně... Dokázal jsem sice i tam vyhrávat závody, byl jsem ale příliš daleko pryč od Evropy. Před "érou internetu" to byl velký problém. Zprávy o mých výsledcích zde nebyly moc dobře viditelné, mé úspěchy tedy byly de facto bezcenné.

Ze začátku jsem tam bydlel společně s Alexem Yoongem, s jejich řečí a kulturou jsem se ale nějak nedokázal spřátelit. Nabídli mi sice, abych zůstal a jezdil jejich F3000 a GT, po roce jsem se ale rozhodl, že se vrátím do Evropy. Svět motorsportu je ovšem velmi zapomnětlivý a po mém návratu jsem se zde ocitl bez sponzorů a bez manažera...“

Co tedy bylo retrospektivně rozhodující chybou v plánování Tvé kariéry?

„Měl jsem lépe využít "vlnu úspěchu roku 1998". Měl jsem tehdy přestoupit do DTM a vedle toho vzít místo testmana formule 1. Myslím, že by to můj tehdejší sponzor, telefonní společnost A1, finančně zařídil. Také jsem se neměl "manažovat sám". Měl jsem to přenechat profesionálům, s důležitými vztahy. Časem je člověk vždy chytřejší...“

Později jsi pak ale přeci dokázal, vybojovat se mezi špičku jezdců GT a sportovních vozů...

„Neměl jsem opravdu nic v ruce, když mne jednoho dne oslovil jeden bývalý mechanik Lechner Racingu. Jeho tým MIS potřeboval pro závod seriálu V8-Star náhradu pro závod na Salzburgringu, protože jejich jezdec onemocněl. Rád jsem tedy zaskočil - a ten závod jsem před Johnny Cecottem vyhrál!

Znamenalo to můj průlom. Pro příští dva roky jsem dostal smlouvu s týmem Zakspeed a jezdil jsem za ně v V8-Star společně s bývalým pilotem F1 Pedrem Lamym. Ty auta měly senzační zvuk a vyhrával jsem. Tyhle dva roky se Zakspeedem byly nejlepší mé závodnické kariéry!“

Kdybys směl vybrat nejhezčí okamžik Tvé kariéry..?

„Tak bych vybral mé vítězství při čtyřiadvacetihodinovce na Nürburgringu roku 2002. Vyhráli jsme společně s Pedrem Lamym a Peterem Zakowskim na Dodge Viper a je to zvláště pěkné, když se můžeš radovat s kolegy.“

A okamžik největšího zármutku?

„Tak to musím opravdu hodně dlouho přemýšlet... Ano, vzpomínám si na jeden večer v hotelu v Suzuce během mého prvního závodního víkendu v Japonsku. Na špičku mi chyběli tři desetiny a já neměl plán, kde je najít. Cítil jsem se tehdy hrozně sám a bezradný. Oči mi zvlhly a ptal jsem se, jestli to nebyla chyba, že jsem se tam vůbec vydal...“

Čímž bychom dospěli ke druhé části rozhovoru - Robert Lechner, majitel týmu, manažer a učitel...

„Můj poslední závod jsem jel za Astonu Martin roku 2008 společně s mým dobrým kamarádem Tomášem Engem na Nürburgringu. Již roku 2005 jsme ale s bráchou založili agenturu, která se specializovala na různé prezentace a PR akce. Jednou takovou akcí byl náš podíl na provedení a organizaci šampionátu Mini-Cooper-Challenge. Konkrétní plány ohledně založení vlastní stáje jsme tehdy ale ještě neměli.

Firma se dost dobře vyvíjela a v létě roku 2012 nás oslovil jeden polský olejářský koncern, zda bychom s ním nechtěli nastoupit do Porsche Supercupu. V letech 2013 až 2015 jsme tam slavili ohromné úspěchy.“

Mladý šéf týmu Robert Lechner prezentuje hrdě svou novou firemní budovu v Thalgau u Salzburgu (foto: Roman Klemm)

Jak vypadá dělba práce mezi bratry Lechnerovými?

