SvětFormule.cz 
Charles Cooper, jeho syn John a Johnův kamarád z dětství Eric Brandon. Trojice, která vrátila na kolbiště velkých cen koncepci závodního vozu s motorem umístěným uprostřed – za jezdcem, před zadní, hnanou nápravou. Jejich Cooper Formula One Team byl ve formuli 1 aktivní v letech 1950 – 1969 a přinesl skutečnou revoluci.
Dva po sobě jdoucí mistrovské tituly v letech 1959 a 1960 s „dětským“ vozítkem ukazují, jak nesprávná byla cesta jejich konkurence. Ačkoli je pro nás tato koncepce dnes něčím samozřejmým, na přelomu 50. a 60. letech tomu tak nebylo. Jistě lze zavzpomínat na předválečné monstra Auto Union, to je ale trochu jiná historie.
Stejně jako spousta dalších Britských tzv. garážistů, ani Cooper nakonec nedopadl „slavně“. Do deseti let po mistrovských titulech tým opustil formuli 1. Posledním typem, vyvinutým pod hlavičkou Cooper Formula One byl model T86 s motorem Maserati. Pro úplnost je třeba dodat, že z něj byly odvozeny ještě typy T86B a T86C s motory BRM respektive Alfa Romeo.
Začátek konce Cooperu ve formuli 1 přišel se smrtí Charlese Coopera v roce 1964. K tomu můžeme připočíst razantní změnu pravidel pro sezonu 1966 (max. objem motoru z 1,5l na 3l) a rozhodnutí Johna Coopera prodat tým společnosti Chipshead Motor Group. Vzhledem k tomu, že Cooper si motory sám nikdy nevyráběl, bylo nutné po změně pravidel najít nového dodavatele. Nejprve byl používán v podstatě jen převrtaný původní Coventry-Climax 1,5l. Nový majitel týmu – Chipshead Motor Group byl koncesionářem Maserati a tak došlo ke spojení Italských motorů a Britského šasi. Maserati V12 nebyl vzhledem ke konkurenci nijak úžasný motor a to ani po modernizaci, kterou prodělal před instalací do Cooperu T86 (poprvé byl zabudován do T81).
Původní monopost Cooper T86 Maserati V12 byl postaven v jediném kusu a poprvé byl nasazen do Velké Ceny Velké Británie a na okruhu Silverstone. Oproti T81 to byl papírově velký skok kupředu. Celkově byl vůz nižší konstrukce, snížení hmotnosti o 30 kg bylo dosaženo použitím magnesio-elektronové slitiny a nově 32-ventilový motor dával cca 380 koní při 9.500 otáčkách. Rindt byl zhruba o půl sekundy rychlejší než jeho týmový kolega Rodriguez se starým vozem. V závodě mu to ale nebylo moc platné, odstoupil pro poruchu jediné Italské součástky ve voze – motoru. Pro další velké ceny došlo k úpravám na voze. S původně tvarovanou přídí měl T86 ve vysokých rychlostech tendenci nadlehčovat přední nápravu, to mělo samozřejmě neblahý vliv na ovladatelnost vozu. Řešením byla instalace spoilerů po stranách přední části. S takto upraveným vozem dosáhl Rind na Monze na pěkné čtvrté místo. V poslední velké ceně sezony 1967 ve Watkins Glen (USA) pak Rind doslova odpálil opět vylepšený Maserati V12. V pozávodním rozhovoru s nám dobře známým Heinze Pruellerem zaznělo něco o 12.000 otáčkách a spektakulárním odchodu motoru na věčnost…
V následující sezóně už vůz startoval s motorem Maserati pouze ve velké ceně JAR. Za volant usedl Ludovico Scarfiotti. Později byl za pilotova záda nainstalován motor BRM V12, zaznamenání hodných výsledků už ale vůz nedosáhl.
Kdesi jsem v souvislosti s T86 zahlédl označení „nejškaredší“ vůz grand prix. Autor tohoto stanoviska toho zřejmě ve svém životě mnoho neviděl. Pravdou zůstává, že vůz nebyl i přes papírové předpoklady nikterak úspěšný. Na vině byl zejména motor a pak samozřejmě pouze krátká závodní kariéra, která byla způsobena ukončením činnosti legendární stáje. Fotografie níže jsou dobrým argumentem do debaty o kráse či nekráse Cooperu T86 Maserati V12.
