Články: Ostatní

Velká cena Rakouska: Preview

1. července 2018, 13:40 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Rakouska: Preview
Piloti dnes na Red Bull Ringu absolvují již devátý závod letošní sezony. Do Rakouska zavítala královna motorsportu teno víkend již po jednatřicáté.

Mistrovský závod Formule 1 se v Rakousku uskutečnil poprvé v roce 1964. Závodilo se tehdy na okruhu v Zeltwegu a pro své první a zároveň poslední vítězství v královně motorsportu si dojel pilot Ferrari Lorenzo Bandini. Společně s Italem vystoupili na stupně vítězů také druhý Richie Ginther a třetí Bob Anderson. Britský závodník tehdy ukořistil své jediné pódiové umístění ve Formuli 1, ačkoli jeho ztráta na vítěze činila v cíli tři kola. Premiérové představení Formule 1 na území našich jižních sousedů se zapsalo do historie také tím, že zde debutoval Jochen Rindt, jenž se o šest let později stal mistrem světa in memoriam. Rindt po startu ze 13. pozice tehdy cíl závodu nespatřil.

Mistrovská premiéra Formule 1 v Zeltwegu ale byla zároveň derniérou. Trať totiž byla shledána jako příliš nebezepečná a Rakušané se tak museli v nadcházejících pěti letech bez Formule 1 obejít. K návratu došlo v srpnu 1970. Tentokrát se jniž závodilo na trati ve Spielbergu, jenž tehdy nesla název Ősterreichring. Rakouský comeback tehdy ovládlo Ferrari, když zvítězil Jacky Ickx před svým týmovým kolegou Clayem Regazzonim. Maranellské doplnil na pódiu Němec Rolf Stommelen, pro kterého se jednalo o jeho jediné pódium ve Formuli 1.

Na Ősterreichringu se poté závodilo až do roku 1987. Po tomto nehodami ovlivněném závodě, který byl hned ve dvou případech přerušen, ale Ősterreichring potkal stejný osud jako jeho předchůdce Zeltweg a i on byl vyřazen z kalendáře jako příliš nebezpečný. Z posledního představení královny motorsportu na Ősterreichringu pochází mimo jiné také proslulá srážka tehdejšího pilota McLarenu Stefana Johanssona a jelena, ke které došlo během pátečních tréninků.

V letech 1995 a 1996 ovšem prošla trať ve Spielbergu modernizací a v sezoně 1997 se jako A1 Ring do kalendáře Formule 1 vrátila. Druhý rakouský návrat zvládl nejlépe pozdější šampion Jacques Villeneuve. Se ztrátou necelých tří sekund dojel za Kanaďanem na druhém místě jezdec McLarenu David Coulthard a na stupně vítězů vystoupil také druhý pilot Williamsu Heinz-Harald Frentzen, jenž dokončil závod na třetí příčce. Pod názvem A1 Ring se okruh objevil v kalendáři naposledy v roce 2003.

V sezoně 2004 byla na Spielbergu zbourána pitlane a také hlavní tribuna. Tím se stal okruh nezpůsobilým pro pořádání závodů a jeho budoucnost byla velmi nejistá. Zvrat ovšem nastal, když se novým majitelem trati stal Dietrich Mateschitz, jenž zainvestoval do rekonstrukce okruhu a v sezoně 2011 byla závodní trať znovu otevřena. Kromě rekonstrukce trati došlo také k jejímu dalšímu přejmenování, tentokrát na Red Bull Ring.

O tři roky později, tedy v roce 2014, se do Štýrska vrátila také Formule 1, historicky již potřetí. Comeback stejně jako věttšinu závodů sezony 2014 ovládl Mercedes, když zvítězil Nico Rosberg před svým týmovým kolegou Lewisem Hamiltonem a tehdejším pilotem Williamsu Valtterim Bottasem, který tehdy v rámci Formule 1 vystoupil na pódium vůbec poprvé. Stáj z Grove tehdy zazářila v kvalifikaci, když využila potíží "stříbrných šípů" a obsadila první řadu v pořadí Felipe Massa, Valtteri Bottas. Jednalo se o poslední pole position jak pro Brazilce, tak pro Williams.

Mercedesu se podařilo triumfovat také v nadcházejících rakouských závodech. Zatímco v roce 2015 obhájill prvenství z předešlého ročníku Nico Rosberg, v sezoně 2016 slavil po kolizi právě se svým týmovým kolegou Lewis Hamilton a v loňském roce zde dosáhl svého druhého vítězství ve Formuli 1 Valtteri Bottas. Fin odstartuje do závodu z první příčky také v letošním roce.

Historicky nejúspěšnějším pilotem rakouské velké ceny je Alain Prost. "Profesor" se v Rakousku radoval hned třikrát. Zatímco první rakouský triumf si Francouz připsal v roce 1983 ještě v barvách Renaultu, další dvě vítězství přidal v letech 1985 a 1986 již jako pilot McLarenu.

Více než jednou se podařilo v Rakousku zvítězit také další pětici pilotů. Kromě již zmiňovaného Nica Rosberga se zde podařilo zvítězit dvakrát také jeho krajanovi a bývalému týmovému kolegovi Michaelu Schumacherovi. Nejúspěšnější pilot historie Formule 1 se zde poprvé postavil na nejvyšší stupeň vítězů  v roce 2002, ovšem za velmi kontroverzních okolností. Ferrari totiž tehdy uplatnilo týmovou režii a "Schumi" se na první příčku dostal až v posledních metrech, kdy jej před sebe pustil Rubens Barrichello. Divadlo poté pokračovalo na stupních vítězů, když Schumacher přenechal nejvyšší stupeň svému brazilskému týmovému kolegovi. Ferrari poté obdrželo pokutu ve výši jeden milion dolarů a tento incident rovněž vedl k zákazu týmové režie. Svého druhého vítězství v Rakousku dosáhl Schumacher o rok později, v roce 2003.

 

Dalšími jezdci, kteří zvítězili v Rakousku dvakrát, jsou Ronnie Peterson (1973, 1978), Mika Häkkinen (1998, 2000) a také Alain Jones. Pozdější šampion si zde roku 1977 připsal v barvách stáje Shadow své premiérové vítězství v královně motorsportu a podruhé v Rakousku zvítězil v sezoně 1979, tentokrát již s vozem týmu Williams.

Mistr světa z roku 1980 ovšem není jedin pilotem, který v Rakousku poprvé okusil pocity vítězství. Kromě Jonese si zde své první a zároveň také jediné vítězství ve Formuli 1 připsal rovněž Vittorio Brambilla, který v roce 1975 překvapivě zvítězil v předčasně ukončeném deštivém závodě. Kuriozitou je, že Ital tehdy po projetí cílem havaroval.

Premiérového triumfu byli rakouští diváci svědky také o rok později, tedy v sezoně 1976. V tomto roce se z vítězství totiž radoval britský závodník John Watson, který se tehdy postaral nejen o první ze své pětice triumfů, ale také o jediné prvenství stáje Penske ve Formuli 1.

Své první vítězství ve velké ceně získal v Rakousku také Elio De Angelis a to v roce 1982. Pilot Lotusu tehdy projel cílem s náskokem pouhých pěti desetin sekundy na druhého Kekeho Rosberga.

Ve Velké ceně Rakouska si rovněž připsala nejvýraznější moment své krátké historie britská stáj Manor. Ta zde v roce 2016 získala svůj jediný bod. Stalo se tak zásluhou Pascala Wehrleina, který proťal cílovou pásku na desátém místě.

Ačkoli je Rakousko rodištěm dvou mistrů světa Formule 1, víttězství domácího závodníka mohli Rakušané vidět pouze jednou a to v roce 1984, kdy s vozem McLaren zvítězil Niki Lauda. Na pódium vystoupil rakouský závodník v domácí velké ceně ještě v jednom případě a to v roce 1977. Také o tento výsledek se zasloužil Niki Lauda, když dojel v barvách Ferrari na druhém místě.

Posledním domácím pilotem na startu Velké ceny Rakouska byl v roce 2000 Alex Wurz. Toho času pilot Benettonu ale do cíle závodu nedojel. Naposledy mělo Rakousko ve velké ceně Formule 1 zástupce v roce 2010 v Abu Zabí. Za španělskou stáj HRT tehdy nastoupil Christian Klien.

 

 

 

 

 

 

 

 

Letošní monoposty Formule 1 v ikonických retro zbarveních. Krásná vzpomínka na léta předchozí

21. června 2018, 10:22 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - Letošní monoposty Formule 1 v ikonických retro zbarveních. Krásná vzpomínka na léta předchozí
Fanoušci F1 si občas postesknou nad tím, že startovní pole není v posledních letech pestré jako dřív. Letos je situace snad o něco lepší, ale že by aktuální monoposty mohly být i o něco „živější“ ukazuje práce šikovného grafika.

S prací talentovaného grafika vystupujícího pod jménem Sean Bull se nesetkáváme poprvé. V loňském roce jsme vám ukázali fotogalerii tehdejšího monopostu stáje McLaren v několika kultovních zbarvených doby minulé. A protože vás tyto hrátky s barvičkami zaujaly, dnes v nich pokračujeme. Tentokrát představujeme autorovu jinou galerii: monoposty sezony 2018 „oblékl“ do historických lakování. A výsledek opět stojí za to!

DOPORUČUJEME: Motor F1 v rodinném autě? Renault si před lety postavil speciál pro radost

Podívat se tak můžete na to, jak by s designově největší letošní novinkou - ochranným Halo kokpitem - vypadal vítězný Brawn GP BGP001 z fantastické sezony 2009, Jaguar R1, jehož nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo ve Velké ceně Monaka 2000 či Jordan 191, se kterým roku 1991 na belgickém okruhu Spa-Francorchamps debutoval tehdy neznámý Michael Schumacher. Historických zbarvení připravil Sean Bull celou řadu, všechny kousky naleznete na jeho účtu Behance.

