Články: Ostatní

10 pilotů Formule 1, o kterých jste možná nevěděli, že závodili ve Formuli E

25. září 2018, 17:09 | Barbora Goldmannová | Komentáře
Ilustrační fotografie - 10 pilotů Formule 1, o kterých jste možná nevěděli, že závodili ve Formuli E
Formule E je stále oblíbenější závodní platformou. Dokazuje to i fakt, že se aspoň jednoho ze závodu zúčastnila spousta bývalých i současných pilotů královny motorismu. V tomto článku se podíváme na deset závodníků, o jejichž účasti jste možná nevěděli.

Série elektrických formulí je stále populárnější a přicházejí do ní také závodníci, kteří mají zkušenosti z Formule 1 a velmi se jim daří. Skvělým příkladem je úřadující mistr světa ze sezony 2017/18 Jean-Eric Vergne, šampion druhé sezony Švýcar Sébastien Buemi. Oba spojuje skutečnost, že byli členy jezdecké akademie Red Bullu a oblékali overaly stáje Toro Rosso, avšak možnost závodit pro Red Bull nikdy nedostali. "Odpadlíků" programu rakouské stáje, kteří získali angažmá u některého z týmů Formule E je více - Jamie Alguersuari a Antonio Félix da Costa.

Dalším velmi úspěšným pilotem je Lucas di Grassi, který se stal celkovým vítězem v sezoně 2016/17 s týmem ABT Schaeffler a v debutové sezoně Formule E titul získal Nelson Piquet. Brazilecovu kariéru ve Formuli 1 poskrvrnila proslulá aféra "crashgate" z Velké ceny Sigapuru 2008.

V soupisce se rovněž pravidelně objevovala jména jako Nico Prost, Nick Heidfeld nebo Jérome d'Ambrosio. V nadcházející sezoně přijde vice mistr F1 ze sezony 2008, Felipe Massa.

Nyní se podíváme na piloty, kteří buďto za někoho zaskakovali, nebo odjeli pouhých pár závodů.

Scott Speed

Americký závodník nastoupil na start v debutové sezóně Formule E 2014/15 poté, co pro pátý závod v ulicích Miami nahradil Marca Andrettiho, s jehož výkony nebyl tým Andretti Autosport spokojený. S jeho angažováním neprohloupili, neboť si po startu z 11. místa dojel při své premiéře pro pódium, když viděl šachovnicovou vlajku jako druhý za vítězem závodu Nico Prostem.

 
 
 
Sieh dir diesen Beitrag auf Instagram an

#tbt to champagne showers on the @fiaformulae podium in Miami earlier this year! #thirsty

Ein Beitrag geteilt von Scott Speed (@scott_speed) am Aug 20, 2015 um 10:37 PDT

Nicméně další čtyři závody, do kterých nastoupil, už byly poměrně slabé. V Long Beach ePrix odstoupil, v Monaku byl 12. a v ulicích hlavního města Německa, Berlíně, mu patřila v cíli 13. pozice. Pro devátý závod sezony v Moskvě byl nahrazen Justinem Wilsonem.

Simona de Silverstro

Ovšem ani Wilson nevydržel u Andrettiho příliš dlouho, po Rusku musel uvolnit místo Simoně de Silvestro, přidružené závodnice týmu Sauber F1 (2014). Ve svém prvním měření sil s muži si nevedla vůbec špatně, body ji utekly jen těsně, když v prvním závodě v ulicích Londýna dojela jako 11. a ve velkém finále, rovněž v hlavním městě Velké Británie, si pohoršila o jednu pozici.

Sezonu 2015/16 už absolvovala kompletní, přičemž bodovala ve dvou závodech. Na své konto si připsala čtyři body za dvě druhá místa v Long Beach a Berlíně. Stala se tak první ženou ve Formuli E, které se to podařilo. V konečném hodnotí obsadila osmnácté místo před testovacím pilotem HRT Ma Quing Huahem a šampionem F1 z roku 1997 Jacquesem Villeneuvem.

Ma Qing Hua

Třicetiletý Číňan se poprvé svezl ve voze Formule E v ePrix Francie v roce 2016, kde převzal kokpit po Salvadoru Duránovi. První závod však nedokončil a v posledních třech podnicích sezony - v Berlíně a Londýnském double-headeru, přičemž v Londýně byl bodům na dosah. 

V následující sezoně nastoupil na start s nově příchozím týmem Techeetah do prvních třech závodních víkendů. Sezona začala stejně katastrofálně jako jeho debut, v domácím závodě vypadl po kolizi hned v prvním kole. V Marakéši dovezl Spark-Renault Z.E 16 do cíle na patnáctém místě a v Buenos Aires na 16.

 
 
 
Sieh dir diesen Beitrag auf Instagram an

Hello Hongkong!

Ein Beitrag geteilt von Ma Qing Hua (@maqinghuaracing) am Nov 29, 2017 um 8:17 PST

Šanci dostal ještě v ročníku 2017/18 s týmem NIO Formula E. Ani tam nepodal žádné oslnivé výkony. V Paříži zaskakoval za Lucu Fillipiho, kde dojel na 17. místě, zatímco jeho týmový kolega Oliver Turvey bodoval. Právě britského závodníka nahradil Hua v závěrečném závodě v New Yorku, kde skončil na třináctém místě.

Jacques Villeneuve

Šampionovi Formule 1 z roku 1997 Jacquesi Villeneuvemu se bohužel ve Formuli E nepodařilo navázat na své předchozí úspěchy. Jeho angažmá v sezoně 2015/16 u týmu Venturi skončilo spíše fiaskem. Po třech odjetých závodech si za něj našli náhradu v podobě Mika Conwaye. Kanaďanovo poslední účinkování v šampionátu bylo tragické. V kvalifikaci vůz rozbil takovým způsobem, že do závodu nemohl ani nastoupit.

Pierre Gasly

To, že je nesmírně talentovaný a rychlý, Francouz dokazuje závod co závod ve Formuli 1 s týmem Toro Rosso, ale věděli jste, že se objevil také ve Formuli E? A i zde ukázal své kvality. Minulý rok zaskočil za obhájce titulu Sébastiena Buemiho v ePrix New Yorku.

 
 
 
Sieh dir diesen Beitrag auf Instagram an

New York #NYCePrix

Ein Beitrag geteilt von Pierre Gasly (@pierregasly) am Jul 18, 2017 um 4:47 PDT

Zejména ve druhém závodě předvedl fantastický výkon poté, co dokončil těsně pod pódiovým umístěním. Za onen víkend nasbíral dohromady 18 bodů, což mu vyneslo šestnácté místo v konečném hodnocení, přičemž dokonce porazil i stálého jezdce Antónia Félixe da Costu (20.) a Adama Carrolla (21).

Charles Pic

Někdejší pilot týmů Marussie, Catehramu a Lotusu Charles Pic startoval v historicky prvním podniku Formule E v Pekingu se stájí Andretti Motorsport, přičemž mu v cíli patřila čtvrtá pozice. Nicméně i přes tento skvělý výkon byl nahrazený Matthewem Brabhamem. 

Ovšem v témže ročníku se objevil na startu znovu. Od pátého závodu v Miami hájil barvy týmu China Racing, kde usedl do vozu po Ho-Pin Tungovi. Ale ani tam se neohřál příliš dlouho. Po čtyřech odjetých závodech musel Spark-Renault SRT 01E přenechat Španělovi Antoniu Garcíovi.

Vitantonio Liuzzi

Osmatřicetiletý Ital startoval v sezoně 2014/15 s týmem Trulli GP celkem v pěti podnicích, počínaje Miami. Nejlepší výsledek vyjel v Berlíně, když získal dva body za deváté místo. Byť byl pro nadcházející sezonu oznámen coby stálý jezdec vedle Salvadora Durána, tak nakonec do úvodního závodu tým nemohl ani nastoupit. Čínský celní úřad odmítal proclít součástky motoru a v Putrajaye neprošel Motomatica JT-01 technickou přejímkou.

Kamui Kobajaši

V uplynulé sezoně se Kobajaši objevil na startu zahajovacího "double-headeru" v Hong Kongu s týmem Andretti-BMW. V prvním závodě na svého týmového kolegu Antonia Félixe da Costu ztratil téměř půl minuty a ve druhém závodě jej vyřadila ze hry převodovka. V obou závodech však Japonec získal Fan Boost.

Esteban Gutiérrez

Gutiérrez dostal šanci minulý rok šanci ukázat se před domácím publikem v ulicích Mexiko City. Při svém debutu si dojel pro jeden bod za desáté místo, v následujícím závodě v Monaku byl v cíli ještě o dvě místa výš a při posledním účinkování v Paříži mu body utekly o fous, když skončil 11. Techeetahu tak do poháru konstruktérů vyjel dohromady pět bodů.

Takuma Sato

Takuma Sato má na svém kontě pouze jeden start ve Formuli E. V sezoně 2014/15 se zúčastnil prvního závodu v Pekingu s japonským týmem Amin Aguri. Závod nedokončil kvůli technickým problémům, avšak jakousi cenou útěchy pro něj byly dva body za nejrychlejší kolo.

Proč Hamilton vyhrává Vettelův šampionát - část druhá

21. září 2018, 14:48 | Pavel Fabry | Komentáře
Ilustrační fotografie - Proč Hamilton vyhrává Vettelův šampionát - část druhá
Poprvé od začátku současné éry hybridních pohonných jednotek ve F1 lze objektivně tvrdit, že Mercedes nemá v měřítku celé sezóny nejsilnější vůz ze všech. Naopak, často je to Ferrari, které přijede na velkou cenu s technickou převahou. Tak proč je to Lewis Hamilton, nikoliv Sebastian Vettel, kdo pomalu sahá na letošní jezdecký titul?

Bitva o letošní mistrovský titul nabrala v posledních velkých cenách jasný směr. Zatímco v první polovině byla velmi vyrovnaná, ve druhé se začínají pomyslné nůžky představující bodový rozestup mezi oběma hlavními rivaly rozevírat. A po Velké ceně Singapuru činí náskok Lewise Hamiltona na Sebastiana Vettela již celkem propastných 40 bodů.

Čtěte také: Proč Hamilton vyhrává Vettelův šampionát - část první

Jistě, nejedná se o nepřekonatelný náskok. Hamilton dokonce ještě není v situaci, kdy by mu stačilo začít jezdit na jistotu a být v cíli pouze druhý za Vettelem. Jinými slovy, Vettel má stále ještě svoji šanci na titul ve svých rukou, aniž by musel spoléhat na smůlu soupeře.