„Jedna naše spolupracovnice to moc dobře definovala: "Robert je software podniku a Walter hardware". Jako vyučený ekonom se starám předevšímm o finanční stránku a marketing. Walter je zodpovědný za logostiku a techniku.“

Teprve v březnu jste se přestěhovali do vašeho nového "hlavního stanu" u Salzburgringu. Kolik spolupracovníků má Lechner Racing a jaký ja váš program sezony 2016?

„Chtěli bychom se vrátit ke kořenům Lechner Racingu a proto pojedeme se třemi vozy formuli 4 v Německu a Itálii. Naši jezdci Michael Waldherr, Yannik Brandt a Tommy Preining všichni prošli naší závodnickou školou a mají velký potenciál.

Máme sedmnáct pevných zaměstnanců a mimo závodní stáje vedeme dále naší školu a konzultační agenturu.“

Kde vidíš rozdíly mezi dnešní formulí 4 a dorosteneckými šampionáty Tvé éry před dvaceti lety?

„V zásadě dělají jezdci dnes ty stejné chyby jako tenkrát. V tom ohledu se tedy nic nezměnilo. Musím ale přiznat, že dnes vládne mnohem větší vyrovnanost. Všichni přicházejí do monopostů z motokár a jsou tedy již ostřílení závodníci. Také okolí se hodně změnilo. Mého času ještě neexistovali všichni ti manažeři, trenéři a psychoterapeuti.“

Jakým způsobem vybíráte vaše jezdce?

„Týdně se u nás hlásí kolem patnácti zájemců o kokpit. Po telefonním rozhovoru ty nejslibnější pozveme k nám. Stavíme i moderní simulátor. V osobním rozhovoru si pak uděláme celkový obrázek, protože se nesmí opomenout ani finanční stránka věci. Budget jedné sezony formule 4 se pohybuje kolem 300 tisíc Eur. V zásadě je to ale tak, že kdo chce za Lechner Racing závodit, ten musí předem projít naší školou.“

Stavbou nového komplexu jste položili základ úspěšné budoucnosti vašeho týmu, jaké jsou vaše plány příštích několika let?

„Dovedl bych si Lechner Racing docela dobře představit v DTM. Naším dalším velkým snem je nastoupit v Le Mans. No a pak je tu pořád ještě i formule 1. Jako jezdec jsem se tam sice nedostal, jsem si ale jistý, že to dokážu na sektoru managementu. S mými zkušenostmi a kontaky tam mohu jistě hodně dokázat. Nejdůležitější poznatek mých pětadvaceti let strávených v motorsportu totiž je, že k úspěchu vede pouze optimální souhra talentu, vztahů a správných rozhodnutí...“ 

Kdyby sis mohl vybrat jen jedno... Netradiční rozhovor s Nicem Rosbergem

28. března 2016, 20:49 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - Kdyby sis mohl vybrat jen jedno... Netradiční rozhovor s Nicem Rosbergem
Oficiální stránky Formule 1 pro své čtenáře pravidelně připravují zajímavé rozhovory. Jedním z nich je i ten s Nicem Rosbergem. Německý pilot dostává otázky na různé věci, přičemž jako odpověď musí vybrat jen jednu - tu nejoblíbenější.

Kdyby sis na celý zbytek života mohl vybrat jen jedno jídlo, jaké by to bylo?
„Pistáciová zmrzlina! Mám k dispozici tu nejlepší na planetě. Má žena má vlastní cukrárnu na Ibize.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu přísadu na pizzu, jaká by to byla?
„Rajčata a čerstvá mozzarella.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jedno místo, kde trávit prázdniny...
„Můj domov v Monaku, protože jsem tak často pryč.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jediný závodní okruh, který by to byl?
„Monako. Cítím se tu jako doma a je to pro mě největší výzva a možnost ukázat se.“

Kdyby sis měl vybrat jen jedno silniční vozidlo...
„Mercedes Gullwing.“

A jedno závodní auto?
„Ferrari 250 GTO.“

Kdyby sis musel vybrat jen jednu hru, jakou?
„Backgammon. Je to naše rodinná hra. S tátou i přáteli máme vždy velké bitvy.“