Zdroj: Sean Bull / Behance

Velká cena Monaka: Preview

25. května 2018, 12:57 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Monaka: Preview
Poté, co před dvěma týdny odstartovala Velkou cenou Španělska tradiční evropská část sezony, se jezdci a týmy pro tento víkend přesouvají do Monaka. Právě v Monackém knížectví se uskuteční šestý podnik letošní sezony.

Do ulic Monte Carla zavítá Formule 1 již po 65. Poprvé byla Velká cena Monaka součástí kalendáře Formule 1 již během historicky prvního ročníku tohoto šampionátu v roce 1950. Jednalo se teprve o druhou velkou cenu Formule 1 a stejně jako o týden dříve v Silverstone se z vítězství radoval pilot Alfy Romeo. Zatímco ve Velké Británii zvítězil Giuseppe Farina, v Monte Carlu byl nejúspěšnější Juan Manuel Fangio. Na druhém místě dojel do cíle jezdec Ferrari Alberto Ascari a třetí příčkou potěšil domácí fanoušky Louis Chiron. Jednalo se o první a zároveň jediné pódiové umístění monackého závodníka ve Formui 1.

V nadcházejících čtyřech letech se Velká cena Monaka v kalendáři Formule 1 neobjevila. Během tohoto období se zde uskutečnil pouze nemistrovský závod v roce 1952, který vyhrál Vittorio Marzotto s vozem Ferrari. Do kalendáře královny motorsportu se městský závod vrátil v sezoně 1955 a poté z něj již nikdy nevymizel. Prvního triumfu své kariéry zde v prvním závodě po návratu dosáhl Francouz hájící barvy Ferrari Maurice Trintignant. Své druhé a zároveň poslední vítězství ve Formuli 1 se Trintignantovi shodou okolností podařilo získat také v Monaku a to o tři roky později, tedy roku 1958. Tehdy závodil s vozem Cooper-Climax.

Nejúspěšnějším pilotem historie Velké ceny Monaka je Ayrton Senna, který zde triumfoval hned šestkrát. Brazilec zde poprvé zvítězil v roce 1987 s vozem stáje Lotus. Zbylých triumfů dosáhl již s týmem Mclaren, když zde v letech 1989, 1990, 1991, 1992 a 1993 dokázal vyhrát pětkrát v řadě. Chybělo málo a Senna se mohl z triumfu radovat také v roce 1988. Tehdy ale z první pozice havaroval 12 kol před cílem a daroval vítězství týmovému kolegovi Alainu Prostovi. Brazilec v Monaku exceloval také hned při svém debutu v ulicích Monte Carla roku 1984, kdy předčasně ukončený deštivý závod dokončil s vozem Toleman na senazační druhé příčce a získal své první pódium ve Formuli 1.

 

O jedno vítězství méně než Ayrton Senna dosáhli Graham Hill a Michael Schumacher, kteří v Monte Carlu triumfovali pětkrát. Graham Hill zvítězil v Monackém knížectví v sezonách 1963, 1964 a 1965 za volantem BRM a dva triumfy přidal ještě také v letech 1968, 1969 jako pilot stáje Lotus.

Nejúspěšnější pilot historie Formule 1 Michael Schumacher si první dvě monacké vítězství připsal v barvách Benettonu v letech 1994 a 1995. První monacké vítězství za volantem rudého vozu z Maranella získal v roce 1997 a další dvě přidal v letech 1999 a 2001.  Jeho poslední monacký triumf byl zároveň na dlouhou dobu posledním vítězstvím Ferrari v této velké ceně.

Úspěšní byli v ulicích Monte Carla také Alain Prost, Stirling Moss, Jackie Stewart a Nico Rosberg. "Profesor" si zde připsal čtyři triumfy. Kromě zmiňovaného triumfu z roku 1988 se zde Prostovi podařilo zvítězit také v letech 1984, 1985 a 1986.

Zbylí tři jmenovaní získali v ulicích Monte Carla tři prvenství. "Korunní princ Formule 1" Stirling Moss zde triumfoval v letech 1956(Maserati), 1960, 1961(Lotus), Jackie Stewart si zde vychutnal pocit vítězství v letech 1966(BRM), 1971, 1973(Tyrrell) a Nico Rosberg zde s vozem Mercedes triumfoval třikrát v řadě v letech 2013, 2014 a 2015.

Roku 1983 se v Monte Carlu podařilo zvítězit také otci Nica Rosberga Kekemu, který tehdy pilotoval vůz stáje Williams. Rosbergovi jsou tak jedinou dynastií, z níž se v Monaku podařilo uspět jak otci, tak synovi.

Vítěze Velké ceny Monaka najdeme také v současném startovním poli. Jsou jimi Sebastian Vettel, Fernando Alonso a Lewis Hamilton. Sebastianu Vettelovi se zde poprvé podařilo triumfovat v roce 2011 s Red Bullem, kdy dojížděl závod na opotřebovaných pneumatikách a musel v závěru odolávat nátlaku Fernanda Alonsa a Jensona Buttona. K udržení první pozice mu také pomohly červené vlajky vyvěšené pět kol před koncem, během níž využil možnosti přezout. Podruhé se zde radoval v loňském roce, když skoncoval s 16 let dlouhým čekáním Ferrari na další monacké vítězství.

Dvakrát se zde podařilo vyhrát také Fernandu Alonsovi. Zatímco první triumf si připsal roku 2006 v barvách Renaultu a toto vítězství se mu podařilo obhájit v roce 2007, kdy již byl pilotem McLarenu.

Také Lewis Hamilton je majitelem dvou monackých triumfů. Vedoucí muž šampionátu a zároveň obhájce titulu se zde mezi vítěze zapsal poprvé v roce 2008 s Mclarenem. Na druhé vítězství si musel počkat dalších osm let, kdy zvítězil za volantem Mercedesu. Hamilton tehdy využil chyby Red Bullu, který pro zastávku v boxech Daniela Ricciarda nepřichystal včas pneumatiky a toto zdržení stálo Australana vítězství.

Triumfem z Velké ceny Monaka se může pyšnit také Kimi Räikkönen. "Iceman" zde triumfoval v roce 2005, ještě v kokpitu McLarenu. Velmi blízko vítězství byl také v loňském roce, když si téměř po deseti letech vyjel pole position a až do zastávky v boxech držel první pozici. Díky lepšímu načasování zastávky se před něj ale dostal týmový kolega Sebastian Vettel a na záď jeho vozu se pak Fin díval až do konce závodu.

Dalším zajímavým jménem v současné startovní listině bude Charles Leclerc. Pilot stáje Sauber, který v posledních dvou závodech v Ázerbajdžánu a Španělsku dokázal bodovat, bude prvním monackým pilotem na startu domácí velké ceny po 24 letech. Posledním Monačanem, který nastoupil do Velké ceny Monaka, byl roku 1994 Olivier Beretta. Pilot, který se později proslavil pěti triumfy v závodě 24 hodin Le Mans, tehdy dovezl vůz stáje Larrousse do cíle na osmém místě.

Podíváme-li se na počet získaných vítězství z hlediska stájí, je na tom nejlépe s 15 triumfy McLaren. Wokingští v ulicích Monte Carla triumfovali v letech 1984, 1985, 1986, 1988, 1989, 1990, 1991, 1992, 1993, 1998, 2000, 2002, 2005, 2007 a naposledy roku 2008.

Druhou pozici drží s devíti prvenstvími Ferrari. Rudé vozy z Maranella projely cílem jako první v letech 1955, 1975, 1976, 1979, 1981, 1997, 1999, 2001 a také v loňském roce.

Třetí největší počet vítězství, konkrétně sedm, má na svém kontě Lotus. Britský tým zde zvítězil v letech 1960, 1961, 1968, 1969, 1970, 1974 a 1987.

Ze stále aktivních stájí se zde podařilo triumfovat také Mercedesu(2013, 2014, 2015, 2016), Williamsu(1980, 1983, 2003), Red Bullu(2010, 2011, 2012) a také Renault. Francouzi se radovali z vítězství v sezonách 2004 a 2006.

V ulicích Monte Carla dosáhla hned devítka pilotů na svůj první triumf v královně motorsportu. Kromě již zmiňovaných triumfů Juana Manuela Fangia z roku 1950 a Maurie Trintignanta z roku 1955 zde poprvé slavili vítězství také pozdější šampioni Jack Brabham(1959) a Denny Hulme(1967), dále Patrick Depailler(1978) nebo Riccardo Patrese(1982).

Trojice pilotů dosáhla ve Velké ceně Monaka svého jediného prvenství. První byl roku 1972 Jean-Pierre Beltoise na voze BRM. S identickým vozem dosáhl v tomto ročníku nejlepšího výsledku své nepříliš úspěšné kariéry také jistý Helmut Marko. Rakušan, který je v současnosti poradcem Red Bullu, obsadil osmou pozici.

Jediné prvenství si zde roku 1996 připsal také Olivier Panis. Pilot stáje Ligier se tehdy stal senzačním vítězem bláznivého závodu, jehož cílem projely pouhé tři vozy.

Posledním pilotem, který si ve Velké ceně Monaka dojel pro své jediné vítězství ve Formuli 1, byl roku 2004 Jarno Trulli. Pilot Renaultu tehdy v závěru závodu odolal náporu dalšího jezdce usilujícího o premiérový triumf Jensona Buttona a stal a ukončil tak vítěznou sérii Michaela Schumachera, který zvítězil v úvodních pěti závodech této sezony.

Významného okamžiku svých kariér dosáhli v Monaku také dva britští šampioni Jim Clark a Jackie Steawrt. Zatímco Clark zde roku 1962 vybojoval své první pole position, Jackie Stewart zde v sezoně 1965 skončil třetí a poprvé se postavil na stupně vítězů.

Na Velkou cenu Monaka má jistě mnojho příjemných vzpomínek také Mark Webber. Kromě toho, že zde Australan ve voze stáje Red Bull v letech 2010 a 2012, získal v ulicích Monte Carla také své první pódium. Stalo se tak roku 2005, kdy pilot Williamsu dojel do cíle třetí za svým týmovým kolegou Nickem Heidfeldem.