Hamilton však od takové matematické situace není daleko. Pokud totiž příští víkend v Rusku Vettel nestáhne svoji ztrátu pod 35 bodů, už boj o titul čistě ve svých rukou mít nebude. A z toho by plynula jedna klíčová výhoda pro Hamiltona – psychologický zlom.

Obhájce titulu tvrdí, že i kdyby se do takové situace dostal, bude chtít stále bojovat o vítězství v každém závodě. Nespokojí se tedy pouze s dojížděním „na jistotu“, jako to v roce 2016 udělal Nico Rosberg. Jenže, jaké jiné vyjádření v tuto chvíli od závodníka čekat. Zvlášť, když mu v posledních měsících víceméně vychází, na co sáhne, zatímco Vettel nezvykle často chybuje.

Určitě se dá ale předpokládat, že pokud Hamiltonovi bude stačit dojíždět „na jistotu“, jeho přístup k závodění se změní. Modelovým příkladem budiž boj o vítězství letošní Velké ceny Číny a finální manévr Daniela Ricciarda, kterým překonal vedoucího Valtteriho Bottase. Ke kolizi nechybělo mnoho. Je to přesně ten druh situací, do kterých by se Hamilton pravděpodobně spíše nechtěl pouštět.

Sám dobře ví, jaké to je, přijít v závěrečných závodech o luxusní náskok. Ve finále své debutové sezóny 2007 vstupoval do posledních dvou velkých cen 17 bodů před Kimim Räikkönenem. Podotýkám, že tehdy se přitom za vítězství bralo jen 10 bodů. Výsledek? V Číně na sjetých pneumatikách poslal auto do kačírku a v Brazílii pod tlakem nechal auto „spadnout“ do bezpečnostního módu. A zatímco Räikkönen obě velké ceny vyhrál, on posbíral pouhé dva body. Titul mu tak o bod utekl.

Komentář o touze vyhrát všechny zbývající velké ceny naopak zapadá do Hamiltonova aktuálního rozpoložení. Je na koni, zatímco Vettel i s papírově silnějším autem stále více ztrácí půdu pod nohama. A to je věc, kterou bude pro Němce nesmírně těžké v nadcházejících závodech zlomit.

Skoro mám pocit, že Vettel zůstal zakletý v mentalitě předchozích let. Tedy té, že Mercedes má nejsilnější auto a soupeři musí ze svých vozů dolovat hotové zázraky, aby jej dokázali porazit. Musejí jezdit nad jejich možnosti. Přemíra snahy je přitom u jezdce Ferrari patrná a vede až k nezvyklému množství chyb.

Začalo to jednou velmi nevinnou. Špatně odhadnuté brzdění do zatáčky Sachs v domácí Velké ceně Německa. Je možné, že stačilo brzdit jen o pár metrů dřív, o nějakou desetinu, ne-li setinu sekundy. Chybička, které se za daných povětrnostních podmínek může dopustit i sebezkušenější pilot. Následky byly ale obrovské. Havárie a výpadek ze závodu. Z vrchního stupně vítězů se přitom k dokreslení hořkosti celé situace smál právě Hamilton. A že si Brit takovou oslavu náležitě vychutnal.

V maďarské kvalifikaci Hamiltonovi znovu „zapršelo štěstí“. Vettel mohl doufat, že se v závodě projeví převaha Ferrari na tomto okruhu. Jenže skvělým způsobem zafungoval ve své roli Valtteri Bottas, který Vettela udržel za zády až do momentu, kdy už Němec neměl šanci Hamiltona ohrozit.

Mokré podmínky pak vynesly Hamiltona do čela také v belgické kvalifikaci. Už třetí víkend v řadě mohl mít Němec pocit, že déšť znovu v rozhodující moment zahrál do karet Britovi. Jenže nelze popřít, že právě za proměnlivých podmínek je obhájce titulu skutečně nesmírně silný a Vettela jednoduše dokáže pravidelně porážet. Což jen posiluje pocit frustrace, se kterým se musel vyrovnávat.

Vettel nakonec závod v Belgii vyhrál a mohl doufat, že právě zmíněnou frustraci dokáže rychle potlačit, hodit za hlavu a vrátit svůj boj o titul na správnou cestu. Jenže přišla Itálie. A kolize s Hamiltonem v první šikaně.

Objektivně zhodnoceno šlo o čistě závodní incident. Hamilton byl důrazný, došlo ke kontaktu, ale do šikany se vešel, navíc byl v době kontaktu lehce před Vettelem. Nic nesportovního. A jak trefně ve svém komentáři poznamenal bývalý pilot F1 Martin Brundle, v devíti z deseti případů by to v takové kolizi byl jezdec na pozici Hamiltona, kdo by šel do hodin. Tentokrát to byl opět Vettel, komu se závod rozsypal. Náznak obratu k lepšímu přivezený z Belgie se opět rozplynul a proměnil v další frustraci.

A o to větší, když už po kvalifikaci byl Němec nespokojený, že pole position získal jeho kolega Räikkönen, nikoliv on. A ještě větší, když Räikkönen mohl teoreticky druhou šikanou v Monze pozičně projet o trošku jinak, aby Hamiltona přibrzdil ve snaze objet Vettela po vnějšku.

Uznávám, tato část týmové pomoci je zpětně velmi diskutabilní, bývala by byla jistě i velmi riskantní, vzhledem k tomu, jak úzké šikany v Monze jsou. Jenže při porovnání s tím, do jakých extrémů chodí Mercedes, který nemá problém zcela obětovat Bottasův výsledek, aby Fina nechal na trati kroužit i nesmyslně dlouho a připlést ho do cesty Hamiltonovu soupeři, možná vnitřně Vettela znovu štve. Má totiž pocit, že takové pomoci se jemu nedostává.

Vettela čeká velmi složitý úkol. Vývoj od Velké ceny Německa pro něj musí být skutečně nesmírně frustrující. Má mnohdy silnější auto, ale různé okolnosti často napomohou k tomu, že ve výsledku další body na Hamiltona ztratí. Okolnosti, kterým navíc sám pomáhá chybami. Může argumentovat, že jsou často jen drobné, mívají ale velké následky.

A právě na následky je třeba myslet. Další podobnou kolizi jako v Monze Němec určitě nepotřebuje. A byť může být přesvědčen, že v dané situaci neudělal nic špatně, v aktuální bodové situaci se napříště bude muset spíše zamyslet, zda se do takové situace vůbec pouštět. Zda se nevyplatí být místy konzervativnější, ale následně dohánět jednu pozici, ne všechny. Jedna věc je totiž skončit v situaci, se kterou nemůžete nic dělat. Druhá věc je vůbec se do takové situace nedostat.

Korunu přitom celé atmosféře nasazuje Hamilton. Po letech bojů s Nikem Rosbergem má veliké zkušenosti s psychologickým bojem. A dobře ví, kdy a jak bolestivě udeřit soupeře do žeber. V Německu Vettela jistě nenadchly komentáře o tom, že láska vždycky dokáže porazit nenávist, jakkoliv šlo (a správně) o reakci na nesportovní bučení některých fanoušků v červeném.

Stejně tak se může Vettel stokrát snažit ignorovat Hamiltonův komentář po GP Singapuru, kdy Brit prohlásil, že je rád, že letos podobné chyby jako Němec nedělá, neboť na něj spoléhá celý tým.

Pro Vettela boj o titul ještě rozhodně není ztracený. Musí se ale vyrovnat s nepříznivým vývojem posledních závodů, s velikou bodovou ztrátou, s negativními emocemi, s extrémně silným Hamiltonem. A to navíc opravdu urychleně. Už brzy může být po všem. Zatímco z Hamiltona srší sebejistota a schopnost zajet vždy přesně tak, jak je potřeba, Vettel letos nakupil spoustu chyb a i z výrazu jeho tváře a řeči jeho těla bylo často patrné, že atmosféra v jeho hlavě je velmi bouřlivá. Jak sám správně poznamenal, největším soupeřem si je on sám.

Příštích šest závodů ukáže, co s takovou situací dokáže udělat. A jedno je jasné. Ať už se šampionem stane kterýkoliv z nich, půjde o jeden z nejcennějších a nejvíce vydřených mistrovských titulů v historii Formule 1.

Proč Hamilton vyhrává Vettelův šampionát - část první

19. září 2018, 19:51 | Pavel Fabry | Komentáře
Ilustrační fotografie - Proč Hamilton vyhrává Vettelův šampionát - část první
Poprvé od začátku současné éry hybridních pohonných jednotek ve F1 lze objektivně tvrdit, že Mercedes nemá v měřítku celé sezóny nejsilnější vůz ze všech. Naopak, často je to Ferrari, které přijede na velkou cenu s technickou převahou. Tak proč je to Lewis Hamilton, nikoliv Sebastian Vettel, kdo pomalu sahá na letošní jezdecký titul?

Lewis Hamilton ovládl Velkou cenu Singapuru a navýšil svůj náskok v čele průběžného pořadí jezdeckého šampionátu 2018 už na 40 bodů. Zasadil tak další nepříjemnou ránu svému konkurentovi, Sebastianu Vettelovi v barvách Ferrari. A to i přesto, že je to nyní právě stáj z Maranella, kdo má obecně rychlejší vůz. Jak je to možné?

Vůbec poprvé od roku 2014, kdy se ve Formuli 1 začaly používat hybridní pohonné jednotky, nemá Mercedes z pohledu celé sezóny nejsilnější auto. Přesto za letošním titulem Hamilton pádí mnohem přesvědčivěji než v loňském roce, kdy právě až grand prix v ulicích Singapuru podlomila Vettelovi a Ferrari nohy.

Posledním momentem, kdy se dalo říci, že byli maranellští skutečně na koni, byla Velká cena Velké Británie. Vettel a Ferrari uštědřili Hamiltonovi a Mercedesu v jejich domácím závodě bolestivý políček, když před jejich největší fanouškovskou základnou dokázali získat cenné vítězství. Vettel navýšil náskok v čele šampionátu z jednoho na osm bodů, Ferrari odskočilo Mercedesu na rozdíl 20 bodů.

Bylo to navíc jen týden poté, co Mercedes musel spolknout hořkou pilulku, když v Rakousku poprvé od dramatické vzájemné kolize Hamiltona s Nikem Rosbergem ve Španělsku roku 2016 odstoupily oba jeho vozy.

Jenže uplynuly pouze dva týdny a do kolen šel rozjetý Vettel. A naprosto ironicky ve své domácí velké ceně na německém Hockenheimu. A navíc mnohem potupnějším způsobem. Závod měl pod kontrolou, zatímco Hamilton po technickém problému v kvalifikaci dotahoval ze 14. místa.