Kdyby sis mohl obléct jen jednu barvu, která by to byla?
„Tmavě modrá.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jeden sport, který by zvítězil?
„Fotbal. Snil jsem o tom, že budu hrát profesionálně, ale neměl jsem dostatek talentu.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu píseň, kterou?
„Beautiful Day od U2.“

Kdybys měl vybrat jen jednu knihu?
„Dlouhý pochod od Stephena Kinga.“

A jen jeden film?
„Spojenec. V hlavní roli Clive Owen.“

Kdyby sis pro zbytek života mohl vybrat jen jednu osobu, kterou?
„Na to není možné odpovědět, jsou totiž dvě. Má žena a má dcera!“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednoho týmového kolegu...
„Juan Manuel Fangio. Je neuvěřitelné, čeho dosáhl.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu nejoblíbenější zatáčku?
„Eau Rouge.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jediný věk?
„Třicet let.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu éru Formule 1, ve které bys rád závodil, kterou?
„Osmdesátá léta s turbomotory a velkými zadními pneumatikami.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu cukrovinku...
„Sušenky Oreo.“

Kdyby sis mohl vybrat jen jednu vzpomínku ze závodnické kariéry, která by to byla?
„Nedělní party s přáteli poté, co jsem poprvé vyhrál v Monaku.“

Nováček GP2 Kirchhöfer hovoří o svém přesunu i špatné situaci motorsportu v Německu

14. března 2016, 12:41 | Roman Klemm | Komentáře 1x
Ilustrační fotografie - Nováček GP2 Kirchhöfer hovoří o svém přesunu i špatné situaci motorsportu v Německu
Marvin Kirchhöfer skončil v posledních dvou ročnících šampionátu GP3 jako třetí. Letos se mu podařilo najít finanční podporu pro zasloužený postup do GP2, kde nastoupí za špičkový britský tým Trevora Carlina. Talentovaného jezdce vyzpovídal Roman Klemm.

Začít bych chtěl gratulací k zaslouženému postupu do GP2. Máš teď za sebou první testy v Barceloně, můžeš své dojmy krátce shrnout?
„Jsem skutečně překvapen, jak dobře se nám tam dařilo. Nesmíš při tom koukat jen na tabulky dosažených časů. Nastoupili jsme s jinou strategií, než někteří soupeři a nejeli jsme "na čas s měkkými pneumatikami". Mimo to nás první den trošku zbrzdil malý technický problém.“

Již před dvěma lety jsi mohl vůz GP2 (u týmu Hilmer) krátce vyzkoušet. Přesto bych se zeptal, zda Tě skok z monopostu GP3 do GP2 něčím překvapil?
„Malé překvápko člověk zažije po několikaměsíční zimní přestávce v každém případě. GP3 a GP2 se opravdu nedají srovnat. Rychlost a uspokojení z jízdy s GP2 jsou mnohem, mnohem větší! A pak ty karbonové brzdy. Když na ně dupneš, tak letí tvá hlava opravdu kupředu, jako by jí to chtělo urvat.... GP2 je senzační, moc se mi líbí.“

Do jaké míry jsi se během těch tří dní s vozem spřátelil? Rozeznal jsi již jeho hranice, nebo ještě vidíš rezervy?
„GP2 jsou komplikovaná auta, za tři dny jim naplno nelze porozumět. Byli tu jezdci, kteří potřebovali tři sezony... Ano, jsou tam ještě místa, kde se mohu přiučit a zlepšit. V tom autě se ale již cítím dost dobře.“

Také zastávky v boxech pro Tebe budou novotou...
„Ano. V Barceloně jsme je ještě nezkoušeli. Chceme se na to téma vrhnout v Jerezu. Zvláště optimální odpich po výměně pneumatik si musím natrénovat. No a pak je tu samozřejmě strategie použití předepsaných pneumatik - to je pro mne všechno úplně nové... Závody GP3 byly většinou rozhodnuty již po kvalifikaci. V GP2 se dá během závodů více pokerovat.“