O rok později jsme rovněž byli svědky zisku premiérového pódia. Tentokrát v případě stáje Red Bull, pro kterou získal třetí místo David Coulthard. Skot využil odstoupení Jarna Trulliho a dojel do cíle za vítězem Fernandem Alonsem a druhým Juanem Pablem Montoyou. Pro Kolumbijce se jednalo naopak o poslední pódiové umístění ve Formuli 1.

Rok 2006 se zapsal do historie také kvalifikačním manévrem Michaela Schumachera, který zastavil své ferrari v zatáčce La Rascasse a postaral se o vyvěšení žlutých vlajek, které zabránily jeho soupeřům ve zlepšení a Schumi tak zůstal na první příčce. Z té jej ale nakonec sportovní komisaři diskvalifikovali, neboť shledali jeho manévr jako úmyslný a sedminásobný šampion tak musel startovat z boxů. I z této zdánlivě beznadějné startovní pozice se ale německému závodníkovi podařilo dojet do cíle na pátém místě.

Další kontroverzní počin zde Michael Schumacher zaznamenal také v roce 2010, kdy v posledním kole předjel pod žlutými vlajkami Fernanda Alonsa a sebral mu tak šesté místo. Po závodě ale byl za toto předjetí penalizován a spadl až na 12. pozici.

Monte Carlo je zároveň místem "Schumiho" poslední vyhrané kvalifikace. Svoje poslední kvalifikační vítězství zde zaznamenal roku 2012, z pole position ale do závodu kvůli penalizaci 5 míst za zavinění kolize s Brunem Sennou v předchozím závodě ve Španělsku neodstartoval.

Největšího úspěchu své kariéry, která byla bohužel za tragických okolností skončila předčasně, dosáhl v ulicích Monte Carla roku 2014 Jules Bianchi. Francouz hájící barvy stáje Marussia projel cílem na senzačním devátém místě a získal první a jediné body nejen pro sebe, ale také pro ruský tým.

 







 

 

 





 

 

 

Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1

15. května 2018, 17:01 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1
Robert Kubica se ve Španělsku po více než sedmi letech zúčastnil velké ceny Formule 1. Polák, který působí v letošní sezoně jako rezervní jezdec Williamsu, dostal od stáje z Grove příležitost v prvním volném tréninku. V historii Formule 1 ovšem najdeme také případy, kdy se jezdec do královny motorsportu vrátil po mnohem delší době.

5. Peter Revson

 

 

 

 

 

 

 

Peter Revson čekal na návrat do Formule 1 po dobu 7 let a 27 dní. Američanovo působení v královně motorsportu lze rozdělit do dvou kapitol. Ta první, která nebyla příliš úspěšná, se odehrála v sezoně 1964. Během ní se rodák z New Yorku zúčastnil šesti velkých v barvách svého vlastního týmu a pro stáj Rega Parnella. Dokončit se mu podařilo pouze dva závody. Jeho nejlepším výsledkem bylo 13. místo ve Velké ceně Itálie na Monze.

Návratu do Formule 1 se dočkal roku 1971, kdy tehdejší šampion Can-Am a toho roku také druhý pilot v cíli závodu 500 mil Indianapolis dostal pro domácí závod ve Watkins Glen příležitost od Kena Tyrella. Před domácími fanoušky se ale příliš nepředvedl, když jej již v úvodním kole zradila spojka.

Pro sezonu 1972 se stal u Mclarenu stájovým kolegou Dennyho Hulma. Revsonovi se hned třikrát podařilo dokončit závod na pódiové pozici a v konečném pořadí obsadil pátou příčku. Stejné místo mu v celkovém pořadí patřilo také v sezoně 1973, akorát s tím rozdílem, že si v tomto roce připsal své dva triumfy ve Formuli 1.  Stalo se tak ve Velké Británii na okruhu v Silverstone a v kanadském Mosportu.

Pro sezonu 1974 Revsona nahradil ve Wokingu Emerson Fittipaldi a Američan nakonec zakotvil v novém týmu startovního pole Shadow. Tato americká aliance ovšem nefungovala příliš dlouho. Poté, co Revson úvodní dva závody sezony v Brazílii a v Argentině nedokončil, byly jeho kariéra a bohužel také život ukončeny 22. dubna ve věku 35 let během testu před Velkou cenou Jižní Afriky na okruhu v Kyalami.

4. Robert Kubica

 

 

 

 

Čtvrtým nejdelším čekatelem na další účást v závodním víkendu Formule 1 je právě Robert Kubica. Polákova kariéra ve Formuli 1 odstartovala ve Velké ceně Maďarska 2006. Dveře mezi elitu mu otevřela stáj BMW-Sauber, když se právě svým testovacím jezdcem rozhodla nahradit bývalého šampiona Jacquese Villeneuvea. Hned při své premiéře, se Kubica uvedl dobře, když původně obsadil sedmou příčku a získal dva body. Později byl ovšem kvůli nedodržení váhového limitu vozidla diskvalifikován. Svůj talent ovšem ukázal ve zbytku sezony a to zejména ve Velké ceně Itálie na Monze, kdy dojel na třetím místě a společně s Michaelem Schumacherem a Kimim Räikkönenem vystoupil na stupně vítězů.

Vedení BMW-Sauberu svými výkony v závěru sezony 2006 přesvědčil a německá stáj si jej ponechala také pro sezonu 2007, kdy měla k dispozici třetí nejrychlejší vůz startovního pole. Svou sbírku pódiových umístění v tomto roce Kubica nerozšířil a co se týče vnitrotýmového souboje s týmovým kolegou Heidfeldem, měl Němec navrch. Kubica se kromě svých výkonů zapsal v tomto roce do podvědomí diváků také nepříjemnou nehodou během Velké ceny Kanady, kvůli níž musel vynechat Velkou cenu USA v Indianapolis, v níž jej úspěšně zastoupil jakýsi mladičký závodník jménem Sebastian Vettel. V celkovém pořadí obsadil Kubica šestou pozici.

Zatímco roku 2007 Kubica za svým týmovým kolegou zaostával, v sezoně 2008 byl on lepším z dvojice pilotů BMW-Sauber. Nejenže se mu podařilo celkem sedmkrát vystoupit na pódium, v závodě na okruhu v Montrealu dokonce vybojoval před svým týmovým kolegou Heidfeldem svůj první a jediný triumf ve Formuli 1. Na trati, kde rok předtím Kubica zažil jednu z nejhorších nehod své kariéry, tentokrát naopak slavil svůj nejlepší úspěch. Polák skončil v konečném pořadí na čtvrté pozici, přičemž nasbíral stejný počet bodů jako třetí Kimi Räikkönen.

Po úspěšném ročníku 2008 přišlo v sezoně 2009 vystřízlivění. BMW-Sauber se totiž příliš dobře nepopral se změnou pravidel a přišel o své místo mezi elitními týmy. Své první body v sezoně se Kubicovi podařilo získat až v sedmém závodě v Turecku. V celkovém pořadí si rodák z Krakowa pohoršil v porovnání s předchozí sezonou o 10 pozic a výsledkem byla pouze 14. příčka se 17 body. I přesto si ale dokázal připsat další pódiové umístění. Stalo se tak při předposledním závodě sezony, Velké ceně Brazílie, v níž obsadil za Markem Webberem druhé místo.

Vzhledem k tomu, že již v polovině sezony 2009 BMW oznámilo, že se z královny motorsportu stahuje, musel si Kubica hledat nové angažmá. To našel u stáje Renault. Tým byl v té době již ve vlastnictví Gérarda Lopeze a s francouzskou automobilkou jej spojoval již jen název. Poté, co Kubicu potkal roku 2009 lehký ústup ze slávy, ukázal v sezoně 2010 znovu své nadání, když již ve druhém závodě pro francouzskou stáj v Austrálii obsadil druhé místo. Další pódiová umístění přidal později v Monte Carlu a Spa-Francorchamps, kde obsadil vždy třetí místo a v celkovém pořadí skončil na slušném osmém místě.

Tehdy 14. listopadu 2010 při závěrečné Velké ceně Abu Dhabí nikoho nenapadlo, že se jedná o poslední Kubicův závod ve Formuli 1. O dva měsíce později ovšem už byla situace zcela opačná. Šestého února 2011 totiž Kubica vážně havaroval při rallyovém podniku Ronde Di Andora. Tento incident odnesla nejvíce Polákova pravá ruka, která jen tak tak unikla amputaci. Původní predikce předpovídaly, že se Kubica ještě v témže roce vrátí do kokpitu. Tak se ovšem nestalo.

Kubicův návrat do motorsportu přišel až o dva roky později, tedy v sezoně 2013. Pro svůj návrat zvolil právě rally, tedy disciplínu, v níž došlo před dvěma lety k přerušení jeho kariéry. Kubica se zúčastnil světového šampionátu v kategorii WRC 2, v níž se dokonce stal šampionem. Následovaly dvě nepříliš úspěšné sezony ve vrcholné kategorii WRC, v nichž na sebe Polák upozornil spíše častými haváriemi než svými výkony. Jeho nejlepším výsledkem bylo šesté místo z Argentinské rally 2014. S rallysportem se Kubica rozlučil při úvodním podniku sezony 2016, Rally Monte Carlo, kterou nedokončil.

Polák se toitž rozhodl pro návrat na okruhy. A k němu ještě v témže roce skutečně došlo. Kubica absolvoval dva závody Renault Sport Trophy a nastoupil také do závodu 12 hodin Mugello. Dalšího vytrvalostního závodu se zúčastnil na začátku 2017. Byla jím čtyřiadvacetihodinovka v Dubaji a zdálo se, že vytrvalostnímu závodění se Kubica bude věnovat také po zbytek sezony 2017. Společně s Colinem Kollesem se totiž dohodl na angažmá v jeho týmu ve WEC. Od této dohody ale Kubica odstoupil po předsezonních testech, které pro stáj nebyly úspěšné.