Když ale zapršelo, Vettel udělal pro sebe poměrně netypickou chybu. Vlastně jen droboučkou. Za daných povětrnostních podmínek ale naprosto katastrofální. Při brzdění do zrádné zatáčky Sachs probrzdil a jeho SF71H si to namířilo za zablokovanými předními koly přímo do bariéry.

Výsledek? Vettel mimo hru, Hamilton zvítězil. A ze ztráty osmi bodů byl rázem sedmnáctibodový náskok. Šéf Mercedesu Toto Wolff po závodě tvrdil, že jeho svěřenec byl na Hockenheimu tak rychlý, že by Vettela zdolal i bez jeho chyby. Možná ano, možná ne. To už se nikdy nedozvíme.

Vettel se po hořké potupě mohl utěšovat, už o nadcházejícím víkendu se mělo jet v Maďarsku, na trati, která v éře dominance Mercedesu patří mezi největší slabiny týmu z Brackley. Němec tam naopak za stejné období dvakrát závod ovládl. Měl tedy velkou naději situaci otočit zpátky na svoji stranu.

Ve všech volných trénincích byl jasně rychlejší než Hamilton. Stejně tak v první části kvalifikace. Ve druhé začalo pršet, Vettel byl ale díky dobře načasované jízdě v pohodě v čele. Třetí část už se ale jela za plného deště a Hamilton znovu ožil. Spolu s týmovým kolegou Valtterim Bottasem obsadili první řadu a na trati, kde se velice těžko předjíždí, odsoudili Vettela s Kimim Räikkönenem do druhé.

Medvědí službu v závodě Hamiltonovi prokázal Bottas, který za sebou udržel piloty Ferrari až do samotného závěru. Tam se sice jeho závod postupně rozsypal, Vettel ale i přes úspěšné předjetí (při kterém jej Bottas málem vyřadil ze závodu) neměl realistickou šanci ohrozit Hamiltonovo první místo. Brit tak znovu vyhrál v závodě, který měl teoreticky patřit německému soupeři.

Po letní přestávce přišla Belgie. Průběh víkendu znovu nahrával spíše Vettelovi, což mu mohlo dodat novou vzpruhu. Zatímco loni byly tratě jako Spa-Francorchamps dominantou Mercedesu, letos dokáže být Ferrari rychlejší na různých druzích okruhů.

Jenže co se nestalo. V rozhodující fázi kvalifikace znovu zapršelo a Hamilton se náročnými povětrnostními podmínkami opět protančil k pole position. Tentokrát ale Vettel v závodě díky skvělému manévru do Les Combes dokázal situaci otočit a úřadujícího šampiona v Ardénách porazil. Přišlo tak potřebné povzbuzení, už za týden se totiž mělo jet u Ferrari doma. V Monze.

A znovu stáj z Maranella dokazovala, že její vůz drží převahu nad Mercedesem. Nepočítáme-li mokrý první trénink, byl Vettel stabilně nejrychlejší. Ferrari pak k radosti tifosi ovládlo kvalifikaci, překvapivě to však byl Kimi Räikkönen, kdo vybojoval pole position. Což i podle „řeči hlasu“ v následné rádiové komunikaci Vettela mírně rozhodilo.

V závodě se pak Vettelova naděje rozsypala jako domeček z karet hned ve druhé šikaně. Lehký kontakt s Hamiltonem jej roztočil do hodin. Němec spadl na samotný chvost a musel dotahovat. Hamilton následně ve skvělé taktické bitvě udolal Räikkönena, Vettel zůstal pod pódiem.

Nakonec minulý víkend v Singapuru. Ferrari opět papírově silnější. Vettel ale znovu zaváhal, když ve druhém tréninku rozbil auto o zeď a přišel o drahocenný čas na trati. V rozhodující části kvalifikace pak propadl, zatímco Hamilton vytáhl možná životní měřené kolo, aby navzdory obecné rychlosti svého vozu získal pole position. Vettela navíc překonal i Max Verstappen.

Nizozemce se pilot Ferrari zbavil hned v prvním kole a brzy se tlačil na Hamiltona. Závod měl dobře rozjetý a věděl, že tentokrát k němu potřebuje přistoupit chladně. S útokem tak nakonec čekal až na zastávky v boxech. Jenže právě tam znovu velkou cenu prohrál. Na rozdíl od své nejbližší konkurence přezul na ultraměkké pneumatiky, zatímco Hamilton i Verstappen zvolili nejtvrdší, žlutou směs.

Klíčovým momentem byl pak Verstappenův pitstop, který jezdce Red Bullu vynesl zpátky před Vettela. Němec měl nyní blokovanou cestu k Hamiltonovi a starší obutí měkčí směsi, které jej brzy učinilo zcela bezzubým pro další boje. Malým zázrakem nakonec bylo, že Vettel dovezl své ferrari do cíle alespoň na třetí pozici, tedy bez druhé zastávky. Jeho ztráta ale vyrostla na hrozivých 40 bodů, 6 velkých cen před koncem.

Ve druhé části povídání o zatím klíčové části sezóny 2018 se podíváme pod pokličku souboje letošního boje o mistrovský titul. Čím to je, že je Lewis Hamilton tolik silný? A Sebastian Vettel tolik zranitelný? A jaké jsou vyhlídky pro zbývající závody, které nakonec rozhodnou, kdo ze dvou rivalů se nakonec stane pětinásobným mistrem světa?

Velká cena Itálie 2018 očima fanouška

12. září 2018, 08:23 | Jiří Košta
Ilustrační fotografie - Velká cena Itálie 2018 očima fanouška
Zapomeňme chvíli na dění kolem Singapurského závodu, a pojďme se podívat na přechozí závod v Itálii.

Přinášíme vám mimořádnou fotoreportáž od fanouška jménem Tom Erler. Tom sleduje Formule 1 už přes dvacet let, takže víceméně od dětství. Jako většina, tak i on je fanoušek Ferrari. Nicméně, jak Tom sám říká, jezdci jsou pro něj prioritou. Fandil takovým velikánům, jako je Michael Schumacher, Fernando Alonso, či Daniel Ricciardo.

Pozn.: Všechny fotografie jsou osobním vlastnictvím pana Erlera. Bez autorova svolení s nimi nelze dále manipulovat.

-

"Starý ovál je nádherný a má nezaměnitelné kouzlo. Když na vlastní oči vidíte ten sklon trati, vyšplháte těžce nahoru, uvědomíte si, že se tu jezdilo od dvacátých let minulého století. Nestačíte se divim, jak velké převýšení trať nabízí."

-

-

Fanoušek má na Monze opravdu blízko k Formuli 1. 

"I když spousta lidí říká, jak F1 teď zní hrozně, naživo je to obrovský rozdíl oproti televizi. Pokrok je tam i meziročně. Když porovnám Maďarsko 2016 a letošní Itálii, kde jsem byl. Sice už nemáme motory V8, či V10, ale když kolem vás proletí, ta směs všemožných zvuků, hvízdání turba, převodovky, a všech těch rekuperačních systémů, máte pocit, že kolem vás proletí stíhačka."

-

Porsche Supercup je součástí víkendů Formule 1 už několik let. Několik jezdců, z juniorských sérii typu GP3, zde našlo své uplatnění. 

-

"Pokud jde o nejhlasitější projev, tak určitě GP3. Formule 2 zase krásně střílí z výfuku. Ale za mě mají jednoznačně nejlepší zvuk vozy Porsche Supercup."

-

Fanoušek si v Monze přijde na své, ale jak vidíte, musí mít sebou také pořádně naplněnou peněženku. 

-

"Během víkendu máte možnost si projít trať, případně zamířit do F1 Fan Zone, kde hraje dobrá hudba, jsou tu různé party, ale objevují se zde i skuteční jezdci."

-
Pódium závodu Formule 2, které ovládl junior Mercedesu George Russell. 

-

Na vítězném pódiu byli k vidění i mistři světa Formule 1 - Nico Rosberg a Damon Hill, kteří nyní spolukomentují pro Sky Sports.

"Na rozdíl od Maďarska, kde jsem byl v roce 2016, tak na Monze byla otevřená celá trať. V Maďarsku uzavřeli startovní a cílovou rovinku, a už před první zatáčkou nás vyhnali. Tady pustili i lidi z venku, kteří se třeba procházeli v královském Parco di Monza."

-

"Po skončení Podium Ceremony jsem se šel projít směrem k první zatáčce. Když jsem tam dorazil, pár lidí si odnášelo cenné suvenýry. Lidé si brali pneumatiky z bariér, a někteří dokonce vyloženě trhali reklamní bannery Pirelli a Heineken."

Pokud jste fanoušky Formule 1, a ještě jste nebyli na žádném závodě, musíte tak určitě učinit!

Velká cena Rakouska: Preview

1. července 2018, 13:40 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Rakouska: Preview
Piloti dnes na Red Bull Ringu absolvují již devátý závod letošní sezony. Do Rakouska zavítala královna motorsportu teno víkend již po jednatřicáté.

Mistrovský závod Formule 1 se v Rakousku uskutečnil poprvé v roce 1964. Závodilo se tehdy na okruhu v Zeltwegu a pro své první a zároveň poslední vítězství v královně motorsportu si dojel pilot Ferrari Lorenzo Bandini. Společně s Italem vystoupili na stupně vítězů také druhý Richie Ginther a třetí Bob Anderson. Britský závodník tehdy ukořistil své jediné pódiové umístění ve Formuli 1, ačkoli jeho ztráta na vítěze činila v cíli tři kola. Premiérové představení Formule 1 na území našich jižních sousedů se zapsalo do historie také tím, že zde debutoval Jochen Rindt, jenž se o šest let později stal mistrem světa in memoriam. Rindt po startu ze 13. pozice tehdy cíl závodu nespatřil.

Mistrovská premiéra Formule 1 v Zeltwegu ale byla zároveň derniérou. Trať totiž byla shledána jako příliš nebezepečná a Rakušané se tak museli v nadcházejících pěti letech bez Formule 1 obejít. K návratu došlo v srpnu 1970. Tentokrát se jniž závodilo na trati ve Spielbergu, jenž tehdy nesla název Ősterreichring. Rakouský comeback tehdy ovládlo Ferrari, když zvítězil Jacky Ickx před svým týmovým kolegou Clayem Regazzonim. Maranellské doplnil na pódiu Němec Rolf Stommelen, pro kterého se jednalo o jeho jediné pódium ve Formuli 1.

Na Ősterreichringu se poté závodilo až do roku 1987. Po tomto nehodami ovlivněném závodě, který byl hned ve dvou případech přerušen, ale Ősterreichring potkal stejný osud jako jeho předchůdce Zeltweg a i on byl vyřazen z kalendáře jako příliš nebezpečný. Z posledního představení královny motorsportu na Ősterreichringu pochází mimo jiné také proslulá srážka tehdejšího pilota McLarenu Stefana Johanssona a jelena, ke které došlo během pátečních tréninků.