Trevor Carlin hovořil po stažení svého týmu z WSbR o tom, že se jeho stáj letos bude naplno koncentrovat na úspěchy v GP2. Mimo to se ale silně angažuje i v USA. Bude osobně přítomen u všech Tvých závodů?
„Bude. Byl i u testů v Barceloně. GP2 je mu po minulém, poněkud bezvýsledném ročníku, moc důležitá. Tlačí celý tým směrem k úspěchu a dává mi najevo, že mi hodně věří.“ 

Nováčka šampionátu GP2 vyzpovídal Roman Klemm

Na tvém voze byl v Barceloně vidět jen jediný sponzor - Clincall. Máš zajištěné i další mecenáše?
„Ano, máme i další sponzory, zvláště z Lipského regionu. K tomu právě hovoříme s dalším třemi potencionelními investory. Sezona je již teď na 75% finančně zabezpečena. To je normální, dělali jsme to tak i minulé roky. Další bonusy by měly přijít s úspěchem - jsem v tomto ohledu velký optimista.“

Carlin svůj tým ještě oficiálně nepředstavil. Čeká, až bude mít jasno ohledně druhého jezdce?
„Ano. Až bude rozhodnuto o obsazení druhého kokpitu, tak bude tým oficiálně oznámen.“

Apropos druhý kokpit: jaký typ týmového kolegy Ti vyhovuje nejvíc?
„Ze sportovního hlediska potřebuji někoho, jehož výkony mi poskytnou jistou orientaci. Tak jako Estaben Ocon u ART minulý rok. Jsem v GP2 "rookie" a hlavně při testech bych tu potřeboval někoho, kdo svými zkušenostmi pomůže i mně. Nemyslím, že mi něco dá kolega, který sice týmu zaplatí hromadu peněz, pak ale bude o dvě vteřiny pomalejší než já.“

Jaké výsledky bys tento rok považoval za úspěch?
„Teď po testech je dost těžké to odhadnout. Myslím, že opravdové rozvržení sil poznáme až při prvním závodě. Když jsem nastupoval do GP3, tak jsem chtěl do nejlepší pětky a dopadl jsem lépe. Je mi jasné, že to v GP2 bude mnohem těžší. Mým cílem by bylo konečné umístění mezi nejlepšími pěti  - a mimo to několik opravdu špičkových umístění v závodech.“

Budeš poprvé spolupracovat s britským týmem. Jak se Ti s Angličany v porovnání s Francouzi dařilo?
„Každý národ má své "speciality", s chlapci od Carlinu jsme si ale hned rozuměli výborně. Myslím, že s Angličany se dá vycházet lépe - už ohledně řeči. Zdá se mi, že jednoduše rychleji reagují na mé návrhy... Prostě makaj, abychom měli úspěch - to jsem poznal hned!“

Naváže Marvin Kirchhöfer na povedené výsledky z GP3 i o třídu výše?

Víš už, kdo bude Tvůj inženýr?
„Asi ano. Bude to Andrew. Je velmi inteligentní a to co dělá, má hlavu a patu. Moc mi vyhovuje.“

Budeš se stěhovat k týmu do Velké Británie?
„Ne, ne! Jsem šťastný tady doma v Německu! Ale hodně času u nich strávím, to ano. Celý příští týden například budu u týmu při přípravách na testy v Jerezu.“

Jsi již hotov se školou a budeš letos na sto procent profík?
„Ne, v květnu dělám zkoušky, takže na školu si musím ještě také dát pozor.“

Sledovali jste pro tento rok mimo GP2 a DTM i jiné možné cíle?
„Ano, přemýšleli jsme i o přestupu do Formule Renault 3,5. Trevor Calrlin nám ale nakonec nabídl velmi výhodnou smlouvu pro GP2 a jsem šťasten, že to takhle dopadlo!“