Zde začaly snahy o jeho návrat do Formule 1 a to i přesto, že Kubica v minulosti několikrát tvrdil, že tato možnost není reálná. Příležitost usednout po sedmi letech do vozu Formule 1 mu dal jeho bývalý tým Renault. Stalo se tak v červnu na okruhu ve Valencii, kde usedl do šest let starého vozu. Svou první zkušenost s vozem Formule 1 současné genrace získal loni v testech na Hungaroringu, kde dostal od Francouzů další šanci.

Po tomto testu se ovšem cesty Kubici a Renaultu rozešly. Polák ale svůj pokus o návrat do královny motorsportu nevzdal a zkusil štěstí u Williamsu. S ním absolvoval test v říjnu na Silverstone a poté jej stáj z Grove nasadila také v testech v Abu Dhabí. Spolu s ním zde hájil barvy Williamsu Sergej Sirotkin. Byl to právě Rus, který jej v souboji o závodní sedačku po boku Lance Strolla porazil. Kubica ovšem u stáje zůstal jako rezervní jezdec a dostal příslib účásti v několika volných trénincích. Poprvé byl v prvním volném tréninku nasazen právě v letošní Velké ceně Španělska. Jednalo se o Kubicovu první účást ve velké ceně po 7 letech, 5 měsících a 27 dnech.

3. Pete Lovely



 

 

 

Čekání Peta Lovelyho trvalo 8 let a 10 měsíců. Kariéra tohoto závodníka ale na rozdíl od dvou výše zmíněných jmen v historii Formule  výraznější stopu nezanechala. První účast ve Formuli 1 si Lovely připsal roku 1959 v Monte Carlu, kde se představil ve voze stáje Lotus. Do závodu se mu ale kvalifikovat nepodařilo. Druhou příležitost již o rok později při domácí velké ceně proměnil. Závod tehdy dokončil na voze Cooper T45 jako 11. s šesti koly ztráty na vítěze Stirlinga Mosse.

Jeho návrat do Formule 1 se odehrál roku 1969. S vozem Lotus 49B tehdy absolvoval tři závody v Kanadě, USA a Mexiku. Právě při jeho prvním představení na okruhu v Mosportu dosáhl svého nejlepšího výsledku v závodě Formule 1. Do cíle dojel jako sedmý.

Čtyři účasti si Lovely připsal také o rok později. Tentokrát již byl ale úspěšnější o poznání méně. Zatímco v Nizozemsku, Francii a USA se do závodu vůbec nekvalifikoval, ve Velké Británii cíl nespatřil.

Naposledy jsme jej mohli v královně motorsportu spatřit roku 1971 ve Velké ceně Kanady a ve Velké ceně USA s vozem Lotus 69 Special. Jak v Mosportu, tak ve Watkins Glen do cíle závodu nedojel a svou kariéru ve Formuli 1 uzavřel bez zisku jediného bodu.

Po skončení své závodnické kariéry se Lovely věnoval prodeji vozů Volkswagen. Tuto činnost zahájil již během své závodnické kariéry. Vedle toho byl rovněž vlastníkem Pete Lovely Racingu. Tato společnost se zabývala renovacemi starých závodních vozů. Zemřel 15. května 2011 ve věku 85 let.

 

2. Luca Badoer

 

 

 

 

 

Ital Luca Badoer vstoupil do Formule 1 roku 1993. Poté, co se stal v předešlé sezoně šampionem Formule 3000, dostal příležitost u stáje Scuderia Italia po boku Micheleho Alboreta. Italský tým ovšem sužovaly finanční trable a navíc neměl k dispozici konkurenceschopný materiál. Badoer se do Velké ceny Evropy a Velké ceny Monaka dokonce ani nekvalifikoval a jeho nejlepším výsledkem bylo v premiérové sezoně sedmé místo v Imole a žádný bod si připsat nedokázal.

V nadcházející sezoně si ale Badoer nezazávodil. Stáj Scuderia Italia se z důvodu existenčních potíží sloučila s Minardi. Tým z Faenzy se rozhodl vsadit na Micheleho Alboreta společně s Pierluigim Martinim. Badoer se sice ucházel o místo týmového kolegy Michaela Schumachera u Benettonu, který mu umožnil otestovat vůz, nakonec to nebyl Ital, na koho volba Flavia Briatoreho padla a Badoer tak musel vzít zavděk pozici testmana u Minardi.

V roce 1995 ovšem Badoer dostal další šanci. Minardi se jej totiž rozhodlo povýšit do pozice závodního pilota. Ani ve své druhé sezoně mezi elitou se ale Badoerovi stejně jako jeho týmovému kolegovi Martinimu bodovat nepodařilo. Nejlépe dokončil závod na osmém místě. Stalo se tak v Kanadě a v Maďarsku.

Pro rok 1996 změnil působiště a stal se stájovým kolegou Andrey Monterminiho u týmu Forti. Ani angažmá v této stáji ale nebylo příliš šťastné. Stáj totiž ani nedokončila sezonu a po desátém závodě sezony na Silverstone tým zanikl. Badoerovi se hned do čtyřech velkých cen nepodařilo vůbec kvalifikovat a cíl závodu spatřil pouze v Brazílii(11. místo) a San Marinu(10. příčka).

Roku 1997 se Badoer představil v šampionátu FIA GT, kde závodil společně s dalším bývalým pilotem Formule 1 Domenicem Schiattarellou s vozem Lotus Elise GT1. V nadcházející sezoně se stal Badoer testovacím jezdcem Ferrari. Mezi rodákem z Montebelluny a maranellskou stájí tak začala dlouhodobá spolupráce.

V sezoně 1999 se po třech letech vrátil do Formule 1, když jej Ferrari zapůjčilo do Minardi, kde působil již v roce 1995. Jeho výkony v sezoně 1999 se od těch předešlých ale moc nelišily a Badoer si ani tentokrát nepřipsal bodový zisk. Nejlépe zajel ve Velké ceně San Marina, kde obsadil obsadil osmou příčku. Kvůli zranění, které utrpěl při testování musel Badoer vynechat druhý závod sezony v Brazílii. Na okruhu Interlagos jej zastoupil Stéphane Sarrazin, který se tehdy poprvé a naposledy představil v závodě Formule 1.

Od sezony 2000 se již Badoer věnoval pouze svým testovacím povinnostem v Maranellu. V sezoně 2009 ovšem překvapivě dostal příležitost, kterou již nečekal ani on sám. Příležitost vrátit se do Formule 1. V kvalifikaci na Velkou cenu Maďarska se totiž po zásahu pružinou zranil Felipe Massa. Brazilec byl tímto vyřazen ze zbývajícího průběhu sezony a v nadcházejím závodě ve Valencii jej měl nahradit Michael Schumacher. Sedminásobný šampion ovšem neprošel lékařskou prohlídkou a jeho senzační návrat musel být odložen na březen nadcházejícího roku.

Volba tedy nakonec padla na Lucu Badoera, který se ve Velké ceně Evropy 2009 stal součástí závodního víkendu po dlouhých 9 letech, 9 měsících a 23 dnech. Kdo ovšem čekal, že si Ital výrazně vylepší svou bilanci ve Formuli 1, byl na velkém omylu. Badoer se totiž po celý víkend trápil a poté, co se v kvalifikaci umístil na posledním místě s více než vteřinovou ztrátou na předposledního Alguersuariho, dokončil závod jako poslední klasifikovaný na 17. pozici. Ferrari se mu přesto rozhodlo dát šanci ještě ve Spa-Francorchamps. Zde šlo ale o velmi podobný příběh. V kvalifikaci skončil Badoer znovu poslední, když v závěru dokonce havaroval a závod dokončil znovu jako poslední 14., zatímco jeho týmový kolega Räikkönen triumfoval. Na senzačním druhém místě skončil s vozem Force India Giancarlo Fisichella, který svým výkonem upoutal Ferrari a o dva týdny později si splnil svůj dětský sen, když nahradil ve voze stáje z Maranella právě Badoera.

Na konci sezony 2010 se Badoer rozhodl po dvanácti letech ukončit své působení v Maranellu na pozici testovacího jezdce a ukončil kariéru.

 

1. Jan Lammers

 

 

 

 

 

 

Pokud si myslíte, že téměř desetileté čekání Lucy Badoera na další šanci nemá v historii královny motorsportu obdoby, mýlíte se. Ještě déle, konkrétně 10 let, 3 měsíce a 22 dní, čekal Nizozemec Jan Lammers. Kariéru ve Formuli 1 zahájil nizozemský pilot roku 1979 u stáje Shadow. Ale zatímco jeho stájový kolega Elio De Angelis si dokázal připsat alespoň tři body, Lammersovi se bodovat nepodařilo a nejlépe se umístil na 9. místě ve Velké ceně Kanady. V Monaku, USA a Itálii se Lammersovi dokonce ani nepodařilo kvalifikovat do závodu.

Sezonu 1980 zahájil Lammers u německé stáje ATS. Zatímco v prvních třech podnicích sezony se nekvalifikoval, příjemně překvapil v kvalifikaci na čtvrtý závod sezony v Long Beach, když zajel výborný čtvrtý čas. Závod pro něj ale kvůli potížím s převodovkou skončil již v úvodním okruhu. Lammers poté pro ATS absolvoval ještě závody v Zolderu a v Monte Carlu. Ani v jednom případě cíl závodu nespatřil, ačkoli v Belgii byl klasifikován jako dvanáctý. Ve zbytku sezony závodil pro stáj Ensign. Ani zde si ale žádné body nepřipsal a ke svým nekvalifikacích v úvodních tech závodech sezony přidal dalších pět neúspěchů.

V roce 1981 se vrátil k ATS, za které nastoupil ve čtveřici velkých cen. Úspěchů se ale znovu nedočkal. Zatímco v úvodním závodě sezony v Long Beach se do cíle nepodíval, v Brazílii se nekvalifikoval, Velkou cenu Argentiny dokončil jako 12. a při svém posledním představení v tomto roce, které se uskutečnilo v San Marinu, si připsal další nekvalifikaci.