V letech 1995 a 1996 ovšem prošla trať ve Spielbergu modernizací a v sezoně 1997 se jako A1 Ring do kalendáře Formule 1 vrátila. Druhý rakouský návrat zvládl nejlépe pozdější šampion Jacques Villeneuve. Se ztrátou necelých tří sekund dojel za Kanaďanem na druhém místě jezdec McLarenu David Coulthard a na stupně vítězů vystoupil také druhý pilot Williamsu Heinz-Harald Frentzen, jenž dokončil závod na třetí příčce. Pod názvem A1 Ring se okruh objevil v kalendáři naposledy v roce 2003.

V sezoně 2004 byla na Spielbergu zbourána pitlane a také hlavní tribuna. Tím se stal okruh nezpůsobilým pro pořádání závodů a jeho budoucnost byla velmi nejistá. Zvrat ovšem nastal, když se novým majitelem trati stal Dietrich Mateschitz, jenž zainvestoval do rekonstrukce okruhu a v sezoně 2011 byla závodní trať znovu otevřena. Kromě rekonstrukce trati došlo také k jejímu dalšímu přejmenování, tentokrát na Red Bull Ring.

O tři roky později, tedy v roce 2014, se do Štýrska vrátila také Formule 1, historicky již potřetí. Comeback stejně jako věttšinu závodů sezony 2014 ovládl Mercedes, když zvítězil Nico Rosberg před svým týmovým kolegou Lewisem Hamiltonem a tehdejším pilotem Williamsu Valtterim Bottasem, který tehdy v rámci Formule 1 vystoupil na pódium vůbec poprvé. Stáj z Grove tehdy zazářila v kvalifikaci, když využila potíží "stříbrných šípů" a obsadila první řadu v pořadí Felipe Massa, Valtteri Bottas. Jednalo se o poslední pole position jak pro Brazilce, tak pro Williams.

Mercedesu se podařilo triumfovat také v nadcházejících rakouských závodech. Zatímco v roce 2015 obhájill prvenství z předešlého ročníku Nico Rosberg, v sezoně 2016 slavil po kolizi právě se svým týmovým kolegou Lewis Hamilton a v loňském roce zde dosáhl svého druhého vítězství ve Formuli 1 Valtteri Bottas. Fin odstartuje do závodu z první příčky také v letošním roce.

Historicky nejúspěšnějším pilotem rakouské velké ceny je Alain Prost. "Profesor" se v Rakousku radoval hned třikrát. Zatímco první rakouský triumf si Francouz připsal v roce 1983 ještě v barvách Renaultu, další dvě vítězství přidal v letech 1985 a 1986 již jako pilot McLarenu.

Více než jednou se podařilo v Rakousku zvítězit také další pětici pilotů. Kromě již zmiňovaného Nica Rosberga se zde podařilo zvítězit dvakrát také jeho krajanovi a bývalému týmovému kolegovi Michaelu Schumacherovi. Nejúspěšnější pilot historie Formule 1 se zde poprvé postavil na nejvyšší stupeň vítězů  v roce 2002, ovšem za velmi kontroverzních okolností. Ferrari totiž tehdy uplatnilo týmovou režii a "Schumi" se na první příčku dostal až v posledních metrech, kdy jej před sebe pustil Rubens Barrichello. Divadlo poté pokračovalo na stupních vítězů, když Schumacher přenechal nejvyšší stupeň svému brazilskému týmovému kolegovi. Ferrari poté obdrželo pokutu ve výši jeden milion dolarů a tento incident rovněž vedl k zákazu týmové režie. Svého druhého vítězství v Rakousku dosáhl Schumacher o rok později, v roce 2003.

 

Dalšími jezdci, kteří zvítězili v Rakousku dvakrát, jsou Ronnie Peterson (1973, 1978), Mika Häkkinen (1998, 2000) a také Alain Jones. Pozdější šampion si zde roku 1977 připsal v barvách stáje Shadow své premiérové vítězství v královně motorsportu a podruhé v Rakousku zvítězil v sezoně 1979, tentokrát již s vozem týmu Williams.

Mistr světa z roku 1980 ovšem není jedin pilotem, který v Rakousku poprvé okusil pocity vítězství. Kromě Jonese si zde své první a zároveň také jediné vítězství ve Formuli 1 připsal rovněž Vittorio Brambilla, který v roce 1975 překvapivě zvítězil v předčasně ukončeném deštivém závodě. Kuriozitou je, že Ital tehdy po projetí cílem havaroval.

Premiérového triumfu byli rakouští diváci svědky také o rok později, tedy v sezoně 1976. V tomto roce se z vítězství totiž radoval britský závodník John Watson, který se tehdy postaral nejen o první ze své pětice triumfů, ale také o jediné prvenství stáje Penske ve Formuli 1.

Své první vítězství ve velké ceně získal v Rakousku také Elio De Angelis a to v roce 1982. Pilot Lotusu tehdy projel cílem s náskokem pouhých pěti desetin sekundy na druhého Kekeho Rosberga.

Ve Velké ceně Rakouska si rovněž připsala nejvýraznější moment své krátké historie britská stáj Manor. Ta zde v roce 2016 získala svůj jediný bod. Stalo se tak zásluhou Pascala Wehrleina, který proťal cílovou pásku na desátém místě.

Ačkoli je Rakousko rodištěm dvou mistrů světa Formule 1, víttězství domácího závodníka mohli Rakušané vidět pouze jednou a to v roce 1984, kdy s vozem McLaren zvítězil Niki Lauda. Na pódium vystoupil rakouský závodník v domácí velké ceně ještě v jednom případě a to v roce 1977. Také o tento výsledek se zasloužil Niki Lauda, když dojel v barvách Ferrari na druhém místě.

Posledním domácím pilotem na startu Velké ceny Rakouska byl v roce 2000 Alex Wurz. Toho času pilot Benettonu ale do cíle závodu nedojel. Naposledy mělo Rakousko ve velké ceně Formule 1 zástupce v roce 2010 v Abu Zabí. Za španělskou stáj HRT tehdy nastoupil Christian Klien.

 

 

 

 

 

 

 

 

Letošní monoposty Formule 1 v ikonických retro zbarveních. Krásná vzpomínka na léta předchozí

21. června 2018, 10:22 | Stanislav Kolman | Komentáře
Ilustrační fotografie - Letošní monoposty Formule 1 v ikonických retro zbarveních. Krásná vzpomínka na léta předchozí
Fanoušci F1 si občas postesknou nad tím, že startovní pole není v posledních letech pestré jako dřív. Letos je situace snad o něco lepší, ale že by aktuální monoposty mohly být i o něco „živější“ ukazuje práce šikovného grafika.

S prací talentovaného grafika vystupujícího pod jménem Sean Bull se nesetkáváme poprvé. V loňském roce jsme vám ukázali fotogalerii tehdejšího monopostu stáje McLaren v několika kultovních zbarvených doby minulé. A protože vás tyto hrátky s barvičkami zaujaly, dnes v nich pokračujeme. Tentokrát představujeme autorovu jinou galerii: monoposty sezony 2018 „oblékl“ do historických lakování. A výsledek opět stojí za to!

DOPORUČUJEME: Motor F1 v rodinném autě? Renault si před lety postavil speciál pro radost

Podívat se tak můžete na to, jak by s designově největší letošní novinkou - ochranným Halo kokpitem - vypadal vítězný Brawn GP BGP001 z fantastické sezony 2009, Jaguar R1, jehož nejlepším výsledkem bylo čtvrté místo ve Velké ceně Monaka 2000 či Jordan 191, se kterým roku 1991 na belgickém okruhu Spa-Francorchamps debutoval tehdy neznámý Michael Schumacher. Historických zbarvení připravil Sean Bull celou řadu, všechny kousky naleznete na jeho účtu Behance.

Zdroj: Sean Bull / Behance

Velká cena Monaka: Preview

25. května 2018, 12:57 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Monaka: Preview
Poté, co před dvěma týdny odstartovala Velkou cenou Španělska tradiční evropská část sezony, se jezdci a týmy pro tento víkend přesouvají do Monaka. Právě v Monackém knížectví se uskuteční šestý podnik letošní sezony.

Do ulic Monte Carla zavítá Formule 1 již po 65. Poprvé byla Velká cena Monaka součástí kalendáře Formule 1 již během historicky prvního ročníku tohoto šampionátu v roce 1950. Jednalo se teprve o druhou velkou cenu Formule 1 a stejně jako o týden dříve v Silverstone se z vítězství radoval pilot Alfy Romeo. Zatímco ve Velké Británii zvítězil Giuseppe Farina, v Monte Carlu byl nejúspěšnější Juan Manuel Fangio. Na druhém místě dojel do cíle jezdec Ferrari Alberto Ascari a třetí příčkou potěšil domácí fanoušky Louis Chiron. Jednalo se o první a zároveň jediné pódiové umístění monackého závodníka ve Formui 1.

V nadcházejících čtyřech letech se Velká cena Monaka v kalendáři Formule 1 neobjevila. Během tohoto období se zde uskutečnil pouze nemistrovský závod v roce 1952, který vyhrál Vittorio Marzotto s vozem Ferrari. Do kalendáře královny motorsportu se městský závod vrátil v sezoně 1955 a poté z něj již nikdy nevymizel. Prvního triumfu své kariéry zde v prvním závodě po návratu dosáhl Francouz hájící barvy Ferrari Maurice Trintignant. Své druhé a zároveň poslední vítězství ve Formuli 1 se Trintignantovi shodou okolností podařilo získat také v Monaku a to o tři roky později, tedy roku 1958. Tehdy závodil s vozem Cooper-Climax.

Nejúspěšnějším pilotem historie Velké ceny Monaka je Ayrton Senna, který zde triumfoval hned šestkrát. Brazilec zde poprvé zvítězil v roce 1987 s vozem stáje Lotus. Zbylých triumfů dosáhl již s týmem Mclaren, když zde v letech 1989, 1990, 1991, 1992 a 1993 dokázal vyhrát pětkrát v řadě. Chybělo málo a Senna se mohl z triumfu radovat také v roce 1988. Tehdy ale z první pozice havaroval 12 kol před cílem a daroval vítězství týmovému kolegovi Alainu Prostovi. Brazilec v Monaku exceloval také hned při svém debutu v ulicích Monte Carla roku 1984, kdy předčasně ukončený deštivý závod dokončil s vozem Toleman na senazační druhé příčce a získal své první pódium ve Formuli 1.