Ve formuli 1 sice letos pojede pět Tvých krajanů, na sektoru mezinárodních dorosteneckých formulí ale jsi jediným Němcem široko daleko. Co není v pořádku v této "bohaté zemi"?
„Problém je, že je motorsport rok od roku dražší. Slyšel jsem, že mladíci už za sezonu F4 platí kolem 300.000 Euro! Jak má nějaký talent z motokár, které ho stály kolem 80.000 Eur takový skok prodat sponzorům? V Německu prostě chybí podpora velkých podniků a organizací, jako ADAC a Pošta. Měli by každý rok vybrat kádr pěti talentů a investovat do nich. A to se právě neděje...“

Každé vítězství je vzpomínkou, prohra zase ponaučením, říká český talent Michal Šmídl

6. března 2016, 14:06 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - Každé vítězství je vzpomínkou, prohra zase ponaučením, říká český talent Michal Šmídl
Michal Šmídl je českou závodnickou nadějí, která klasický svět rychlých kol kombinuje s virtuálním závoděním. A úspěchy se mu daří sbírat v obou světech.

Jsou lidé, kteří se věnují závodění a lidé, kteří se věnují virtuálním závodění. Není ale mnoho těch, kteří obě aktivity na takové úrovni kombinují. Jak jste se k oběma činnostem vůbec dostal?
„K virtuálnímu závodění jsem se dostal už od tří let. Vše to u mě odstartoval první díl Gran Turisma na PS One. Na úrovni a celkově ve zlepšování jsem začal v roce 2008 na Gran Turismo 5 Prologue. Od té doby se věnuji hlavně simulátorům. Samozřejmě bych se rád věnoval hlavně reálnému závodění, protože od té doby, co jsem vyzkoušel mnoho sportovních a závodních vozů na různých soutěžích, tak vím, že bych na to měl.“

Dokážu si představit mnoho věcí, ve kterých je reálné závodění atraktivnější, než to virtuální. Ale dokázal byste říct alespoň jednu, ve které je atraktivnější právě to virtuální?
„Nestojí to hromadu peněz!“

Stal jste se mistrem prvního ročníku závodní série Virtual GP se ziskem 9 vítězství ve 12 závodech (v jednom nestartoval). Čekal jste, že to v této soutěži půjde tak hladce?
„Věřil jsem v mé schopnosti šampionát vyhrát, ale tímhle způsobem jsem to opravdu nečekal.“

Organizátoři soutěže si navíc pochvalují spolupráci s vámi, coby mezičlánkem mezi nimi a dalšími jezdci. Angažoval jste se v chodu projektu z vlastní iniciativy více?
„Začal jsem hodně komunikovat s Lukášem Redlem a diskutovali jsme o hodně věcech, které by se daly zlepšit. Rád se naplno věnuji věcem, které mají smysl.“

Michal Šmídl se stal absolutním vítězem prvního ročníku Virutal GP a lídrem je i ve druhé sezoně. Foto: MichalSmidl.com

I druhý ročník je pro vás zatím rozjetý velmi slibně. Zdá se, že cokoliv jiného kromě dalšího titulu by bylo zklamáním…
„Zatím to vypadá slibně a samozřejmě chci titul obhájit, protože nic jiného než vítězství pro mě není úspěch.“

Znáte další jezdce, například ze zahraničí, kteří kombinují virtuální a reálné závodění na profesionální úrovni?
„Potkal jsem doposud hodně jezdců, kteří tyto dva světy kombinují, nejvíce jezdí simulátor iRacing, který slouží i jako skvělá příprava, když je například zimní pauza.“

Která velká jména ze světa rychlých kol jste už měl tu čest osobně poznat? Které setkání pro vás bylo nejcennější?
„Potkal jsem už hodně lidí v této oblasti, ale nejcennější bylo určitě setkání s Josefem Králem, od kterého jsem dostal spoustu rad, hlavně na zlepšení mého přístupu k situacím a výstupu před kamerami.“