V ročníku 1982 se společně se stájí Theodore Racing představil v šesti velkých cenách v Zolderu, Monte Carlu, Detroitu, na Zandvoortu, Brands Hatch a v Le Castellet. Kvalifikovat se mu podařilo pouze před domácími fanoušky v Nizozemsku. V dokončení domácí velké ceny mu ale zabránily problémy s motorem.

Po sezoně 1982 se Lammers z královny motorsportu odmlčel. V letech 1985 a 1986 se bez větších úspěchů představil v IndyCar a hned několika úspěchů se dočkal na scéně vytrvalostních závodů. Roku 1988 totiž společně s Johnnym Dumfriesem a Andym Wallacem opanoval závod 24 hodin Le Mans a hned dva úspěchy zaznamenal také za "velkou louží" v závodě 24 hodin Daytona, ve kterém triumfoval v letech 1988 a 1990.

Lammers si ale připsal ještě také další dvě velké ceny ve Formuli 1, když v závěrečných dvou závodech nahradil u stáje March Karla Wendlingera. Ve Velké ceně Japonska na okruhu Suzuka do cíle závodu nedojel a v australském Adelaide obsadil 12. příčku.

Kariéra Jana Lammerse měla u stáje March pokračovat také v nadcházející sezoně 1993. Tým ale nakonec do sezony nenastoupil a nizozemského pilota jsme ve Formuli 1 již neviděli.

Kariéra Jana Lammerse stále pokračuje. V loňském roce se společně s Fritsem Van Eerdem a nejzkušenějším pilotem Formule 1 v historii Rubensem Barrichellem zúčastnil v barvách Racing Teamu Netherland závodu 24 hodin Le Mans. Posádka obsadila 11. pozici v kategorii LMP2. V letošním roce by se měl Lammers s tímto týmem objevit nejen v Le Mans, ale také ve všech podnicích sezony WEC 2018-2019.

Velká cena Španělska: Preview

7. května 2018, 22:32 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Španělska: Preview
Formuli 1 čeká během nadcházejícího víkendu již pátá letošní zastávka. Královna motorsportu tentokrát zavítá do Španělska, kde se na okruhu Circuit de Catalunya odehraje další díl letošního boje o titul.

Na okruhu Circuit de Catalunya, který leží v obci Montmeló nedaleko Barcelony a skládá se z 16 zatáček, se vozy Formule 1 představí již po osmadvacáté. Poprvé se zde elita formulového závodění představila roku 1991.

Historie Velké ceny Španělska je ovšem mnohem delší a košatější. Historicky první Velká cena Španělska se totiž uskutečnila již 28. řijna 1951. Tehdy se na okruhu Pedrables odehrálo finále druhé sezony Formule 1. Svůj první z pěti mistrovských titulů i v něm tehdy zajistil legendární Argentinec Juan Manuel Fangio, který tehdy na voze alfa romeo závod vyhrál. Společně s ním tehdy na stupně vítězů vystoupili jeho krajan José Froilan González(Ferrari), který skončil druhý a Fangiův týmový kolega Nino Farina, jenž obsadil třetí pozici.

Na svou druhou Grand Prix si Španělé museli počkat až do roku 1954. Tehdy okruh Pedrables znovu hostil závěrečný závod sezony. Z vítězství se tehdy radoval jezdec Ferrari Mike Hawthorn před druhým Luigim Mussem na maserati a třetím Juanem Manuel Fangiem na voze mercedes, který již před tímto závodem měl svůj druhý titul mistra světa v kapse.

Po tomto závodě trvalo dlouhých 13 let, než se Formule 1 znovu objevila. Stalo se tak v sezoně 1967, kdy se na okruhu v Jaramě uskutečnil nemistrovský závod, na jehož konci se z vítězství radovalo legendární spojení Jim Clark-Lotus. Britská stáj triumfovala také o rok později, kdy podnik již získal mistrovský status. Tehdy zvítězil Graham Hill. Roku 1969 se španělská Grand Prix přestěhovala na okruh Montjuic a zvítězila další britská legenda Jackie Stewart.

Montjuic se od této sezony střídal každý rok v pořádání velké ceny s Jaramou. Poslední závod se na okruhu ležícího v blízkosti stejnojmenného katalánského vrchu uskutečnil roku 1975. Tento závod se do dějin Formule 1 zapsal černým písmem kvůli nehodě Rolfa Stommelena, za kterou zaplatilo životem pět přítomných diváků. Na prvním místě byl tehdy klasifikován pilot Mclarenu Jochen Mass, který se mohl "radovat" ze svého jediného vítězství v královně motorsportu. Radovat ale opravdu jenom v úvozovkách. Němec se totiž k triumfu z tohoto tragického závodu nehlásí. Nejvíce se na okruhu Montjuich dařilo Jackiemu Steawrtovi, který kromě prvenství v premiérovém závodě na této trati v roce 1969 přidal ještě jedno o dva roky později.

Jarama poté hostila Velkou cenu Španělska od roku 1976 až do sezony 1981, přičemž závodu z roku 1980 potzbyl kvůli sporům mezi FISA a FOCA mistrovského statusu. Nejúspěšnějším jezdcem na okruhu v Jaramě byl Mario Andretti. Američan dokázal v letech 1977 a 1978 dovézt svůj lotus do cíle na prvním místě a je jediným pilotem, který zde dokázal vybojovat vítězství více než jedenkrát. Jednoho z milníků své úspěšnéí kariéry dosáhl na okruhu Jarama Niki Lauda. Pilot Ferrari zde roku 1974 poprvé v kariéře zvítězil.

V letech 1982-1985 se Velká cena Španělska nekonala. Po čtyřech letech se vrátila Formule 1 do Španělska v sezoně 1986 a to na okruh Jerez. Na andalusském okruhu se závodilo až do roku 1990. Nejvíce vítězství zde dosáhli Ayrton Senna spolu s Alainem Prostem, kteří se mohou pyšnit dvěma triumfy na této trati. Zatímco Brazilec zde kraloval roku 1986 ještě v barvách Lotusu, kdy svedl nervydrásající bitvu s Nigelem Mansellem, a své druhé vítězství získal roku 1989 již jako pilot Mclarenu, "profesor" zvítězil v letech 1988 pro Mclaren a roku 1990 ve voze Ferrari. Jednalo se tehdy o poslední vítězství tohoto francouzsko-italského spojení. Na třetím místě tehdy skončil s vozem Benetton Alessandro Nannini, pro něhož se jednalo o poslední závod ve Formuli 1. Jeho kariéru v královně motorsportu totiž přerušila o týden později nehoda s helikoptérou, při níž utrpěl zranění ruky.

Od roku 1991 až dodnes se koná Velká cena Španělska na okruhu Circuit de Catalunya. Historicky nejúspěšnější je na této dráze Michael Schumacher. Sedminásobný mistr světa zde triumfoval hned šestkrát v letech 1995, 1996, 2001, 2002, 2003 a 2004. V sezoně 1996 se jednalo o jeho první ze spousty triumfů pro Ferrari. Vítězství to bylo o to cennější, že bylo dosaženo na mokré trati a německý závodník tehdy nadělil druhému Alesimu ze stáje Benetton tři čtvrtě minuty.

Z aktivních jezdců poznali v Barceloně chuť vítězství také Lewis Hamilton, Kimi Räikkönen a Fernando Alonso, kteří zde dokonce zvítězili hned dvakrát. Zatímco Brit se radoval v letech 2014 a 2017, Fin slavil v sezonách 2005(Mclaren) a 2008(Ferrari) a Alonso dostal domácí fanoušky do varu roku 2006 v barvách Renaultu a v sezoně 2013 v kokpitu stáje Ferrari. Ve druhém případě se jednalo o dposud poslední Alonsovo vítězství v královně motorsportu.

Dalšími vítězi jsou ze současného startovního pole také Sebastian Vettel(2011) a Max Verstappen, který se zde roku 2016 dočkal při své premiéře u Red Bullu svého prvního triumfu ve Formuli 1. Cestu na nejvyšší stupeň vítězů mu tehdy usnadnila také kolize jezdců Mercedesu Lewise Hamiltona a Nica Rosberga v úvodu závodu. Nizozemec se tehdy stal ve věku 18 let 228 dnů nejmladším vítězem Grand Prix v historii.

Svého premiérového a zároveň jediného vítězství ve Formuli 1 zde dosáhl roku 2012 také Pastor Maldonado. Nepříliš pozitivně proslulý Venezuelan zde tehdy zároveň dosáhl dosud posledního prvenství pro Williams. Na tento triumf čekala tehdy stáj z Grove od Velké ceny Brazílie 2004, kdy dovezl vůz williams do cíle na první příčce Juan Pablo Montoya.

V barvách stáje z Grove započala v Barceloně kariéra vítěze třinácti velkých cen a vicemistra světa z roku 2001. Tehdy třiadvacetiletý Skot byl určen jako náhrada za Ayrtona Sennu, který zahynul o čtyři týdny dříve ve Velké ceně San Marina.

Okruh Circuit de Catalunya je také klíčovým místem pro japonskou stáj Super Aguri, která ve Formuli 1 působila krátce v letech 2006-2008. Zatímco roku 2007 zde stáj bývalého pilota Formule 1 Aguriho Suzukiho získala zásluhou osmé příčky Takumy Sata první bod, o rok později zde absolvovala svůj poslední závod v královně motorsportu, neboť do nadcházejícího závodu sezony v tureckém Istanbulu kvůli finančním problémům nenastoupila.

Nejúspěšnějším závodníkem je v historii celé Velké ceny Španělska Michael Schumacher. Němec zde, jak již bylo zmíněno výše, triumfoval v šesti případech. O druhé místo se v historické tabulce dělí se třemi prvenstvími Jackie Stewart(1969, 1970, 1971), Nigel Mansell(1987, 1991, 1992) a Mika Häkkinen(1998, 1999, 2000).