 

O jedno vítězství méně než Ayrton Senna dosáhli Graham Hill a Michael Schumacher, kteří v Monte Carlu triumfovali pětkrát. Graham Hill zvítězil v Monackém knížectví v sezonách 1963, 1964 a 1965 za volantem BRM a dva triumfy přidal ještě také v letech 1968, 1969 jako pilot stáje Lotus.

Nejúspěšnější pilot historie Formule 1 Michael Schumacher si první dvě monacké vítězství připsal v barvách Benettonu v letech 1994 a 1995. První monacké vítězství za volantem rudého vozu z Maranella získal v roce 1997 a další dvě přidal v letech 1999 a 2001.  Jeho poslední monacký triumf byl zároveň na dlouhou dobu posledním vítězstvím Ferrari v této velké ceně.

Úspěšní byli v ulicích Monte Carla také Alain Prost, Stirling Moss, Jackie Stewart a Nico Rosberg. "Profesor" si zde připsal čtyři triumfy. Kromě zmiňovaného triumfu z roku 1988 se zde Prostovi podařilo zvítězit také v letech 1984, 1985 a 1986.

Zbylí tři jmenovaní získali v ulicích Monte Carla tři prvenství. "Korunní princ Formule 1" Stirling Moss zde triumfoval v letech 1956(Maserati), 1960, 1961(Lotus), Jackie Stewart si zde vychutnal pocit vítězství v letech 1966(BRM), 1971, 1973(Tyrrell) a Nico Rosberg zde s vozem Mercedes triumfoval třikrát v řadě v letech 2013, 2014 a 2015.

Roku 1983 se v Monte Carlu podařilo zvítězit také otci Nica Rosberga Kekemu, který tehdy pilotoval vůz stáje Williams. Rosbergovi jsou tak jedinou dynastií, z níž se v Monaku podařilo uspět jak otci, tak synovi.

Vítěze Velké ceny Monaka najdeme také v současném startovním poli. Jsou jimi Sebastian Vettel, Fernando Alonso a Lewis Hamilton. Sebastianu Vettelovi se zde poprvé podařilo triumfovat v roce 2011 s Red Bullem, kdy dojížděl závod na opotřebovaných pneumatikách a musel v závěru odolávat nátlaku Fernanda Alonsa a Jensona Buttona. K udržení první pozice mu také pomohly červené vlajky vyvěšené pět kol před koncem, během níž využil možnosti přezout. Podruhé se zde radoval v loňském roce, když skoncoval s 16 let dlouhým čekáním Ferrari na další monacké vítězství.

Dvakrát se zde podařilo vyhrát také Fernandu Alonsovi. Zatímco první triumf si připsal roku 2006 v barvách Renaultu a toto vítězství se mu podařilo obhájit v roce 2007, kdy již byl pilotem McLarenu.

Také Lewis Hamilton je majitelem dvou monackých triumfů. Vedoucí muž šampionátu a zároveň obhájce titulu se zde mezi vítěze zapsal poprvé v roce 2008 s Mclarenem. Na druhé vítězství si musel počkat dalších osm let, kdy zvítězil za volantem Mercedesu. Hamilton tehdy využil chyby Red Bullu, který pro zastávku v boxech Daniela Ricciarda nepřichystal včas pneumatiky a toto zdržení stálo Australana vítězství.

Triumfem z Velké ceny Monaka se může pyšnit také Kimi Räikkönen. "Iceman" zde triumfoval v roce 2005, ještě v kokpitu McLarenu. Velmi blízko vítězství byl také v loňském roce, když si téměř po deseti letech vyjel pole position a až do zastávky v boxech držel první pozici. Díky lepšímu načasování zastávky se před něj ale dostal týmový kolega Sebastian Vettel a na záď jeho vozu se pak Fin díval až do konce závodu.

Dalším zajímavým jménem v současné startovní listině bude Charles Leclerc. Pilot stáje Sauber, který v posledních dvou závodech v Ázerbajdžánu a Španělsku dokázal bodovat, bude prvním monackým pilotem na startu domácí velké ceny po 24 letech. Posledním Monačanem, který nastoupil do Velké ceny Monaka, byl roku 1994 Olivier Beretta. Pilot, který se později proslavil pěti triumfy v závodě 24 hodin Le Mans, tehdy dovezl vůz stáje Larrousse do cíle na osmém místě.

Podíváme-li se na počet získaných vítězství z hlediska stájí, je na tom nejlépe s 15 triumfy McLaren. Wokingští v ulicích Monte Carla triumfovali v letech 1984, 1985, 1986, 1988, 1989, 1990, 1991, 1992, 1993, 1998, 2000, 2002, 2005, 2007 a naposledy roku 2008.

Druhou pozici drží s devíti prvenstvími Ferrari. Rudé vozy z Maranella projely cílem jako první v letech 1955, 1975, 1976, 1979, 1981, 1997, 1999, 2001 a také v loňském roce.

Třetí největší počet vítězství, konkrétně sedm, má na svém kontě Lotus. Britský tým zde zvítězil v letech 1960, 1961, 1968, 1969, 1970, 1974 a 1987.

Ze stále aktivních stájí se zde podařilo triumfovat také Mercedesu(2013, 2014, 2015, 2016), Williamsu(1980, 1983, 2003), Red Bullu(2010, 2011, 2012) a také Renault. Francouzi se radovali z vítězství v sezonách 2004 a 2006.

V ulicích Monte Carla dosáhla hned devítka pilotů na svůj první triumf v královně motorsportu. Kromě již zmiňovaných triumfů Juana Manuela Fangia z roku 1950 a Maurie Trintignanta z roku 1955 zde poprvé slavili vítězství také pozdější šampioni Jack Brabham(1959) a Denny Hulme(1967), dále Patrick Depailler(1978) nebo Riccardo Patrese(1982).

Trojice pilotů dosáhla ve Velké ceně Monaka svého jediného prvenství. První byl roku 1972 Jean-Pierre Beltoise na voze BRM. S identickým vozem dosáhl v tomto ročníku nejlepšího výsledku své nepříliš úspěšné kariéry také jistý Helmut Marko. Rakušan, který je v současnosti poradcem Red Bullu, obsadil osmou pozici.

Jediné prvenství si zde roku 1996 připsal také Olivier Panis. Pilot stáje Ligier se tehdy stal senzačním vítězem bláznivého závodu, jehož cílem projely pouhé tři vozy.

Posledním pilotem, který si ve Velké ceně Monaka dojel pro své jediné vítězství ve Formuli 1, byl roku 2004 Jarno Trulli. Pilot Renaultu tehdy v závěru závodu odolal náporu dalšího jezdce usilujícího o premiérový triumf Jensona Buttona a stal a ukončil tak vítěznou sérii Michaela Schumachera, který zvítězil v úvodních pěti závodech této sezony.

Významného okamžiku svých kariér dosáhli v Monaku také dva britští šampioni Jim Clark a Jackie Steawrt. Zatímco Clark zde roku 1962 vybojoval své první pole position, Jackie Stewart zde v sezoně 1965 skončil třetí a poprvé se postavil na stupně vítězů.

Na Velkou cenu Monaka má jistě mnojho příjemných vzpomínek také Mark Webber. Kromě toho, že zde Australan ve voze stáje Red Bull v letech 2010 a 2012, získal v ulicích Monte Carla také své první pódium. Stalo se tak roku 2005, kdy pilot Williamsu dojel do cíle třetí za svým týmovým kolegou Nickem Heidfeldem.

O rok později jsme rovněž byli svědky zisku premiérového pódia. Tentokrát v případě stáje Red Bull, pro kterou získal třetí místo David Coulthard. Skot využil odstoupení Jarna Trulliho a dojel do cíle za vítězem Fernandem Alonsem a druhým Juanem Pablem Montoyou. Pro Kolumbijce se jednalo naopak o poslední pódiové umístění ve Formuli 1.

Rok 2006 se zapsal do historie také kvalifikačním manévrem Michaela Schumachera, který zastavil své ferrari v zatáčce La Rascasse a postaral se o vyvěšení žlutých vlajek, které zabránily jeho soupeřům ve zlepšení a Schumi tak zůstal na první příčce. Z té jej ale nakonec sportovní komisaři diskvalifikovali, neboť shledali jeho manévr jako úmyslný a sedminásobný šampion tak musel startovat z boxů. I z této zdánlivě beznadějné startovní pozice se ale německému závodníkovi podařilo dojet do cíle na pátém místě.

Další kontroverzní počin zde Michael Schumacher zaznamenal také v roce 2010, kdy v posledním kole předjel pod žlutými vlajkami Fernanda Alonsa a sebral mu tak šesté místo. Po závodě ale byl za toto předjetí penalizován a spadl až na 12. pozici.

Monte Carlo je zároveň místem "Schumiho" poslední vyhrané kvalifikace. Svoje poslední kvalifikační vítězství zde zaznamenal roku 2012, z pole position ale do závodu kvůli penalizaci 5 míst za zavinění kolize s Brunem Sennou v předchozím závodě ve Španělsku neodstartoval.

Největšího úspěchu své kariéry, která byla bohužel za tragických okolností skončila předčasně, dosáhl v ulicích Monte Carla roku 2014 Jules Bianchi. Francouz hájící barvy stáje Marussia projel cílem na senzačním devátém místě a získal první a jediné body nejen pro sebe, ale také pro ruský tým.

 







 

 

 





 

 

 

Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1

15. května 2018, 17:01 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Pět nejdelších čekání na návrat do Formule 1
Robert Kubica se ve Španělsku po více než sedmi letech zúčastnil velké ceny Formule 1. Polák, který působí v letošní sezoně jako rezervní jezdec Williamsu, dostal od stáje z Grove příležitost v prvním volném tréninku. V historii Formule 1 ovšem najdeme také případy, kdy se jezdec do královny motorsportu vrátil po mnohem delší době.

5. Peter Revson

 

 

 

 

 

 

 

Peter Revson čekal na návrat do Formule 1 po dobu 7 let a 27 dní. Američanovo působení v královně motorsportu lze rozdělit do dvou kapitol. Ta první, která nebyla příliš úspěšná, se odehrála v sezoně 1964. Během ní se rodák z New Yorku zúčastnil šesti velkých v barvách svého vlastního týmu a pro stáj Rega Parnella. Dokončit se mu podařilo pouze dva závody. Jeho nejlepším výsledkem bylo 13. místo ve Velké ceně Itálie na Monze.

Návratu do Formule 1 se dočkal roku 1971, kdy tehdejší šampion Can-Am a toho roku také druhý pilot v cíli závodu 500 mil Indianapolis dostal pro domácí závod ve Watkins Glen příležitost od Kena Tyrella. Před domácími fanoušky se ale příliš nepředvedl, když jej již v úvodním kole zradila spojka.

