Češi jí odmítli dát závodní licenci. Teď Veronika Cichá patří mezi naše největší talenty

Osmadvacetiletá Veronika Cichá pojede tak jako minulý rok kompletní seriál BossGP na čtyřlitrovém voze Dallara-GP2. Děvče z Moravy bude absolvovat svou teprve druhou sezonu na okruzích a její dosavadní výsledky jsou skutečně v pozitivním smyslu slova udivující.

Udivující je i sportovní kariéra atraktivní závodnice. Před pěti lety „jen tak ze zájmu“ vyzkoušela závodní cesťák a tři roky pak jezdila závody do vrchu, než ji přítel přemluvil, aby zkusila monopost. Nikde se při tom neztrapnila – naopak, všude se rychle vypracovala mezi nejrychlejší a to napříč tomu, že za sebou nemá mnohaletou průpravu z motokár a nižších juniorských tříd, tak jak je to v moderním motorsportu „zákonem“. Veronika Cichá je prostě „přírodním talentem“, jakých se po tratích světa nepohybuje mnoho. Talent, který byl bohužel objeven asi příliš pozdě.

Šampionát BossGP pro vozy F1, Indy a GP2 se dá s trochou fantazie porovnat s legendární „Britskou formulí 1-Aurora“, kde před čtyřiceti lety zářily Lella Lombardiová, Divina Galicová a Desiré Wilsonová. Pokud se příští měsíce budou vyvíjet dle plánu, mohla by se i Cichá objevit v kokpitu formule 1 a vydat se po stopách těchto velkých jmen. Během prvního podniku BossGP v Hockenheimu, po kterém drží šesté místo v tabulce třídy GP2, poskytla česká závodnice Romanu Klemmovi rozhovor.

Jak začít jinak, než otázkou: Jak jsi se dostala za volant závodního vozu?
„Pokud někdo čeká odpověď „vedl mne k tomu táta“, tak ho musím zklamat. Maminka je na mne hrdá, to ano. Minulý rok v Brně každému říkala, že „ta holka v tom autě je její dcera“, i když má o mne pochopitelně strach. Pocházím z rodiny, kde automobilové závody nebyly téma. Ani já sama bych na to nepřišla, závodit. Rychlá auta se mi líbila, to ano, ale závodit? Můj tehdejší přítel mi před pěti lety umožnil vyzkoušet sportovně upravený cestovní vůz a bylo to především jeho zrychlení, které mne hned fascinovalo. Přihlásila jsem se do několika klubových závodů do vrchu. S týmem přítele jsem pak postupovala výše až do mistrovství Evropy. Šlo mi to a nakonec jsem Evropu dojela jako třetí své třídy a nejlepší žena vůbec.“

Závody do vrchu a monopost GP2 ale mají společného asi tak jen kulatý volant, jak došlo k tomuto radikálnímu přestupu?
„Ano, kopce a okruhy se prostě nedají srovnat. Můj nynější  přítel Wolfgang Jaksch již několik let závodil a nechal mne jednoho dne jen tak ze zvědavosti vyzkoušet jeho monopost. Sedla jsem do toho a zajela čas, který byl rychlejší (o hodně rychlejší), než čas, kterého s tímto vozem dosáhl napoprvé on. Byl proto přesvědčen o mém talentu a přišel s nápadem, že bych to mohla zkusit s formulí GP2 v BossGP. Problém byl jen s licencí. Český svaz mi potřebnou B-licenci pro GP2 nechtěl ani na základě mých úspěchů na kopci udělit, což mne dost naštvalo. Šli jsme tedy do Rakouska a tam s tím neměli problém. Závodím tedy s rakouskou licencí.“

S jakým cílem jsi nastoupila minulý rok a co se na tom pro letošek změnilo?
„Minulý rok šlo o to nebourat a dojíždět závody do cíle. To se zpravidla podařilo. Letos chci jít o krůček dál: hlavně se musím zlepšit v kvalifikaci. Naše závody jsou velmi krátké a dobrá startovní pozice má cenu zlata. Také chci vystupovat agresivněji a předjíždět.“