Nejúspěšnějším týmem je ve Španělsku Ferrari. Italové se zde radovali dvanáctkrát v letech 1954, 1974, 1981, 1990, 1996, 2001, 2002, 2003, 2004, 2007, 2008 a 2013. Druhá pozice patří Mclarenu(1975, 1976, 1988, 1989, 1998, 1999, 2000, 2005) a třetí Williamsu(1987, 1991, 1992, 1993, 1994, 1997, 2012).

 

Velká cena Ázerbájdžánu: Preview

24. dubna 2018, 12:40 | Dušan Bouzek | Komentáře
Ilustrační fotografie - Velká cena Ázerbájdžánu: Preview
O víkendu se uskuteční čtvrtý závod letošní sezony Formule 1. Hostit jej budou ulice hlavního města Ázerbájdžánu Baku, kam Formule 1 zavítá teprve potřetí.

Po napínavé Velké ceně Číny, která se konala před dvěma týdny a pro vítězství si v ní dojel Daniel Ricciardo, bude další zastávkou kolotoče Formule 1 Ázerbájdžán. Městská trať navržená Hermannem Tilkem bude letos hostit už čtvrtý závod sezony, což v předchozích dvou letech nebylo zvykem. Zatímco v sezonách 2016 a 2017 se královna motorsportu v ulicích hlavního města Baku představila na konci června, v letošní roce se termín pořádání závodu posunul již na konec dubna.

Historie této velké ceny je sice velmi krátká, rozhodně se ovšem nedá říci, že by byla nezajímavá. Poprvé byl Ázerbájdžán součástí kalendáře roku 2016. Tehdy se závod ovšem konal pod hlavičkou Velké ceny Evropy. Závod na tehdy novém městském okruhu sliboval velmi zajímavou podívanou. Očekávání napínavé bitvy navíc vzrostla po volných trénincích, ve kterých byli diváci svědky spousty jezdeckých chyb, ale rovněž po závodech GP2. Sobotní závod juniorského šampionátu přinesl velkou postartovní kolizi, která čítala hned pět obětí. Cíl závodu nakonec protnulo pouhých 12 pilotů. Závod Formule 1 byl ovšem pro diváky studenou sprchou. Ten se totiž na rozdíl od ostatních částí víkendu nesl v poklidném duchu. Pro vítězství si s náskokem větším než 16,5 sekundy dojel pilot Mercedesu Nico Rosberg. V Němcově případě se jednalo o pátý z devíti triumfů, které na své cestě za titulem mistra světa získal. Na druhém místě přijel do cíle Sebastian Vettel se svým ferrari a na nejnižší stupeň vítězů vystoupil Sergio Pérez. Mexičan udolal v nájezdu do posledního kola Kimiho Räikkönena a dojel si pro své druhé pódium v této sezoně, které bylo zároveň jeho posledním nejen v této sezoně, ale také v jeho dosavadní kariéře ve Formuli 1. Premiérový víkend v Baku nebyl šťastný pro Lewise Hamiltona. Brit totiž nezvládl kvalifikaci, kterou zakončil havárií ve třetí části a do závodu tak vyjel až z desáté příčky. V něm se mu podařilo projet cílem na páté příčce.

Jestliže premiérový závod v Baku byl z hlediska atraktivity zklamáním, v nadcházející sezoně bylo toto nudné klání fanouškům vykompenzováno měrou vrchovatou. Jednalo se totiž patrně o nejzajímavější velkou cenu ročníku 2017. Závod, který se tentokrát již uskutečnil pod názvem Velká cena Ázerbájdžánu, výrazně ovlivnil incident mezi hlavními favority na zisk titulu Lewisem Hamiltonem a Sebastianem Vettelem. Ten se odehrál pod safety carem, kdy Hamilton překvapil pilota Ferrari a Němec lehce narazil do Britova "stříbrného šípu." Vettel následně podlehl emocím a do svého soupeře nevybíravě najel. Za tento zkrat jej později sportovní komisaři potrestali penalizací 10 sekund stop/go. Naděje na vítězství později ztratil ale také Hamilton, když jej postihly potíže s opěrkou hlavy a musel tak neplánovaně navštívit své mechaniky. Ze svého jediného vítězství v sezoně se na konci tohoto bláznivého závodu nakonec radoval Daniel Ricciardo. Jako druhý projel cílem Valtteri Bottas, který předvedl skvělou stíhací jízdu poté, co po startu závodu kolidoval se svým krajanem Kimim Räikkönenem. Na druhé místo se Bottas posunul až v posledních metrech závodu, kdy dokázal pokořit jezdce stáje Williams Lance Strolla. Kanadský závodník tehdy šokoval třetím místem a získal své dosud jediné pódium ve Formuli 1. Pro svůj poslední bod ve Formuli 1 si zde dojel také Pascal Wehrlein. Pilot Sauberu obsadil 10. místo. V závodě mělo zaděláno na dobrý výsledek hned několik závodníků jako například Felipe Massa a Nico Hülkenberg, kteří ale nakonec cíl závodu nespatřili. Šanci na nejlepší výsledek v historii stáje zahodila také Force India, jejíž jezdci Sergio Perez a Esteban Ocon kolidovali. Zatímco Mexičan cíl závodu nespatřil, Ocon obsadil pátou příčku.

Pocity vítězství poznal v Baku z aktivních jezdců také pilot Sauberu Charles Leclerc. Letošní nováček ale pochopitelně neslavil při závodě Formule 1, ale ve Formuli 2, když se mu loni podařilo zvítězit v hlavním závodě.

 

Velká cena Číny: Preview

13. dubna 2018, 13:39 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Číny: Preview
Během nadcházejícího víkendu se uskuteční již třetí závod letošní sezony Formule 1. Tentokrát svedou piloti bitvu o body v Číně na okruhu v Šanghaji. V tomto článku si můžete přečíst něco málo o této grand prix.

Poprvé cirkus s názvem Formule 1 zavítal do nejlidnatějšího města Číny na konci září 2004, tedy ve stejném roce jako v případě předchozí Velké ceny Bahrajnu. Na rozdíl od závodu v Perském zálivu, který v kalendáři chyběl kvůli nepokojům roku 2011 a konal se tak "pouze", Čína v kalendáři od své premiéry ještě nechyběla a královna motorsportu sem zavítá již po patnácté.

Okruh v Šanghaji se skládá z celkem 16 zatáček, z toho 9 z nich je pravých a zbylých 7 levých. K dispozici budou mít piloti dvě DRS zény. Zatímco první možností k využití pohyblivého elementu zadního přítlačného křídla bude cílová rovinka, druhým místem, kde lze systém DRS využít, bude dlouhá rovinka v zadní části okruhu.

Ve své dosavadní třináctileté historii poznala Velká cena Číny celkem 8 vítězů. Rekord v počtu vítězství drží v Šanghaji zcela suverénně Lewis Hamilton. Čtyřnásobný šampion se zde totiž radoval hned v pěti případech. Své první dvě vítězství si Brit připsal ještě v barvách McLarenu v letech 2008 a 2011, jako jezdec týmu Mercedes vystoupil na nejvyšší stupeň v letech 2014, 2015 a také v loňské sezoně.

Dalšími dvěma piloty, kteří Velkou cenu Číny vyhráli více než jednou, jsou Fernando Alonso a šampion sezony 2016 Nico Rosberg. Španěl ukořistil svůj první triumf roku 2005 ve voze stáje Renaultu a své druhé prvenství přidal o osm let později ve Ferrari. Nico Rosberg v Šanghaji zvítězil poprvé v sezoně 2012. Tehdy se zároveň jednalo o první vítězství německého pilota v královně motorsportu. Podruhé projel cílem jako první ve své mistrovské sezoně 2016.

Dalšími aktivními jezdci, kteří v Číně také poznali chuť vítězství, jsou oba současní piloti Ferrari Sebastian Vettel a Kimi Räikkönen. "Icemanovi" se zde dařilo nejvíce v roce 2007, kdy získal pro Ferrari třetí čínské vítězství. Triumf Sebastiana Vettela se datuje k roku 2009. Pro Vettela tehdy šlo o jeho druhé vítězství v kariéře a také o první triumf stáje Red Bull, který byl ještě umocněn druhým místem tehdejšího Vettelova stájového kolegy Marka Webbera.

Mezi vítězi Velké ceny Číny najdeme také Michaela Schumachera, který zde v mokrém závodě roku 2006 ukořistil své poslední 91. vítězství ve Formuli 1 a výrazně zde tehdy posílil své šance na zisk svého osmého titulu. Ty se ovšem rozplynuly hned o týden později při předposledním závodě sezony v Suzuce....

Vyhrát se zde podařilo také Schumacherovu věrnému "nosiči vody" Rubensi Barrichellovi. "Rubinho" se stal v roce 2004 historicky prvním vítězem této grand prix. Kromě Schumachera a Barrichella si zde jedno vítězství připsal také Jenson Button a to v roce 2010 za volantem McLarenu.

Podíváme-li se na počet vítězství z hlediska týmů, je nejúspěšnější stájí Mercedes. "Stříbrné šípy" zde totiž dosáhly na vítězství pětkrát a to v letech 2012, 2014, 2015, 2016 a 2017. 

Pouze o jedno vítězství méně získalo v Šanghaji Ferrari. Jezdec stáje Maranella se radoval v letech 2004, 2006, 2007 a poslední vítězství stáje z Maranella v Číně se datuje k roku 2013.

Třikrát zde triumfoval Mclaren. Stalo se tak v letech 2008, 2010 a 2011. Jeden "zářez" si zde připsal také Red Bull. Stalo se tak, jak již bylo zmíněno, roku 2009 zásluhou Sebastiana Vettela.

Na Šanghaj má dobré vzpomínky také jiný bývalý pilot Red Bullu Christian Klien. Rakušan zde roku 2005 zaznamenal nejlepší výsledek své nepříliš úspěšné kariéry v královně motorsportu, když proťal cílovou pásku jako pátý. Důležitého milníku zde dosáhl také současný pilot Haasu Romain Grosjean, který zde roku 2012 v barvách stáje Lotus poprvé bodoval, když dokončil závod na šesté příčce. Zajímavá událost kariéry zde potkala také úřadujíího šampiona Lewise Hamiltona. Ten zde totiž roku 2013 získal své premiérové z dosavadních 47 pole positions v barvách Mercedesu.