Pro sezonu 1972 se stal u Mclarenu stájovým kolegou Dennyho Hulma. Revsonovi se hned třikrát podařilo dokončit závod na pódiové pozici a v konečném pořadí obsadil pátou příčku. Stejné místo mu v celkovém pořadí patřilo také v sezoně 1973, akorát s tím rozdílem, že si v tomto roce připsal své dva triumfy ve Formuli 1.  Stalo se tak ve Velké Británii na okruhu v Silverstone a v kanadském Mosportu.

Pro sezonu 1974 Revsona nahradil ve Wokingu Emerson Fittipaldi a Američan nakonec zakotvil v novém týmu startovního pole Shadow. Tato americká aliance ovšem nefungovala příliš dlouho. Poté, co Revson úvodní dva závody sezony v Brazílii a v Argentině nedokončil, byly jeho kariéra a bohužel také život ukončeny 22. dubna ve věku 35 let během testu před Velkou cenou Jižní Afriky na okruhu v Kyalami.

4. Robert Kubica

 

 

 

 

Čtvrtým nejdelším čekatelem na další účást v závodním víkendu Formule 1 je právě Robert Kubica. Polákova kariéra ve Formuli 1 odstartovala ve Velké ceně Maďarska 2006. Dveře mezi elitu mu otevřela stáj BMW-Sauber, když se právě svým testovacím jezdcem rozhodla nahradit bývalého šampiona Jacquese Villeneuvea. Hned při své premiéře, se Kubica uvedl dobře, když původně obsadil sedmou příčku a získal dva body. Později byl ovšem kvůli nedodržení váhového limitu vozidla diskvalifikován. Svůj talent ovšem ukázal ve zbytku sezony a to zejména ve Velké ceně Itálie na Monze, kdy dojel na třetím místě a společně s Michaelem Schumacherem a Kimim Räikkönenem vystoupil na stupně vítězů.

Vedení BMW-Sauberu svými výkony v závěru sezony 2006 přesvědčil a německá stáj si jej ponechala také pro sezonu 2007, kdy měla k dispozici třetí nejrychlejší vůz startovního pole. Svou sbírku pódiových umístění v tomto roce Kubica nerozšířil a co se týče vnitrotýmového souboje s týmovým kolegou Heidfeldem, měl Němec navrch. Kubica se kromě svých výkonů zapsal v tomto roce do podvědomí diváků také nepříjemnou nehodou během Velké ceny Kanady, kvůli níž musel vynechat Velkou cenu USA v Indianapolis, v níž jej úspěšně zastoupil jakýsi mladičký závodník jménem Sebastian Vettel. V celkovém pořadí obsadil Kubica šestou pozici.

Zatímco roku 2007 Kubica za svým týmovým kolegou zaostával, v sezoně 2008 byl on lepším z dvojice pilotů BMW-Sauber. Nejenže se mu podařilo celkem sedmkrát vystoupit na pódium, v závodě na okruhu v Montrealu dokonce vybojoval před svým týmovým kolegou Heidfeldem svůj první a jediný triumf ve Formuli 1. Na trati, kde rok předtím Kubica zažil jednu z nejhorších nehod své kariéry, tentokrát naopak slavil svůj nejlepší úspěch. Polák skončil v konečném pořadí na čtvrté pozici, přičemž nasbíral stejný počet bodů jako třetí Kimi Räikkönen.

Po úspěšném ročníku 2008 přišlo v sezoně 2009 vystřízlivění. BMW-Sauber se totiž příliš dobře nepopral se změnou pravidel a přišel o své místo mezi elitními týmy. Své první body v sezoně se Kubicovi podařilo získat až v sedmém závodě v Turecku. V celkovém pořadí si rodák z Krakowa pohoršil v porovnání s předchozí sezonou o 10 pozic a výsledkem byla pouze 14. příčka se 17 body. I přesto si ale dokázal připsat další pódiové umístění. Stalo se tak při předposledním závodě sezony, Velké ceně Brazílie, v níž obsadil za Markem Webberem druhé místo.

Vzhledem k tomu, že již v polovině sezony 2009 BMW oznámilo, že se z královny motorsportu stahuje, musel si Kubica hledat nové angažmá. To našel u stáje Renault. Tým byl v té době již ve vlastnictví Gérarda Lopeze a s francouzskou automobilkou jej spojoval již jen název. Poté, co Kubicu potkal roku 2009 lehký ústup ze slávy, ukázal v sezoně 2010 znovu své nadání, když již ve druhém závodě pro francouzskou stáj v Austrálii obsadil druhé místo. Další pódiová umístění přidal později v Monte Carlu a Spa-Francorchamps, kde obsadil vždy třetí místo a v celkovém pořadí skončil na slušném osmém místě.

Tehdy 14. listopadu 2010 při závěrečné Velké ceně Abu Dhabí nikoho nenapadlo, že se jedná o poslední Kubicův závod ve Formuli 1. O dva měsíce později ovšem už byla situace zcela opačná. Šestého února 2011 totiž Kubica vážně havaroval při rallyovém podniku Ronde Di Andora. Tento incident odnesla nejvíce Polákova pravá ruka, která jen tak tak unikla amputaci. Původní predikce předpovídaly, že se Kubica ještě v témže roce vrátí do kokpitu. Tak se ovšem nestalo.

Kubicův návrat do motorsportu přišel až o dva roky později, tedy v sezoně 2013. Pro svůj návrat zvolil právě rally, tedy disciplínu, v níž došlo před dvěma lety k přerušení jeho kariéry. Kubica se zúčastnil světového šampionátu v kategorii WRC 2, v níž se dokonce stal šampionem. Následovaly dvě nepříliš úspěšné sezony ve vrcholné kategorii WRC, v nichž na sebe Polák upozornil spíše častými haváriemi než svými výkony. Jeho nejlepším výsledkem bylo šesté místo z Argentinské rally 2014. S rallysportem se Kubica rozlučil při úvodním podniku sezony 2016, Rally Monte Carlo, kterou nedokončil.

Polák se toitž rozhodl pro návrat na okruhy. A k němu ještě v témže roce skutečně došlo. Kubica absolvoval dva závody Renault Sport Trophy a nastoupil také do závodu 12 hodin Mugello. Dalšího vytrvalostního závodu se zúčastnil na začátku 2017. Byla jím čtyřiadvacetihodinovka v Dubaji a zdálo se, že vytrvalostnímu závodění se Kubica bude věnovat také po zbytek sezony 2017. Společně s Colinem Kollesem se totiž dohodl na angažmá v jeho týmu ve WEC. Od této dohody ale Kubica odstoupil po předsezonních testech, které pro stáj nebyly úspěšné.

Zde začaly snahy o jeho návrat do Formule 1 a to i přesto, že Kubica v minulosti několikrát tvrdil, že tato možnost není reálná. Příležitost usednout po sedmi letech do vozu Formule 1 mu dal jeho bývalý tým Renault. Stalo se tak v červnu na okruhu ve Valencii, kde usedl do šest let starého vozu. Svou první zkušenost s vozem Formule 1 současné genrace získal loni v testech na Hungaroringu, kde dostal od Francouzů další šanci.

Po tomto testu se ovšem cesty Kubici a Renaultu rozešly. Polák ale svůj pokus o návrat do královny motorsportu nevzdal a zkusil štěstí u Williamsu. S ním absolvoval test v říjnu na Silverstone a poté jej stáj z Grove nasadila také v testech v Abu Dhabí. Spolu s ním zde hájil barvy Williamsu Sergej Sirotkin. Byl to právě Rus, který jej v souboji o závodní sedačku po boku Lance Strolla porazil. Kubica ovšem u stáje zůstal jako rezervní jezdec a dostal příslib účásti v několika volných trénincích. Poprvé byl v prvním volném tréninku nasazen právě v letošní Velké ceně Španělska. Jednalo se o Kubicovu první účást ve velké ceně po 7 letech, 5 měsících a 27 dnech.

3. Pete Lovely



 

 

 

Čekání Peta Lovelyho trvalo 8 let a 10 měsíců. Kariéra tohoto závodníka ale na rozdíl od dvou výše zmíněných jmen v historii Formule  výraznější stopu nezanechala. První účast ve Formuli 1 si Lovely připsal roku 1959 v Monte Carlu, kde se představil ve voze stáje Lotus. Do závodu se mu ale kvalifikovat nepodařilo. Druhou příležitost již o rok později při domácí velké ceně proměnil. Závod tehdy dokončil na voze Cooper T45 jako 11. s šesti koly ztráty na vítěze Stirlinga Mosse.

Jeho návrat do Formule 1 se odehrál roku 1969. S vozem Lotus 49B tehdy absolvoval tři závody v Kanadě, USA a Mexiku. Právě při jeho prvním představení na okruhu v Mosportu dosáhl svého nejlepšího výsledku v závodě Formule 1. Do cíle dojel jako sedmý.

Čtyři účasti si Lovely připsal také o rok později. Tentokrát již byl ale úspěšnější o poznání méně. Zatímco v Nizozemsku, Francii a USA se do závodu vůbec nekvalifikoval, ve Velké Británii cíl nespatřil.

Naposledy jsme jej mohli v královně motorsportu spatřit roku 1971 ve Velké ceně Kanady a ve Velké ceně USA s vozem Lotus 69 Special. Jak v Mosportu, tak ve Watkins Glen do cíle závodu nedojel a svou kariéru ve Formuli 1 uzavřel bez zisku jediného bodu.

Po skončení své závodnické kariéry se Lovely věnoval prodeji vozů Volkswagen. Tuto činnost zahájil již během své závodnické kariéry. Vedle toho byl rovněž vlastníkem Pete Lovely Racingu. Tato společnost se zabývala renovacemi starých závodních vozů. Zemřel 15. května 2011 ve věku 85 let.

 

2. Luca Badoer

 

 

 

 

 

Ital Luca Badoer vstoupil do Formule 1 roku 1993. Poté, co se stal v předešlé sezoně šampionem Formule 3000, dostal příležitost u stáje Scuderia Italia po boku Micheleho Alboreta. Italský tým ovšem sužovaly finanční trable a navíc neměl k dispozici konkurenceschopný materiál. Badoer se do Velké ceny Evropy a Velké ceny Monaka dokonce ani nekvalifikoval a jeho nejlepším výsledkem bylo v premiérové sezoně sedmé místo v Imole a žádný bod si připsat nedokázal.

V nadcházející sezoně si ale Badoer nezazávodil. Stáj Scuderia Italia se z důvodu existenčních potíží sloučila s Minardi. Tým z Faenzy se rozhodl vsadit na Micheleho Alboreta společně s Pierluigim Martinim. Badoer se sice ucházel o místo týmového kolegy Michaela Schumachera u Benettonu, který mu umožnil otestovat vůz, nakonec to nebyl Ital, na koho volba Flavia Briatoreho padla a Badoer tak musel vzít zavděk pozici testmana u Minardi.