I ve svém mladém věku už máte mnoho zkušeností a úspěchů. Které řadíte mezi ty největší?
„Nejspíše účast na závodnickém kempu v Silverstone, kam jsem to dotáhl v rámci soutěže GT Academy 2014. Samozřejmě jsem rád i za zisk titulu ve Virtual GP. Na každé vítězství mám určitou vzpomínku, ať už je to je jakákoliv soutěž. To samé platí pro každou prohru, z každé prohry si beru poučení.“

Vzpomínka na evropský GT Academy Race Camp z roku 2014. Foto: MichalSmidl.com

Které reálné závodní série vám jsou nejvíce blízké?
„Určitě GT3 nebo DTM. Mám rád pořádná auta, celkem se mi líbí v poslední době i WRC.“

Sledujete aktivně dění ve Formuli 1? Co nás podle vás čeká v roce 2016?
„Sleduji, ale už ne tak aktivně jako v dobách Michaela Schumachera. Myslím si, že v tomto roce bychom se mohli stát svědky pořádného souboje mezi Mercedesem a Ferrari. Vypadá to, že McLaren s Hondou vyřešil problémy s ERS a mohli by v některých závodech také překvapit.“

Kdo je v motorsportu vaším největším vzorem?
„Michael Schumacher.“

Jaké velké akce vás v příštích pár týdnech a měsících čekají?
„Za dva týdny mě čeká soutěž Junior Star, která se bude odehrávat na mosteckém okruhu. Vydám ze sebe maximum a uvidíme, jak to dopadne.“

A co je vaším absolutním závodnickým snem? Ať už ve světě virtuálním či reálném.
„Jezdit jakkoukoliv světovou sérii by bylo skvělé. Nejvíce by mě lákalo jezdit s vozem specifikace GT3 ve světové sérii Blancpain.“

Michala Šmídla můžete sledovat na jeho oficiálním Facebooku a YouTube.

Gunther Steiner o plánoch Haasu v blízkej budúcnosti

21. ledna 2016, 21:18 | Anton Krajčoviech | Komentáře
Ilustrační fotografie - Gunther Steiner o plánoch Haasu v blízkej budúcnosti
Dva mesiace do začiatku sezóny, mesiac do predsezónnych testov. Po šiestich rokoch do F1 prichádza nový tím, po vyše roku budeme mať na štarte 22 monopostov. Tím Haas, hlavne jeho majiteľ Gene Haas, vidí nástup tímu do F1 ružovo ba až trúfalo. Šéf zámorského tímu Gunther Steiner, má na situáciu oveľa triezvejší názor.

Gunther, aká veľká úľava pre vás bola, že ste prešli crash testami FIA? V minulosti sme videli oveľa zabehnutejšie tímy zlyhať v tomto teste.

„Samozrejme, je dobré, že sme týmito testami prešli. Keby sme nimi neprešli, mohlo by sa oneskoriť postavenie auta. To by boli zlé správy.“

Takže auto je už hotové. Čo o ňom môžete povedať? Je to najkrajší stroj aký ste kedy videli?

„Je pochopiteľné, že auto ešte hotové nie je. Bude dokončené len pár dní pred začiatkom testov, hádam, že rovnako, ako u ostatných tímov. Najnovšie auto je vždy to najkrajšie.“

Nie až tak dávno bolo odlišné geografické situovanie tímu len na teoretickej rovine. Teraz je to realita. Je náročné to zvládnuť? Čo musíte ešte doladiť?

„Je to zvládnuteľné. Dobrá správa je, že inak to ani nevieme. To robí veci omnoho ľahšie.“

Ku koncu roka sa Gene Haas nechal počuť, že si vie predstaviť, že vaše auto bude lepšie ako Ferrari. Viete ako ste na tom vy a ako Ferrari, ako blízko realite je tento výrok?

„Čo chcel Gene povedať je, že naše šasi sú zostrojené inak ako vo Ferrari a mali sme viac času na tom pracovať. Faktom je, že nateraz je to, kto na tom ako je, iba tipovaním. Všetci svoje autá vyvíjali, ako na tom kto je, budeme lepšie vedieť po testovaní. V skutočnosti ale nebudeme vedieť nič až do štartu v Melbourne.