Na čínském okruhu se rovněž odehrála celá řada památných momentů historie Formule 1. Jeden z nich zinscenoval roku 2007 Lewis Hamilton. Brit se tehdy pokoušel zůstat na trati co nejdéle a při nájezdu do boxů skončil kvůli opotřebeným pneumatikám "v kačírku." Jak ukázaly pozdější události, Hamiltona tento moment připravil o titul a zároveň o možnost stát se prvním nováčkem, jenž získal titul šampiona. Další moment, na který se často vpomíná, pochází z roku 2010 a na svědomí jej má Sébastien Buemi. Tehdejšímu pilotu stáje Toro Rosso totiž v prvním volném tréninku na konci dlouhé rovinky v závěrečné části okruhu odlétla z vozu obě přední kola.

Jako lídr šampionátu přijede do Šanghaje Sebastoan Vettel poté, co si v obou dosud odjetých velkých cenách Austrálie i Bahrajnu dojel pro vítězství. Pokud by se Vettelovi podařilo v Šanghaji zkompletovat hattrick, vystoupil by v Číně na nejvyšší stupínek po dlouhých devíti letech. Svým vítězstvím by Němec neukončil pouze své dlouhé čekání na triumf ve Velké ceně Číny, ale zároveň nadvládu Mercedesu. "Stříbrné šípy" totiž triumfovali v Číně v posledních čtyř letech pokaždé a letos budou Lewis Hamilton spolu s Valtterim Bottasem usilovat již o pátý triumf Mercedesu v řadě.

 

 

 

Seznamte se s redakcí, která pro vás bude psát po celou sezonu!

24. března 2018, 18:28 | Tadeáš Zíka | Komentáře
Ilustrační fotografie - Seznamte se s redakcí, která pro vás bude psát po celou sezonu!
Stejně jako Formule 1 i naše redakce přes zimní pauzu doznala mnoha změn. Dovolujeme si vám tedy představit kompletní složení redakce, která pro vás v nadcházející sezoně bude zajišťovat každodenní zpravodajství.

Majitel SvětFormule.cz a SvetFormuly.sk

Josef Viták
Web vznikl z jeho vášně pro závodění vozů Formule 1, která vznikla už dobré čtyři dekády zpět v čase. S nástupem internetu chtěl svou vášeň ještě posunout na další úroveň a na začátku nového tisíciletí vznikl základ pro dnešní SvětFormule.cz. V současnosti už se zaměřuje spíše na organizační a technickou stránku našeho fungování. Pracovně se věnuje vytváření spotů pro televizní společnosti ve firmě FORTV s.r.o.

Tým SvětFormule.cz

Tadeáš Zíka, šéfredaktor
Užívám si všechny druhy závodů a Formuli 1 nejvíce. I proto se nenechávám odradit novým logem, halo, tichými motory ani únikovými zónami. Krom koukání na to, jak jezdí divná vozítka se směšným obsahem motoru 360km/h, studuji Právnickou fakultu UK, pracuji v advokátní kanceláři, pomáhám organizovat vzdělávací projekt pro 300 středoškoláků a občas se i vyspím.

Barbora Goldmannová, redaktorka a fotografka
Formuli 1 sleduji od mala, ale veškerou pozornost jsem ji začala věnovat až v roce 2009. Od té doby ji sleduji pravidelně. V roce 2012 jsem začala o královně motorismu psát na svůj blog a paralelně s tím jsem založila na Facebooku stránku F1World. O rok později jsem dostala nabídku psát pro web F1-live.eu, kde jsem přispívala několik let. Poté jsem psala pár měsíců pro slovenský web F1.sk. A od května 2016 jsem se stala členkou SvětFormule.cz. Kromě F1 se věnuji německému šampionátu cestovních vozů DTM (DTMNews.cz) a Formuli E. Na závody Formule E a DTM jezdím coby fotograf. 

Michaela Fendrychová, redaktorka
Vystudovala jsem „Světové dějiny 20. století“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem mohla spojit svou lásku k Formuli 1 s láskou k dějinám, a věnovat svou bakalářskou a diplomovou práci fenoménu Formule 1. Mými favority jsou Lewis Hamilton a McLaren, z neaktivních závodníků je můj oblíbenec Stirling Moss či James Hunt. Charakterizovala bych se jako velmi přátelskou, komunikativní, sebevědomou, ale také tvrdohlavou, drzou holku, co je pro každou legraci.

Jan Dohnal, redaktor
Formuli 1 sleduji od roku 2014. Postupně jsem se začal zajímat i o jiné série (Formule E, IndyCar, DTM,...). Ročně aktivně sleduji sedm sérií, ani v jedné sérii však nemám žádného oblíbence. Jediné, co si přeji, aby byl celý šampionát zajímavý. V redakci jsem od května loňského roku.

Dušan Bouzek, redaktor
Osmnáctiletý milovník Formule 1, které propadl při sledování Velké ceny Bahrajnu 2006, a motorsportu vůbec. Kromě královny motorsportu sleduje také spoustu jiných motoristických, nejen formulových šampionátů. Motorsport ovšem není jeho jedinou zálibou. Mezi jeho další koníčky patří například poezie, je také vášnivým čtenářem a sportovcem. Účastní se, byť ne příliš úspěšně, běžeckých závodů krajské úrovně.

Petr Čermák, redaktor
Jmenuji se Petr Čermák a jsem student střední průmyslové školy v Teplicích. Motorsport, ale především F1, je od dětství mou největší vášní. Již deset let fandím Sebastianu Vettelovi. Kromě F1 sleduji také MotoGP, IndyCar a vytrvalostní závody WEC. Právě IndyCar se v posledních letech stává mou nejoblíbenější závodní sérií. Jako fanda motorsportu jsem velký nadšenec do aut a motorek. Mimo to ale také rád čtu, mým nejoblíbenějším autorem je Stephen King, a zajímám se o historii, zejména novověkou.

Jan Fridrich, redaktor
Jmenuji se Jan Fridrich, mám 19 let. Jsem student střední průmyslové školy. Od malička se zajímám o Formuli 1. Jsem vášnivý fanoušek týmu Ferrari. Můj nejoblíbenější pilot je Michael Schumacher, z aktivních pilotů jsou to samozřejmě jezdci Ferrari, Daniel Ricciardo a doufám, že budoucí hvězda Formule 1 Charles Leclerc.

Pavel Fabry, redaktor
Jakožto nadšenec do automobilových závodů jsem v roce 2009 dostal šanci stát se profesionálním komentátorem okruhového motorsportu. Dvě léta jsem působil na stanici Sport 5, než jsem v roce 2011 přijal atraktivní nabídku podílet se na přenosech formule 1, které v tehdejší době vysílala TV Nova. Královně motorsportu se věnuji dodnes, i po jejím přesunu na programy Sport 1 a Sport 2, jsem překladatelem a dabérem příspěvků pro Studio F1.

Stanislav Kolman, redaktor
Před více než deseti lety jsem s psaním o F1 začínal na malém vlastním blogu. O pár let později jsem dostal příležitost a stal se součástí Světa Formule (tehdy ještě pod jiným názvem a designem). Po boku tohoto webu jsem úspěšně odmaturoval, stal se absolventem Akademie žurnalistiky a nových médií a konečně členem redakčního týmu automobilových stránek Auto.cz a časopisu Auto Tip. Dnes už se na obsahu Světa Formule podílím spíše spontánně, ale na sledování královny motorismu jsem stále nezanevřel.

Aleš Mrázek, redaktor
Formule 1 mě fascinovala už od malička. Svůj první závod jsem viděl na konci devadesátých let v dobách přenosů na TV Prima, kdy spolu sváděli souboj Mika Häkkinen s Michaelem Schumacherem. Od té doby sleduji závody F1, zajímám se o dění kolem ní a v posledních letech o ní také píši. Srdcem mám asi nejblíže k týmu Ferrari, ale úplně nejraději mám napínavé závody mezi jezdci několika týmů do poslední zatáčky okruhu.

Tým SvetFormuly.sk

Anton Krajčoviech, šéfredaktor
Nadšenec Formuly 1 a jej histórie od malička. Do VC Maďarska 2017 oddaný fanúšik Ferrari, odvtedy oddadaný fanúšik spravodlivosti v športe. Prvý slovenský člen redakcie a momentálne najdlhšie pôsobiaci redaktor. Má rád slovenský šláger a Moldavsko.

Jaroslav Drgoňa, redaktor
Študent chémie, ktorý sleduje F1 už od detstva a je veľkým fanúšikom Ferrari. Medzi najväčšie záujmy okrem F1 patria aj ostatné športy, najmä lyžovanie a ďalej tiež hudba či cestovanie.

Rasťo Macko, redaktor
Mám rád Formulu E, Formulu 1, IndyCar, WTCC a TCR (resp. WTCR) a z ostatných športov ešte lyžiarske športy a hokej. Pre Formulu E spravujem oficiálnu slovenskú facebook fan stránku ako dobrovoľník. Počúvam heavy metal a rock. Študujem chémiu a plánujem sa stať chemikom, ale ešte konkrétnejšie neviem. Som z východného Slovenska. Ovládam plynulo angličtinu a ruštinu. Chcem ísť žiť na Island, do Nórska alebo do Kanady.

Komentář: Tři motory na sezónu? Nesmysl, který otevře dveře politikaření a mine se účinkem

15. března 2018, 07:34 | Pavel Fabry | Komentáře
Ilustrační fotografie - Komentář: Tři motory na sezónu? Nesmysl, který otevře dveře politikaření a mine se účinkem
Týmy mají v roce 2018 na každý vůz k dispozici pouze tři pohonné jednotky, formule 1 tak postupuje v nastoleném trendu, který má za cíl snižování nákladů. Je ale takový výsledek reálný?