V roce 1995 ovšem Badoer dostal další šanci. Minardi se jej totiž rozhodlo povýšit do pozice závodního pilota. Ani ve své druhé sezoně mezi elitou se ale Badoerovi stejně jako jeho týmovému kolegovi Martinimu bodovat nepodařilo. Nejlépe dokončil závod na osmém místě. Stalo se tak v Kanadě a v Maďarsku.

Pro rok 1996 změnil působiště a stal se stájovým kolegou Andrey Monterminiho u týmu Forti. Ani angažmá v této stáji ale nebylo příliš šťastné. Stáj totiž ani nedokončila sezonu a po desátém závodě sezony na Silverstone tým zanikl. Badoerovi se hned do čtyřech velkých cen nepodařilo vůbec kvalifikovat a cíl závodu spatřil pouze v Brazílii(11. místo) a San Marinu(10. příčka).

Roku 1997 se Badoer představil v šampionátu FIA GT, kde závodil společně s dalším bývalým pilotem Formule 1 Domenicem Schiattarellou s vozem Lotus Elise GT1. V nadcházející sezoně se stal Badoer testovacím jezdcem Ferrari. Mezi rodákem z Montebelluny a maranellskou stájí tak začala dlouhodobá spolupráce.

V sezoně 1999 se po třech letech vrátil do Formule 1, když jej Ferrari zapůjčilo do Minardi, kde působil již v roce 1995. Jeho výkony v sezoně 1999 se od těch předešlých ale moc nelišily a Badoer si ani tentokrát nepřipsal bodový zisk. Nejlépe zajel ve Velké ceně San Marina, kde obsadil obsadil osmou příčku. Kvůli zranění, které utrpěl při testování musel Badoer vynechat druhý závod sezony v Brazílii. Na okruhu Interlagos jej zastoupil Stéphane Sarrazin, který se tehdy poprvé a naposledy představil v závodě Formule 1.

Od sezony 2000 se již Badoer věnoval pouze svým testovacím povinnostem v Maranellu. V sezoně 2009 ovšem překvapivě dostal příležitost, kterou již nečekal ani on sám. Příležitost vrátit se do Formule 1. V kvalifikaci na Velkou cenu Maďarska se totiž po zásahu pružinou zranil Felipe Massa. Brazilec byl tímto vyřazen ze zbývajícího průběhu sezony a v nadcházejím závodě ve Valencii jej měl nahradit Michael Schumacher. Sedminásobný šampion ovšem neprošel lékařskou prohlídkou a jeho senzační návrat musel být odložen na březen nadcházejícího roku.

Volba tedy nakonec padla na Lucu Badoera, který se ve Velké ceně Evropy 2009 stal součástí závodního víkendu po dlouhých 9 letech, 9 měsících a 23 dnech. Kdo ovšem čekal, že si Ital výrazně vylepší svou bilanci ve Formuli 1, byl na velkém omylu. Badoer se totiž po celý víkend trápil a poté, co se v kvalifikaci umístil na posledním místě s více než vteřinovou ztrátou na předposledního Alguersuariho, dokončil závod jako poslední klasifikovaný na 17. pozici. Ferrari se mu přesto rozhodlo dát šanci ještě ve Spa-Francorchamps. Zde šlo ale o velmi podobný příběh. V kvalifikaci skončil Badoer znovu poslední, když v závěru dokonce havaroval a závod dokončil znovu jako poslední 14., zatímco jeho týmový kolega Räikkönen triumfoval. Na senzačním druhém místě skončil s vozem Force India Giancarlo Fisichella, který svým výkonem upoutal Ferrari a o dva týdny později si splnil svůj dětský sen, když nahradil ve voze stáje z Maranella právě Badoera.

Na konci sezony 2010 se Badoer rozhodl po dvanácti letech ukončit své působení v Maranellu na pozici testovacího jezdce a ukončil kariéru.

 

1. Jan Lammers

 

 

 

 

 

 

Pokud si myslíte, že téměř desetileté čekání Lucy Badoera na další šanci nemá v historii královny motorsportu obdoby, mýlíte se. Ještě déle, konkrétně 10 let, 3 měsíce a 22 dní, čekal Nizozemec Jan Lammers. Kariéru ve Formuli 1 zahájil nizozemský pilot roku 1979 u stáje Shadow. Ale zatímco jeho stájový kolega Elio De Angelis si dokázal připsat alespoň tři body, Lammersovi se bodovat nepodařilo a nejlépe se umístil na 9. místě ve Velké ceně Kanady. V Monaku, USA a Itálii se Lammersovi dokonce ani nepodařilo kvalifikovat do závodu.

Sezonu 1980 zahájil Lammers u německé stáje ATS. Zatímco v prvních třech podnicích sezony se nekvalifikoval, příjemně překvapil v kvalifikaci na čtvrtý závod sezony v Long Beach, když zajel výborný čtvrtý čas. Závod pro něj ale kvůli potížím s převodovkou skončil již v úvodním okruhu. Lammers poté pro ATS absolvoval ještě závody v Zolderu a v Monte Carlu. Ani v jednom případě cíl závodu nespatřil, ačkoli v Belgii byl klasifikován jako dvanáctý. Ve zbytku sezony závodil pro stáj Ensign. Ani zde si ale žádné body nepřipsal a ke svým nekvalifikacích v úvodních tech závodech sezony přidal dalších pět neúspěchů.

V roce 1981 se vrátil k ATS, za které nastoupil ve čtveřici velkých cen. Úspěchů se ale znovu nedočkal. Zatímco v úvodním závodě sezony v Long Beach se do cíle nepodíval, v Brazílii se nekvalifikoval, Velkou cenu Argentiny dokončil jako 12. a při svém posledním představení v tomto roce, které se uskutečnilo v San Marinu, si připsal další nekvalifikaci.

V ročníku 1982 se společně se stájí Theodore Racing představil v šesti velkých cenách v Zolderu, Monte Carlu, Detroitu, na Zandvoortu, Brands Hatch a v Le Castellet. Kvalifikovat se mu podařilo pouze před domácími fanoušky v Nizozemsku. V dokončení domácí velké ceny mu ale zabránily problémy s motorem.

Po sezoně 1982 se Lammers z královny motorsportu odmlčel. V letech 1985 a 1986 se bez větších úspěchů představil v IndyCar a hned několika úspěchů se dočkal na scéně vytrvalostních závodů. Roku 1988 totiž společně s Johnnym Dumfriesem a Andym Wallacem opanoval závod 24 hodin Le Mans a hned dva úspěchy zaznamenal také za "velkou louží" v závodě 24 hodin Daytona, ve kterém triumfoval v letech 1988 a 1990.

Lammers si ale připsal ještě také další dvě velké ceny ve Formuli 1, když v závěrečných dvou závodech nahradil u stáje March Karla Wendlingera. Ve Velké ceně Japonska na okruhu Suzuka do cíle závodu nedojel a v australském Adelaide obsadil 12. příčku.

Kariéra Jana Lammerse měla u stáje March pokračovat také v nadcházející sezoně 1993. Tým ale nakonec do sezony nenastoupil a nizozemského pilota jsme ve Formuli 1 již neviděli.

Kariéra Jana Lammerse stále pokračuje. V loňském roce se společně s Fritsem Van Eerdem a nejzkušenějším pilotem Formule 1 v historii Rubensem Barrichellem zúčastnil v barvách Racing Teamu Netherland závodu 24 hodin Le Mans. Posádka obsadila 11. pozici v kategorii LMP2. V letošním roce by se měl Lammers s tímto týmem objevit nejen v Le Mans, ale také ve všech podnicích sezony WEC 2018-2019.

Velká cena Španělska: Preview

7. května 2018, 22:32 | Dušan Bouzek
Ilustrační fotografie - Velká cena Španělska: Preview
Formuli 1 čeká během nadcházejícího víkendu již pátá letošní zastávka. Královna motorsportu tentokrát zavítá do Španělska, kde se na okruhu Circuit de Catalunya odehraje další díl letošního boje o titul.

Na okruhu Circuit de Catalunya, který leží v obci Montmeló nedaleko Barcelony a skládá se z 16 zatáček, se vozy Formule 1 představí již po osmadvacáté. Poprvé se zde elita formulového závodění představila roku 1991.

Historie Velké ceny Španělska je ovšem mnohem delší a košatější. Historicky první Velká cena Španělska se totiž uskutečnila již 28. řijna 1951. Tehdy se na okruhu Pedrables odehrálo finále druhé sezony Formule 1. Svůj první z pěti mistrovských titulů i v něm tehdy zajistil legendární Argentinec Juan Manuel Fangio, který tehdy na voze alfa romeo závod vyhrál. Společně s ním tehdy na stupně vítězů vystoupili jeho krajan José Froilan González(Ferrari), který skončil druhý a Fangiův týmový kolega Nino Farina, jenž obsadil třetí pozici.

Na svou druhou Grand Prix si Španělé museli počkat až do roku 1954. Tehdy okruh Pedrables znovu hostil závěrečný závod sezony. Z vítězství se tehdy radoval jezdec Ferrari Mike Hawthorn před druhým Luigim Mussem na maserati a třetím Juanem Manuel Fangiem na voze mercedes, který již před tímto závodem měl svůj druhý titul mistra světa v kapse.

Po tomto závodě trvalo dlouhých 13 let, než se Formule 1 znovu objevila. Stalo se tak v sezoně 1967, kdy se na okruhu v Jaramě uskutečnil nemistrovský závod, na jehož konci se z vítězství radovalo legendární spojení Jim Clark-Lotus. Britská stáj triumfovala také o rok později, kdy podnik již získal mistrovský status. Tehdy zvítězil Graham Hill. Roku 1969 se španělská Grand Prix přestěhovala na okruh Montjuic a zvítězila další britská legenda Jackie Stewart.

Montjuic se od této sezony střídal každý rok v pořádání velké ceny s Jaramou. Poslední závod se na okruhu ležícího v blízkosti stejnojmenného katalánského vrchu uskutečnil roku 1975. Tento závod se do dějin Formule 1 zapsal černým písmem kvůli nehodě Rolfa Stommelena, za kterou zaplatilo životem pět přítomných diváků. Na prvním místě byl tehdy klasifikován pilot Mclarenu Jochen Mass, který se mohl "radovat" ze svého jediného vítězství v královně motorsportu. Radovat ale opravdu jenom v úvozovkách. Němec se totiž k triumfu z tohoto tragického závodu nehlásí. Nejvíce se na okruhu Montjuich dařilo Jackiemu Steawrtovi, který kromě prvenství v premiérovém závodě na této trati v roce 1969 přidal ještě jedno o dva roky později.