Nováčik v najvyššej kategórii motošportu je väčšinou na konci. Predpokladajme dobré auto s motorom Ferrari, kde si myslíte, že v roku 2016 skončíte. Budete mať prevahu nad, povedzme, Toro Rosso, ktoré bude používať motor Ferrari z roku 2015?

„Plánujeme sa pohybovať niekde v nižšom strede štartového poľa.  Je vždy ťažké pred testami predpokladať, aké budú ostatné tímy. Myslím si, že Toro Rosso ako zabehnutý tím by mali byť pred nami, aj s o rok starším motorom.“

Auto a motor je len jedna strana mince. Pretekanie je tiež o tímových procesoch počas závodného víkendu. Ako sa na to pripravujete? Osem dní testov by mohlo byť dosť málo.

„Správne. Jedna z našich najväčších výziev je  stmeliť tím. Pit stopy sme napríklad trénovali od decembra, aby sme boli na Austráliu pripravení čo najlepšie.“

Veľké tímy majú na pretekoch veľa ľudí. Niekedy to vyzerá, že na každý pohyb majú jedného človeka. Vaša filozofia vyzerá byť menšia. Aký veľký bude váš pretekový tím?

„Okolo 60 ľudí celkovo. Málo je nádherné (smiech).“

A čo váš celý personál?

„Máme približne 180 ľudí v troch krajinách, tri lokácie.“

Jeden z vašich najdôležitejších jazdcov je váš prvý jazdec, Romain Grosjean. V tlači sa veľa hovorilo o jeho vyjadrení, že si vie predstaviť, že by sa raz vrátil do svojho pôvodného tímu. Vie o Haase a jeho vývoji niečo viac ako my?

„Myslím, že sa dosť krát zmienil, že je rád, že sa k tímu Haas pripojil. Ako Francúz sleduje Renault, aby videl, aký pokrok robia.“

Dva mesiace do začiatku sezóny v Melbourne. Čo je prvé na vašom zozname priorít? A aký by bol ideálny výsledok dvoch predsezónnych testov?

„Prioritou je dostať sa na testy včas a byť pripravený najlepšie, ako je možné, aby sme mohli využiť tých pár testovacích dní na pochopenie nášho auta a zosynchronizovať náš pretekový tím najlepšie, ako sa dá. Potom uvidíme, ako sa budúcnosť ukáže.“

zdroj: formula1.com

Podle Ricciarda Red Bull vezme jakýkoliv motor

8. listopadu 2015, 21:09 | Tadeáš Zíka | Komentáře
Ilustrační fotografie - Podle Ricciarda Red Bull vezme jakýkoliv motor
Pilot Red Bullu Daniel Ricciardo přiznal, že jeho tým přijme jakýkoliv motor, který pro ně bude dostupný, aby si zajistil svou účast v příštím ročníku.

V současnosti Mercedes, Ferrari i Honda všichni odmítli návrhy Red Bullu. Podle vlastníka týmu Dietricha Mateschitze je to kvůli tomu, že se tovární týmy bojí toho, že Red Bull bude rychlejší než oni. FIA sice už navrhla získání nezávislého výrobce motorů, ale pokud se něco takového skutečně stane, pak to bude až v roce 2017.

Nicméně současný dodavatel motorů pro Red Bull - Renault, se kterým se tým rozhádal, možná týmu nabídl jistou verzi svého motoru, ale tým by musel motor už dále vyvíjet sám pod jinou značkou.

Pokud ani toto nevyjde, pak Ricciardo věří, že by tým přijal cokoliv: "Myslím, že vezmeme všechno, co můžeme mít, protože všichni chceme příští rok závodit," řekl australský závodník.

"Jenom v případě, že už by nám opravdu nikdo motory nechtěl poskytnout, tak nás to zastaví v závodění. Touha zůstat zde u nás v týmu pořád je. Ale čím déle se to táhne, tím složitější je udržet si nějakou jistotu. Ale nejspíše mám víc jistoty, že budeme příští rok na startu, než jsem měl dříve."