Obojí se Ti zde v Hockenheimu podařilo realizovat. Tvůj osmý čas v mokré kvalifikaci byl senzací podniku a v závodech jsi předjížděla…

„Čas v dešti mne překvapil, protože jsem s tím autem v mokru jela doposud jen jednou, minulý rok v Zolderu. Všichni mi gratulovali. V závodě jsem si umínila, že již nikomu bez boje nic nebudu darovat a že se nebudu lehce vzdávat – a nevzdala jsem se.“ 

Talentovaná česká závodnice v akci (foto: Facebook / Veronika Cichá)

Po závodě jsi z vozu vystoupila relativně „zničená“, jak to vypadá s fyzickou stránkou věci?
„Zvenčí to asi tak nevypadá, okruhy jsou ale fyzicky náročnější, než krátké kopce. Přes zimu jsem opravdu běhala a posilovala, pořád to ale ještě nestačí. Hlavně G-Forces v zatáčkách a brutální brzdy mi dávají „zabrat“. Mimo to tohle auto nemá žádné servo. Bolí mne za krkem a noha až ke kyčli. Před Parabolikou tady v Hockenheimu jedeme kolem 300 km/h a musíme dolů na 40. Poprvé jsem na to šlápla tak, že se mi udělalo černo před očima a slzy mi vytryskly až na hledí přilby – nelžu! Přesto vidím, že pořád ještě brzdím dříve, než chlapi, i když již zvládnu tlak 80 barů.“

Jezdit s tak silným a rychlým vozem není legrace. Máš strach?
„Mám strach a před každým závodem se modlím. V cíli děkuji Bohu, že všechno dobře dopadlo. Mám z toho auta ohromný respekt a to mi pomáhá správně odhadnout danou situaci.“

Závody BossGP jsou krátké a tento ročník obsahuje jen sedm podniků. Do jaké míry již dokážeš ze své Dallary GP2 vytáhnout maximum?
„Myslím, že zatím jen tak kolem 70 procent. Mám pro něj ale cit a chci se s ním dále seznamovat a nedělat chyby. Nedělat chyby – to jsem se naučila na kopcích… Před sezonou jsem jela jen jeden test na Slovakiaringu.“

Když už jsme u ringů: Jak se připravuješ na všechny ty neznámé okruhy a máš některé z nich zvláště ráda?
„Nebyla jsem v žádném simulátoru. Okruhy si prohlížím z onboard záběrů jiných závodů, nebo na Playstationu. Ono je to pak stejně něco úplně jiného, když skutečně sama jedu. Mám ráda zvláště Hockenheim a Monzu.“

Jak funguje Tvá spolupráce s týmem TopSpeed Inga Gerstela? 
„Mé auto jsme od něj sice koupili, zůstalo ale v jeho dílnách v Salzburgu, kde ho připravují mezi závody. Jeho inženýři mají tolik dat a zkušeností, že obstarají i nastavení pro jednotlivé okruhy. Také už do toho ale začínám mluvit. Zde v Hockenheimu jsem si nechala jinak nastavit pedály a křídlo. Ingo mi v každém ohledu moc pomáhá.“

Jiná děvčata se připravují na automobilové závody v motokárách již od školního věku. Není Ti líto, že bylo Tvé nadání objeveno až tak pozdě?
„Možná, že je to škoda, v zásadě jsem ale spokojená se situací takovou, jaká je. Na profesionální kariéru v motorsportu stejně nepomýšlím.“

A soukromý život Veroniky Ciché? 
„Vystudovala jsem inženýra ekonomiky a managementu a pracuji ve Wolfgangově firmě ve Švýcarsku, kde již druhým rokem žiju. Jeho podnik má zájmy po celém světě, takže hodně cestujeme – jsme prakticky 24 hodin denně spolu. Za maminkou na Moravu jezdím každý druhý měsíc.“

A vzdálenější sportovní budoucnost? Tvůj přítel koupil dva vozy Super Aguri SA06…
„Ano. Jeden z nich zde s úspěchem poprvé vyzkoušel. Svést se v autě formule 1 je můj sen. TopSpeed náš druhý vůz právě dokončuje a byla bych šťastná, kdybych ho jednoho dne směla alespoň vyzkoušet.“