Od roku 2014 zažíváme formuli 1 v její novodobé éře. Pohonné jednotky následovaly světový trend, když prošly downsizingem a z atmosférických osmiválců se staly přeplňované motory V6 o objemu 1,6 litru. A nejen to, přibyl pár motorgenerátorů, F1 je tedy poháněna hybridní soustavou. Méně spotřebovaného paliva, méně emisí, ekologický obrázek pro moderní svět.

Ruku v ruce s touto změnou zároveň platí, že jsou pryč doby, kdy týmy měnily motory jak na běžícím pásu a spotřebovaly jich několik za víkend. Byla to z dnešního pohledu dávná sezóna 2004, ve které bylo zavedeno pravidlo stanovující, aby každý vůz musel odjet závodní víkend s jedním motorem.

A doba šla dál. Od ročníku 2009 čítajícího 17 velkých cen si musel jezdec vystačit s osmi motory na sezónu. V roce 2015 nové omezení zredukovalo maximální počet pohonných jednotek na pět. V roce 2017 na čtyři. A od letošní sezóny jsou to pouze tři pohonné jednotky na auto.

Důvod? Pokračující snahy snížit náklady. To dává smysl. Snad neprojde rok, kdy (zejména malé) týmy hlasitě připomínají, že závodit ve F1 stojí příliš mnoho a zatímco přední stáje utrácejí desítky milionů v honbě za desetinami, někdy setinami sekundy, jim dělá vrásky na čele pouhý účet za motory. Jenže jaká je realita?

Uběhl sotva den předsezónního testování, když Renault koncem února otevřeně přiznal, že už plánuje, s jakou taktikou k ročníku 2018 přistoupí.

Generální ředitel Cyril Abiteboul se nechal slyšet se slovy: "Věděli jsme, že tohle pravidlo přijde a věděli jsme, co máme dělat a pořád máme tak trochu otevřenou mysl, co se týče toho nejlepšího způsobu, jak pokrýt celou sezónu. Zejména nepředpokládáme, že budeme chtít degradovat výkonnost motoru kvůli spolehlivosti a kvůli tomu, kolik má najeto."

Renault nepředpokládá, že bude chtít snižovat výkonnost své pohonné jednotky kvůli nějaké spolehlivosti. Namísto toho klidně akceptuje nějakou tu penalizaci poklesu na startovním roštu, aby mohl nasadit další "čerstvý" motor. Jinak řečeno, penalizace v tomto případě není penalizací, ale jen cenou za další pohonnou jednotku. Je přímou součástí taktiky.

Jistě, neobjevili jsme tady Ameriku, není to žádná novinka. Již v minulých letech některé týmy taktizovaly (resp. musely taktizovat), když vyměňovaly pozice na roštu za nový motor. Vzpomeňme na Velkou cenu Belgie roku 2016, kdy Lewis Hamilton věděl, že si po předchozí smůle bude muset odpykat trest. Volné tréninky proto využil k tomu, aby "načal" tři nové pohonné jednotky a nastřádal komponenty pro zbývající závody. Pravidla později takové jednání znemožnila.

Jakmile však skončily letošní předsezónní testy, ozvala se Honda. Také zvažuje, že nový limit tří motorů na sezónu bude ignorovat, nechá se potrestat a využije výhodu. A to je právě ta podstatná vada současného nastavení. Nechat se penalizovat totiž může být skutečně naopak výhodné. Mnozí by po posledních třech letech řekli, že zrovna v případě Hondy jde o strach z nespolehlivosti, poruchy však nejsou jediným důvodem proč taktizovat.

Když F1 před sezónou 2017 snížila počet pohonných jednotek z pěti na čtyři, znamenalo to reálně místo pěti agregátů na 21 závodů čtyři agregáty na 20 závodů. Slovy jednoduché matematiky je to nárůst ze 4,2 víkendů na 5 víkendů pro jednu pohonnou jednotku, čili nárůst o necelých 20% z pohledu výdrže. Jenže tři motory na 21 velkých cen, to je celých 7 víkendů na pohonnou jednotku. A to už představuje další nárůst o 40%. To není výzva jen z pohledu spolehlivosti, ale také z pohledu výkonnosti.

"Přijde čas, kdy si budeme muset spočítat, jestli není lepší startovat zezadu s novou pohonnou jednotkou namísto toho, abychom používali starý motor, který bude mít najeto tři až čtyři tisíce kilometrů a po jednom nebo dvou stech kilometrů začne ztrácet výkon," říká šéf týmu Toro Rosso Franz Tost.

Za zmínku stojí také fakt, že každé nasazení nové pohonné jednotky je šancí nasadit ji vylepšenou. Tři motory na sezónu tak znamenají pouze dvě možnosti přinést nové díly z vývoje. Za cenu penalizace však dodavatel motoru může pokračovat v intenzivnějším vývoji a svoji pohonnou jednotku vylepšovat častěji.

Je na místě říct, že další snížení počtu pohonných jednotek na tři je již nějakou dobu terčem kritiky mezi samotnými účastníky mistrovství světa. "Loni to automobilky zkusily se čtyřmi motory při menším počtu závodů, letos máme více závodů a méně motorů. Musím říct pouze to, že tohle pravidlo je šílené," dodává Tost.

Poodhaluje však, proč týmy mezi sebou neodsouhlasily jeho zrušení: "Ferrari bylo proti, ostatní chtěli jít na čtyři. Myslí si (Ferrari), že budou mít se třemi výhodu. A je to v pravidlech, takže se s tím musíme vypořádat. Musíme to akceptovat, ale kolik pohonných jednotek nakonec budeme potřebovat, to nevím."

Dva ze čtyř dodavatelů motorů tedy již otevřeně koketují s myšlenkou kalkulovat, zda pravidlo neignorovat a nejít cestou nějaké té penalizace. Co ostatní? Mercedes si v éře nových hybridních pohonných jednotek stále ještě užívá výkonnostní výhody a i jeho spolehlivost není špatná. Selhat však umí, jak například při GP Malajsie roku 2016 poznal Lewis Hamilton, jemuž se tehdy na Sepangu reálně rozplynula obhajoba mistrovského titulu.

A právě v tom tkví další zádrhel limitování počtu pohonných jednotek na tři. Představme si, že hned v Austrálii potká vůz Mercedesu mechanická závada, která si vyžádá nový motor. Taková může přijít naprosto zčistajasna. Vždyť i na zmíněném Sepangu roku 2016 šlo o zadřené ložisko na zcela nové pohonné jednotce.

V dobách, kdy motorů bylo na sezónu osm, nebylo v takovém případě zase tak složité zbývající počet motorů malinko přeorganizovat a sezónu bez penalizace dokončit. Jenže nyní? Taková situace najednou znamená jen dva motory na 20 velkých cen. To už je deset závodů na jeden motor. Nereálné. Nedá se svítit, Mercedes by v takovém případě musel pravidlo rovněž začít ignorovat a zahájit taktizování. Přemýšlet, kde bude penalizace nejméně bolet.

A to není vše. V takové chvíli konkurenční Ferrari může rovnou začít kalkulovat také. Mercedes se bude muset minimálně jednou nechat penalizovat? Fajn, udělejme to samé. Nevýhodu v podobě poklesu na roštu máme stejnou, ale výhodu máme náhle lepší. Na dvacet závodů ne tři motory, ale čtyři.

Zcela jistě může být sledování takových taktik nesmírně fascinující, do sezóny přidá další důležitý strategický faktor. Což v případě, že se naplní předsezónní očekávání a reálnou šanci na titul letos budou mít Mercedes, Ferrari i Red Bull, může znamenat dechberoucí sezónu. Ale abych se vrátil k pointě tohoto textu a také pravidla omezujícího počet motorů na tři. Snižování nákladů. Ve stínu všeho, co bylo výše zmíněno, je nějaké snižování nákladů, prosím pěkně, kde?

V novém ceníku Skylinku chybí programy Sport1 a Sport2. Co to znamená pro fanoušky F1?

14. února 2018, 12:44 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - V novém ceníku Skylinku chybí programy Sport1 a Sport2. Co to znamená pro fanoušky F1?
Sledujete-li šampionát F1 na placených kanálech prostřednictvím satelitního operátora Skylink, zbystřete. Hrozí totiž, že o královnu motorismu přijdete.

Mnoho fanoušků muselo před sezonou 2015 zainvestovat, aby o přímé přenosy ze závodních víkendů Formule 1 nepřišli. Soutěž se totiž přestěhovala z televize Nova na placené kanály Sport1 a Sport2, které ji vysílají dodnes a nejinak tomu bude minimálně do roku 2020.

Pokud (stejně jako já) využíváte pro naladění výše zmíněných stanic služby satelitního operátora Skylink, mějte se na pozoru. Portál Parabola.cz informoval, že z nového ceníku společnosti zmizely kanály skupiny AMC Networks, do níž patří i stanice vysílající závody Formule 1. Sport1 a Sport2 se Skylinkem stále naladíte, avšak hrozí, že pouze do konce února.

PSALI JSME: F1 zůstane na placených kanálech minimálně do roku 2020

Pro fanoušky to však nutně nemusí znamenat shánění nového provozovatele satelitních programů. „Smlouva s AMC nám končí závěrem února. Jednáme o prodloužení. Nemohli jsme proto programy skupiny do nabídky platné od 1. března 2018 zahrnout,“ vysvětlil absenci stanic v nabídce Jaromír Glisník, člen představenstva M7 Group, pod jejíž křídla Skylink patří.

Serveru Parabola.cz dále sdělil, že zůstává optimistou a věří, že některé kanály skupiny v nabídce zůstanou. Pro fandy F1 platící Skylink to není příliš skvělá zpráva. I když k dohodě dojde, nutně to neznamená, že o milovaný sport v TV nepřijdou. V takovém případě mají dvě možnosti: buď investovat další prostředky a změnit operátora, případně sáhnout po pirátských streamech.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 »