Krom toho Ricciardo také odmítl ideu, že Red Bull se chová jako rozmazlené dítě: "Někteří fanoušci to vnímají jako rozmazlenost, protože nyní nevyhráváme, tak si stěžujeme, ale nemyslím si, že jsou to výmluvy, akorát neradi prohráváme."

Räikkönen stojí za vysíláním rádiové komunikace v televizních přenosech

9. října 2015, 18:30 | Tadeáš Zíka | Komentáře
Ilustrační fotografie - Räikkönen stojí za vysíláním rádiové komunikace v televizních přenosech
Kimi Räikkönen podpořil zveřejňování rádiové komunikace mezi boxovou zídkou a pilotem s tím, že pokud nechtějí, aby se něco zveřejnilo, tak si to můžou nechat na potom.

Rádiová zpráva od Fernanda Alonsa ke svému týmu, ve které frustrovaně přirovnal pohonnou jednotku Hondy k motorům z GP2 s tím, že je to ztrapňující, ovládla titulky zpravodajských webů. Následně velmi vášnivě v médiích promlouval o tom, že je nepochopen a Hondu plně podporuje, a že rádiové zprávy by měly zůstat soukromé.

Málomluvný Kimi Räikkönen, Alonsův loňský týmový kolega a dlouholetý rival, ale kupodivu nesouhlasí.

„Je to na týmech a pilotech, aby soukromé věci zůstaly soukromé. Máme mnoho setkání a briefingů, kde můžeme v soukromí diskutovat o mnohých věcech. Všichni moc dobře víme, jak to funguje – rádio prostě občas bývá odvysíláno, pokud se to hodí. Takže je to na nás, co zůstane soukromé a co ne. Jestli chceme, aby něco zůstalo soukromé, jednoduše to tak můžeme nechat.“

Pilot Ferrari si je vědom toho, že rádiové zprávy jsou dobré pro show.

„Je to jednoduchá věc, kterou už víme roky, že rádio skončí v televizi. Je to stejné pro všechny, takže to není žádné tajemství. Je to dobré pro diváky a pro televizi. Je to více zajímavé, pokud můžou slyšet, co se děje.“

Možná se o tom Iceman něco dozvěděl, když Formuli 1 sledoval pouze v televizi, když v letech 2010 a 2011 měl pauzu a závodil v rally.

Vestappen už může usednout za volant i na silnici

2. října 2015, 17:12 | Tadeáš Zíka | Komentáře
Ilustrační fotografie - Vestappen už může usednout za volant i na silnici
Max Vestappen se konečně legálně sveze i na silnicích.

Syn bývalého závodníka Formule 1 Jose Verstappena měl svou smlouvu s Toro Rosso podepsanou už ve svých šestnácti letech. Do své první velké ceny v Austrálii 2015 už nastoupil jako sedmnáctiletý. Jeho mládí, v královně motorsportu ještě neviděné, přitáhlo nejen pozornost médií, ale také se stal terčem mnoha více i méně povedených vtípků. Jedním z nich bylo i trošku závistivé povzdechnutí nad tím, že v sedmnácti letech se může prohánět po nejslavnějších tratích světa v nejrychlejším voze na světě, ale do Tesca pro nákup si nedojede.

Mladík se tomu smál také, ale během letním pauzy během letošního srpna nastoupil do autoškoly, kterou také bez problémů absolvoval. A tuto středu, kdy měl mladík své 18. narozeniny, také úspěšně zajel zkoušky.

"Je to úžasný pocit, konečně mít 18 a k tomu i řidičský průkaz," napsal na svou webovou stránku i instagram. "Konečně můžu jezdit i na silnici, což mi dává mnohem více svobody a nezávislosti. Ale musím říct, že je to úleva, konečně ten test udělat. Byl jsem trochu nervózní, abych neudělal nějaké chyby, ale zkouška šla hladce."

Tak snad mu to na silnicích v normálním autě půjde více hladce, než na silnicích Monaka ve voze Formule 1.

 

1 2 3 4 5 6 7 8 »