Jarama poté hostila Velkou cenu Španělska od roku 1976 až do sezony 1981, přičemž závodu z roku 1980 potzbyl kvůli sporům mezi FISA a FOCA mistrovského statusu. Nejúspěšnějším jezdcem na okruhu v Jaramě byl Mario Andretti. Američan dokázal v letech 1977 a 1978 dovézt svůj lotus do cíle na prvním místě a je jediným pilotem, který zde dokázal vybojovat vítězství více než jedenkrát. Jednoho z milníků své úspěšnéí kariéry dosáhl na okruhu Jarama Niki Lauda. Pilot Ferrari zde roku 1974 poprvé v kariéře zvítězil.

V letech 1982-1985 se Velká cena Španělska nekonala. Po čtyřech letech se vrátila Formule 1 do Španělska v sezoně 1986 a to na okruh Jerez. Na andalusském okruhu se závodilo až do roku 1990. Nejvíce vítězství zde dosáhli Ayrton Senna spolu s Alainem Prostem, kteří se mohou pyšnit dvěma triumfy na této trati. Zatímco Brazilec zde kraloval roku 1986 ještě v barvách Lotusu, kdy svedl nervydrásající bitvu s Nigelem Mansellem, a své druhé vítězství získal roku 1989 již jako pilot Mclarenu, "profesor" zvítězil v letech 1988 pro Mclaren a roku 1990 ve voze Ferrari. Jednalo se tehdy o poslední vítězství tohoto francouzsko-italského spojení. Na třetím místě tehdy skončil s vozem Benetton Alessandro Nannini, pro něhož se jednalo o poslední závod ve Formuli 1. Jeho kariéru v královně motorsportu totiž přerušila o týden později nehoda s helikoptérou, při níž utrpěl zranění ruky.

Od roku 1991 až dodnes se koná Velká cena Španělska na okruhu Circuit de Catalunya. Historicky nejúspěšnější je na této dráze Michael Schumacher. Sedminásobný mistr světa zde triumfoval hned šestkrát v letech 1995, 1996, 2001, 2002, 2003 a 2004. V sezoně 1996 se jednalo o jeho první ze spousty triumfů pro Ferrari. Vítězství to bylo o to cennější, že bylo dosaženo na mokré trati a německý závodník tehdy nadělil druhému Alesimu ze stáje Benetton tři čtvrtě minuty.

Z aktivních jezdců poznali v Barceloně chuť vítězství také Lewis Hamilton, Kimi Räikkönen a Fernando Alonso, kteří zde dokonce zvítězili hned dvakrát. Zatímco Brit se radoval v letech 2014 a 2017, Fin slavil v sezonách 2005(Mclaren) a 2008(Ferrari) a Alonso dostal domácí fanoušky do varu roku 2006 v barvách Renaultu a v sezoně 2013 v kokpitu stáje Ferrari. Ve druhém případě se jednalo o dposud poslední Alonsovo vítězství v královně motorsportu.

Dalšími vítězi jsou ze současného startovního pole také Sebastian Vettel(2011) a Max Verstappen, který se zde roku 2016 dočkal při své premiéře u Red Bullu svého prvního triumfu ve Formuli 1. Cestu na nejvyšší stupeň vítězů mu tehdy usnadnila také kolize jezdců Mercedesu Lewise Hamiltona a Nica Rosberga v úvodu závodu. Nizozemec se tehdy stal ve věku 18 let 228 dnů nejmladším vítězem Grand Prix v historii.

Svého premiérového a zároveň jediného vítězství ve Formuli 1 zde dosáhl roku 2012 také Pastor Maldonado. Nepříliš pozitivně proslulý Venezuelan zde tehdy zároveň dosáhl dosud posledního prvenství pro Williams. Na tento triumf čekala tehdy stáj z Grove od Velké ceny Brazílie 2004, kdy dovezl vůz williams do cíle na první příčce Juan Pablo Montoya.

V barvách stáje z Grove započala v Barceloně kariéra vítěze třinácti velkých cen a vicemistra světa z roku 2001. Tehdy třiadvacetiletý Skot byl určen jako náhrada za Ayrtona Sennu, který zahynul o čtyři týdny dříve ve Velké ceně San Marina.

Okruh Circuit de Catalunya je také klíčovým místem pro japonskou stáj Super Aguri, která ve Formuli 1 působila krátce v letech 2006-2008. Zatímco roku 2007 zde stáj bývalého pilota Formule 1 Aguriho Suzukiho získala zásluhou osmé příčky Takumy Sata první bod, o rok později zde absolvovala svůj poslední závod v královně motorsportu, neboť do nadcházejícího závodu sezony v tureckém Istanbulu kvůli finančním problémům nenastoupila.

Nejúspěšnějším závodníkem je v historii celé Velké ceny Španělska Michael Schumacher. Němec zde, jak již bylo zmíněno výše, triumfoval v šesti případech. O druhé místo se v historické tabulce dělí se třemi prvenstvími Jackie Stewart(1969, 1970, 1971), Nigel Mansell(1987, 1991, 1992) a Mika Häkkinen(1998, 1999, 2000).

Nejúspěšnějším týmem je ve Španělsku Ferrari. Italové se zde radovali dvanáctkrát v letech 1954, 1974, 1981, 1990, 1996, 2001, 2002, 2003, 2004, 2007, 2008 a 2013. Druhá pozice patří Mclarenu(1975, 1976, 1988, 1989, 1998, 1999, 2000, 2005) a třetí Williamsu(1987, 1991, 1992, 1993, 1994, 1997, 2012).

 

Velká cena Ázerbájdžánu: Preview

24. dubna 2018, 12:40 | Dušan Bouzek | Komentáře
Ilustrační fotografie - Velká cena Ázerbájdžánu: Preview
O víkendu se uskuteční čtvrtý závod letošní sezony Formule 1. Hostit jej budou ulice hlavního města Ázerbájdžánu Baku, kam Formule 1 zavítá teprve potřetí.

Po napínavé Velké ceně Číny, která se konala před dvěma týdny a pro vítězství si v ní dojel Daniel Ricciardo, bude další zastávkou kolotoče Formule 1 Ázerbájdžán. Městská trať navržená Hermannem Tilkem bude letos hostit už čtvrtý závod sezony, což v předchozích dvou letech nebylo zvykem. Zatímco v sezonách 2016 a 2017 se královna motorsportu v ulicích hlavního města Baku představila na konci června, v letošní roce se termín pořádání závodu posunul již na konec dubna.

Historie této velké ceny je sice velmi krátká, rozhodně se ovšem nedá říci, že by byla nezajímavá. Poprvé byl Ázerbájdžán součástí kalendáře roku 2016. Tehdy se závod ovšem konal pod hlavičkou Velké ceny Evropy. Závod na tehdy novém městském okruhu sliboval velmi zajímavou podívanou. Očekávání napínavé bitvy navíc vzrostla po volných trénincích, ve kterých byli diváci svědky spousty jezdeckých chyb, ale rovněž po závodech GP2. Sobotní závod juniorského šampionátu přinesl velkou postartovní kolizi, která čítala hned pět obětí. Cíl závodu nakonec protnulo pouhých 12 pilotů. Závod Formule 1 byl ovšem pro diváky studenou sprchou. Ten se totiž na rozdíl od ostatních částí víkendu nesl v poklidném duchu. Pro vítězství si s náskokem větším než 16,5 sekundy dojel pilot Mercedesu Nico Rosberg. V Němcově případě se jednalo o pátý z devíti triumfů, které na své cestě za titulem mistra světa získal. Na druhém místě přijel do cíle Sebastian Vettel se svým ferrari a na nejnižší stupeň vítězů vystoupil Sergio Pérez. Mexičan udolal v nájezdu do posledního kola Kimiho Räikkönena a dojel si pro své druhé pódium v této sezoně, které bylo zároveň jeho posledním nejen v této sezoně, ale také v jeho dosavadní kariéře ve Formuli 1. Premiérový víkend v Baku nebyl šťastný pro Lewise Hamiltona. Brit totiž nezvládl kvalifikaci, kterou zakončil havárií ve třetí části a do závodu tak vyjel až z desáté příčky. V něm se mu podařilo projet cílem na páté příčce.

Jestliže premiérový závod v Baku byl z hlediska atraktivity zklamáním, v nadcházející sezoně bylo toto nudné klání fanouškům vykompenzováno měrou vrchovatou. Jednalo se totiž patrně o nejzajímavější velkou cenu ročníku 2017. Závod, který se tentokrát již uskutečnil pod názvem Velká cena Ázerbájdžánu, výrazně ovlivnil incident mezi hlavními favority na zisk titulu Lewisem Hamiltonem a Sebastianem Vettelem. Ten se odehrál pod safety carem, kdy Hamilton překvapil pilota Ferrari a Němec lehce narazil do Britova "stříbrného šípu." Vettel následně podlehl emocím a do svého soupeře nevybíravě najel. Za tento zkrat jej později sportovní komisaři potrestali penalizací 10 sekund stop/go. Naděje na vítězství později ztratil ale také Hamilton, když jej postihly potíže s opěrkou hlavy a musel tak neplánovaně navštívit své mechaniky. Ze svého jediného vítězství v sezoně se na konci tohoto bláznivého závodu nakonec radoval Daniel Ricciardo. Jako druhý projel cílem Valtteri Bottas, který předvedl skvělou stíhací jízdu poté, co po startu závodu kolidoval se svým krajanem Kimim Räikkönenem. Na druhé místo se Bottas posunul až v posledních metrech závodu, kdy dokázal pokořit jezdce stáje Williams Lance Strolla. Kanadský závodník tehdy šokoval třetím místem a získal své dosud jediné pódium ve Formuli 1. Pro svůj poslední bod ve Formuli 1 si zde dojel také Pascal Wehrlein. Pilot Sauberu obsadil 10. místo. V závodě mělo zaděláno na dobrý výsledek hned několik závodníků jako například Felipe Massa a Nico Hülkenberg, kteří ale nakonec cíl závodu nespatřili. Šanci na nejlepší výsledek v historii stáje zahodila také Force India, jejíž jezdci Sergio Perez a Esteban Ocon kolidovali. Zatímco Mexičan cíl závodu nespatřil, Ocon obsadil pátou příčku.

Pocity vítězství poznal v Baku z aktivních jezdců také pilot Sauberu Charles Leclerc. Letošní nováček ale pochopitelně neslavil při závodě Formule 1, ale ve Formuli 2, když se mu loni podařilo zvítězit v hlavním závodě.

 

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 »